Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Lukašíková (* 1929)

• narozena 27. května 1929 ve Zlíně

• otec Stanislav Lukašík byl vedoucím dílny v Baťových závodech, matka Amálie byla vyučenou švadlenou

• v roce 1932 se pamětnice s rodinou přestěhovala do Třebíče, kde byl otec umístěn v nové pobočce Baťových závodů

• vyrůstala v dělnické baťovské čtvrti

• zažila žebráky, kteří v době Velké hospodářské krize obcházeli po domech

• stala se členkou Církve adventistů sedmého dne

• pracovala v kancelářích MNV i Jednoty, vždy si vymínila volné soboty, které její církev světí

• s maminkou se vrátila do moravských Havřic, do domku po prarodičích

• pracovala jako prodavačka na lázeňské kolonádě v Luhačovicích

• zůstala svobodná a bezdětná

Zdenka Lukašíková se narodila 27. května 1929 ve Zlíně. Její otec pracoval jako vedoucí dílny a maminka, vyučená švadlena, byla se třemi dětmi v domácnosti. V roce 1932 se celá rodina přestěhovala do nově vybudovaných baťovských závodů v Třebíči, kde bylo potřeba nových pracovníků. Pamětnice tu s rodiči bydlela v baťovském domku ve čtvrti Borovina, chodila do obecné školy i do měšťanky a celá válečná léta prožila v relativním klidu, stranou hlavního dění. V roce 1940 k Lukašíkovým přišla sousedka, která Zdenčině mamince přinesla Bibli. Od této chvíle se rodina hrdě hlásí k Církvi adventistů sedmého dne. Maminka se krátce nato nechala pokřtít a pamětnice přijala křest ve svých osmnácti letech. Psal se rok 1947.

Doma bídu nepoznali, po domech ale chodili „žebráčci“

Zdeňka Lukašíková se narodila v době, kdy světem hýbaly následky Velké hospodářské krize. Přestože u nich doma nikdy neměli nouzi, protože tatínek vydělával u Baťů tak, že to na slušné živobytí stačilo, pamatovala si z dětství „žebráčky“, kteří chodili po domech. „Maminka jim vždycky navařila polévku nebo jim dala korunu,“ vzpomíná na dětství Zdeňka Lukašíková. „Koruna tehdy stačila na pět rohlíků a maminka takové lidi vždycky ráda podarovala.“

Život v baťovské kolonii Borovina, kam se pamětnice s rodiči přestěhovala jako tříletá, plynul většinou poklidně. Tatínek pracoval jako dílovedoucí v baťovské továrně. Děti chodily do místní školy ve staré židovské čtvrti a Zdeňka s rodiči a bratry vyrážela pravidelně na procházky městem i krásnou krajinou Vysočiny. Ne všem však byli baťovci milými sousedy. Podle Zdenčiných vzpomínek ji na obecné škole učil pan učitel Čapek, který měl bratra obuvníka, jehož dílna kvůli baťovským továrnám krachovala. Děti baťovců tak od něj dostávaly horší známky. I pamětnice dostávala dvojky a trojky, přestože se dobře učila. Na měšťance se pak jako zázrakem zlepšila. 

Zahraniční rozhlas, udavači a konec války

Během první republiky patřili Zdeňčini rodiče k masarykovcům a vlastencům. Její tatínek nemusel narukovat, pracoval i nadále v baťovské továrně. V novinách se tehdy psalo, jak nadšeně vítají čeští Němci německé vojáky. Zdeňce to tehdy připadalo velmi divné, vždyť naši Němci se tu měli dobře a nic jim nechybělo. O politice se ale u Lukašíkových moc nemluvilo. Zdeňka se ve škole hravě naučila německy, protože jí němčina připadala mnohem jednodušší než angličtina. V patnácti letech se tak plynně domluvila německy. O válce a válečných poměrech se ale nemluvilo ani ve škole. Učitelé se báli jakkoliv vyjádřit svůj názor, o spolužačce Hermíně Taussigové, která se stala obětí holokaustu, se také nemluvilo. Její jméno však Zdeňka později objevila v Židovském muzeu v Třebíči i v izraelském muzeu Yad Vashem, které se věnuje památce šesti milionů obětí holokaustu.

Přestože se o politice před dětmi nemluvilo, věděla Zdeňka dobře, že tatínek během války poslouchal zahraniční rozhlas. Sedával tehdy potmě u rádia, které hrálo velmi potichu, aby nikdo zvenčí nemohl postřehnout ani slovo. Podle pamětnice tehdy po městě běžně chodili lidé, kteří donášeli na ty, kdo zahraniční rozhlas poslouchali.

Život ve čtvrti Borovina nijak zvlášť nenarušilo ani osvobození v roce 1945. V místním rozhlase znělo hlášení, aby lidé nevycházeli z domu, protože městem budou projíždět sovětská vojska. „Hlavní ulice, kudy jely tanky, byly daleko od naší baťovské čtvrti, takže jsme nebyli přímými svědky událostí,“ vybavuje si konec války Zdeňka Lukašíková. „V našem městě to byla spíš klidná výměna. Když skončila válka, v Třebíči se hodně slavilo. Byla jsem se dvakrát nebo třikrát podívat, ale víckrát ne.“

Světit sedmý den se dalo i za komunistů

Když bylo Zdeňce jedenáct let, objevili se v baťovských domcích první přívrženci Církve adventistů sedmého dne. Také u Lukašíkových zazvonila sousedka, která mamince přinesla Bibli. Od té chvíle se rodina přihlásila k církvi. „Je to církev, která staví na biblickém učení,“ vysvětluje Zdeňka Lukašíková. „Vše, co konáme a činíme, můžeme zdůvodnit biblickými verši.“

V osmnácti letech se nechala pamětnice pokřtít, o dva roky později maturovala a dostala umístěnku na Okresním národním výboru v Kamenici nad Lipou. Jedním z hlavních znaků Církve adventistů sedmého dne je fakt, že svatým dnem, kdy má člověk odpočívat, je sobota. Pro Zdeňku to znamenalo problém už ve škole. „Na sobotu mi dokonce připadly maturitní zkoušky z matematiky,“ vzpomíná Zdeňka Lukašíková. „Řekla jsem řediteli, že v žádném případě na zkoušky nemohu přijít. Ředitel mi tedy doporučil, abych napsala na ministerstvo. Napsala jsem jim tedy, že jsem adventistkou sedmého dne a že světím sobotu, takže žádám, aby mi zkoušky z matematiky přeložili na jiný den. A zázrak se stal. Ministerstvo školství mi v době komunismu povolilo přenést zkoušku z matematiky na úterý.“

V době pracovních sobot nebylo snadné ani najít zaměstnání, které by pamětnici umožňovalo církevní svátek světit. Ačkoliv jí to připadalo k nevíře, povolili jí volné soboty i na ONV. Každý den pracovala o hodinu déle, aby si zameškanou sobotu nahradila.

Církev zakázali, kazatele poslali do dolů

V roce 1952 byla Církev adventistů sedmého dne zakázána. Zdeňka Lukašíková si to vysvětluje tím, že zatímco komunisté lidem slibovali růžové zítřky, adventisté věří, že planeta jde do závěru světových dějin. Celá řada kazatelů církve byla umístěna na nucené práce do dolů nebo jiných těžkých provozů, modlitebny a kostely stát zabavil. „Dodnes jsme pyšní na to, že si naši církev financujeme sami pomocí desátků. Když mi přijde důchod 15 000, dám z toho 1 500 korun církvi a vím, že státu nemusí být do naší církve vůbec nic,“ komentuje zabavení církevního majetku pamětnice. „Některé budovy nám stát dodnes dluží. Chtěli nám sice dávat peníze na platy kazatelů, ale pro nás to není biblické, a proto jsme odmítli. Za první republiky měli kazatelé ještě vlastní řemeslo, dnes ale máme misijní školy, na kterých kazatelé studují, takže dnes už to tak být nemusí.“

Během zákazu, který však trval jen čtyři roky, se adventisté scházeli po domech a bytech. Princip tzv. sobotní školy, která věřícím ukládá úkoly z Bible, o kterých pak spolu diskutují, však většina věřících i nadále praktikovala. V Třebíči jich podle pamětnice bylo tehdy dvanáct.

O měnové reformě komunisté neřekli ani vlastním lidem

Když se v roce 1953 po Třebíči rozneslo, že padne měna, vzala Zdeňčina maminka všechny potravinové lístky a vyrazila nakoupit mouku, olej, luštěniny a další trvanlivé potraviny. Pamětnice v té době pracovala na ONV v Třebíči, v kanceláři s okny přímo na náměstí. Tehdejší předseda prý tehdy stával u okna, pozoroval lidi, jak nakupují textil, látky, potraviny i nábytek, a smál se, protože si byl vcelku jistý, že by o měnové reformě musel něco vědět. Když pak reforma opravdu přišla, velmi ho prý zasáhlo, že strana lhala vlastním lidem. Lukašíkovi tehdy přišli o šedesát tisíc korun uložených v záložně. Všechny potravinové lístky, které měli doma, ale stihli utratit.

„Tehdy se mezi lidmi moc nevědělo, co se vlastně děje,“ komentuje tehdejší realitu Zdeňka Lukašíková. „Měli jsme podezření, že byl Jan Masaryk zavražděn. Když byl v roce 1948 v Moskvě, napsala jsem si jeho prohlášení: ‚Jel jsem do Moskvy jako ministr svobodného státu a vracím se jako Stalinův lokaj.‘ Brzy poté zemřel, našli ho pod okny jeho bytu. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak to bylo. Dlouho se o tom psalo v novinách, ale nikdo jeho smrt nikdy neobjasnil. Já jako věřící vím, že jediný Bůh ví, jak to bylo.“

Každý má dar, kterým by měl pomoci světu

Zdeňka Lukašíková se nikdy nevdala. Do svých pětadvaceti let žila s rodiči v baťovském domku v Třebíči, pak se s maminkou vrátila do domku po prarodičích v Havřicích u Uherského Brodu. Pracovala v kanceláři Jednoty a pak se stala prodavačkou v galanterii a textilu na kolonádě v Luhačovicích. Tady našla své poslání. „Byla jsem velmi šikovná prodavačka, uměla jsem nabídnout zboží,“ směje se Zdeňka Lukašíková. „Maminka mi mnohokrát říkala, že bych se do obchodu hodila. Bůh mě tehdy vytrhl z kancelářské práce a dovolil mi objevit svůj dar. Věřím, že každý nějaký má a že by ho měl rozvíjet tak, aby jím pomohl světu.“

Přestože od svých spoluvěrců dostala Zdeňka Lukašíková několik nabídek k sňatku, vždy s poděkováním odmítla. A dodnes prý Bohu děkuje, že tak učinila. Podle svých slov se do rodinného života nehodí a už na rodinné škole ji učitelky raději nechaly psát recepty na tabuli, než aby ji pustily k vaření a pečení. Dnes žije v domově pro seniory v Uherském Brodě a je stále aktivní členkou Církve adventistů sedmého dne.