Petr Lívanský

* 1971

  • „Dokončoval jsem školu a v rámci praxe jsem nastoupil v Košířích do malého podniku, kde jsem potkal takovýho zajímavýho kolegu, se kterým jsem si měl ještě víc co říct a on měl ještě víc co říct mě. Já jsem během demonstrací začínal být hrozně nespokojenej s tím, v čem žiju. A uvažoval jsem o emigraci. Ale potom, jak jsem poznával lidi, kteří mi dál vyprávěli o dalších lidech, kteří se nějak aktivně postavili proti režimu, tak jsem si říkal, proč já vlastně bych měl před bolševikem utíkat? Bolševik by měl utéct přede mnou. To by asi bylo lepší. Takže jsem začal hledat, jak bych mohl být nápomocnej."

  • „Začal jsem hledat, jak bych mohl být v té době nějak nápomocnej, jakkoliv, prostě třeba i petiční činností. Začal jsem shánět lidi z VONSU, to byl Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných. Mluvil jsem o tom s kolegou [chartista Pavel Kučera] z práce. Ten mi říkal, že tam bych asi neměl směřovat svoji pozornost, že to jsou všechno vzdělaní lidi, který se orientují v právu a podobně a že bych se mohl třeba pro začátek vyjádřit podpisem Charty. Říkal jsem si, že to vůbec není špatnej nápad. Tak jsem to tak i udělal. Skrze mého kolegu jsem dostal adresu tehdejšího mluvčího Charty 77, což byl Saša Vondra. Kolega mi říkal: ,No, zaběhni tam, ale...“ To vlastně bylo v tom osmdesátým osmým a mně nebylo osmnáct. Takže to byl háček. Prostě to jsem nemohl udělat, protože jsem nebyl plnoletý, takže jsem musel počkat do osmdesátýho devátýho, až mi bude v březnu vlastně osmnáct, pak jsem do toho mohl jít. S prohlášením Charty 77 už jsem byl samozřejmě seznámený. A do toho vlastně v lednu proběhla další demonstrace na památku pana Palacha. Tenkrát už jsem dostal obuškem víc, což mě ještě víc utvrdilo v tom, že bych se měl snažit víc pro to něco dělat. Takže hned v březnu, jakmile mi bylo osmnáct, jsem se rozběhl podepsat Chartu. Kolega v práci říkal: ,Jak tam budou u dveří stát nějaký podezřelý chlapi, tak do toho baráku vůbec nelez.´ A opravdu, přišel jsem tam a tam někdo postával. Tak jsem si řekl, že počkám. Odložil jsem to, šel jsem tam druhý den. Druhý den tam zrovna nikdo nestál, tak jsem vyběhl do patra. Otevřel mi tehdy taky mladičký Saša Vondra. Vypadal jak Harry Potter. A dobrý. Popovídali jsem si, jak to cítím a proč, co a jak. A podepsal jsem to. Podepsal jsem prohlášení Charty 77.“

  • „Já přijel jsem metrem, že si půjdu zademonstrovat. Sebrali mě a hned legitimovali tam někde v chodbě v metru, myslím, že to bylo na Muzeu. A řekli mi, že je mám následovat a odvedli mě tam někam do nějaké technické chodbičky. Tam mě kompletně prošacovali. Jak mi vyndávali věci z kapes, tak vždycky padla otázka, co to má být? Já jsem jim odpověděl, to je kazeta s mojí hudbou, a na to jsem dostal ránu. Takže takhle mě tam zmlátili, v technický chodbičce, a pak mě tedy vykopli. Vylezl jsem jak zbitej pes. Ani už ani nevím, jestli jsem ještě šel demonstrovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 20.03.2026

    (audio)
    délka: 02:04:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Na komunismu mi nejvíce vadila ta všeobecná lež

Petr Lívanský, 1992-93
Petr Lívanský, 1992-93
zdroj: Archív pamětníka

Petr Lívanský se narodil 12. března 1971 v Českých Budějovicích jako druhý ze čtyř synů Miroslavy a Ivana Lívanských. Přestože jeho rodina nebyla politicky angažovaná, už od útlého věku si uvědomoval výrazný rozpor mezi soukromým a veřejným prostorem. Vnímal, že doma se mluví jinak než na veřejnosti, a s přibývajícím věkem v něm pochybnosti o světě, ve kterém žije, sílily. Po absolvování základní školy v Třeboni v roce 1985 nastoupil na učiliště v Praze. Chtěl opustit maloměsto a poznat jiný svět. V Praze našel nové přátele a stále častěji se setkával s diskusemi o politice, stavu země, lidských právech a svobodě. Postupně dospěl k rozhodnutí aktivně se postavit komunistickému režimu. V roce 1988 jako sedmnáctiletý navštívil byt Alexandra Vondry, kde chtěl podepsat Chartu 77. S podpisem musel počkat až do března 1989, do svých osmnáctých narozenin. Rodičům o svém rozhodnutí nic neřekl, dozvěděli se o něm až z vysílání Svobodné Evropy. Poté se zapojil do distribuce samizdatových tiskovin a letáků. Účastnil se protivládních demonstrací v letech 1988 a 1989, při nichž na vlastní kůži zažil brutální zásahy bezpečnostních složek. V roce 1989 podepsal petici Několik vět a pomáhal shromažďovat podpisy dalších lidí. Podílel se také na šíření petic za propuštění politických vězňů a stál u zrodu jihočeské Demokratické iniciativy. Několik týdnů po Sametové revoluci opustil Československo a začal cestovat, po čemž toužil už od dětství. Po roce 1989 se do veřejného života výrazněji nezapojoval, s výjimkou krátkého období, kdy byl členem jihočeské TOP 09. V roce 2026 žil Petr Lívanský v Třeboni.