Jdu s kůží na trh. Ale musím, protože příběhy lidí, kteří se nám v Paměti národa dávají, mi darovali klíč. Učí mne, jak – jen pro sebe – hodnotit lidi. A vybírám podle něj i ty, kteří by mne měli zastupovat – v práci, u notáře nebo i na Hradě.
Nevím, zda je to nemoc z povolání či posedlost, ale při interpretaci událostí běžících kolem mne si často pomáhám historickými analogiemi. Pomáhám si jimi i při přihlížení té smršti rozhovorů před i po prvním kole prezidentských voleb. Maje hluboko pod kůží vryty vzpomínky pamětníků, které v Paměti národa natáčíme a s nimiž ve studiích s kolegy mluvíme, přinutily mne výroky a vystupování kandidátů opět se ponořit do oněch analogií.
Čtenáři, jistě víš, že v Paměti národa natáčíme vzpomínky pamětníků
V této velké zvukové knihovně jsou vzpomínky žen i mužů, komunistů i nekomunistů, vojáků i civilistů, utlačovaných i utlačovatelů, hrdinů i zbabělců, geologů i topičů, hybatelů dějin i těch, které proud dějin nesl peřejemi událostí i jeho klidnými vodami. Kdyby ses do tohoto vzpomínání zaposlouchal, milý čtenáři, vyslechl bys různé způsoby vypořádávání se s osobní minulostí. Našel bys tam lidi, jejichž činy bys obdivoval. Nalezl bys tam ale i pamětníky, jejichž činy bys opovrhoval. Jako historie není černá ani bílá, tak často ani historie jednotlivců nebývá černobílá.
Napadají mne historické osobnosti i pamětníci, kteří projevili obrovskou morální sílu či vykonali něco ryze hrdinského, a pak ale leckdy morálně selhali, zakolísali či z našeho současného pohledu jednali přímo hanebně. To samozřejmě platí i opačně. Soudím, že pokud se rozhodneme – byť sami pro sebe – posuzovat něčí život a něčí kvality, je třeba provést si jakousi bilanci. Podle vlastního žebříčku hodnot převažovat to dobré a to zlé, zasazovat to i ono do časové osy a z toho si pak pro sebe vyvodit jakýsi závěr.
Chci Ti, čtenáři, představit několik příběhů
Jako prvního Ti tu předvedu Emanuela Moravce – legionáře, účastníka bitvy u Zborova, pedagoga na Vysoké škole válečné, plukovníka generálního štábu. Moravec měl pověst inteligentního loajálního důstojníka československé armády. Psal oceňované analytické články. Potud tedy vlastně čestná a úctyhodná kariéra, řeklo by se. Přesto se pro své pozdější horlivé přisluhovačství nacistům stal jednou z nejtemnějších postav české historie 20. století.
Příkladem z opačné strany by tu mohl být Wernher von Braun. Od roku 1937 člen nacistické strany, od roku 1940 příslušník jednotek SS. Pro nacisty také pracoval na zbraních, které měly zvrátit průběh války. V archivu Paměti národa máme zachováno vyprávění Hanuše Kordy, který ho prý eskortoval do zajetí a tvrdí, že von Braun byl jedním z pouhých dvou Němců, od kterých slyšel, že byli, jsou a budou nacisty. Přesto se tento člověk později stal jedním z lidí, díky nimž začalo lidstvo létat do vesmíru, přistálo na Měsíci a zažilo obrovský technický skok.
Pohleď, oba sloužili nacistům. Kvůli oběma umírali strašlivou smrtí příslušníci jejich vlastních národů. Přesto si ale myslím, že je patrně budeš hodnotit a vnímat rozdílně.
Rada Vacátko. Znáš?
Teď mám pro Tebe ještě další příběh, čtenáři. Představ si, že máš před sebou člověka, který spoustu let sloužil v ozbrojených složkách využívaných i k represi. Pak se ale změnil režim, ve kterém vystudoval vysokou školu a prošel dalšími kurzy i praxí. Nicméně se pro nový demokratický režim vykonal spoustu dobrého a svou profesionalitou si vysloužil přední místo v mezinárodní organizaci. Uhodneš jeho jméno?
Budeš ho znát jako radu Vacátka, ale jmenoval se Josef Vaňásek. Od roku 1904 byl koncipientem bezpečnostního oddělení pražského policejního ředitelství, za dob první světové války ho jako příslušník policie přidělili do Škodových závodů, kde vyšetřoval výbuch munice a možnou sabotáž. Za to také obdržel záslužný kříž. Po vzniku Republiky Československé se stal vrchním a pak vládním radou, byl při zakládání Interpolu a svou zemi zastupoval nejen zde, ale i v mezinárodní kriminální komisi. „Rakouská“ minulost jaksi nepřekážela, byť kvůli ní jistě také musel skládat účty jako jeho kolegové v armádě a politice. Ona vlastně nepřekážela ani Masarykovi, který byl v rakouském parlamentu poslancem a dlouho prosazoval aktivní prorakouskou politiku. Jasně totiž osvědčil své postoje a svůj myšlenkový posun konkrétními skutky.
Naproti tomu Ti nedovedu v tom našem českém rybníčku najít kouzelnou proměnu třeba například agenta tajné služby totalitního režimu, který se jako oportunista dal do jejích služeb a za záhadných po změně režimu okolností zbohatl.
Nedovedu Ti najít člověka, který byl původně provázen skandály ukazujícími na to, že v lepším případě zneužíval mezer v zákonech pro svůj osobní prospěch. Nedovedu Ti ukázat na přerod takového člověka, který před ním kopal kolem sebe, házel na lidi bláto, lhal, mlžil o sobě i své minulosti… A žeby se pak ukázalo, že je ve skutečnosti ctihodným dobrákem, čestným, poctivým člověkem s pevným charakterem a zásluhami? Nedovedu to, odpusť. Nenapadá mne prostě takový případ.
Už jsem Ti psal, čtenáři, že vím, že dějiny nejsou černobílé. Proto tedy když si nemohu zvolit světce, tak si vyberu alespoň hříšníka, který se kál a svá možná provinění odčinil prací a úsilím po řadu let. Bez rozpaků kajícníka upřednostním před hříšníkem, který ještě ani hřešit nepřestal… A není důvod si myslet, že s tím hodlá přestat.