Mlýn v Bystrém zastavil Hitler, osudovou ránu mu ale zasadili komunisté

/ /
  • „Na mlýn přišla skupina údržbářů z Poličky, kteří tam asi rok mleli. Svou činnost ukončili sešrotováním dvou vagonů samotné soli. Když to otec viděl, tak šel za jejich vedoucím a zeptal se ho, jestli ví, co dělají. On mu odpověděl, že všechno přijde vyčistit a bude dobře. Chyba lávky! Mlýn nechali, všechno zrezlo. Sůl absorbuje vodu, takže zrezly i hřebíky v podlaze.“

Rod Moravců poprvé roztočil mlýnské kolo v roce 1852, potomci ho vlastní dodnes. Rodinu i mlýn poznamenala 2. světová válka i komunistický režim. O pohnutém osudu rodinného klenotu pro Paměť národa vyprávěl Jaromír Moravec.

Historie Holcovského mlýna v Bystrém u Poličky se začala psát už na konci 16. století, kdy jej měl v držení Kašpar Holec. „Náš mlýn, to je pro mě rodinná historie, a symbolizuje také určitý vzdor proti režimu,“ začíná své vyprávění o vztahu k „rodinnému stříbru“ Jaromír Moravec. Ten ve mlýně v Bystrém vyrůstal a jeho život je a bude s mlýnem už navždy pevně spjat. 

Otec Jan Moravec. Zdroj: archiv pamětníka
Otec Jan Moravec. Zdroj: archiv pamětníka

První rána pro rodinný mlýn přišla v roce 1942, kdy nacisté rodině zakázali mlít obilí. V té době mlýn vlastnil tatínek Jaromíra Jan Moravec. Na konci války musel odejít na nucené práce na rakousko-maďarskou hranici, v květnu 1945 se vrátil domů a našel dostatek síly, aby se rozhodl provoz znovu obnovit. Po letech odstávky však vnitřní vybavení potřebovalo rekonstrukci, Jan se proto musel zadlužit. Mlýnu se ale záhy začalo dařit, a tak pohledávky rychle splatil. „Táta konec války opěvoval. Vždy vzpomínal na to, že to byla doba neobyčejného rozkvětu,“ vzpomíná na poválečnou dobu Jaromír Moravec. 

Jaromír Moravec vzpomíná na znárodnění rodinného mlýna.

Čas hojnosti však netrval dlouho. Komunisté v roce 1950 mlýn zabrali a z Jana Moravce se stal pouhý zaměstnanec. O devět let později rodina obdržela dokument s jasným sdělením: „Zpětně znárodněno.“ Tentokrát se však nejednalo pouze o mlýn, ale i o další majetek včetně pozemků a přilehlého lesa. „Od té doby jsme tedy byli ve mlýně nájemníci, otec tam ale stále pracoval. Maminka musela nastoupit do jednotného zemědělského družstva, po dvou letech ji z družstva vyčlenili. Nezůstalo nám nic, vzali i stroje.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Do roku 1960 vlastnily mlýn Pardubické mlýny a pekárny a poté přešel pod Zemědělský a zásobovací podnik Polička. Došlo k přestavbě a uvnitř se vyráběly krmné směsi pro zemědělská družstva. „Otec se stále cítil jako majitel. Když bylo nutné něco opravit, vše si udělal sám a já jsem mu pomáhal, zatímco ostatní kluci běhali po hřišti,“ líčí Jaromír. 

Mlýn v roce 1930, Zdroj: archiv pamětníka
Mlýn v roce 1930, Zdroj: archiv pamětníka

Atmosféra hrozícího prstu komunistického režimu se podepsala na atmosféře uvnitř rodiny. „Pořád nám hrozilo vystěhování. Rodičům vyhrožovali, že se kdykoliv můžeme sbalit a odejít. Nakonec jsme tam vydrželi. Otec se ale nikdy nesmířil s tím, že nám mlýn sebrali,“ říká pamětník, který jako dítě často pociťoval strach ze ztráty domova. 

Poslední ponížení lidí kolem mlýna

Jan Moravec v roce 1980 odešel do důchodu. Do té doby sloužily vnitřní prostory mlýna pro výrobu krmné směsi pro zemědělská družstva. Další události byly pro mlýn smrtící. 

„Asi rok zde mleli nějací údržbáři z Poličky a své působení korunovali sešrotováním dvou vagonů soli. Když to otec viděl, šel za jejich vedoucím a zeptal se ho, jestli vědí, co dělají. Říkal, že prý se to vyčistí a bude to dobré. Nebylo. Všechno zrezivělo. Sůl absorbuje vodu, takže zrezly i hřebíky v podlaze.“ Tatínek Jaromíra Moravce nesl situaci velmi těžce. 

Poznámky otce k situaci se solí. Zdroj: archiv pamětníka
Poznámky otce k situaci se solí. Zdroj: archiv pamětníka

Od roku 1983 se Jaromír snažil napravit důsledky nezodpovědného chování, žádné stroje se mu však zachránit nepodařilo. „Nejvíce lituji dieselového motoru o šestnácti koních, ten by měl dnes velkou cenu, ale já bych ho nikdy neprodal. To byl historický kus, hrál jsem si na něm s kamarádem jako dítě. Představovali jsme si, že je to tank,“ popisuje svůj vztah k jednomu ze strojů, který padl za oběť komunistickému režimu.

Mlýn bez náhonu je jako auto bez motoru

Mlýnský náhon. Zdroj: archiv pamětníka
Mlýnský náhon. Zdroj: archiv pamětníka

Pád komunistického režimu Jaromír Moravec prožíval radostně. Na první demonstraci byl tenkrát v Poličce. Netrvalo však dlouho a přišlo vystřízlivění, které vystřídala jen hořkost. Na začátku devadesátých let dostali Moravcovi část majetku zpět, konkrétně se jednalo o mlýn a parcelu před budovou. Jan Moravec zemřel v roce 1990, a tak musel jeho syn Jaromír bojovat o navrácení veškerého majetku sám, což se prý výrazně podepsalo na jeho zdravotním stavu. „Začala se mi motat hlava a skončil jsem v nemocnici. Všechno to bylo ze stresu,“ říká. Ne vše se mu však podařilo získat zpět, týkalo se to například mlýnského náhonu. 

Článek připravili spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy a vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Děkujeme

„Kdyby mi náhon vrátili, byl bych prý moc bohatý. To mi opravdu tenkrát řekli. K mlýnu ale patří náhon jako k autu motor,“ říká pamětník. 

Budovu mlýna dával Jaromír Moravec mnoho let do pořádku. Dřiny, kterou ho to stálo, však nelituje. Majetek předal do rukou syna, který se o něj dnes řádně stará.

Dědeček Průša s rodinou, obraz od Jana Šudomy, bysterského rodáka. Zdroj: archiv pamětníka
Dědeček Průša s rodinou, obraz od Jana Šudomy, bysterského rodáka. Zdroj: archiv pamětníka