Výčet Slováků, kteří více či méně vládli Čechům, není zrovna krátký – Milan Hodža, Viliam Široký, Jozef Lenárt, Alexander Dubček, Gustáv Husák, Andrej Babiš. A pokud bychom trochu rozvolnili pravidla výběru, našli bychom jich ještě o něco více.
Spojení Čechů a Slováků přitom byl do jisté míry konstrukt, za který můžeme děkovat především našemu prvnímu prezidentovi Tomáši Garrigueovi Masarykovi a malé skupince českých intelektuálů a umělců, kteří na počátku dvacátého století zaregistrovali za východními hranicemi Moravy nevelký a v té době rychle mizející národ mluvící jazykem podobným češtině. Nebýt ovšem prvního československého prezidenta, zůstalo by zřejmě u schůzek v Luhačovicích a dnes bychom se na Slováky zřejmě dívali asi jako na Lužické Srby.
Konstrukt spojení Čechů se Slováky má kořeny i v rodišti Masaryka, kterým byl Hodonín, jihomoravské město u hranic se Slovenskem. Slovensko, na jehož hranici rodiště prvního prezidenta leželo, pro něj bylo vlastně blíž než Brno, o Česku nemluvě. Tomu odpovídalo i tamní nářečí, kdyby se toto nářečí stalo základem spisovné češtiny, mohlo oba jazyky spojit v jeden přirozený jazykový celek. Ostatně stojí za připomenutí, že na počátku nacistické okupace vzniklo na Slovácku hnutí, které usilovalo o připojení této části Moravy ke Slovensku. Možná kdyby se Masaryk narodil někde v severních Čechách, bylo by po první světové válce vytvořeno Českolužickosrbsko, protože s Lužickými Srby Češi měli rozhodně delší část dějin, než s uherskými Slováky.
Ale stalo se a z tohoto základu vyrostl konstrukt „československého národa“, který posloužil pro zdůvodnění připojení území dnešního Slovenska k historickým zemím Království českého.
V roce 1918 a 1919, kdy se o tom jednalo, bylo jedním z velkých problémů stanovení hranic východní (po připojení Zakarpatské Ukrajiny ale vlastně střední) části republiky, protože žádné historické hranice útvaru jménem „Slovensko“ tehdy neexistovaly. A pokud by se určovaly na základě etnickém, bylo by Slovensko omezeno téměř výlučně na horské partie, protože po půlstoletí drsné maďarizace se Slováci a slovenština udrželi téměř výlučně tam.
Omezená demokracie Zalitavska
Dalším důsledkem maďarizace – a mnohem méně demokratického uspořádání v uherském Zalitavsku než v rakouském Předlitavsku – byl velmi malý počet slovenských politických a ekonomických elit. Omezená demokracie totiž Maďarům zajišťovala převahu v Uhersku, kde přitom tvořili jen menšinu.
Česká „kolonizace“ dvacátých a třicátých let, kdy na Slovensko přišlo sto až dvě stě tisíc Čechů a kdy třeba Slovenské národní divadlo v Bratislavě hrálo mnoho let česky a s českými herci, nebyla nějakým asimilačním záměrem Čechů, ale nutností. Díky demokratickému systému, rovnému volebnímu právu a dalším demokratickým vymoženostem, které na Slovensko přinesl až vznik Československa, se Slováci velmi brzy začali podílet na řízení státu jako celku.
Ve společném státě se ale spojily dva sice jazykově blízké národy, ale jinak společnosti, které toho spolu neměly mnoho společného. Můžeme se dohadovat, kdo na tom byl na úsvitu novověku hůř, ani jeden národ přece původně neměl téměř žádné šlechtické elity. Důležitější ale je konstatování, že kvůli většinou nikoliv společným dějinám a kvůli příslušnosti k různým civilizačním okruhům vstupovaly do společného státu dva velmi různé národy.
Byly to národy jazykově blízké, ale v mnoha ohledech si vzdálenější než Češi a čeští Němci.
Slováci do čela Československa
Čechoslovakistická idea, přestože na Slovensku vyvolávala především v katolických kruzích velký odpor, dala Slovákům postavení „spoluvládnoucího národa“. Po druhé světové válce z něj udělala dokonce „národ vítězný“, přestože první Slovenská republika byla do září 1944 nacistickým satelitem a podílela se už v září 1939 na přepadení Polska. Česká převaha však naopak vnutila Slovensku komunismus. Zatímco v Česku komunisté první poválečné, polosvobodné volby vyhráli, na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana, komunisté propadli.
Čechoslovakistická koncepce pak trvala i v době komunistické diktatury a definitivně skončila pádem garnitury Antonína Novotného na počátku roku 1968. Slováci byli za svůj odměřený postoj k pražskému jaru, které bylo i přes postavu Alexandra Dubčeka převážně českou záležitostí, odměněni asymetrickou federalizací, jedinou reformou roku 1968, která – byť jen formálně – přežila invazi vojsk Varšavské smlouvy. V postavách šéfa strany a pozdějšího prezidenta Gustáva Husáka a ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka Slováci téměř vyrovnali síly v pražské vládě. Praha se po Bratislavě stala druhým největším slovenským městem plným „federálních“ Slováků. Jeden z nich, Marián Čalfa, pak převedl Československo z totality do demokracie. Na druhé straně někteří persekuovaní Češi, kteří se chtěli skrýt před tíhou normalizace, odešli na Slovensko, kde vládly snesitelnější „posrpnové“ poměry.
Utekli jsme před Mečiarem, máme Babiše
Rozdělení federace na dva samostatné státy sice dočasně vliv Slováků v politice a v nově se tvořícím byznysu zmenšilo. Česko se nově stalo útočištěm demokraticky cítících Slováků, kteří sem utíkali před marasmem Slovenska v čele s autokratem Vladimírem Mečiarem. Mezi nimi paradoxně byl i z Maroka se navrátivší pracovník zahraničního obchodu a agent StB Andrej Babiš. Své obavy z mečiarismu ale Babiš nikdy smysluplně nevysvětlil. Česko mu také více než Slovensko umožnilo v privatizaci postupně získat pohádkové bohatství, které se rozhodl před deseti lety pojistit svým vstupem do české politiky. Brzy to byl další „Slovák, který vládne Čechům“.
Mnozí čeští byznysmeni si podobně jako dnes česká politika nevěděli a nevědí s Andrejem Babišem a jeho drsnými slovenskými způsoby rady.
Zatímco Češi během svého působení Slovensko demokratizovali, část Slováků vládnoucí v průběhu minulých desetiletí Čechům Česko „balkanizovala“. Neplatí to ale samozřejmě obecně a kolektivně.
Únor 1948 byl především českou záležitostí. Touha po svobodě spojila Čechy se Slováky jak v roce 1968, tak 1989. A rok 1992 byl do jisté míry zradou Čechů na slovenských demokratech, které jsme nechali mečiarovcům na pospas. Mnozí z nich jako Zuzana Čaputová nebo Mikuláš Dzurinda jsou inspirativními příklady demokratických politiků a Evropanů, jež jako Češi můžeme Slovákům závidět.
A neuvěřitelně špatní čeští prezidenti, antievropský Václav Klaus a nedemokratický Miloš Zeman, jsou stoprocentně českými produkty.
Představa, s níž mnozí Češi přikyvovali rozdělení Československa, tedy představa, že tím Vladimíru Mečiarovi a podobným balkánským autoritářům utečeme a zbavíme se jich tak, že je necháme vládnout „jen“ na Slovensku, se ale nenaplnila.
Slovensko se nikam neodstěhovalo, zůstalo na naší hranici a naše osudy jsou s ním nadále propojeny. A v podobě statisíců Slováků se k nám do značné míry Slovensko přestěhovalo. Z velké části to jsou skvělí, chytří, schopní a demokraticky uvažující a myslící lidé. Bohužel jsou mezi nimi i lidé jako Andrej Babiš. Amorální lidé s drsným, tvrdým základem a pohrdáním demokracií i morálkou toužící chorobně po moci a bohatství.
Lidé, kteří jsou Česku a české demokracii nebezpeční. Fakt, že se narodili zrovna na Slovensku, je na nich tím nejmenším problémem. Neměli bychom je nechat vládnout nad Českem ne proto, že to jsou Slováci. Ale proto, že jsou to následníci Vladimíra Mečiara, Jozefa Tisa, Gustáva Husáka, následníci toho nejhoršího, co k nám kdy do Česka ze Slovenska přišlo. A také toho nejhoršího, co se dokázalo narodit v Česku – Klementem Gottwaldem počínaje a Milošem Zemanem v jeho prezidentské podobě nekonče.
Nejlépe, když se těchto lidí v čele státu i vlád jednou provždy demokraticky zbavíme. Nejlépe jak v Česku, tak i na Slovensku.
Autor je EU editorem Deníku a doktorandem historie na FF UJEP.