„Dubček jako funkcionář nebyl naivní a ovládal umění intrik a taktizování, jinak by se nedostal do čela KSČ,“ říká historik Zdeněk Doskočil. Jaký ale byl jeho život a politická dráha před rokem 1968? A jaké souboje vedl s Gustávem Husákem už v šedesátých letech?
Alexander Dubček bývá hlavně svými příznivci vykreslován jako poctivec až snílek. Čistá duše v partajním bahýnku. Není ale právě tohle naivní představa? Uměl hrát mocenské hry?
V porovnání s řadou jiných komunistických funkcionářů Dubček nesporně disponoval určitým lidštějším rozměrem v osobním styku. Ale na druhou stranu musel velice dobře ovládat technologii moci. A způsoby jednání ve stranických strukturách. Kdyby toho nebyl schopen, neuměl se pružně přizpůsobit a navazovat a udržovat různé kontakty, do tak vysokých pater politiky by se nikdy nedostal. Takže ačkoliv bývá někdy svými kritiky prezentován jako trochu nemotorný politik, pokud jde o technologii moci a schopnost udržet se ve stranických strukturách, byl vcelku úspěšný. Tedy pokud mluvíme o období před rokem 1968.
Několik událostí a faktorů ho poznamenalo na celý život. Například léta dospívání strávil ve Stalinově Sovětském svazu. A ta země se mu dostala dost razantně pod kůži...
Nesporně. Dubček strávil v SSSR třináct let. Dostal se tam se svými rodiči, když mu byly necelé čtyři roky, a vrátil se, když mu bylo sedmnáct. Ten pobyt z hlediska vývoje osobnosti pro něj byl naprosto formativní záležitost. Ostatně se tam naučil plynně rusky a absolvoval sovětské základní a střední školství. Což samozřejmě výrazně ovlivnilo jeho vnímání reality nejenom té sovětské. S otcem se vrací zpět do Československa až v roce 1938, tedy v době takzvaného Velkého teroru. Ten na československou komunitu, která do SSSR přišla v rámci projektu Interhelpo, silně dopadal. Mnozí z těch, kteří tehdy šli na Sibiř pomáhat „budovat socialismus“, se už nikdy nevrátili.
Ale přes ty temné stránky se Sovětský svaz pro Dubčeka stal v podstatě druhou vlastí. A proto pro něj bylo podle mého soudu psychologicky velmi obtížné adekvátně reagovat v situacích, kdy se Sověti reálně změnili v protivníka, který se svou politikou a svými požadavky postupně dostával do zásadního rozporu s československými zájmy.
Pochybovalo se v rodině Dubčekových o politických procesech?
To bohužel přesně nevíme. Každopádně když po polovině 30. let začala etapa velkých moskevských procesů, Dubčekova rodina se rozdělila. Matka se vrátila do Československa, zatímco mladý Alexander s otcem se odstěhoval do Nižného Novgorodu. A vraceli se teprve na podzim 1938 krátce po mnichovu. Hlavním důvodem k návratu byl velký tlak, kterému byli v Sovětském svazu ve 2. polovině 30. let vystaveni lidé s cizí státní příslušností. Buď aby přijali sovětské občanství, což by ale zásadním způsobem zkomplikovalo jakýkoliv potenciální návrat domů, nebo aby ze země odešli. Což nakonec Dubčekův otec vyhodnotil tak, že se vrátí domů. Takže jak konkrétně reflektovali moskevské procesy, nevíme. Ale ta atmosféra strachu a nejistoty, která panovala, se pochopitelně odrazila i na jejich životě.
Co Dubček a Slovenské národní povstání? Tahle kapitola u něj na rozdíl od Husáka není až tak známá.
Dubček se společně se svým bratrem zapojili do bojových operací mezi partyzány, jeho starší bratr Julius v povstání zahynul a Dubček sám byl raněn. Musíme ale dodat, že Dubček v době Slovenského státu až do vypuknutí povstání v podstatě žil legálně, nebyl nijak výrazně zapojen do komunistické rezistence a pracoval jako strojní zámečník ve zbrojovce v Dubnici nad Váhom. Takže z čistě privátního pohledu bylo povstání samozřejmě důležitou kapitolou jeho života, ale Alexander Dubček žádnou zásadní osobností v rámci povstání nebyl.
Po válce stoupal v partajním žebříčku a na začátku 60. let v podstatě dosáhl ve slovenském prostředí maxima, když se stal prvním tajemníkem Komunistické strany Slovenska (KSS). Prosazoval už od svého nástupu do nejvyšší funkce na Slovensku trochu volnější otěže než hlava strany a státu prezident Antonín Novotný?
To se nedá říct jednoznačně. Dubček se stal 1. tajemníkem Komunistické strany Slovenska v roce 1963. Souviselo to s tehdejší druhou vlnou destalinizace a stranickými rehabilitacemi. Tehdy byly občansky a také stranicky rehabilitovány komunistické oběti politických procesů. A v souvislosti s tím se musel z čela KSS poroučet politik – paradoxně české národnosti – Karol Bacílek, který jako ministr národní bezpečnosti byl v podstatě spoluzodpovědný za proces s Rudolfem Slánským. A Dubček, když se v roce 1963 nejvyšší stranické funkce na Slovensku ujímal, rozhodně nebyl reformistou, jak bychom si asi představovali.
Postupně stoupal ve stranických strukturách klasickou cestou – okresní a krajská úroveň, mezitím vysoká stranická škola v Moskvě. Čili rozhodně to byl funkcionář dosti tradičního střihu. Na tu reformní polohu se propracovával postupně z několika důvodů.
Jednak byl už v roce 1963 konfrontován s určitým výbuchem reformního, poměrně opozičně a kriticky naladěného pohybu v řadách slovenských komunistických intelektuálů. Což právě dost souviselo s problematikou rehabilitací, ale i s postavením Slovenska v rámci republiky. Šlo o poválečné sliby v tom smyslu, že vztahy Čechů a Slováků budou uspořádány na principu rovný s rovným ve federativní podobě státoprávního uspořádání.
Ale tyto sliby nebyly realizovány a zůstaly z nich prázdné deklarace, protože po únoru 1948 nastoupil velmi tvrdý centralismus. Stát byl řízen z jednoho stranického centra v Praze a Slovensko v podstatě přestalo být subjektem politiky, stalo se jejím objektem. A Dubček byl po svém nástupu do nejvyšší stranické funkce na Slovensku konfrontován s nespokojeností, která na to poukazovala.
A zároveň si začíná uvědomovat i slabiny vlastní pozice. Sice je prvním tajemníkem KSS, ale má minimální možnosti něco reálně ovlivnit, protože je závislý na stranickém aparátu v Praze. Ten rozhoduje. Dubček může maximálně něco navrhovat. A tenhle rozpor ho mezi roky 1963 a 1967 pozvolna přimkne k reformnímu proudu, protože si uvědomoval, že v řadě ohledů se se Slovenskem zachází dost macešsky. A nešlo jenom o politickou oblast, ale i o problémy související s přípravou tehdejší ekonomické reformy.
Zajímavou kapitolou jsou setkání Dubčeka s Gustávem Husákem před rokem 1968. Co z nich vyplynulo i pro jejich vztah?
Tady musím udělat mlou odbočku. K těm několika klíčovým rozhovorům došlo právě na počátku Dubčekovy éry prvního slovenského tajemníka v letech 1963 a 1964. Husák byl ve třiašedesátém rehabilitován občansky i stranicky. V padesátých letech byl odsouzen na doživotí jako takzvaný slovenský „buržoazní nacionalista“. Z téhle „úchylky“ byla na počátku 50. let označena skupina slovenských funkcionářů a intelektuálů, kteří se podíleli na Slovenském národním povstání a na konci války naléhali právě na federativní uspořádání státu a na výraznější pozici Slovenska v rámci republiky. Nejprve byli po únoru 1948 eliminováni politicky a nakonec uvězněni a odsouzeni.
Takže když jsem se zmiňoval o tom, jak v roce 1963 ono neplnoprávné postavení Slovenska v republice rezonovalo v tehdejší veřejné debatě, tak právě Husák byl zosobněním všech křivd napáchaných na slovenských komunistech v poúnorovém období. A díky tomu měl v očích mnoha lidí velkou autoritu.
Rozhodně byl Husák dobovým veřejným míněním vnímán pozitivněji než Dubček. Protože ten se zatím jako stranický funkcionář nějak zvlášť neprojevoval. A nikdo vlastně nevěděl, co od něj má čekat – teď ani do budoucna.
Jakou úlohu hrál v komunikaci Dubček – Husák sám Antonín Novotný? Pokoušel se ji nějak zdálky „moderovat“? Nebo nasměrovat Husákovu kariéru do vod, odkud by především jeho samotného přestal ohrožovat?
Problém byl právě v tom, že rehabilitaci takzvaných buržoazních nacionalistů Antonín Novotný skousl jenom s krajním přemáháním, zůstal tuhým centralistou. A naléhal na Dubčeka, aby navzdory té rehabilitaci Husáka z veřejného života eliminoval. Čemuž ovšem sám Husák nahrál tím, že několikrát veřejně vystoupil s velmi kritickými projevy vůči Novotnému a centrální politice vůbec. Dubček byl v tomhle směru pod velkým tlakem a podařilo se mu do jisté míry Husáka zpočátku upozadit.
Přitom se z nich teoreticky mohli stát spojenci proti Novotnému?
Čistě teoreticky ano, ale další problém byl v tom, že ani Dubček sám neměl k Husákovi zrovna pozitivní vztah. Z důvodů čistě konkurenčních. Dubčekův vzestup a politická kariéra začala nabírat na obrátkách na počátku 50. let přesně v okamžiku, kdy skupina takzvaných buržoazních nacionalistů, ať už šlo o Husáka, Clementise nebo Ladislava Novomeského, byla odstavena a to vakuum ve straně bylo logicky potřeba zaplnit novými lidmi.
Takže když se Husák od roku 1963 pokoušel o návrat do vrcholné politiky, v podstatě si to Dubček vlastně ve shodě s Novotným přebral přebral jednoznačně: Husák reprezentuje skupinu lidí, kteří se chtějí do politiky vrátit. Vtip byl v tom, že se určitě chtěli vrátit do pozic a do funkcí, které zastávali předtím, než byli uvězněni. To by ovšem znamenalo, že Dubček a lidé okolo něho by ty pozice museli vyklidit v jejich prospěch, což se jim samozřejmě nechtělo.
Takže vztah Dubčeka a Husáka v polovině 60. let nemůžeme označit ani za studené spojenectví?
Rozhodně ne.
Je pravda, že se Novotný pokoušel Dubčeka v podstatě až do svého pádu na počátku roku 1968 odstranit?
Pokusil se o to několikrát. Z jeho pohledu byl Dubček jako první komunista na Slovensku příliš měkký z důvodů, o kterých už jsme mluvili. Dubček si čím dál vic uvědomoval, že pokud má vyhovět pražskému centralismu, bude to podlamovat jeho pozici ve slovenském prostředí.
A zároveň si přecejenom postupně osvojoval trošku jiný styl politiky. Osobně díky své povaze nebyl zastáncem razantních administrativních opatření. Ne že by k nim občas nepřikročil, ale bylo mu bližší případné nespokojence spíš přesvědčovat a získat než perzekvovat. To Novotnému pochopitelně vadilo. Měl pocit, že nespokojenost mezi slovenskými intelektuály a problémy s Husákem Dubček nezvládá. Takže se snažil Dubčeka nahradit někým, kdo bude razantnější a samozřejmě ve vztahu k Novotnému oddanější. Celkem bez skrupulí pracoval na tom, aby do čela KSS prosadil třeba tehdejšího předsedu Slovenské národní rady Michala Chudíka, který byl na rozdíl od Dubčeka prezidentovou spolehlivou oporou. V podstatě se jako nejvyšší šéf strany pokoušel Dubčeka trvale diskreditovat.
Jakými způsoby? Co na něj mohl Novotný vytáhnout?
Použil k tomu i praktiky Státní bezpečnosti, dostala za úkol vyhledat nějaké stíny v Dubčekově minulosti z doby Slovenského státu. Ovšem dělala to tak neobratně, že Dubček se o těchto pokusech dověděl a torpédoval je tím, že si na ně u Novotného stěžoval. Takže ta Novotného snaha skončila v podstatě do ztracena, a naopak posílila Dubčekovu pozici mezi slovenskými komunisty. A ta byla už v roce 1967 zcela odlišná oproti roku 1963. Ten posun během čtyř let byl nezanedbatelný.
Když bychom se teď přehoupli do roku 1968: 5. ledna je Alexander Dubček zvolen novým prvním tajemníkem KSČ. Čímž vystřídá Antonína Novotného a stane se nejmocnějším mužem v zemi bez ohledu na to, že Novotnému bylo dovoleno si ještě pár týdnů ponechat v podstatě ceremoniální funkci prezidenta republiky. Ale důležitá mi případá jiná věc: kdo vlastně Novotného garnituru vystřídal? To takzvané „dubčekovské vedení strany“ mi připadá spíš jako mýtus. To nebyli zdaleka jenom reformátoři. Ostatně oni nebyli výhradně zastoupení ani v té první reformní Černíkově vládě…
Je pravda, že Dubčekovské vedení se na jaře 1968 formovalo postupně. A když se ten termín používá, tak ono to asociuje pocit, že vlastně všichni členové politbyra byli reformní komunisté a byli mu oporou. Realita byla odlišná.
Přesvědčení reformisté byli v nejužším stranickém vedení, tedy v předsednictvu ÚV KSČ, v těsné menšině. Bylo tam několik lidí lavírujících, kteří potom v rozhodující chvíli 21. srpna 1968 třeba hlasovali pro odsouzení sovětské okupace. Ale vedle toho tam od začátku Dubčekovy éry najdeme i prosovětské konzervativce, k těm patřili zejména Vasil Bilak a Alois Indra, tedy pozdější spoluautoři takzvaného zvacího dopisu Sovětům.
Takže když potom budeme sledovat Dubčekovy spojence, tak pomineme-li tu ikonickou čtveřici, kam vedle Dubčeka patřil Oldřich Černík, Josef Smrkovský a Ludvík Svoboda, tak lidí, o které by se mohl Dubček opravdu jednoznačně opřít a kteří mu vlastně zůstávali za všech okolností věrni, zase tolik nebylo. A i v případě Svobody a Černíka se po srpnu 1968 ukázalo, že to nejsou zrovna nejpevnější Dubčekovi spojenci. Jemně řečeno.
Ale k těm oddanějším patřil třeba tehdejší vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze Bohumil Šimon nebo krajský tajemník v Brně a zároveň tajemník ÚV KSČ Josef Spaček. A do značné míry také Zdeněk Mlynář, další tehdejší tajemnník ÚV KSČ. Ten ovšem situaci na rozdíl od jiných po srpnu 1968 vyhodnotil dost jednoznačně. Že v podstatě vedení strany není po sovětské okupaci schopno provádět nějakou samostatnou koncepci ústupové politiky. A raději na své funkce rezignoval, než aby z nich byl pod sovětským tlakem postupně vytllačen, jako se to stalo právě Spačkovi a Šimonovi.
Co se vlastně po 55 letech dá říct na adresu Dubčekova chování před i po okupací, aniž bychom „nosili dříví do lesa“? Objevily se nějaké nové dokumenty v posledních letech?
Myslím si, že zásadní novinky jsme se v posledních 20 letech nedověděli mimo jiné kvůli tomu, že klíčové sovětské dokumenty z jednání politbyra jsou dodnes nedostupné.
Velmi obecně: myslím, že základní Dubčekův problém spočíval v tom, že v roce 1968 na jaře a v létě byl postaven do situace, se kterou určitě na počátku roku nepočítal. V mnoha ohledech. Nepočítal s tím, že se dostane do roztržky s Moskvou a jejími spojenci. Nepočítal s takovou nestabilitou uvnitř stranických struktur. A určitě nepočítal s tím, že po zrušení cenzury veřejnost vstoupí tak výrazně jako aktér do politického a společenského života. Že vedení KSČ ztratí iniciativu a ocitne se ve vleku událostí.
Podle mého soudu Dubček měl na počátku roku 1968 představu, že skutečně bude potřeba provést celou řadu reforem, a vycházel ze dvou základních premis. Zaprvé že se ta reforma nikterak nedotkne mocenského monopolu KSČ. Ten že zůstane zachován, byť prováděn poněkud jemnějšími metodami než dosud. A zároveň že reforma bude řekněme v mezích „mírného pokroku v mezích zákona“. Řízená shora, opatrně a pozvolna dávkovaná. A všechny tyhle předpoklady se z různých důvodů nenaplnily.
A Dubček asi nebyl ani politicky, ani naturelem, svou dosavadní životní zkušeností, a ani osobními vlastnostmi, dokonce ani psychologickým nastavením vybaven k tomu, aby tuto změť velmi protichůdných tlaků nějakým způsobem dokázal usměrnit, sladit, ukočírovat. A proto také jako 1. tajemník ÚV KSČ do srpna 1968 příliš neuspěl. Kladu si ovšem otázku, jestli v tehdejším vedení KSČ, pokud vezmeme v úvahu ten reformní tábor, vůbec byl někdo, kdo by v té zkoušce dokázal obstát lépe.
Kdyby opravdu chtěl dělat reformy, tak možná jedině Husák...
Kdyby. Ovšem víme, že s tím Husákovým reformismem je to poněkud komplikovanější. Husák byl pragmatik, takže byl ochoten dělat reformy, když ho k tomu přiměla nějaká reformní vlna. Jinak mu na reformách nikterak nezáleželo.
Však to byla z mé strany taky trochu provokace…