Odkaz sv. Václava: obraz národní mentality

/ /
Praha, sv. Václav. Zdroj: ČTK
Praha, sv. Václav. Zdroj: ČTK

Je to naše nejdéle udržovaná duchovní a národní tradice. Je to tedy i nejvíce využívaný a zneužívaný světec.

Každá historická nebo duchovní tradice spojená s velkou postavou našich dějin vypovídá nejen o ní, ale především o nás samých, o tom, kam jsme kráčeli a chceme kráčet a jaké obsahy těmto tradicím dáváme. Nejinak to je i postavou našeho národního světce a s ním spojené nejdéle udržované duchovní a národní tradice. Stejně u řady dalších náboženských symbolů a tradic však byly rovněž její obsahy silně ovlivněny politickými, mentálními a společenskými transformacemi uplynulých staletí. Lze říci, že jako na projekční plátno do ní v jednotlivých historických epochách různé názorové směry promítaly své představy, a to zvláště v 19. a 20. století.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Svatý Václav pomáhá (Čechám). Svatý Václav má v ruce (německý) bič

Turbulentní proměny zažila úcta především v době druhé republiky a nacistické okupace, kdy se snahy o to, aby se tradice stala zdrojem národního sebevědomí, promísily s propagací knížete Václava v duchu ponížení před nepřátelskou mocí. Na podzim 1938 se po uzavření mnichovské dohody v horečném hledání za zpochybňované prvorepublikové hodnoty se – jako nový smysl české státnosti – nabízelo navázání na svatováclavskou tradici, která měla sloužit jako přirozený národní tmel. Ve fázi ideového zmatku byl ideovou vzpruhou a díky své historické tradici a legendě byl současně vzýván jako zemský patron, který zemi pomůže v situaci, když je zle. 

V pomnichovské atmosféře bezvýchodnosti a beznaděje a dezorientace v části společnosti zesílily také hlasy, které si do svatého Václava promítaly své představy o zesílení autoritativního vedení národa a státu a odmítnutí předchozích demokratických tradic. 

Půjčte mi korunu...

Po 15. březnu 1939 se stáváme svědky rozdílného přístupu k svatováclavské tradici. Na jedné straně sloužila k posilování českého národního vědomí. Již záhy po příchodu německé armády byl pomník na Václavském náměstí zaplaven kyticemi a věnci a byly slouženy ve vlasteneckém duchu bohoslužby. Zpěv svatováclavského chorálu se stal i jedním z výrazů protestu proti okupantům. 

Nacistický aparát se snažil využít obraz přemyslovského vladaře zejména po příchodu zastupujícího říšského protektora Heydricha do Prahy v roce 1941. Heydrich tedy prezentuje svatováclavskou tradici v tom smyslu, že Čechy a Morava mohou zůstat velkými zeměmi pouze s říší, protože bez ní, jak historie ukázala, byly vždy slabé. Dne 19. listopadu 1941 Heydrich uspořádal ve svatovítském chrámu symbolický akt, kterým propojil nacistickou politiku se dvěma místními důležitými tradicemi, s tradicemi knížete Václava a Karla IV. Při něm Heydrich symbolicky převzal ochranu Třetí říše nad českými korunovačními klenoty. Tento krok měl podle Heydrichových představ vizualizovat vyšší smysl rozhodnutí o vzniku protektorátu. Svatováclavská koruna, zhotovená Karlem IV., totiž podle nacistů byla chápána jako viditelná podoba věrnosti Čech německé říši. Heydrichova prohlídka korunovačních klenotů ve společnosti silně rezonovala a posléze vyústila v pověst, jak půl roku poté dostihla Heydricha smrt jako prokletí za zneužití posvátných předmětů. 

Jedná se spíše o tzv. městskou legendu, kterou ještě vydatně přiživil film Atentát, kde je rovněž tato scéna obsažena, přestože není věrohodně doloženo, že Heydrich korunu na hlavě měl.

Heydrich z politických důvodů také připomínal Václavův protipól, bratra Boleslava, kterého zviditelňoval kvůli jeho vůli k odporu jako ničitele dohody a v podstatě vzbouřence, který se však zase vrátil do říšského lůna. V časopise „Böhmen und Mähren“, který šířil nacistickou propagandu v protektorátu, mimo jiné napsal: „Vzbouřenci, kteří pod vedením bratra Boleslava bojovali proti Václavově státnickému postoji, v podcenění historického údělu tohoto prostoru a jeho věčné vzájemnosti s Říší, v dobré víře Václava a jeho ideje svrhli, jeho samotného zavraždili a pod vedením Boleslava se pokoušeli znovu stát baštou proti Západu. Osud a prostor byli tehdy silnější. Boleslav sám, po všech zkušenostech a zážitcích, znovu našel po bojích proti Východu cestu zpět do říše“.

Svatý Václav vede do „nové Evropy“

V proněmeckém hodnocení Václavovy osoby se však zdatně angažovali i domácí kolaboranti. Hned v prvních dnech existence protektorátu vyšel článek Josefa Klimenta, blízkého spolupracovníka prezidenta Háchy, který adoroval Václava jako patrona naší cesty do „nové Evropy“, tedy dobrovolného podřízení se okupačnímu režimu. Dezinterpretace Václavovy osobnosti a jeho vztahu k Německu pokračovala mezi českými kolaboranty i po Heydrichově smrti. Jejich symbol Emanuel Moravec totiž pracoval s obrazem sv. Václava i po doznění teroru heydrichiády jako s obrazem knížete Václava jako mystického nelítostného vůdce, který vede své árijské Čechy do boje proti Židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu. 

V manipulativním duchu vystoupil i další proněmecký aktivista, Emanuel Vajtauer, který dokonce ztotožnil Heydricha s Karlem IV. i se sv. Václavem. Heydricha v tomto vyznění považoval za posla řádu, který přinesl do českých zemí, ale pak se podle Vajtauera stal obětí temných sil rozkladu, stejně jako se to přihodilo osobě světce. 

Se jménem sv. Václav byla spojena také příprava protektorátního velkofilmu, kde měl titulní roli ztvárnit Karel Höger. Ten ale naštěstí nebyl dokončen. Ještě na sklonku války v červnu 1944, tedy u příležitosti druhého výročí smrti Heydricha, bylo rozhodnuto o vzniku vyznamenání „Svatováclavská orlice“, jež se udílelo za spolupráci s Říší a mimo jiné sloužilo i ke kompromitaci významných osobností českého vědeckého a veřejného života.  

Většina proti svévoli

Naprostá většina národa ani katolických věřících se však s takto interpretovanou podobou tradice nikdy neztotožňovala. Na účelové dezinterpretace české minulosti reagoval i zahraniční odboj. Československý diplomat a historik Jan Opočenský, působící při československé exilové vládě v Londýně, například zpochybňoval Heydrichem traktovanou interpretaci sv. Václava jako podřízeného vladaře německé říši, protože poukazoval na jeho další středověké interpretace zdůrazňující boj proti německému nepříteli (jako byla v roce 1126 bitva u Chlumce). Proti svévolnému zacházení se svatováclavským odkazem vystupoval v rozhlasových projevech také předseda londýnské vlády, katolický lidovec Šrámek. 

Negativní konotace osoby národního světce se ovšem propsaly do poválečného údobí a byly šířeny za komunistického režimu. Ve školních učebnicích byl jako hlavní tvůrce státu vykreslován Boleslav a Václav byl v zásadě prezentován jako slaboch. 

„Symbol servility a kolaborace“?!

Tyto konotace zněly v hlavě i Miloši Zemanovi, když ještě jako premiér v roce 2000 poté, co zmínil peripetie svatováclavského kultu za války, před poslanci v rámci diskuse o zavedení státního svátku 28. září nadhodil: „Kdo v této sněmovně má zájem slavit symbol servility a kolaborace (...)“ V roce 2013 při prezidentské inaguraci však již stejně jako jeho předchůdce uctil památku sv. Václava u jeho hrobu v katedrále. Tím přehodnotil své postoje jako i v jiných případech a potvrdil to třeba i svým poselstvím ke staroboleslavské pouti v roce 2014. Můžeme jen spekulovat, co je za změnou jeho přístupu, ale lze se domnívat, že to mohou být i diskuse s kardinálem Dukou, který se naopak snažil za svého působení rozšířit rituální praxi spojenou se svatováclavskou tradicí.