Těchonín. Místo, kde řečtí uprchlíci umírali i začínali nové životy

/ /
Řečtí uprchlíci před budovou kasáren v Těchoníně v roce 1957. Od roku 1962 slouží opět vojenským účelům, v současnosti v nich sídlí Odbor biologické ochrany Armády ČR, jehož součástí je specializovaná infekční nemocnice. Foto: Paměť národa
Řečtí uprchlíci před budovou kasáren v Těchoníně v roce 1957. Od roku 1962 slouží opět vojenským účelům, v současnosti v nich sídlí Odbor biologické ochrany Armády ČR, jehož součástí je specializovaná infekční nemocnice. Foto: Paměť národa

V padesátých letech bylo toto místo utajováno. Jen místní věděli, že se bývalá kasárna stala útočištěm Řeků, kterým českoslovenští komunisté poskytli azyl. Šlo vesměs o bývalé partyzány, kteří prohráli občanskou válku a museli z vlasti uprchnout.

Panajotis, Stavros, Agora, Janula, Grigoris, Dimitrios, Janis, Filka…To je jen malá část jmen na seznamu řeckých občanů, kteří zemřeli v Těchoníně v letech 1951 až 1962. Skromný pomník na hřbitově připomíná, že je jich tam pochováno více než sto. Když přijeli, většina z nich byla zmrzačená, těžce nemocná. Někteří se tam dali dohromady a odešli za novými životy. Mnozí však takové štěstí neměli.

„Pamatuji si, že lidé neměli ruce, nohy. Byli nevidomí, těžce nemocní i úplně bezmocní, sami bez cizí pomoci nemohli přežít. Československo jim vytvořilo prostředí pro důstojný pobyt a poskytlo dlouhodobou léčbu,“ říká Konstantin Papasavoglu, který v tomto podivuhodném prostředí prožil dětství. Přestože vyrůstal v místě, kde lidé trpěli a umírali, vzpomíná na Těchonín s láskou.

Nový domov

Život v obci v ústeckoorlickém okrese, kde nyní sídlí Odbor biologické ochrany Armády ČR, si pamatuje, protože tam žil s rodiči v letech 1955 až 1961. V té době už byla dřívější kasárna řeckou enklávou, na kterou si místní lidé zvykli. Imigranti z Řecka zde našli útočiště v roce 1950 poté, co se z kasáren stal Domov Československého červeného kříže. 

Šestiletý Kostas s rodinou v Těchoníně. Foto: Paměť národa
Šestiletý Kostas s rodinou v Těchoníně. Foto: Paměť národa

Československo tehdy poskytlo azyl levicově smýšlejícím Řekům – bývalým partyzánům a jejich příbuzným, kteří patřili mezi stoupence komunistické strany, jež byla v roce 1949 v řecké občanské válce poražena. Ve vlasti jim hrozily vězení i tresty smrti, a proto jim komunistické země nabídly nový domov. 

Do Československa jich přijelo dvanáct tisíc, nejdříve 3000 dětí, později 9000 dospělých. Zpočátku si mysleli, že se po čase vrátí do vlasti, jenže v Řecku nakonec byli na seznamech nežádoucích osob i desítky let a mnozí se už do vlasti nikdy nepodívali. V Těchoníně jich žilo asi šest set.

„Možná jsem jeden z mála žijících lidí, kteří v Těchoníně bydleli tak dlouho. Tehdy jsem byl ve věku, kdy jsem začínal vnímat život a nechápal jsem, proč bylo v kasárnách koncentrováno tolik bolesti a utrpení. Dětí tam žilo málo, byl jsem z nich asi nejstarší, a věděl jsem o všem, co se tam událo,“ říká Konstantin Papasavoglu.

Práce na poli a v lese

Jeho rodiče Stelios a Christina bojovali v řecké občanské válce v horách. Seznámili se až v Československu, v roce 1952 se jim v Šumperku narodil Konstantin a poté se přestěhovali do Těchonína, kde Stelios začal pracovat pro Červený kříž. Jeho úkolem bylo kontaktovat členy řeckých rodin, kteří se ocitli na různých místech a vzájemně se marně hledali.

Stelios Papasavoglu (vlevo) v odboji v roce 1946. Foto: Paměť národa
Stelios Papasavoglu (vlevo) v odboji v roce 1946. Foto: Paměť národa

„Táta byl těžce nemocen. Vyprávěl, že v horách spal v dešti, v zimě jen na větvích přikrytý dekou. Tajil, že vyplivuje krev. Před každým odjezdem do nemocnice se s maminkou loučil a ona přede mnou a sestrou skrývala slzy. Lékaři ze Žamberka, Ústí nad Orlicí, Prahy a Hradce Králové si zasluhují obrovské díky za to, jak se o tátu starali,“ vzpomíná Konstantin, kterému v Těchoníně nikdo neřekl jinak než Kostas a všichni ho znali, protože malý, zdravý kluk byl v tomto smutném místě zjevením.

Uprchlíci žili v bývalých kasárnách ve větších počtech ve velkých místnostech, ale rodina Papasavoglu dostala vlastní byt. Kostasova maminka vařila v kuchyni, Řekové, kterým to zdravotní stav dovolil, pomáhali místním při práci na polích, v lese. Mnozí chodili sbírat  borůvky,  maliny, šípky a ty pak prodávali v místní prodejně. Jejich zásluhou byla prodloužena cesta, zalesněny strmé a kamenité svahy. Místu, kde vyzdili studánku a zasadili u ní smuteční vrbu, se dodnes říká U řecké studánky.

Živí lidé v márnici 

Kostas chodil do české školy v Těchoníně. „Pamatuji si pana řídícího Špinlera. Byl přísný, spravedlivý, hrál na housle. Po škole jsme dělali různá alotria kolem vody. Domů jsem přišel vždy celý mokrý a od maminky jsem často dostal výprask ‚me ti pantofla‘,“ naznačuje, jak se řecky říká, když je někdo „přetáhnutý bačkorou“.

Konstantin v první třídě v Těchoníně v roce 1959 v horní řadě uprostřed. Foto: Paměť národa
Konstantin v první třídě v Těchoníně v roce 1959 v horní řadě uprostřed. Foto: Paměť národa

Se správcem areálu Josefem Jokešem jezdíval na nákupy potravin do vsi. „Dodávka vždy byla naložená až po střechu. V kuchyni se vařilo ve velkém pro stovky lidí. Ti, kteří mohli chodit, jedli v jídelně, ostatním se jídlo nosilo na pokoje. Lidé zde často umírali. V kasárnách žil lékař, poskytoval akutní pomoc a rozhodoval o přemístění do márnice. Pamatuji si na případy, kdy byli do márnice uloženi lidé těžce a beznadějně nemocní, ale ještě žili. Celou noc u nich byly zapálené svíčky a lidé se tam s nimi chodili loučit,“ vzpomíná.

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Nikdy nezapomněl, jak jednou zaslechl tátu, který mamince říkal, že se půjde rozloučit s kamarádem. Kostas šel tajně za ním, byl zvědavý. Pootevřenými dveřmi do márnice viděl, jak otec drží za ruku ležícího muže. „On ještě nebyl mrtvý a už ležel v márnici. Tak to tam bývalo. Pořád jsem viděl průvody za rakví, které mířily z kasáren na hřbitov,“ říká.

Dodnes si pamatuje jména českých kamarádů a lidí, kteří řeckým obyvatelům kasáren pomáhali. Rád vzpomíná na správce areálu Josefa Jokeše, který ho nechával pomáhat při opravách starých automobilů. „Josef Jokeš měl zájem, aby úplné rodiny žily pohromadě i s dětmi. On pro Řeky udělal opravdu hodně,“ podotýká.

Čabajky z Maďarska

V těchonínských kasárnách bylo nejvíce obyvatel po roce 1956, kdy do Československa přijela další skupina řeckých uprchlíků, tentokrát z Maďarska, kde byl tvrdě potlačen pokus o svrhnutí stalinistické diktatury. Mnozí řečtí emigranti, kterým po občanské válce poskytlo Maďarsko azyl, dostali krátce předtím strach, že komunisté v Maďarsku prohrají nebo že tam dojde k občanské válce jako v Řecku. Proto hledali útočiště v jiných zemích, kde byli komunisté u moci.

Portrét Konstantina pro výstavu Nejsme tu sami se zalomenou lodní hřídelí, která pro něj symbolizuje um českých lidí, s nímž se setkal ve Vítkovických strojírnách. Foto: Lukáš Žentel
Portrét Konstantina pro výstavu Nejsme tu sami se zalomenou lodní hřídelí, která pro něj symbolizuje um českých lidí, s nímž se setkal ve Vítkovických strojírnách. Foto: Lukáš Žentel

„Pamatuji si, že mezi nimi přijel jistý Jorgos, který přivezl bednu čabajských klobásek. Pořád jsem si ho pak hlídal, protože vždy, když šel na půdu, uřízl mi kousek z klobásek, které tam visely na šňůrách,“ vypráví Kostas.

Stejně jako čeští pamětníci z Těchonína tvrdí, že soužití Řeků a místních lidí bylo bez problémů. Na stránkách obce Těchonín jsou dodnes zmiňována jména řeckých obyvatel kasáren, kteří místním zůstali v paměti. Například mladík jménem Tilkeridis, který sice neměl nohu, ale přesto se Těchonínem proháněl na kole.

Rodina Papasavoglu se z Těchonína odstěhovala v roce 1961, protože otec Stelios dostal práci v Jeseníku. Rok poté byl Domov Československého červeného kříže zrušen a Řekové, kteří v něm zbyli, byli přemístěni na různá místa v Čechách a na Moravě. 

Kostas nakonec zakotvil v Ostravě, kam podobně jako řada dalších řeckých imigrantů přišel za prací. Vystudoval a z řadového dělníka se vypracoval na vedoucí pozici ve Vítkovických železárnách.

Až v dospělosti se začal zajímat o politické pozadí příchodu jeho rodičů do Československa, a o vše, co se týká řecké občanské války. Stal se českým občanem a Česko považuje za svou vlast, přestože se stále cítí být Řekem. 

„Je to zvláštní pocit. Zajímám se o řeckou historii, abych vše pochopil, a zároveň nikdy nepřestanu být vděčný za pomoc a podporu, kterou Češi řeckým občanům v padesátých letech poskytli,“ říká.

Památník Řeků v Těchoníně. Foto: Paměť národa
Památník Řeků v Těchoníně. Foto: Paměť národa

Do Těchonína se několikrát přijel podívat a mnozí místní lidé ho znají. Ti mladší už sice vědí o tom, že tam žili Řekové, jen z podivně znějících jmen lidí,  kteří odpočívají na místním hřbitově. Mezi starší generací se ale ještě najdou lidé, kterým rodiče vyprávěli o době, kdy z kasáren zněly harmonika a teskné řecké melodie. A mnozí jim vyprávěli i o tom, že si pamatují na veselého kluka jménem Kostas.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!