Osada Drozdovská Pila se ukrývá v krásné přírodě na odlehlém místě Zábřežské vrchoviny. Ideálních podmínek pro úkryt za války využívali partyzáni a téměř osm let se zde schovával uprchlý politický vězeň Jaroslav Knápek.
Drozdovská Pila vznikla v 19. století kolem původního mlýna přestavěného na pilu. Když v této české osadě postavili hotel, stala se oblíbenou turistickou destinací zejména pro členy Sokola a obyvatele Zábřehu, které lákala průzračnou vodou v řece Březné plnou raků.
Koncem druhé světové války se lesy v okolí Drozdovské Pily staly útočištěm partyzánské skupiny Zábřeh. Za jejich podporu zaplatili životem majitel místního letoviska Eduard Novotný a jeho syn Vladimír. Dne 21. září 1944 je zatklo gestapo. Vladimíra později před očima otce ubil kápo a Eduard Novotný zemřel na následky útrap z vězení několik týdnů po osvobození.
Největší protipartyzánská akce
Paměť národa zaznamenala vyprávění Bořivoje Janhuby, který se v Zábřehu zapojil do odboje a po vlně zatýkaní v roce 1944 se přidal v pouhých devatenácti letech k partyzánům. Jako člen skupiny Zábřeh se často vyskytoval v lesích v okolí Drozdovské Pily.
Vzpomínal, jak se tam zúčastnil přestřelky s ozbrojenou skupinou: „Stříleli jsme po nich, aby nás neobklíčili. Museli zůstat stát a toho jsme využili k útěku. Nemohli jsme se jim postavit, protože jsme měli málo zbraní.“ Následkem dlouhodobého ukrývání v lesích Bořivoj Janhuba nedlouho po této akci těžce onemocněl zápalem plic a hnisavou angínou. Léčil se v domě v blízkém Janoušově.
Měl štěstí v neštěstí, protože se díky nemoci vyhnul zátahu protipartyzánských jednotek na Drozdovské Pile. Během této největší protipartyzánské akce v kraji za účasti stovek německých vojáků, byl 23. září zastřelen učitel z Písařova a velitel partyzánské skupiny dvaatřicetiletý Jan Háječek. Tuto událost připomíná pomník v lese postavený v roce 1961.
Krátce nato se musel těžce nemocný Bořivoj Janhuba přesunout na bezpečnější místo. „Stavili jsme se na Drozdovské Pile a znovu nás tam začali obkličovat. Podařilo se nám utéct a mě dali k bratrovi do Ráječku. Tam mě poprvé přišla navštívit maminka. Přinesla mně horké mléko. Já jsem to vypil a složil se jí pod nohy," popsal strastiplné působení u partyzánů.
V domě vykopali úkryt pro politického vězně
V roce 1945 se do svého domu na Drozdovskou Pilu vrátila rodina Jaroslava a Ludmily Knápkových, kteří také spolupracovali s partyzány. Po obsazení pohraničí vojsky wehrmachtu odešli v roce 1939 na samotu Žilkuv mlýn u Velké nad Veličkou. Krátce poté se tam zapojili do odboje.
Přes hranice pomáhali mužům, kteří chtěli bojovat proti nacistickému režimu v zahraničních armádách, v domě ukrývali zbraně, několik odbojářů a také velitele paravýsadku Carbon kpt. Františka Bogataje. Z úkrytu v podkroví odeslali vysílačkou Jarmila I desítky depeší do Londýna, díky nimž proběhlo několik výsadků zbraní.
Knápkovi na Drozdovské Pile opět rozjeli svou dílnu na výrobu dřívek na kartáče, kterou vybudovali před válkou. Ještě v listopadu 1947 obdrželi Jaroslav a Ludmila od generála Ludvíka Svobody Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. Šlo ale bohužel o jejich poslední veřejné uznání. V únoru 1948 totiž moc ve státě převzala do svých rukou komunistická strana. Rodina následně přišla o svou živnost a několik lidí, které znali z odboje, skončilo ve vězení.
Před zatčením utekl z Československa František Bogataj, který se následně v Mnichově stal jedním ze zakládajících členů nově vznikajícího protikomunistického zahraničního odboje. Jeho zpravodajská skupina ve spolupráci s americkou tajnou službou CIC vyslala několik kurýrů do Československa. V prosinci 1950 se jeden z nich, Václav Vokáč, objevil u Knápkových.
„Zrovna když jsme zabíjeli prase, přišel pán a říkal, že jde od ‚Blbce‘. Otec okamžitě věděl, že jde od Bogataje, protože ten měl za války tajnou přezdívku ‚Blbec‘. Ten člověk mu předal dopis od Bogataje a požádal ho, jestli by byl ochotný spolupracovat se západní rozvědkou a podávat zprávy. Otec s tím samozřejmě souhlasil, a tak dostal šifrovací klíč na zprávy a ten agent mu nechal tisíc korun na výdaje. Vytvořili pak dvě schránky, kam se zprávy budou podávat,“ vyprávěl Bronislav Knápek, syn Jaroslava Knápka, který se setkání zúčastnil a s otcem později jednu tajnou zprávu sepsal.
„Zapojil mě do toho. Seznámil mě se šifrovacím klíčem a první zprávu, kterou jsme poslali, jsem šifroval já a pak jsem ji zanesl pod most k Hoštejnu, kde byla tajná schránka a kde si ji měl agent vyzvednout.“
Zátah na pilu
Víc toho nestihli, protože 27. března 1951 zaklepalo u Knápkových několik mužů vydávajících se za představitele kartáčnického družstva. Ve skutečnosti šlo o příslušníky Státní bezpečnosti. Jaroslav Knápek se jim ještě pokusil utéct do lesa, ale StB celou Drozdovskou Pilu obklíčila.
Bronislav Knápek otcovo zatčení neviděl, protože byl zrovna ve škole v Tachově. Hned po návratu ze školy šel vybrat jednu z tajných schránek, o které StB neměla tušení, a zakopal ji v lese u Hoštejna a později zničil. Dodnes má ale kazetu, do níž zprávu uložili.
Jak vlastně StB přišla na otce, dodnes netuší. Vylučuje ale verzi, že by Václav Vokáč byl nastrčený provokatér StB, protože v protokolu o jeho výpovědi je uvedena jen jedna tajná schránka a druhou úmyslně zamlčel, aby Jaroslavu Knápkovi uškodil co nejméně.
Soud v Brně odsoudil 3. září 1951 Jaroslava Knápka za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování k deseti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Kromě spolupráce se západní rozvědkou ho obvinili také z ukrývání zbraní. Šlo o pásové vozidlo, které v kraji zůstalo po německé armádě a Jaroslavu Knápkovi ho oficiálně přidělilo MNV Zábřeh. Stejným způsobem získal velké dřevěné bedny, v nichž pak objevil několik nábojů, a StB je v domě našla. „Nařkli ho, že se ozbrojuje, že chtěl vyvolat převrat a že měl tank,“ dodává Bronislav Knápek.
V létě roku 1952 vězně Jaroslava Knápka poslali na zemědělské práce na Šumpersko. Na poli využil nepozornosti strážných a 5. července 1952 uprchl. Rozjelo se rozsáhlé pátrání, ale tehdy čtyřiapadesátiletého Jaroslava Knápka nenašli. Jeho syn neví, kde přesně se první rok ukrýval. Pokoušel se sice kontaktovat rodinu, ale málem ho přitom chytili. „Kolem Drozdovské Pily, Březné a Červené Vody byly pořád zátahy armády. Jednou jim tam někde utekl z obklíčení. Když měl takovou zkušenost, tak raději odešel pryč.“
Doma se objevil až jedné noci zjara roku 1953. „Máma ho pustila domů a dala mu najíst a jídlo, které potřeboval s sebou. Táta si s sebou vzal akorát malý krumpáč a vojenskou lopatu a odešel do lesa, kde si vybudoval bunkr,“ vzpomíná Bronislav Knápek.
Jeho maminka mu po nocích do bunkru v mlází tatenického lesa nosila jídlo a i Bronislav tam otce několikrát navštívil. „Vykládal mi, jaké to tam je, jak kolem lítají ptáci, jak ho tam navštěvuje liška a jak sleduje růst houby.“
Na zimu se Jaroslav Knápek přemístil do úkrytu v rodinné dílně na Drozdovské Pile. V metrovém prostoru mezi kotlem a zdí vytvořili šikmou dřevěnou konstrukci a z boku ji zakryli velkými bednami, v nichž vytvořili vlez do úkrytu.
„Do spodní bedny se za svlakem vyřízl otvor a udělaly se tam panty a tím se to otvíralo. Dolehlo to na svlak a nebylo to vůbec poznat, že je to na otvírání,“ popsal Bronislav Knápek a dodal, že do beden vždy naházeli nějaké harampádí a šikmou dřevěnou konstrukci zaskládali dřevem na topení.
Do domu chodily různé kontroly a proběhlo v něm několik domovních prohlídek. StB ale nikdy nic nenašla. O přítomnosti Jaroslava Knápka nikdo ze sousedů nevěděl a ani část rodiny o tom neměla potuchy. Na Drozdovské Pile se také často objevovali podivní muži. Bronislav Knápek vzpomíná, že v noci z okna vídali zář z hořících cigaret nebo mimo sezonu lovící „rybáře“. Také jim někdo otrávil psa, který svým štěkotem prozrazoval přítomnost estébáků.
Přes sedm let v úkrytu
Po roce 1957 Ludmila Knápková, Bronislav Knápek a jeho sestra Radoslava obnovili dílnu a znovu začali vyrábět kartáčnické výrobky, ale tentokrát již nikoli jako soukromníci, ale pro Dřevotvar Šumperk. Jaroslav Knápek byl tehdy nucen opustit skrýš za kamny, protože v dílně se muselo topit. Po nocích proto vybudovali nový úkryt pod dílnou u soustruhu.
„Rozbil jsem tam s tátou po večerech beton a vykopal kryt. Nemohl být hluboký, protože tam začala prosakovat voda. Dostal jsem se jen metr do hloubky, a tak jsem šel do šířky. Mohl tam jen sedět nebo ležet. Měl tam zase elektriku a spirálový vařič, který to rychle vytopil,“vypráví Bronislav Knápek.
V tomto podzemním úkrytu Jaroslav Knápek zůstal až do 18. května 1960. Jak se mu v něm vlastně žilo a nebylo lepší strávit tato léta ve vězení? „Velmi rád a často četl a byl doma s maminkou. Moji rodiče měli krásné manželství, které by se mohlo dát všem za vzor,“ odpovídá jeho syn Bronislav Knápek.
Jeho otec samozřejmě netrávil všechen čas v krytu a po nocích dokonce občas pracoval v dílně. Všechno ale muselo být dokonale připravené. „Dílenská okna jsem zatřel vodním sklem, takže přes to nebylo vidět. Vypadalo to jako zarosené.“
Dne 9. května 1960 byla vyhlášena amnestie. Jaroslav Knápek se domníval, že mu trest zruší, a tak se ve svých dvaašedesáti letech přihlásil na úřady. Trest mu ale jen snížili na pět let. Dva roky pak strávil ve vězení na Mírově, Ilavě a Leopoldově, než ho v květnu 1962 propustili během další amnestie. Jaroslavu Knápkovi však nevyměřili žádný důchod, a tak musel ještě několik let pracovat jako lesní dělník. Někdy kolem roku 1970 manželé Knápkovi prodali Jednotě půl domu na Drozdovské Pile (druhou půlku zkonfiskoval stát) a přestěhovali se za synem Bronislavem a jeho ženou na Žilkuv mlýn ve Velké nad Veličkou.
Rehabilitaci Knápkovi nechtěli
Jaroslav i Ludmila Knápkovi se tam dožili pádu komunismu. „Byli tak šťastní, že nad vším mávli rukou. Co bylo, bylo a je pryč. Nechtěli žádné tahanice s advokáty kvůli rehabilitaci a restituci. Připadalo jim to nesmyslné, protože jsme se hlavně cítili konečně svobodní. To byl ten dar. Táta, ten říkal, že republika je chudá, ať nic neděláme. Taková to byla povaha,“ vzpomíná Bronislav Knápek, jehož otec zemřel v červnu 1990 a maminka o sedm let později.
Jejich dům na Drozdovské Pile dnes vlastní sympatičtí holandští manželé Merijke a Bart van Riemsdijkovi a slouží jako kemp. Ti však netuší, jak vzácní lidé v něm prožili své životy. Po Knápkových zůstala v domě také bedna s dokumenty, v níž se nachází velká vzácnost – několik šifrovaných zpráv, které Knápkovi s nasazením vlastního života nosili od Františka Bogataje.
