Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Macoun (* 1972)

• narodil se 29. října 1972 v Chomutově

• byl fanoušek západních kapel

• byl často legitimován příslušníky Veřejné bezpečnosti

• řadil se mezi takzvané máničky

• po revoluci se profesně věnoval hudbě

• v roce 2025 žil v Kadani

Depeche Mode, AC/DC, ale i Karel Kryl. Život Jaroslava Macouna od mládí rámovala hudba. Už jako dospívající kluk si díky ní uvědomoval, že nevyrůstá ve svobodné zemi. 

Jaroslav Macoun se narodil v Chomutově 29. října 1972. Vyrůstal v Klášterci nad Ohří se svými rodiči a mladší sestrou. Dětství měl poklidné, přál si být ošetřovatelem exotické zvěře a dlouho nic nenapovídalo tomu, že se jeho profesní kroky budou nakonec ubírat úplně jiným směrem. Politiku moc nevnímal. První střet s realitou socialismu zažil na konci základní školy. „Přišel za mnou kamarád, dal mi tenisové rakety a nějaké další věci, abych mu je ohlídal. Že jedou na výlet a pak že mu je kdyžtak vrátím,” popisuje zvláštní prosbu, kterou dospívající Jaroslav svému kamarádovi splnil. Ten se ale z výletu už nevrátil. „Jeli na dovolenou do Jugoslávie, ale přes ni utekli do Itálie a emigrovali do západního Německa. Pak jsme si posílali dopisy, posílal mi nějaké samolepky a takové blbosti, protože jsme po nich v té době hrozně prahli. Tady nic nebylo,” snaží se pamětník nastínit, jak šedivé bylo vyrůstání v době socialismu. 

S kamarádem se po revoluci zase setkal, ale na nějaký čas je železná opona rozdělila. Na období nesvobody má kromě kamarádovy emigrace spíš útržky vzpomínek. „V obchodech víceméně nic nebylo. Ve středu přivezli vajíčka, stála tam dvousetmetrová fronta a čekalo se. Na všechno se všude čekalo,“ popisuje stručně. „Stál tu třeba velký krám se zeleninou, obrovský prostor – a na regálu byly jen brambory, cibule, mrkev. Skoro nic tam nebylo, všechno prázdné. Dneska jsou krámy narvané zbožím, že se tam člověk skoro nevejde,” porovnává své dospívání s dnešní dobou. Od malička byl ale od rodičů naučený, že se nic nahlas nekomentuje, ve škole tak proplouval bez větších problémů. Až do doby nástupu na gymnázium. 

Buď Kiss, nebo AC/DC

„Potkal jsem kamaráda, který si brnkal na kytaru. To mě neskutečně oslovilo,“ přiznává pamětník, že v dospívání žil hudbou. Vášeň se u něj začala projevovat už na konci základní školy. S bratrancem poslouchali kazety Karla Kryla. „To mi hrozně utkvělo v hlavě. Byly to tisíckrát ohrané kazety, lidi si to mezi sebou nahrávali, že už to jen bublalo, ale někde v dálce to bylo slyšet.“ A pak přišla hudba ze Západu. „Měli jsme ve třídě kluka, který měl dlouhé vlasy, taková mánička. Přišel s kazeťákem a řekl mi, že je to rozdělené na dvě skupiny: buď Kissák, nebo AC/DC. Pustil nám to a já jsem šel k AC/DC,” prozrazuje svou srdeční kapelu. Vedle australské rockové skupiny se zhlédl i v britských Depeche Mode.

„Tam přišla taková ta rebelie, brnkali jsme na kytary, měli jsme dlouhé vlasy, metalové proužkované kalhoty a založili jsme kapelu.” Běžné pubertální chování ale tehdejší režim příliš netoleroval. Fanoušky jiných hudebních stylů Veřejná bezpečnost vnímala jako propagátory „západní kultury“ a dávala jim to najevo. „Když jsem v patnácti letech dostal občanku a šel jsem třeba do kina, které bylo pět set metrů od mého domu, byli mě schopni třeba třikrát zastavit a zkontrolovat,” vypráví pamětník o tom, co bylo za minulého režimu zcela běžné. 

Mladý Jaroslav Macoun byl jednou dokonce u výslechu. Předvolání ale přisuzuje spíš tomu, že se příslušníkům Veřejné bezpečnosti (VB) nelíbilo, že se s kamarády sdružují v parku, než že by soudruzi brali jejich propagaci Západu tak vážně. „Odvezli si nás na stanici, dali nám všem dýchnout, jestli jsme pili, nebo nepili, a mě si vytáhl nějaký tlustý policajt na výslech,“ popisuje pamětník, jak zadržení probíhalo. Příslušník Veřejné bezpečnosti se mladého Jaroslava ptal, kolik toho vypil. Žádná odpověď mu ale nebyla dost dobrá. Za každou dostal facku. „Řekl jsem, že jsem nevypil žádný pivo, a dostal jsem bombu. Tak jedno – a další bomba. Nevěděl jsem, co chce slyšet za číslo. Po několika lepákách se otevřely dveře a jiný příslušník mu říká, že jsme fakt nic neměli. A když jsem řekl, že jsem to říkal, tak mi dal další,“ vypráví pamětník. Žádný další postih ale studenty nečekal. 

Na gymnáziu jsem měl svobodu

Život pamětníka se točil kolem hudby. Dodnes vzpomíná na to, jak byl v roce 1988 na koncertě Depeche Mode. „Za to jsem byl hrozně rád, že mě rodiče v šestnácti pustili do Prahy. Depešáci tady byli úplně poprvé,“ vzpomíná na 11. březen 1988. I když se krátce před revolucí pohyboval okolo „politicky nespolehlivých“ lidí, v sedmnácti letech šla politika pořád trochu mimo něj. „Úplně jsem k tomu nečuchl,“ přiznává. „Nejblíž jsem tomu byl, když se podepisovalo Několik vět, ale bylo mi šestnáct let, takže mě u toho ani úplně nechtěli.” Navzdory své náklonnosti k imperialistické kultuře ve škole proplouval bez větších problémů. „Paradoxně jsem na gymnáziu měl větší svobodu než kluci na učňácích. Tam po nich šli víc. Já jsem mohl chodit jako hastroš s dlouhými vlasy a džískou a učitelé mi říkali, ať to mám hlavně čistý,” vypráví se smíchem. Ani rodiče jeho vzhled nijak nekomentovali. „Nechali mě, mohl jsem si teoreticky dělat, co jsem chtěl. Neměl jsem průšvihy a ve škole jsem prospíval,“ vysvětluje pamětník, že ho doma většinou ve všem podporovali. 

I když si v sedmnácti nedokázal naplno uvědomit všechna úskalí socialismu, sametovou revoluci vítal. „Přišlo to v tu nejlepší dobu. Kdyby mi bylo třeba pětadvacet, tak tu nesvobodu cítím podstatně víc,” myslí si zpětně. Pád režimu mu otevřel obzory a v devadesátých letech se hudbě věnoval i profesně. Byl u otevření kadaňského rockového klubu Střelnice, později ho i provozoval. Jako produkční se zapojil do organizace Trutnovského festivalu. Na živo se tak potkal s lidmi, které v mládí obdivoval jen na dálku. S Magorem Jirousem, Františkem Stárkem, ale i Václavem Havlem. „Jsem strašně šťastný, že jsem v tomhle věku prožil to desetiletí, do roku 2000. Je k nezaplacení, co se dalo zažít,“ končí pamětník spokojeně své vyprávění.