„A co národ? Stačí mu chléb a hry, kobliha, populistické lži ve sdělovacích prostředcích, aby se dal přesvědčit, že se máme dobře,“ zamýšlí se Václav Šulista nad situací před epidemií a dochází k závěru, že naštěstí jsou okamžiky, kdy se objeví to zdravé, co v našem národě je.
V roce 1938 mi bylo osm let a chodil jsem do druhé třídy obecné školy. U nás v rodině bylo podivné napětí a rodiče o spoustě věcí nemluvili. Můj tatínek byl dávno před zářijovou mobilizací povolán do armády. V roce 1937 v září zemřel milovaný prezident T. G. Masaryk, a s ním jakoby odcházelo všechno, co bylo základem demokratického státu. Objevovaly se různé fašistické názory a podobné destrukční jevy.
Pak začal strach z války a všichni nakupovali zásoby potravin. Když byly Sudety vydány Němcům, Češi museli odejít z pohraničí a řada jejich dětí přišla k nám do školy. Atmosféru zhoršovalo povinné zatemňování, které nás doprovázelo až do konce války.
Po příchodu wehrmachtu se na ulicích objevily červené plakáty oznamující jména popravených a lidé měli hrůzu z každého zazvonění, protože by to mohlo být gestapo.
Tragický byl osud židovského obyvatelstva. V koncentrácích zmizely rodiny našich kamarádů. Byl zaveden lístkový přídělový systém na jídlo, ošacení apod. Vše bylo pod kontrolou. Ve vlacích a autobusech hlídkovali kontroloři (bohužel často četníci či bývalí vojáci), kteří lidem zabavovali potraviny, dovážené z venkova.
Každý radiopřijímač byl opatřen cedulkou, že poslouchání zahraničního rozhlasu bude potrestáno smrtí. Lidé museli na nucené práce do Říše, školy měly uhelné prázdniny. I v době vyučování byly některé předměty (matematika, zeměpis) v němčině.
Nejezdily vlaky, k babičce do Ševětína a zpět (17 km jedna cesta) jsme chodili pěšky. Auto nám Němci zabavili. Stejně bychom neměli nárok na benzin. Hrozné období naší první nesvobody a hrubého útlaku skončilo květnem 1945 a začala nejkrásnější část našeho mládí – léta 1945-1948.
Kalily ji však různé projevy násilí na německém obyvatelstvu. Když pozdní hrdinové a mstitelé hodili v Ústí do Labe matku s kočárkem i dítětem, začali jsme se mít na pozoru.
Nelíbil se nám zákon č. 115/1946 Sb. o právnosti činů spáchaných od 30. září 1938 do 28. října 1945, jejichž účelem „bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovaly ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“. Amnestoval totiž i různé nepravosti.
Takzvané Lidové soudy odsoudily a tentýž den daly popravit lidi, které by za normálních okolností soud nemohl odsoudit.
Také s prováděním odsunu jsme nebyli moc spokojeni. Na brigádě v pohraničí jsem viděl řádit tak zvané rabízgardy, rabující vše, co tam po bývalých obyvatelích zbylo. Národní správci byli většinou zločinecká kasta, která pomáhala při rozkrádání národního majetku. Postižené kraje těmito akcemi trpí dosud.
Po společenské stránce jsme však žili plnohodnotný život mladých, svobodných lidí. I během těchto let se už začínaly objevovat mraky. Vliv komunistů byl stále silnější, měli obsazená vlivná ministerstva, slibovali kdekomu kdeco.
Zemědělci jim bohužel uvěřili a po slibu několika hektarů v roce 1946 komunisty hromadně volili. Věřili, že žádná kolektivizace nebude.
Už ve svých šestnácti letech jsem se zajímal o politiku. Chodil jsem na různé přednášky, například Pavla Tigrida nebo dr. Heleny Koželuhové, kteří už tenkrát varovali před blížícím se nebezpečím. Můj otec a jeho přátelé tomu nevěřili a s ohledem na můj věk mě za mé názory napomínali. V té době se mi alespoň podařilo přemluvit rodiče, aby souhlasili s bratrovým výjezdem do Anglie, což po roce 1948 vedlo k jeho emigraci.
Nakonec jsem měl pravdu já. V únoru 1948 zradil prezident, sociální demokraté, nakonec i populární ministr Jan Masaryk a umožnili komunistům celkem hladké převzetí moci. Obchody byly znárodněny bez náhrad, bankovní účty zabaveny, nezaplacené faktury však bylo nutno uhradit. Lidé byli vyhazováni z práce, zařazováni na ta nejhorší místa. Okresní tajemník KSČ řekl mojí matce:
„Co chcete, vy byste mohla tak maximálně zametat náměstí, vždyť si uvědomte, že jste ‚bývalí lidé‘.“ Otec – textilní soudní znalec – nesměl pracovat v oboru, neb „lid“ si to nepřál. A tak jsme žili v rozděleném bytě ve vlastním domě a platili celou dobu činži. Mně zrušili odklad nástupu vojenské služby a poslali mě do karvinských dolů, kde jsem pracoval 29 měsíců až do zrušení PTP v roce 1954. A v roce 1968 přišla sovětská okupace.
I tento stručný přehled by měl být varováním pro budoucnost, která, jak je vidět, mnoho optimismu nenabízí.
A nyní se vraťme ke Kollárovu verši (Slávy dcera)…
… a ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok
V roce 1989 jsme zazvonili klíči, radovali se z nabyté svobody, ale… Ponechali jsme nepotrestané zločince minulé doby. Přijali jsme zákon č.198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, který však nebyl nikdy naplněn. Vzpomenu jen na Grebeníčka st. Nechci zapomenout na opoziční smlouvu, cílenou amnestii, různé nevyjasněné trestní případy, možnost útěku trestně stíhaného podvodníka, Harvardské fondy…
I v současnosti jsou komunisté u moci. Vedení státu je promořeno komunisty a estébáky i ve velmi vysokých funkcích. Úroveň kultury stále upadá. Poslouchat češtinu v televizi a rádiu, číst psané slovo je utrpení. Redaktor krajského tisku si v článku o biskupovi snadno splete výraz „pastýř“ se slovem „kacíř“. Z Hradu T. G. Masaryka se ozývají dříve nepublikovatelné výrazy, jeho obyvatel se kácí před korunovačními klenoty a odmítá se omluvit, když je usvědčen ze lži.
Další nesvobodou je zotročující vliv konzumního stylu života. Objevili se záhadní zbohatlíci, kteří za pár let získali takové jmění, že dokázali ovládnout nejen ekonomiku, ale bohužel i politiku. Jak může mladý člověk koupit celé Ostravsko s tisíci byty a průmyslem? Totéž platí o Škodových závodech nebo Kladenských hutích. Nejbohatší člověk v Česku pomáhá napojení státu na asijskou velmoc.
A co národ? Stačí mu chléb a hry, kobliha, populistické lži ve sdělovacích prostředcích, aby se dal přesvědčit, že se máme dobře. Čtvrtá cenová skupina pomlouvá „kavárnu“, aniž by měla jen tušení, co v těchto zařízeních kdysi vznikalo. Elita je sprosté slovo, ale my, studenti vysokých škol, jsme k elitám vzhlíželi. Tehdy to byli profesoři Heyrovský, Wichterle, později Holý a další – vědci světových jmen.
Naštěstí jsou okamžiky, kdy se objeví to zdravé, co v našem národě je. Stačí vzpomenout na různé akce, jako byla sbírka na koupi Leksellova gama nože (Konto Míša), různé sbírky na pomoc po povodních, individuální příspěvky na léky pro nemocné děti apod. Nebo na současné úžasné výkony nahrazující selhání státu při nedostatku ochranných pomůcek, aktivitu vědeckých pracovníků v různých oblastech, jako např. při vývoji a výrobě respirátorů, náhradě čínských nekvalitních testů na Covid19, a to mnohdy přes administrativní potíže při jejich realizaci.
Vzpomenu zásluhy společnosti Milion chvilek, která se snaží upozorňovat na různá hrozící nebezpečí, ať už účelové změny ve spravedlnosti, nebo stále rostoucí vliv komunistů. Jsou to mladí lidé, kteří to vidí, a my jako odcházející generace jsme povinni na to upozorňovat, neboť jsme doby nesvobody opakovaně prožili a máme smutné zkušenosti s přehlížením objevujících se příznaků. Viz v poslední době snaha o převzetí moci ve státě.
Přeji našemu zkoušenému národu sílu úspěšně čelit návratu starých pořádků a hodně síly v obraně pravé demokracie.