Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Harriet Macková, roz. Gilbert (* 1950  )

Z Ameriky za železnou oponu. Žít tady mělo smysl

  • narodila se 22. ledna 1950 v Georgii v USA
  • oba její rodiče pocházeli z rodů baptistických kazatelů
  • v roce 1973 se provdala do Československa
  • její muž Petr Macek působil jako baptistický farář v pražském sboru Na Topolce
  • pohybovala se v prostředí disentu
  • v roce 1975 se zúčastnila setkání v Libštátu, které rozehnala Státní bezpečnost
  • tajná policie ji jako Američanku sledovala
  • přes americkou ambasádu posílala na Západ různé materiály
  • v letech 1988 až 1989 Na Topolce poskytli prostor podzemní univerzitě bohemistiky
  • v lednu 1990 se přestěhovali do Ameriky
  • o rok později se rozhodli pro návrat do Československa

Na podzim roku 1973 se Harriet Gilbert vydala z rodné Ameriky na svoji životní cestu. Se dvěma velkými lodními kufry, v nichž převážela gramofon s deskami i svatební šaty, se nalodila na loď do Evropy. Mířila za železnou oponu, do Sověty okupovaného Československa, kde právě všechno postupně přikrývala houstnoucí normalizační šeď. Ze svobodné Ameriky do nesvobodného Československa ji táhlo srdce. „Byla to velká láska. Byla to víra. Bylo to přesvědčení, že žít tady má smysl. Pracovat ve sboru a žít svobodně. Co mi měla nabídnout Amerika? Pohodu?“ ptala se sama sebe téměř o půl století později Harriet Macková.

Věděla, co se v Československu děje

Narodila se 22. ledna 1950 v Georgii v USA, oba její rodiče, „liberální“ maminka i otec advokát, pocházeli z rodů baptistických kazatelů. Byla to ještě doba rasové segregace, pamětnice zažila pochody za práva Afroameričanů vedené Martinem L. Kingem (mimochodem též baptistickým kazatelem) i změnu rasových zákonů v polovině šedesátých let. Byť její otec nebyl vyloženě proti segregaci a prosazoval spíše postupný vývoj, s maminkou navštěvovala i černošské rodiny a nenásilný boj za práva Afroameričanů ji hluboce ovlivnil. Na malém městě, kde vyrůstala, žili „bílí“ a „černí“ ve vlastních čtvrtích. „Ale třeba supermarkety nebyly oddělené. Byla diskriminace, ale nebyl – alespoň v mém okolí – pocit strachu nebo nenávist.“

Střední školu dokončovala v turbulentním roce 1968, a když v posledním ročníku dostali studenti za úkol sledovat politické dění ve dvou vybraných zemích světa, zvolila si Čínu a Československo. Navštěvovala knihovnu, sledovala tisk a zahraniční zprávy a brzy získala slušný přehled o obou zemích. „Na svůj věk a skromné možnosti toho místa jsem dobře věděla, co se děje v Československu. Úplně bláznivé, že? Proč?“ Tehdy ještě nemohla tušit, že zájem o komunistickou zemi uprostřed Evropy osudově ovlivní její další život.

Po konci školního roku dostala od rodičů jako dárek zájezd do Evropy. Se skupinou mladých baptistů z Washingtonu odjela v létě 1968 na Světový sjezd baptistické mládeže do Bernu. První večer během zahajovacího ceremoniálu, kdy zástupci zúčastněných zemí přicházeli na pódium v národních krojích a pronášeli ve svých jazycích heslo konference ‚Jeden svět, jeden Pán, jedno svědectví‘, Harriet poprvé spatřila svého budoucího muže. „Přišel Petr Macek. Ten žádný kroj neměl, jenom bundu. Tak to řekl a odešel. A já jsem… ‚Ach! To je živý Čechoslovák!‘“

Kvůli Petrovi zrušila zasnoubení

Příštího dne živoucí objekt svého studia oslovila a vyptávala se ho na podrobnosti nejnovějšího politického vývoje v jeho rodné zemi. Seznámili se a vyměnili si adresy. Když se po návratu do USA dozvěděla o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, napsala mu dopis. Petr pak přijel do Ameriky, aby navštívil svoji sestru, která už tehdy byla provdaná za Američana a žila v Kalifornii. Stopoval přes celou Ameriku, z New Yorku do Kalifornie a zpět, a při zpáteční cestě se zastavil ve Virginii, kde mezitím začala studovat Harriet. Ta měla zrovna na návštěvě také oba rodiče i babičku, takže Petr stihl poznat i její rodinu. Intelektuál a student evangelické fakulty, rozhodnutý stát se baptistickým kazatelem, na ně zapůsobil. Pod dojmem z jeho návštěvy pamětnice zrušila své tehdejší zasnoubení a namísto plánované svatby se rozhodla dál vzdělávat. V roce 1971 se dostala na Harvard, kde strávila dva krásné a zajímavé roky. Studovala teologii a náboženství, ale v liberálním univerzitním prostředí v té době mocně rezonovaly také otázky homosexuality, feminismu – a samozřejmě probíhající války ve Vietnamu.

Vedle náročného studia pracovala v advokátní kanceláři a dokázala si vydělat na další cestu do Evropy. V létě 1971 tak poprvé přiletěla do Prahy. Na letišti na ni čekal Petr a odvezl ji ke svým rodičům, kteří obývali malý byt v bývalé budově Armády spásy (AS). Křesťanskou charitativní organizaci, s níž Mackovi už za války spojili svůj život, komunisté v roce 1950 zakázali, v domě v ulici Karoliny Světlé ale stále bydleli „důstojníci“ i řadoví členové AS a konala se tu pravidelná shromáždění. „Naši nebyli důstojníci, neměli vysokou ani střední školu, ale bydleli tam, na pavlači. Byl tam společný záchod, neměli teplou vodu a bylo to velice skromné.“

Na tehdejší středoevropské poměry byla pamětnice nevídaně emancipovaná. Půjčila si auto a jeli s Petrem (řídila ona) za jeho přáteli na Vysočinu. Zamilovala se do něj a dvakrát žádala o prodloužení víza, aby v Československu mohla zůstat déle. Kromě toho také procestovala Evropu od Itálie po Norsko. Jezdila vlakem a sama.

Cesta na konec světa

Vrátila se na Harvard, ale další léto přicestovala znovu. Tehdy se rozhodli, že se vezmou. A zůstanou v komunistickém Československu. „Samozřejmě jsem věděla, že jde o nesvobodnou zemi. Věděla jsem už od roku šedesát osm, o co jde,“ ohrazuje se rezolutně proti poznámce, že snad tehdy plně nechápala, co znamená žít v komunistickém státě. Měla pochmurnou zkušenost s nelehkými přechody hranic, obehnaných dráty a hlídaných samopaly. Musela jednat s komunistickými úřady, které jí do cesty za láskou stavěly jednu překážku za druhou. Docházela do Bartolomějské, kde se ji estébáci snažili získat ke spolupráci. Velmi obtížná byla povinnost pravidelně na letišti směňovat požadované množství valut – za právo zůstat v zemi požadoval režim pravidelný přísun tvrdé měny.

Nic z toho ji však neodradilo. Nebála se a cítila, že práce v baptistickém sboru – po boku muže faráře – bude mít smysl. Dokončila tedy harvardská studia a přesvědčila rodiče, že svoji budoucnost v Československu myslí vážně. „Byla jsem bláznivá. Ale měla jsem velmi tolerantní rodiče. Oni si mysleli, že půjdu na konec světa, za oponu, že budu ve vězení.“ Pomohla víra a rodinná tradice, do níž patřila i misie. Když jiní misionáři přinášeli poselství víry třeba do nejchudších koutů Afriky, proč by Harriet nemohla do Československa?

Podpořili ji, byť se komunistů báli. Otec jí koupil auto – nejen aby jí usnadnil stěhování, ale i proto, že tušil, že baptistickému sboru se bude velmi hodit. Objednaný fiat na ni čekal v Itálii, kam se pamětnice přepravila lodí. Se dvěma lodními kufry, v nichž vezla svatební šaty i gramofon, se na ni nalodila v říjnu 1973.

Kajutu v jedné z nižších tříd sdílela s Brazilkou, která se prý jela provdat za portugalského šlechtice, seznámila se také se dvěma Kanaďany mířícími do kibucu v Izraeli – a s jakýmsi Ivanem, Čechoslovákem vracejícím se z exilu. Prohlédli si Casablancu, Gibraltar a Mallorcu a pak už je vítala Neapol. Ivan s ní vyzvedl zakoupené auto a společně se vydali k československým hranicím.

Svatební šaty směnila za karton cigaret

Tam se situace zkomplikovala – zřejmě i kvůli Ivanovi, který neměl československý pas a jehož Harriet odmítla na hranicích nechat. Nakonec je pustili, ale zapečetili její kufry. V Praze je musela odevzdat na nádraží Praha-střed (dnešním Masarykově nádraží) a na blíže neurčenou dobu se tak vzdala všech svých osobních věcí.

Zbylo jí jen to, v čem přijela. Šla se tedy ohlásit na americkou ambasádu, doufala, že by jí mohli se zabavenými věcmi pomoci. „Pozval nás konzul, nebo jeho zástupce, Brody se jmenoval, taky si myslel, že jsem bláznivá. A říkal: ‚Nesmíte nikomu říct, že jsem to říkal, ale když koupíte karton cigaret a půjdete na nádraží a nenápadně to položíte na stůl, tak myslím, že oni vám ty kufry sice nedají, protože to je evidence, ale můžete je poprosit alespoň o zimní kabát, zimní boty a svatební šaty.‘ A to se opravdu stalo.“

Dne 16. listopadu 1973 se tak ve svých svatebních šatech provdala za Petra Macka. Na svatbu, která se konala brzy ráno na Staroměstské radnici, přijeli i její rodiče. Zbytek svých věcí Harriet získala, teprve když obdržela povolení k trvalému pobytu – na jaře 1974.

Duchovní program v Libštátu ukončila StB

Zpočátku neměli kde bydlet a získat oficiální zaměstnání bylo pro Harriet „z kádrových důvodů“ nemožné. Zároveň pořád musela shánět valuty, které měla povinnost ve stanovených dávkách pravidelně směňovat. Zaradovala se proto, když se na americké ambasádě dozvěděla o německé rodině, jejíž děti v Praze začínaly chodit do americké školy. Vyšlo to – rodina vřele přijala domácí učitelku angličtiny a platila ji v markách, což vyřešilo její situaci.

Na jaře 1974 se z provizorního suterénního bytu na Smíchově přestěhovali na Vinohrady. Zatímco čekali na dostavbu kazatelského bytu Na Topolce, který měl Petr jako nastupující kazatel tamního baptistického sboru získat, narodilo se jim první dítě. Přátelili se s evangelíky, faráři a scházeli se k posezením i duchovním programům po farách, většinou na Vysočině.

Říkali těmto sešlostem „libštát“ – po ikonickém setkání u libštátského vikáře Petra Brodského v roce 1975, které rozehnala Státní bezpečnost. „Najednou nás přepadli, krajský církevní tajemník. Legitimovali nás a divili se mému autu – tam bylo ‚I‘ jako Itálie. Pak nás vyslýchali, já jsem byla snad první, protože oni byli přesvědčeni, že jsem z Irska a že přivážím revoluci, náboženství z Irska.“ Faráři po tomto zátahu ztráceli státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a také Petr Brodský musel z Libštátu odejít.

S prstenem po tchyni se už neshledali

Pro Harriet to nebyla zdaleka jediná zkušenost s StB. Byť se Chartu 77 o dva roky později Mackovi rozhodli nepodepsat, jako Američanku ji přirozeně sledovali. Tím spíš, že se i v Praze stýkala s cizinci a bývala zvaná ke společenským akcím na americkou ambasádu, přes kterou také posílala různé věci – dopisy, texty – od různých lidí ven. Výslechů zažila více, přinejmenším v bytě na Vinohradech měli nainstalovaný odposlech a také ve vedení baptistického sboru byli lidé, kteří informace o nich předávali tajné policii.

Cynismus režimu obzvlášť osobně pocítila v roce 1986, kdy zemřela Petrova matka. Harriet zamýšlela prsten po své tchyni spolu s dalšími památečními věcmi odvézt své švagrové, Petrově sestře Martě, která žila v Kalifornii. Michael Kocáb ji poprosil, aby při té příležitosti vyvezla na Západ i nějaké texty. Na hranicích však zakázané materiály objevili a spolu s nimi zabavili i prsten. Rodina se s ním už nikdy neshledala.

Státní bezpečnost zřejmě věděla i o činnosti podzemní univerzity bohemistiky, pro kterou Petr Macek v roce 1988 poskytl prostory sboru Na Topolce. Výuky, jejíž hnací silou byl člen sboru Jan Hrabina, se účastnili disidenti, před zraky ostatního sboru a zvláště staršovstva ji byli nuceni tajit. Harriet přednášky neabsolvovala, jak sama říká, „vařila kafe a vymetávala popelníky“. I jindy bývala ve sboru manželovou pravou rukou, pomáhala mu s pastorací, na kterou Petr prý příliš nebyl, navštěvovala staré lidi, učila v nedělní škole a hrála na varhany.

Američané mi nerozuměli

Koncem osmdesátých let, když už nežil ani jeden z Petrových rodičů, a oni tak v Československu zůstali bez rodiny, se během baptistického zájezdu do SSSR rozhodli, že se z Československa odstěhují. Do Ameriky. Tou dobou už se věci dávaly do pohybu; zatímco byli v SSSR, proběhl tzv. Palachův týden – vlna nebývale silných, i když tvrdě potlačených demonstrací. Poté přišla revoluce, ale ani ta na jejich rozhodnutí nic nezměnila.

Odletěli koncem ledna 1990, Harriet s dětmi se zabydlela u svých rodičů v Georgii, Petr chtěl v Americe učit a ucházel se o místo u sboru v Bostonu. Potom však dostal dopis od Jakuba Trojana, tehdy už děkana Evangelické teologické fakulty UK, který ho zval, aby se vrátil a učil na fakultě systematickou teologii. „S úlevou“ se proto rozhodli, že se vrátí. Do Prahy přiletěli po Novém roce 1991.

„Američané mi nemůžou rozumět,“ shrnula Harriet Macková. Zkušenost života v totalitní zemi je prý slovy nesdělitelná. A zcela ji nechápali ani českoslovenští emigranti v Americe. „Já rozumím, proč lidé radši zemřeli a lezli přes plot, přes zeď, to chápu – ale to nebyl můj případ.“ Doma se cítí v Česku. Do Ameriky často jezdívala v době nemoci své matky. V roce 2019, kdy svěřila své vzpomínky Paměti národa, už se do své rodné země nechystala.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV