Červenou Vodu poznamenala výměna obyvatel i okupace

/ /
Tírna lnu v Červené Vodě, 40. léta
Zaměstnanci tírny lnu v Červené Vodě, 40. léta 20. století, na snímku v horní řadě šestá zleva Matylda Šlesingerová, matka pamětnice Alžběty Ohlídalové
zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Alžběty Ohlídalové

Odsun Němců a nové osídlení českými dosídlenci, „dočasný“ pobyt sovětských vojsk, který se protáhl na více než dvacet let – tím vším prošla Červená Voda, podhorská obec na obou stranách česko-moravské zemské hranice.

V Červené Vodě žili před druhou světovou válkou a hlavně pak během válečných let takřka výhradně německy hovořící obyvatelé. Výjimku tvořilo asi pět českých rodin, k nimž patřila také Alžbeta Ohlídlová, rozená Šlesingerová. Ta dnes popisuje česko-německé soužití v obci, která tehdy nesla název Mährisch Rothwasser, jako bezproblémové. 

V obci, jež měla tehdy necelých 3000 obyvatel, se Němci živili jako obchodníci nebo řemeslníc,i Češi často chodili k Němcům sloužit. „Tatínek pracoval s Němcem v lese, snášeli jsme se i s německými dětmi ze statku. Chodila jsem k nim a oni mě nevyháněli,“ vzpomínala Alžběta Ohlídalová pro Paměť národa.

Alžběta Ohlídalová rozená Šlesingerová se spolužáky v německé škoe, stojí v dolní řadě čtvrtá zprava, rok 1940. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Alžběty Ohlídalové.
Alžběta Ohlídalová rozená Šlesingerová se spolužáky v německé škoe, stojí v dolní řadě čtvrtá zprava, rok 1940. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Alžběty Ohlídalové.

 

Když Němce odváželi, plakali jsme

Když Němci v roce 1939 zavřeli české školy, musela Alžběta nastoupit do školy německé. Tehdy poprvé zažila šikanu kvůli národnosti.

„Když jsem přišla do první třídy, tak na mě děti pokřikovaly, že špatně mluvím. Německá spolužačka Irmgard mě doprovázela domů, protože některé německé děti mi nadávaly, říkaly, že jsem česká svině! Ona mi ale radila, abych se na ně nezlobila, a zvala mě domů,“ vzpomíná Alžběta na zastání německé kamarádky.

Během válečných let byl prý ale v Červené Vodě klid, všichni si prý hleděli svého. Dramatické události přinesl až konec druhé světové války a především odsun německého obyvatelstva. Češi se podle vzpomínek pamětníků se svými německými sousedy loučili jen těžko. „Bylo mi dvanáct let. Plakali jsme. Jedna holčička mi nechala šatečky,“ uvedla Alžběta Ohlídalová. Z Červené Vody, tehdy třítisícového městečka, odešlo v 17 transportech více než 2100 Němců.

Manželé Editha a Vincenc Krejčí se syny Václavem a Petrem, rok 1959. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Edithy Krejčí
Manželé Editha a Vincenc Krejčí se syny Václavem a Petrem, rok 1959. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Edithy Krejčí

Bílá páska s černým N

Odsun německého obyvatelstva se však netýkal Edithy Krejčové, která se narodila roku 1930 do německé rodiny Wurstových. Když byla malá, její rodiče se rozvedli a maminka se provdala za Čecha Dominka Macka. Válečné roky prožili v Olomouci a po válce se do rodného městečka Editha vrátila. Chtěla prý tehdy odejít do Německa společně s tetou, ale rodiče jí v tom zabránili. Právě na dny po druhé světové válce vzpomíná jako na nejhorší dobu svého života. Vypráví o znásilnění její tety sovětskými vojáky, dva měsíce skrývání, strach i ponižující nařízení. „Jeden čas jsme museli nosit bílou pásku s černým N na rukávu. Nesměli jsme nikde jezdit vlakem, nesměli jsme do kina ani nikam jinam.“ Tíživá nejistota prý trvala až do 25. října 1946, kdy odsun Němců skončil.  V roce 1946 jí nevlastní otec Dominik Macek zařídil dokument, který potvrzoval, že Editha může zůstat v Československu.

Vzpomínky pamětníků z Červené Vody zaznamenali spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy. Tento článek vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Děkujeme

Prázdné domy po Němcích následně začalo osidlovat české obyvatelstvo. Na horní konec obce se tak bezprostředně po konci druhé světové války z Hané přistěhoval také tehdy pětiletý Miloslav Ohlídal se svými rodiči. Tatínek v Červené Vodě začal provozoval řeznické řemeslo. Na začátku 50. let mu ale živnost zabavili komunisté. Otec se, tak jako řada dalších, stal zaměstnancem podniku, který mu předtím patřil. Pamětníkovu matku navíc odsoudili ke čtyřměsíčnímu nepodmíněnému trestu. Do vězení nastoupila v roce 1952. „Pracovala ve Spojených ocelárnách Kladno. Měla dobré chování i výsledky. Po polovině trestu jí chtěli dát milost. Tenkrát to však musela schválit místní stranická buňka tady v Červené Vodě. Soudruzi ale napsali: nežádoucí. Takže si to máma odseděla celé,“ vyprávěl Miloslav Ohlídal. 

Vy nám tanky, my vám branky

Roku 1962 se Miloslav Ohlídal oženil. S Marií, která pocházela z Vrchlabí, pak žili společně v Červené Vodě. Vzpomíná na šok, který jim způsobila srpnová okupace roku 1968. Jejich obec se stala místem, kde se okupační armáda usídlila, Podle pamětníků si sovětští vojáci si v Červené Vodě vytvořili jakési město ve městě. Obsadili zdejší kasárna a do bytovek se později nastěhovali s rodinami. „Měli plyn, to my jsme v celé Červené Vodě neměli, ten byl jen v tam,“ uvádí Marie Ohlídalová.

Její muž Miloslav Ohlídal s úsměvem vzpomíná na březnové mistrovství světa v hokeji z roku 1969, kdy českoslovenští reprezentanti porazili Sověty. Místní tehdy provolávali hesla jako „vy nám tanky, my vám branky” a malovali nápisy. „Na silnici i na vrata, kde bylo místo, jsme psali výsledek 2:1,“ říká pamětník..

Další soužití s okupanty ale přinášelo problémy: „Všechno v obchodech vykoupili. Měli všude přednost, i u lékaře,“ vysvětlila Marie Ohlídalová, která zároveň vzpomínala na strach, který přítomnost sovětských vojáků vyvolávala. „Nesměla jsem třeba chodit sama do lesa.“

Ludvík Svoboda na návštěvě v Červené Vodě, nedatováno. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Edithy Krejčové
Ludvík Svoboda na návštěvě v Červené Vodě, nedatováno. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Edithy Krejčové

Červená Voda utichla 

Završením převratných změn na sklonku roku 1989 se stal odchod sovětských okupantů z Československa, který se podařilo završit v létě roku 1991. Podle slov pamětníků z Červené Vody odjezd vojáků provázela demolice vybavení v kasárnách. „Když se chystali k odchodu, doslechli jsme se, že vojáci začali vytrhávat umyvadla, poškozovat elektřinu, a všechno ostatní. To nás samozřejmě netěšilo,“ vypráví Marie Ohlídalová.

Když pak vojáci odjeli, v obci prý nastalo ticho. „Už tu nejezdila ta ohromná auta,“ vysvětluje Marie Ohlídalová. Červená Voda tak mohla otevřít novou, klidnější kapitolu své historie.

Snímek z roku 1985 zachycuje setkání Alžběty Ohlídalové (vpravo) a její německé kamarádky Irmgard v Červené Vodě. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Alžběty Ohlídalové
Snímek z roku 1985 zachycuje setkání Alžběty Ohlídalové (vpravo) a její německé kamarádky Irmgard v Červené Vodě. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Alžběty Ohlídalové