Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Luzarová (* 1935)

• narozena v roce 1935 ve Frélichově

• doma se mluvilo chorvatsky, ve škole absolvovala vyučování nejprve v němčině a poté v češtině

• roku 1949 rodina vystěhována do Hartmanic na Opavsko

• v 60. letech se vrátila zpět na jižní Moravu, žije v Kuřimi

Ve vzpomínkách mnohých moravských Chorvatů představuje okamžik, kdy museli opustit své původní domovy na jižní Moravě, životní zlom. Bod, který znamená konec dosavadního života a předznamenává něco nového. Rodina Anny Luzarové byla vystěhována později než ostatní sousedé. Opakovaně spolu s dalšími a s dalšími rodinami prožívali smutek, obavu z nejisté budoucnosti. Také malá Anna vnímala, jak se její vesnice proměňuje, jak s každou další vystěhovanou rodinou přichází o část svého dětství. A proto, když byla v roce 1949 stěhována také ona se svojí matkou, neodcházela pouze s pocitem smutku, ale také s vědomím, že Frélichov už stejně není ta „její“ vesnice, ta vesnice, která byla jejím domovem.

Paní Anna Luzarová se narodila 25.7.1935 ve Frélichově rodičům Marii a Janu Slunským (Šuljera). „Ve Frélichově bylo hodně Slunských, snad až přes třicet rodin, samí Slunští. A tak se, aby lidé věděli, kdo je kdo, používali přezdívky. My jsme byli Šuljera. Další Slunští třeba Fufcenri, Sechcenri, to bylo podle čísla domu, kde bydleli, další byli Mihini, a tak dále.“ 

Doma se mluvilo pořád chorvatsky, povinnou školní docházku absolvovala nejprve v němčině (3,5 let), po konci války pokračovala na českých školách. „Když přišlo Česko, česky jsme vůbec neuměli. Chorvatština je ale podobná, tak jsme se češtinu rychle naučili. Ve škole to šlo celkem dobře. Měli jsme české učitele, tak ze začátku bylo všechno červené, protože jsme česky psát neuměli, to měkké, tvrdé i/y, to nám vůbec nešlo, ale pak jsme se to naučili.“

Frélichov měl až do poloviny 20. století velmi svérázný chorvatský ráz. S tím souviselo i množství tradic a zvyků, které místní dodržovali. Část z nich souvisela s křesťanským liturgickým rokem. „My jsme byli zvyklí chodit do kostela. Vyrostli jsme v tom, tak to i dodnes dodržujeme.“

Na Velikonoce se barvila vajíčka a chodilo se mrskat. Důležitá byla návštěva kostela, kde se na Velký pátek dodržoval zvyk líbání Boha. Na Velký pátek se také nesmělo hýbat se zemí, orat nebo pracovat na poli, tak se dělalo něco jiného, ale se zemí se nikdy nehýbalo.

Na počátku jara se také chodilo prosit do polí za úrodu. „Myslím, že se chodilo tři dny, vždycky na jinou stranu. Zpívala se k tomu česká píseň, která končila: „… mor, hlad, vojnu, soužení, dej nám chléb každodenní.“ My, děti, jsme chodily prvně se modlit a až pak do školy na vyučování. Když potom přišli ti červení, tak se jim to už nelíbilo a nesměli jsme dále chodit, že to není omluveno.“

Dalším důležitým svátkem bylo Boží tělo. To se v hlavní ulici, tzv. seli, postavily čtyři oltáře a cesta se vysypala trávou. Odpoledne jí pak procházel průvod s dechovkou, v jehož začátku šla děvčátka, která měla v košíčkách natrhané kvítky a házela je před sebe. Byla oblečena do šatů, které měly na prvním svatém přijímání. Za nimi šli dospělí, celá vesnice, Chorvatky měly na sobě slavnostní kroj.

„Dívky měly dole tři bílé naškrobené sukně, na nichž byla svrchní sukně, krásná, tibetová. Na ní byla zástěra, která mohla mít různou barvu. Pak byly rukávce, opljeće, to bylo také pěkné, vyšívané, na tom byl lajbl, hezký, růžový se zeleným, zepředu zašněrovaný. Na něm ležel kuolarin, který byl kolem krku, hezky vyšívaný, a na tom ještě mašle. Sukně předěloval pásek. Tak ten kroj vypadal, hezky. Mladé dívky měly také věnce z umělých kytiček, a tak se to všelijak blyštilo. Ještě nosily vysoké černé čižmy, faldovačky, pamatuji si, že teta Vranešicová měla takový zlatý kramflíček. Kluci zase měli červené kalhoty, modrem vyšívané. Pak měli také rukávce, lajbl, mašli a klobouček. Pěkné to bylo.“

Slavnostní kroj se nosil při významných svátcích, v neděli do kostela a také na kiritof. „Můj strýc říkal, já jsem si koupil na kiritof nové boty a tak moc jsem tančil, že jsem je měl celé rozbité. Protože u nás byla tvrdá zem. V prostředku ulice se postavila máje, k ní bouda pro muzikanty, a kolem ní se tancovalo. Aby se moc neprášilo, když se tak tancovalo a dupalo, země se pokropila.

Potom přivedli kozla, který měl na sobě dečku. Už přesně nevím, jak to bylo, ale kdo kozu vyhrál, ten z něj potom udělal guláš.“

Tanec a zpěv byl pro mnohé moravské Chorvaty nedílnou součástí odpočinku. Paní Luzarová si dodnes pamatuje na mnohé písničky, které v mládí zpívali, např. Marija o mili glas, Hote simo, kršćaniki, Konopa, konopa a další. „Chodila jsem zpívat také do kostela nahoru na pavlač. Sedával tam varhaník, strýc Joza Sič, tak jsme chodili za ním a zpívali ty vánoční písně. My, malé holčičky, ale byly tam i ty starší. Jednou, to ještě žil tatínek, jsem měla zpívat Chtíc, aby spal. Tatínek se nahoře schoval, abych nedostala trému, učitel hrál na housle a já jsem zpívala. Pak jsem slyšela, jak nějaká babička dole říká: ´Myslela jsem, že to zpívá andělíček.´ Tak to byly hezké vzpomínky.“

Další ze zvyků, které Chorvati dodržovali, bylo tzv. volení na Štěpána a na Nový rok. „Na Štěpána volili chlapci, setkali se ve sklepě nebo u někoho a popíjeli, na Nový rok volily dívky. Taky se setkaly u nějaké kamarádky, měly připravené nějaké dobrůtky, a kluci chodili a klepali na okno: ´Pusťte nás dovnitř, pusťte nás dovnitř.´ My jsme byly ještě děti, tak jsme zůstávaly v okně. Ale volit se chodilo každý rok.“ Z novoročních zvyků ještě jedno přísloví: Na Nový rok se nesmí šít, protože se jinak zašije slepicím zadek.

Na konci války procházela nedaleko od Frélichova válečná fronta a mnozí obyvatelé se schovávali ve sklepích. „Každý den ráno maminka utíkala domů, aby nakrmila krávu, slepice, králíky, honem rychle a zase zpět do sklepa.  Schovávali jsme se asi týden nebo dva, slyšeli jsme, jak vyhodili do povětří most přes Dyji, to byla veliká rána. Některým lidem střepiny rozbily okna, ale náš dům zůstal naštěstí nepoškozen. Když boje skončili, museli mladí a ženy jít stavět provizorní most. Rusové na to dohlíželi. No ale Rusové, taky naháněli holky. Když přišli ti první Rusové, tak řekli, ti byli celkem dobří, tak nás varovali, že se dívky musí schovat. No a přišli ti druzí a opravdu naháněli. Každá válka s sebou přináší zlé věci.“

Klid ale v chorvatských osadách ani po válce nenastal. „Začali přicházet tzv. joški. To byli Češi, národní správci, kteří s lidmi zacházeli velice špatně. Pamatuji si na strýce Slunského, Sechzenra. Bydlel v hlavní uličce a byl to velký sedlák. Do sklepa si schoval sádlo nebo maso, jenže někdo to vyzradil a tak ho ti joški tak ztloukli, strašně ho zmlátili. Protože prý to bylo jejich… Ne, nebyli to dobří lidé.

Přicházeli také noví osídlenci, majetkáři. Došli, ani nevím odkud, měli aktovku a najednou hned byli bohatí. Protože co mohli, tak si vzali. Klidně se k někomu nastěhovali do domu, i když tam ještě bydlel. Postižené rodiny jim musely přenechat své místo a odstěhovat se do výminku nebo jinam. K nám se naštěstí nenastěhoval nikdo, ale bylo strašné to vidět.“

„Jako děti jsme si spolu hrály, bylo to dobré, doma to bylo dobré. Mezi dětmi, mezi rodiči, mezi všemi. Ale pak se začala řešit ta Chorvatská otázka. Do Jevišovky přijeli pohlaváři z Chorvatska, slíbili, že nás stěhovat nebudou. Jenže potom přišel rok 1948 a najednou že všichni musíme ven. No a tak to bylo vždycky tak, že jsme seděli ve škole, měli otevřená okna a slyšeli jsme, když hlásili: ´Do obecné školy se dostaví ten a ten.´ Tam ti lidé dostali výměry, kam se mají vystěhovat. To byla moc smutná doba.“

„My jsme měli být vystěhováni už v roce 1948 do nějakého Kyžlířova. Protože můj tatínek ale byl vážně nemocný, napsal mu doktor Šamánek z Mikulova potvrzení, že se kvůli jeho nemoci stěhovat nemůžeme, a tak jsme ještě zůstali doma.

Čas, kdy Slunští sice ještě zůstávali ve Frélichově, museli ale přihlížet, jak stěhují ostatní a jejich místa postupně obsazuje někdo jiný, byl velice smutný. Do Frélichova začali přicházet reemigranti z Bulharska. „Chodila jsem do školy do pěveckého kroužku, kde zpívaly i ty Bulharky. Jedna z nich ale vůbec neuměla zpívat, zpívala falešně. Tak jsem se na ni tak dívala a myslela jsem si, no tohle teda… Učitel si ale myslel, že to falešně zpívám já. Vyvolal mě, ať zpívám sama, ale já jsem nechtěla. Proč bych taky měla, když to já jsem to nekazila. No, tak když nechci zpívat, že mám jít za dveře. A protože to už bylo po vyučování, měli jsme jinak volno, tak jsem se prostě sebrala a šla jsem domů. On pro mě potom poslal, ale mě už to nezajímalo. No, to byl takový zážitek s tou Bulharkou… To nebylo, že bychom byli vysazení proti nim, ale pro nás to bylo strašné.“

V lednu 1949 tatínek zemřel, podlehl rakovině žaludku, bylo mu čtyřicet čtyři roků. Maminka chodila pracovat na pole a na statek do Hrušovan, Anna ještě do školy. Její rodina měla být vystěhována, jako jedna z posledních z Frélichova, 2. prosince 1949.

„Pak už mě to nebavilo ani ve Frélichově, ani ve škole.  Mnoho lidí už bylo pryč, nikdo skoro nezůstal, my jsme byli jedni z posledních. To už nebyl ten Frélichov… Všude samí cizí lidé. Tak mě to už ani nebavilo. Nevím, možná, kdyby se maminka vzpírala, že nechce jít, třeba by nás už taky nechali. Ale už to bylo takové nic, Frélichov už nebyl tím, čím kdysi. Dokonce i pan Zimola, Čech, pekař původem z Vysočiny, dobrý člověk, který nám dělal pekaře, měl Chorvaty tak moc rád, že když nás vystěhovali, on také dobrovolně odešel. Prý už tam nemůže být, už tam nemůže být.“

„Druhého prosince nás vystěhovali z domu. Ještě jsme měli doma krávu, tak jsem ji ještě pásla, všechno bylo zelené. Pak nás vyvezli do těch hor na Vítkovsku. Do Vítkova jsme jeli vlakem, potom ještě autem do Hartmanic u Radkova, a to bylo něco úplně jiného, než jsme měli doma. U nás teplo, tam zima, je to výše položené než dole na té Moravě.

Ani nevím, kolik jsme měli vagonu. Vezli jsme si krávu, prasata, slepice, králíky, to všechno, mezi tím jsme i spali. Naložili jsme s sebou i seno, dříví, všechny mašiny, sekačky, veliké žebříky, vůz, lidé si brali všechno, co měli v hospodářství. A říkali si, no však si to vezmeme s sebou, však se příští rok vrátíme. Všichni mysleli, že se vrátí zpět. I máma, že je to jen teď takové, ale že se určitě vrátí. Přitom se nevrátil už nikdo.

Původně jsme měli jít do Radkova. Jenže tam nám přidělili dům, co byl napůl zbourán. Měli jsme krávu a takhle bychom ji neměli kam dát. Můj strýc, matčin bratr, byl v Hartmanicích, a věděl, že je tam taková pěkná malá chaloupka, prázdná, a tak jsme šly do Hartmanic. Tam bylo víc jak deset chorvatských rodin. Snad tam bylo dokonce zase víc Chorvatů než Čechů. Z Přerova byly asi tři rodiny, potom my a další… Také v Radkově bylo hodně Chorvatů.

Hartmanice jsou hezká vesnice, leží na rovině, ne v horách jako Radkov. Vesnice hezká, ale nic tam nebylo. Když tam ještě žili Němci, pracovali v nedalekém břidlicovém dole, měli tam práci a asi se jim vedlo dobře, fungovala tam hospoda, obchod, kovář, všechno měli. Jenže když je vystěhovali, tak z toho nezůstalo nic. Do kostela a nakupovat jsme chodili do Radkova, takže když se něco zapomnělo, prostě jsme to neměli. Školu jsem navštěvovala v asi pět kilometrů vzdálené Melči.“

V roce 1960 se paní Luzarová vdala za Boleslava Luzara, koláře, který žil také v Hartmanicích. Manžel dostal nabídku práce v Kuřimi, což přineslo rodině možnost přestěhovat se na jižní Moravu. Neváhala ani okamžik: „Má máma vždycky říkala: ´Tady v těch horách bych nechtěla zemřít, já chci dolů, do tepla.´ A tak jsme se přestěhovali. Z Chorvatů v Hartmanicích myslím dnes nezůstal už vůbec nikdo.