Petr Lívanský

„Začal jsem hledat, jak bych mohl být v té době nějak nápomocnej, jakkoliv, prostě třeba i petiční činností. Začal jsem shánět lidi z VONSU, to byl Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných. Mluvil jsem o tom s kolegou [chartista Pavel Kučera] z práce. Ten mi říkal, že tam bych asi neměl směřovat svoji pozornost, že to jsou všechno vzdělaní lidi, který se orientují v právu a podobně a že bych se mohl třeba pro začátek vyjádřit podpisem Charty. Říkal jsem si, že to vůbec není špatnej nápad. Tak jsem to tak i udělal. Skrze mého kolegu jsem dostal adresu tehdejšího mluvčího Charty 77, což byl Saša Vondra. Kolega mi říkal: ,No, zaběhni tam, ale...“ To vlastně bylo v tom osmdesátým osmým a mně nebylo osmnáct. Takže to byl háček. Prostě to jsem nemohl udělat, protože jsem nebyl plnoletý, takže jsem musel počkat do osmdesátýho devátýho, až mi bude v březnu vlastně osmnáct, pak jsem do toho mohl jít. S prohlášením Charty 77 už jsem byl samozřejmě seznámený. A do toho vlastně v lednu proběhla další demonstrace na památku pana Palacha. Tenkrát už jsem dostal obuškem víc, což mě ještě víc utvrdilo v tom, že bych se měl snažit víc pro to něco dělat. Takže hned v březnu, jakmile mi bylo osmnáct, jsem se rozběhl podepsat Chartu. Kolega v práci říkal: ,Jak tam budou u dveří stát nějaký podezřelý chlapi, tak do toho baráku vůbec nelez.´ A opravdu, přišel jsem tam a tam někdo postával. Tak jsem si řekl, že počkám. Odložil jsem to, šel jsem tam druhý den. Druhý den tam zrovna nikdo nestál, tak jsem vyběhl do patra. Otevřel mi tehdy taky mladičký Saša Vondra. Vypadal jak Harry Potter. A dobrý. Popovídali jsem si, jak to cítím a proč, co a jak. A podepsal jsem to. Podepsal jsem prohlášení Charty 77.“

„Já přijel jsem metrem, že si půjdu zademonstrovat. Sebrali mě a hned legitimovali tam někde v chodbě v metru, myslím, že to bylo na Muzeu. A řekli mi, že je mám následovat a odvedli mě tam někam do nějaké technické chodbičky. Tam mě kompletně prošacovali. Jak mi vyndávali věci z kapes, tak vždycky padla otázka, co to má být? Já jsem jim odpověděl, to je kazeta s mojí hudbou, a na to jsem dostal ránu. Takže takhle mě tam zmlátili, v technický chodbičce, a pak mě tedy vykopli. Vylezl jsem jak zbitej pes. Ani už ani nevím, jestli jsem ještě šel demonstrovat.“