Boží mlýny prý melou jistě… Ale pomalu. Často se lidé, kterých se to týká, spravedlnosti za života nedočkají. Je to i případ protektorátního premiéra Aloise Eliáše, kterého před osmdesáti lety nacisté popravili.
Komunistický režim jej léta vykresloval jako kolaboranta s nacisty. Jeho odbojové aktivity se marginalizovaly nebo rovnou zamlčovaly, o jeho hrdinství se nemluvilo. Až v roce 1996 byl rehabilitován, když obdržel Řád Bílého lva in memoriam – a dalších deset let trvalo, než mu byl vypraven státní pohřeb s nejvyššími poctami a jeho ostatky uloženy do Národního památníku na Vítkově. Čtyřiašedesát let poté, co ho v červnu 1942 zastřelili nacisté…
Zabránit nejhoršímu…?
V souvislosti s Aloisem Eliášem bývá často citován jeho výrok, který pronesl v dubnu 1939. Tehdy mu – coby ministru dopravy – byl nabídnut úřad protektorátního předsedy vlády. Eliáš se měl svěřit příteli:
„Vím jedno: přijmu-li tuto nabídku, nakonec mne oprátka nemine. Nepřijmu-li tuto funkci, dostane to nějaký darebák, který může národu a vlasti způsobit nedozírné škody. Proto je mou povinností přijmout to.“
Eliáš tak shrnul dilema, před kterým stáli mnozí slušní lidé „staré školy“ první republiky, a se kterým se do určité míry potýkáme dodnes. Rádi bychom měli politiky snadno srozumitelné. I s jejich činy. Jenže co je možné ve svobodných časech, nefunguje v okamžicích, kdy je v zemi nepřítel. Jinak se mluví doma, a jinak na veřejnosti, jinak se spolehlivými přáteli, a jinak s lidmi, kterým nemůžete věřit. 
Eliáš se stal premiérem v době, kdy byla jeho vláda podřízena nacistům a ve svých důsledcích sloužila okupační moci. Navenek musel vystupovat loajálně a tím zároveň riskovat zatracení z řad lidí, kteří se cítili být vlastenci, případně se účastnili protinacistického odboje. Na druhou stranu mohl Eliáš s jistou dávkou taktu a diplomacie před nacisty hájit české národní zájmy, a pokoušet se tak „zabránit nejhoršímu.“
Dal jsem ta dvě slova do uvozovek záměrně: zůstává otázkou, jaké mravní škody tohle „zabraňování nejhoršímu“ působí, zda by nebylo daleko lepší, kdyby někteří politici prostě „jen“ odstoupili, rezignovali, vzdali se svých funkcí, aby dali jasně najevo, kde jsou jejich hranice, za které nechtějí jít.
Že by po Eliášovi nebo Háchovi přišli horší? Stal by se premiérem Emanuel Moravec? Prezidentem Jaroslav Krejčí? Nebo ještě horší kolaboranti s nacisty? Možná by to pro normálního pozorovatele bylo čitelnější. Možná by ale opravdu napáchali daleko víc škody. Je to námět ke stálému přemýšlení jako moment, který by nás měl na osobnostech, jako byl Alois Eliáš, zajímat i pro naši budoucnost.
Jeden z nejlepších
Alois Eliáš se narodil 29. září 1890 do rodiny krejčího na pražských Vinohradech. Na ČVUT vystudoval zeměměřičské inženýrství. Hned v létě 1914, na samém začátku první světové války, narukoval na haličskou frontu, kde přeběhl do ruského zajetí a vstoupil do československých legií. V roce 1917 studoval ve Francii dělostřeleckou školu, později se účastnil bojů 21. československého střeleckého pluku na francouzské frontě. Po vzniku samostatného Československa byl nasazen do bojů proti Polákům na Těšínsku a proti maďarské Rudé armádě na Slovensku.
Do Francie se Eliáš po válce vrátil, v letech 1921 až 1923 studoval v Paříži vysokou válečnou školu. První republika mu nabídla možnost působit v řadě různých vysokých velitelských funkcí v armádě, byl mimo jiné zástupcem náčelníka generálního štábu; v roce 1929 byl jmenován brigádním generálem.
Ojedinělá konstatování některých historiků, že Eliáš byl vojákem bez zkušeností s politikou, neodpovídají realitě – ve 30. letech se účastnil jako vojenský expert a poradce Edvarda Beneše odzbrojovacích jednání Společnosti národů v Ženevě, a vyzkoušel si tak i práci, která vojenské znalosti kombinovala s politikou a diplomacií. Generál Eliáš byl považován za jednoho z nejlepších důstojníků československé armády, oceňován byl pro svou vysokou inteligenci, komunikační schopnosti a právě diplomatické vystupování.
Jen francouzsky, prosím…
Do vrcholné politiky se Eliáš dostává po 22. září 1938, kdy je jmenována vláda generála Jana Syrového. Ten se stal zároveň ministrem obrany, pro velké časové zaneprázdnění ale toto ministerstvo vedl Eliáš jmenovaný náměstkem pro řízení tohoto resortu. Vlastní ministerské křeslo získal Eliáš v prosinci 1938 ve vládě Rudolfa Berana. Eliáše pověřil vedením ministerstva dopravy. Současně byl Eliáš členem Nejvyšší rady obrany státu a právě z této pozice se snažil udržet v hranicích okleštěného státu Slovensko – a to i za cenu převratu, který na Slovensku 9. března 1939 provedla armáda, když realizovala rozsáhlé zatýkání představitelů slovenského separatismu. Následovalo jmenování nové slovenské autonomní vlády. Z vojenského hlediska úspěšná akce skončila politickým fiaskem, protože „slovenskou otázku“ už v té době řešilo zcela jinak nacistické Německo.
Následné dramatické události, které vyvrcholily okupací Čech a Moravy a vyhlášením Protektorátu, se odrazily i v Eliášově životě: 27. dubna 1939 byl jmenován protektorátním premiérem. Podle některých svědectví na Eliáše upozornil prezidenta Emila Háchu vedoucí jeho kanceláře Jiří Havelka. Eliáše akceptoval také Londýn – v té době byl už spolupracovníkem odbojových organizací a s londýnským exilem byl ve spojení – a byl přijatelný i pro nacisty; s protektorem Konstantinem von Neurathem se osobně znali z meziválečných jednání v Ženevě a mnozí novináři neopomenou zdůraznit, že oba byli svobodnými zednáři. Podle některých svědectví spolu Eliáš a von Neurath po celé období společného působení v Protektorátu jednali ve francouzštině.
Ustoupit? Jak, jde to, za co?
Popsat Eliášovo působení ve funkci protektorátního premiéra by zabralo několik knih; ostatně například historikové Tomáš Pasák nebo Robert Kvaček ve svých pracech detailně vylíčili složitost Eliášova postavení. Snažil se zachránit, co zachránit šlo, a zároveň spolupracovat s nacistickou okupační mocí jen po nezbytně nutnou hranici. Premiér, který do konce června 1939 byl současně i ministrem vnitra, coby profesionální voják věděl, že zásadní změnu může přinést pouze vítězství teprve se formující protinacistické koalice.
Spolupracoval proto s domácím odbojem, zejména s organizací Obrana národa, soustředil kolem sebe štáb z bývalých vojáků a udržoval kontakty s Londýnem, kde sídlila exilová vláda v čele s prezidentem Edvardem Benešem. Ve vládním kabinetu kolem Eliáše vznikl úzký, vlastenecky smýšlející okruh politiků, z nichž byli mnozí zapojeni do ilegálních aktivit.
Před perzekucí do exilu utekl ministr zemědělství Ladislav Karel Feierabend. Jeho odchod v lednu 1940, schválený Eliášem, byl sice úspěchem domácího odboje, a posílil prestiž československé exilové vlády, nicméně na Eliášovi ulpělo podezření z protiněmeckého jednání.
Eliáš se stal významnou oporou stárnoucího a nemocného prezidenta Háchy. Všechny důležité Háchovy politické kroky byly s Eliášem konzultovány a oba pečlivě zvažovali, kde a jak mohou okupační moci ustoupit a co by za to mohli získat. Byli nejen pod silným tlakem státního tajemníka v Úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka, ale také museli čelit možná nepříliš velké, ale o to hlasitěji a agresivněji se projevující skupině českých kolaborantů. Nešlo jen o nechvalně známé vlajkaře, daleko větší starosti měli Eliáš a Hácha s takzvanými aktivistickými novináři, se skupinou žurnalistů (často se hovoří pouze o pracovnících českých deníků, „své lidi“ měli ale i v tehdejším rozhlasu), kteří bezvýhradně přitakali nacistické ideologii a podle toho působili na své čtenáře. Měli řadu kontaktů mezi vrcholnými nacisty v Protektorátu a neváhali si u nich stěžovat na neochotu prezidenta Háchy či premiéra Eliáše odpovídat na jejich otázky.
Generál travič?
Právě s aktivistickými novináři je jméno Aloise Eliáše spojeno díky „chlebíčkové aféře.“ Jde o jednu z událostí našich moderních dějin, jejíž skutečné pozadí nejspíš už detailně neodhalíme. Ve čtvrtek 18. září 1941 Eliáš hostil v Kolowratském paláci pronacisticky smýšlející české novináře v čele s Karlem Lažnovským, šéfredaktorem Českého slova. Během setkání se podávaly chlebíčky, které připravovala Eliášova manželka Jaroslava. Už následujícího dne se novinářům udělalo nevolno a sám Lažnovský nakonec 10. října zemřel na údajnou otravu.
Historikové se za vydatné pomoci některých vzpomínek pamětníků nebo dobových pramenů dodnes nemohou shodnout, zda šlo o Eliášův odbojový čin, tedy o pokus zlikvidovat nepohodlné novináře, nebo zda za celou událostí stál někdo jiný. „Generál československé armády jako travič? Pro mě nepředstavitelné,“ řekl před časem v Českém rozhlasu vojenský historik Eduard Stehlík. Zastáncem opačného postoje je historik Jan Boris Uhlíř: „Vždy jsem to považoval za poslední a nejvýznamnější odbojový čin generála Eliáše a nemám důvod na tom něco měnit.“ Eliáše a jeho manželku podezřívali z otravy chlebíčků i nacisté, nakonec ale jakoukoliv spojitost odmítli. Po celý život verzi o záměrně otravě, iniciované Aloisem Eliášem, odmítala i Jaroslava Eliášová.
Když Neurath, tak i já
Eliášovo postavení v Protektorátu se postupně zhoršovalo. Souviselo to s mezinárodní situací, kdy dlouho nebylo jasné, jaká bude protihitlerovská koalice a kdy proti nacistickému Německu zasáhne. USA setrvávaly v neutralitě a málo se ví, že Sovětský svaz ještě v lednu 1941 uzavřel novou obchodní dohodu s Německem o velkých dodávkách obilí, železné rudy, bavlny a petroleje pro potřeby nacistů. Německé tažení proti Sovětskému svazu zahájené v červnu 1941 sice přineslo na jedné straně lidem kolem Eliáše úlevu, na druhou stranu bylo doprovázeno zesílením nacistického tlaku na absolutní klid v Protektorátu a zintenzivnění válečné výroby. Obojí souviselo s oslabováním pozice protektora von Neuratha, o které se dlouhodobě snažil státní tajemník Frank. Podle vzpomínek Huberta Masaříka počítal Eliáš nejpozději od léta 1941 se zatčením; Masařík si zapsal Eliášovu větu z 24. září 1941, kdy se dozvěděl o faktickém pádu von Neuratha:
„Tož Neurath… Což znamená také já. Je to zcela jasné.“
Tomu nikdo neuvěří…
Alois Eliáš byl zatčen v sobotu 27. září 1941 v den příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy. Gestapo o Eliášově protinacistické činnosti vědělo dlouho; Němcům totiž po obsazení Paříže v červnu 1940 padla do rukou část archivu Československého národního výboru. Z písemností vyplývalo, že Eliáš je v kontaktu se zahraničním odbojem. Nacisté tak mohli počínání protektorátního premiéra sledovat a vyhodnocovat daleko důkladněji.
Eliáš byl vyslýchán v Petschkově paláci a historikové jsou přesvědčeni, že na základě jeho výslechů gestapo nerealizovalo žádnou další zatýkací akci; Eliáš nikoho ze spolupracovníků neprozradil ani při osobní konfrontaci. Už 1. října 1941 proběhlo soudní jednání, při kterém byl premiér odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. O den později prezident Hácha požádal Adolfa Hitlera o milost pro Eliáše; Hitler milost odmítl, vykonání bylo ale odloženo.
Alois Eliáš po vynesení rozsudku přečetl prohlášení, odvysílané rozhlasem, ve kterém nabádal český národ, aby se vzdal odporu a nechal se vést německým národem. Bylo přinejmenším zajímavé, že prohlášení přečetl německy; až před několika lety byla objevena i gramofonová deska s českou verzí prohlášení. Že v rozhlasu bylo vysíláno i německé, potvrzují paměti Eliášovy manželky Jaroslavy. Prohlášení vyslechla v přítomnosti prezidenta Háchy, který měl vše okomentovat slovy: „To je němčina! Vždyť předseda vlády německy tak dobře neumí, a proto tomu ani nikdo neuvěří. Také jsem nikdy neslyšel, že by se nějaký obžalovaný, který je odsouzen k smrti, obhajoval tím, že rád podstoupí smrt.“
Historikové se dnes přiklánějí k názoru, že Eliáš byl pod silným tlakem nacistů a bylo mu vyhrožováno, že pokud podobné prohlášení neučiní, bude to mít za následek další popravy českých vlastenců. Odložený rozsudek byl vykonán na přímý rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera 19. června 1942 na střelnici v Kobylisích, den po nacistické akci proti aktérům atentátu na Reinharda Heydricha v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Praze. Byl jediným popraveným předsedou vlády země, která žila pod německou okupací.
Hrdina, potom kolaborant
Po válce byl Eliáš povýšen in memoriam na armádního generála. Ještě v letech 1946 a 1947, když probíhaly soudy s představiteli protektorátních vlád, byl Eliáš v komentářích Rudého práva dáván obžalovaným za příklad politika, který se obětoval, než aby spolupracoval s nacisty. Nedlouho po únoru 1948 začala ale komunistická propaganda vykreslovat Eliáše jako kolaboranta.
Jeho jméno bylo plně rehabilitováno až v roce 1996, kdy obdržel Řád bílého lva in memoriam. A až v roce 2006, 64 let po své smrti, byl generál Alois Eliáš pohřben v Národním památníku na pražském Vítkově společně se svou manželkou Jaroslavou a se všemi vojenskými poctami. Urnu s jeho popelem dlouhá léta přechovávali historikové Tomáš a Jana Pasákovi.