Za války se zakoukaly do československých vojáků, sloužících v Británii. Po válce s nimi odešly do Československa. V komunistickém státě se ale z jejich mužů – hrdinů stali „imperialističtí špioni”.
„Moji rodiče v Anglii vždycky volili Labour Party. Když v Československu začal komunismus, brala jsem to tak, že je to něco na způsob více organizované Labour Party. Takže jsem to mohla akceptovat. Ale hlavně jsem to akceptovala proto, že můj muž Karel věřil, že je to správný přístup,“ uvedla pro Paměť národa Yvonne Šebesťáková, jedna z britských válečných nevěst.
Těch po válce do Československa přicestovalo na osm set, vítaly je transparenty a dechovka. Už brzy ale měly poznat, že v zemi, otáčející kormidlo na východ, tak docela vítané nejsou. Mnohé z nich po únoru 1948 utekly zpátky domů, buď samy, anebo i se svými muži, jimž Britové přednostně udělovali víza. Yvonne a některé další se ale rozhodly zůstat, zčásti i proto, že zpočátku chovaly ke komunismu sympatie.
Angličanka jako poleno
Yvonne, dcera z londýnské středostavovské rodiny Cockellových, studovala před válkou herectví a za války byla pečovatelkou v sirotčinci. Na jednom z venkovských anglických nádraží potkala Karla Šebesťáka, příslušníka Československé samostatné obrněné armády. „Za války měly vlaky třeba tři hodiny zpoždění. Tak jsme tam čekali a koukali na sebe. On vypadal úžasně, já samozřejmě taky, protože jsem zrovna měla rande s nějakým jiným důstojníkem.“ Její rodiče proti vztahu s československým vojákem nic nenamítali, imponovala jim Karlova odvaha , s níž utekl z vlasti, aby bojoval proti Hitlerovi. A tak se vzali, Yvonne sňatkem získala československé občanství, o to britské naopak přišla.
„Dokonce ještě v Anglii jsem se pak jako cizinka musela podle zákona v každém novém městě hlásit na policejní stanici. Párkrát jsem to zkusila, ale strašně se smáli, co je to za blbost! Viděli, že jsem Angličanka jako poleno. Byl to takový roztomilý anglický moment,“ vzpomínala Yvonne už po mnoha letech zkušeností s daleko méně příjemnými komunistickými úřady.
Do Prahy přicestovala za svým mužem v listopadu 1945. Tehdy ještě netušili, že v očích nastupujícího režimu jsou „imperialističtí špioni” – skutečnost, kterou měli pocítit už brzy – a z upřímné víry v nutnost sociálního pokroku oba vstoupili do komunistické strany.
Na protest tančila jen s černými Američany
Také Yvonnina pozdější pražská přítelkyně a další z britských válečných nevěst Ivy Kovandová (roz. Norman) v komunismus uvěřila. Vyrostla ve východoanglickém hrabství Suffolk za hluboké hospodářské deprese, kdy zbídačení lidé chodili od vesnice k vesnici a marně hledali práci. „Tam začalo klíčit moje komunistické přesvědčení, i když tenkrát jsem ještě nevěděla, že něco jako komunismus existuje,“ vzpomínala o mnoho let později Ivy.
V roce 1941 jako devatenáctiletá dívka vstoupila do britských pomocných armádních sborů a stala se jednou z prvních žen operátorek tehdy nového vynálezu – protileteckého radaru. V armádě získala pověst rebelky, která se nebojí ozvat. Šok jí způsobila rasová segregace v americké jednotce, usídlené ve stejném městečku jako ta její. Když vojačky dostaly zákaz stýkat se s černými Američany, s kamarádkou se domluvila, že při příští zábavě budou na protest tancovat jen s nimi. Svůj plán uskutečnily, obě kvůli tomu byly převeleny k jiným jednotkám.
O dva roky později se Ivy ve vlaku seznámila s československým vojákem Oldřichem Kovandou. Vyměnili si adresy, pak si šest týdnů psali, než se setkali podruhé. Vzali se během neformálního obřadu, za svědky jim šli dva kolemjdoucí vojáci. V roce 1944 se jim narodil syn, o dva roky později stále ještě v Anglii také dcera.
V srpnu 1946 celá rodina odjela do Československa. Oldřich, už tehdy člen KSČ, dostal na starost znárodněnou sklárnu v městečku Lednické Rovne na středním Slovensku. Pro Ivy znamenaly dva roky, které zde strávila, otřesnou zkušenost. Angličtina jí tu byla k ničemu, lidé tu žili ve velice tvrdých podmínkách.
„Nejhorší bylo, že příděly byly strašně malé. Nevěděla jsem, co dělat – žádné máslo, žádná vejce, žádná sůl.“
Také Ivy ještě před únorovým převratem roku 1948 vstoupila do komunistické strany, byť o politické situaci v Československu, jak sama přiznává, tehdy věděla jen velmi málo. „Nevěděla jsem, co komunismus znamená. Když jsem o tom později mluvila s Yvonne, shodly jsme se, že naši manželé nám tehdy o politice nic neřekli. Měli strach, že bychom mohly odejít. A my jsme neuměly vůbec česky, takže bylo snadné nerozumět.“
Všichni, kteří bojovali venku, byli ve špatné situaci
Ivy ani Yvonne členství ve straně příliš nepomohlo. Jejich manželé byli jako vojáci ze západu komunistům nepohodlní. Komunistické Obranné zpravodajství, řízené přímo z Moskvy, přitom získalo rozhodující vliv v československé armádě už dávno před únorovým převratem.
„Všichni tihle muži, kteří bojovali venku a měli za ženu Angličanky, se ocitli ve strašně špatné situaci,” shrnula Yvonne Šebesťáková. „A někteří na tom byli ještě mnohem hůř než já a Karel. Protože byli Židé.“
Yvonninou blízkou přítelkyní byla také Rosemary Kavanová (roz. Edwards), jejíž manžel, diplomat a komunista Pavel Kavan, měl židovské kořeny. V roce 1950 byl odvolán z velvyslanectví v Londýně a později ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům vězení. Odseděl si nakonec „jen” čtyři, z kriminálu ale vyšel s podlomeným zdravím a předčasně zemřel na infarkt.
Komunistický kriminál ovšem poznal i Oldřich Kovanda. Podle Ivy také jemu vedle působení v západním vojsku a sňatku s cizinkou přitížil židovský původ.
„Manžel byl zástupce ředitele toho Sklo porcelánu v Lednickém Rovnem. Oni naráz sebrali jedenáct lidí z vedení, jen jeden zůstal mimo. A my zjistili, že zavřeli všechny Židy, jen ten jediný, který zůstal na svobodě, Žid nebyl.”
Oldřich se naštěstí z vězení dostal asi po třech měsících, kdy byl bez soudu i bez vysvětlení propuštěn stejně jako jeho kolegové. „Potom mu nabídli, že by mohl být ředitelem Koh-i-nooru, ale on neměl odvahu něco vzít. Chtěl jim dokázat, že nic špatného nikdy nedělal, tak šel na zemědělskou brigádu. Ale nebylo mu to nic platné, pak stejně skončil jako pomocný dělník,” vyprávěla Ivy Kovandová.
Naše děti komunismus nenáviděly
Yvonnin manžel na rozdíl od toho Ivyina Žid nebyl. Jako „zápaďák” však po únorovém převratu musel i on bez ohledu na své členství ve straně opustit armádu. Vrátil se ke svému předválečnému povolání, tedy obchodu, a našel si práci v podniku Metrans. „Jenže přišla direktiva z ÚV KSČ, že žádní lidé, kteří mají kontakty na Západ – a chraňbůh nějakou Angličanku za manželku – tam nemůžou být zaměstnaní. Takže další vyhazov.“
Podle Yvonne pak Karel pochopil, že jakákoliv lepší práce v řídící pozici by ho příliš ohrožovala.
„Šel a hlásil se na pracáku: ‚Dejte mi školení. Těžký průmysl, prosím.’ Stal se soustružníkem a my dělnickou rodinou. To nás také chránilo.“
Stejně jako další rodiny bývalých vojáků se ale museli vystěhovat z Prahy. Rodilá Londýňanka Yvonne si život v pohraničí, kam měli být odsunuti, nedokázala představit. Díky známostem se jim podařilo sehnat „pod pultem” přece jen lepší adresu – domek uprostřed lesa v Jevanech u Prahy, který dosavadní majitelé, jimž byl zabaven, používali jako letní chatu.
Život tu byl tvrdý a pro ni depresivní. Zatímco Karel denně dojížděl do Prahy, ona trávila osamělé dny se svými třemi dětmi, obklopena vzrostlými kmeny temného lesa. Do nejbližší vesnice, vzdálené dva kilometry, chodila nakupovat. „Když jste tam byl v sedm ráno, bylo mléko, sice vodnaté, ale mléko. Ale nebyl ještě chleba. Když jste šel později, byl chleba, ale už nebylo mléko. Takže nákupy byly příšerné.“
Lidé v obchodě občas nevraživě reagovali na její přízvuk – zřejmě v domnění, že je Němka. A odstup si prý držely i rodiny dalších propuštěných vojáků, které sem byly vysídleny podobně jako Šebesťákovi. „Až později jsem pochopila, že se mnou asi nemluvili ze strachu. Věděli, že lepší je nemluvit.“ Yvonne vnímala atmosféru strachu, která v 50. letech prostoupila Československo, přestože její muž s ní o politice nemluvil. Teprve po roce 1956, kdy se mohli přestěhovat zpět do Prahy, jí řekl o politických procesech. „Protože viděl, že mezi mými kamarádkami jsou ženy, jejichž muži jsou zavření.“ V Praze Yvonne velmi brzy začala pozorovat, jak se věci mají.
„Celkem brzy jsem se necítila dobře. Všechno mi začalo připadat falešné, absurdní. I špatné.“
Karel přes všechny ústrky vůči své osobě v komunismus věřil až do pozdního věku. Chápal prý ale, že jeho žena je z jiného těsta, a nesnažil se ji přesvědčit. „On byl skutečně hodný a charakterní člověk. Nikdy z komunismu nic neměl, naopak se mu dostávalo spíš kopanců. Ale naše děti později komunismus samozřejmě nenáviděly.“
Československá škola života
Yvonne, Ivy i Rosemary svůj vztah ke komunismu postupně přehodnotily. „Všechny moje kamarádky měly nakonec kritický pohled na režim, který byl kriminální,“ shrnula Yvonne své úvahy nad tím, jak zvláštně se někdy může celý národ nechat splést.
„Hitler to v Německu taky dokázal. Němci byli vzdělaný národ, ale našli si jediného nepřítele. A tady se to stalo taky: třídní nenávist, antisemitismus a strach. Je neuvěřitelné, co dokáže strach.“
V 60. letech se Yvonne konečně mohla podívat do Anglie a znovu se setkat se svými rodiči, které po komunistickém převratu viděla do té doby jen jednou – když přijeli do Mariánských Lázní se zájezdem pořádaným britskou komunistickou stranou. Yvonne dostala zpět svůj britský pas, vyučovala překladatelství a tlumočnictví na jazykové škole i na filozofické fakultě a účinkovala také v oblíbených televizních kurzech angličtiny.
To ustalo po sovětské invazi v roce 1968. Yvonne vážně uvažovala o odchodu do Anglie, měla už vyřízené potřebné dokumenty – ale její děti, stejně jako manžel Karel, odmítly odejít. Zůstala tedy s rodinou a radost měla alespoň z toho, že při normalizačních prověrkách konečně mohla odevzdat stranickou knížku. Státní bezpečnost se ji pokoušela získat jako možný zdroj informací z prostředí britského konzulátu, Yvonne už ji ale tehdy dokázala rázně odmítnout.
Polistopadová svoboda pro ni přišla pozdě. Cestovat už pro ni bylo obtížné, anglických příbuzných a kamarádů rychle ubývalo. Toho, že svůj život spojila s totalitním Československem, ale nelitovala. „Předtím jsem byla strašně pitomá, naivní, nic jsem nechápala. A tady jsem začala víc přemýšlet o světě, o životě. Možná, že kdybych zůstala v Anglii, nikdy bych na to nepřišla. Byla to škola života. A měla jsem úžasné kamarádky, Češky i Angličanky. Ta přátelství byla velice pevná, protože jsme žili ve velice zvláštní době.“