Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor MUDr. Lidka Lisá , DrSc. (* 1933)

• narozena 8. května 1933 v Jičíně

• jako jedináček vyrůstala ve vsi Podhradí

• matka Růžena Vynikalová během okupace zatčena gestapem

• mezi lety 1943 až 1951 pamětnice studovala na jičínském gymnáziu

• v rámci povinné školní aktivity dělala nábor do JZD

• v letech 1952 až 1957 studium na fakultě dětského lékařství v Praze

• vpád okupačních vojsk přečkala na klinice Ke Karlovu

• v roce 1970 zákaz učit studenty

• mezi lety 1970 až 1972 primářka dětského oddělení v Jičíně a okresní pediatrička

• v roce 1972 návrat do Prahy, vedoucí endokrinologického oddělení

• v roce 1993 jmenována profesorkou pediatrie

• v roce 2022 žila v Jičíně a pracovala v etické komisi FN Motol

Třída v předmaturitním ročníku nalezla do autobusu a ten vyrazil pryč od budovy gymnázia. Neměl to být obyčejný výlet. Žáci se po cestě rozdělili do dvojic, a když vozidlo zastavilo uprostřed vesnice, dostali jednoduchý úkol: chodit z rodiny do rodiny a vykládat statkářům, jaké výhody jsou ve společné práci. „No, dopadlo to strašně. My jsme neměli představu, co to je vůbec zemědělství. Nevěděli jsme, jestli ten člověk má dobytek, jaký má dobytek, kolik má obilí, kolik má polí,“ vzpomíná Lidka Lisá, profesorka pediatrie a tehdy žačka septimy jičínského gymnázia. „Všichni nás vyhnali, pochopitelně.“

Každý se mě ptal, v čem vynikám

Lidka Lisá, rozená Vynikalová, se narodila 8. května 1933 v Jičíně. S rodiči Josefem a Růženou Vynikalovými vyrůstala v nedaleké vsi Podhradí, ve stínu zříceniny hradu Veliš. Otec měl vystudovanou obchodní školu a pracoval jako úředník v Jičíně, kam každý den docházel. Matka v zaměstnání nebyla, ale i se základním vzděláním vedla svou dceru k zájmu o hudbu, malířství a četbu. „Jmenovala jsem se Vynikalová, což je takové nepříjemné jméno,“ vzpomíná pamětnice, „protože se mě vždycky každý ptal, v čem vynikám, což jsem musela popřít.“

Ve venkovské škole se jí dařilo, ale po čtyřech letech byl čas se rozhodnout, kam dál. V okolních vesnicích učili babiččini bratři, a tak i ona se měla stát učitelkou. Rodiče však nakonec dali na radu známého a poslali dceru na jičínské gymnázium, ze kterého měla větší možnosti. To bylo v roce 1943. Nacistická ideologie popisovala roli žen ve společnosti takzvaným heslem „drei K“ neboli „Kinder, Küche, Kirche“ (česky „děti, kuchyně, církev“). To způsobilo, že ve třídě dvaceti čtyř byly kromě Lidky jenom tři další dívky.

Podle pamětnice se ale učitelé na gymnáziu snažili, aby ideologie neměla na výuku příliš velký vliv. Nezdravilo se nacistickými pozdravy a při návštěvách inspektorů učitelé své žáky kryli, jelikož děti nemluvily moc dobře německy.

Pro maminku si přijelo gestapo, o koncentrácích jsme nevěděli

Lidce bylo deset let, když k nim domů vtrhli dva cizí muži a začali prohledávat byt. Jeden z nich byl v civilu a mluvil česky, zatímco druhý, oblečený v uniformě SS, hovořil německy. Otec ještě nebyl doma z práce. Matku odvedli.

„Samozřejmě teta, u které jsme v domě bydleli, hned přiběhla. Já jsem plakala, křičela, dělala cirkus. Nedovedla jsem si představit, co se může stát s maminkou. Že jsou koncentráky, to jsme moc nevěděli,“ vzpomíná Lidka Lisá. „Nejvíc mě rozlítil ten Němec, protože mi říkal, že jsem neukázněná a že si na mě bude stěžovat ve škole, jak jsem nevychovaná. Na mě, když já jsem se považovala za vynikající žákyni. Začala jsem ho kvůli tomu nenávidět.“

Ten samý den v noci, když už otec byl doma, zazvonil jediný telefon ve vsi. Volali z věznice v Jičíně, že si prý můžou pro matku přijít. Celé to byl omyl a jednalo se o shodu jmen. Otec tak ve dvě hodiny ráno běžel pět kilometrů do města. S matkou se vrátil domů a víc se o tom v rodině nemluvilo.

„Ve mně zůstala ta nenávist ne proto, že mamince se mohlo něco stát, ale, což byl takový dětský výmysl, že si na mě ten muž chtěl stěžovat,“ doplňuje pamětnice.

Počínaje rokem 1945 se po celém Československu začaly konat mimořádné lidové soudy s cílem potrestat kolaboranty s nacistickým režimem. Tehdy dvanáctiletá Lidka se jich mermomocí chtěla účastnit, jelikož onen německy mluvící muž měl být v Jičíně odsouzen k trestu smrti. Matka ji ten den zamkla doma.

Dáme patnáct tun obilí navíc!

S koncem protektorátu se na gymnáziu přestala vyučovat němčina a děti se začaly učit francouzsky. Studentům a studentkám se otevřela možnost strávit septimu a oktávu ve Francii, a dokonce tam i maturovat, což Lidka silně zvažovala. Pak ale přišel únor 1948, uzavření hranic, a ve škole nastoupila ruština. „Je to strašný, protože moje generace pořád měnila jazyky a neuměla nic pořádně. To byl náš hendikep,“ vypráví Lidka Lisá.

Názor na komunismus si udělala velmi rychle, když ji na jaře 1948 oslovil muž žijící u nich na vesnici, údajně zakládající člen strany: „Podívej se, my budeme mít alegorický vůz na Prvního máje a musíme tam napsat transparent. Ty umíš z tý školy dobře psát, tak nám namaluj transparent a uveď tam, že dáme dvanáct tun obilí navíc.“

Lidka neměla moc na výběr a souhlasila. Muž nakonec dodal: „Víš co? Udělej to jinak, napiš patnáct tun.“

Nakonec z toho úplně sešlo. Kromě brigád na státním statku poblíž Hrádečku na Trutnovsku škola se svými studenty pořádala i jiné aktivity. Když byla třída v septimě, vyvezl je autobus do okolních vesnic a oni pak měli za úkol po dvojicích navštěvovat rodiny a vykládat jim, jak výhodné to je v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Jako žačka gymnázia přitom Lidka o zemědělství nevěděla vůbec nic. „Ti nás hnali… Co jste mohl říkat?“ vzpomíná pamětnice a dodává, že se taková akce už nikdy neopakovala.

Třída odmaturovala v roce 1951, avšak bez tabla, pro které byly povinné svazácké košile. Ty si studenti odmítli obléknout.

Po škole se vydala na medicínu

Lidku studium bavilo a nemínila skončit jen se středoškolským vzděláním, rozhodovala se tak mezi historií, chemií a medicínou. Ve škole zažila tři různé režimy a zdálo se jí, že na historii má každý svůj názor, kvůli chemii zase nechtěla strávit celý svůj život v laboratoři. Zčásti i díky prababičce, která pracovala jako porodní asistentka, si nakonec vybrala dětskou medicínu. Podala si přihlášku na nově vzniklou pobočku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, absolvovala pohovory a odjela na měsíc do Vratimova povinně pracovat v rámci tzv. Staveb mládeže. V létě dostala dopis, že lékařská fakulta v Hradci Králové se mění na vojenskou. Škola byla díky stipendiu výhodná, avšak Lidka chtěla pryč. Odchod jí usnadnil fakt, že pro dětské lékařství na vojenské fakultě nebylo místo.

Nakonec nastoupila na Univerzitu Palackého v Olomouci. Bydlení si našla u tety, jejíž manžel, bývalý předseda Okresního národního výboru Šumperk a jmenovec budoucího prezidenta Antonína Novotného, byl v tu dobu vězněn komunistickým režimem za členství v České straně národně sociální. Teta se po jeho zatčení přestěhovala ze Šumperka do Olomouce, kde jí příbuzní pomohli najít práci školnice na základní škole v Řepčíně. Záhy se k ní do malého školnického bytu přistěhovala Lidka, jež ji placením nájmu začala finančně podporovat. To trvalo následujícího půl roku.

Když se po dostudování prvního semestru ukázalo, že údajně přeplněná Praha stále přijímá nové studenty, zažádala Lidka o přeložení. V roce 1952 se přestěhovala do Prahy, kde začala studovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Později se přesunula na pediatrickou fakultu, tam zůstala až do roku 1957.

Kromě klasického medicínského studia povinně absolvovala výuku marxismu-leninismu, dějin KSČ, ruštiny a politické ekonomie. Naopak bylo zakázané učit genetiku, která byla v éře Lysenka a Lepešinské jako věda zdiskreditována v rámci celého Sovětského svazu. I tak si tehdy podle Lidky Lisé pediatrie v Československu držela světovou úroveň.

Tanky nemohly dál a nemohly ani couvnout

Po vystudování pediatrie musela pamětnice na umístěnku do pohraničí, kde byl ještě stále nedostatek personálu. Pracovala v trutnovské nemocnici a dojížděla zaskakovat i do Žacléře. V roce 1960 se jí podařilo vrátit se do Prahy a střídavě působila ve fakultních nemocnicích Královské Vinohrady a Ke Karlovu. V roce 1965 se stala asistentkou na fakultě a o dva roky později se krátce podívala i do Kodaně, kde se mohla přesvědčit o vyšší úrovni lépe financovaného lékařství.

Žila medicínou a politika ji příliš nezajímala. Odmítala vstoupit do komunistické strany a neměla přístup k zahraniční literatuře v knihovnách. V srpnu 1968 přespávala na klinice Ke Karlovu, když ji probudila zdravotní sestra se slovy: „Jsme okupovaný.“ Slepá Sokolská ulice před klinikou byla plná tanků, které se zasekly a nemohly zpět. „Pak tam přišla ráno paní ředitelka a ještě jedna kolegyně z jiné kliniky, která studovala v Sovětském svazu, takže uměla velmi dobře rusky. Pořád na ně volala: ‚Tovarišči, dětskaja bolnica, dětskaja bolnica!‘ a oni nemohli furt nic dělat,“ vzpomíná pamětnice na okupaci. Z okna pokoje pozorovala střelbu, jejímž terčem byla dětská ortopedická klinika na Karlově náměstí. Od zdravotní sestry se rovněž dozvěděla o smrti studentky Marie Charouskové na Klárově.

„Já jsem potom na klinice zůstala asi čtyři dny, protože nikdo tam nejezdil. Pacienti i doktoři se báli přes tu Prahu jet,“ dodává Lidka Lisá. Jakmile nastalo pozvolné uvolňování, nastoupila na vlak do Jičína za rodiči. Ani tam ale neunikla násilí okupantů, když 7. září spustil opilý polský voják palbu do skupinky civilistů vracejících se večer z divadla. Tragédie měla za následek dva mrtvé.

Dne 25. ledna 1969 se pak účastnila pohřbu Jana Palacha. „Já jsem byla v ulici a sledovala jsem to z chodníku. To příšerné ticho, když šel ten průvod, bylo tak strašně působivé, že to do dneška cítím. Víte, průvod má vždycky nějaký zvuk, ale to bylo tak mrtvé ticho, že do dneška z toho mám pocit chladu. Byl to strašný zážitek,“ vzpomíná Lidka Lisá.

Nakonec je jedno, jestli vás operuje příslušník takový nebo makový

Nad emigrací příliš nepřemýšlela. Přestože by si jako lékařka našla uplatnění, zkušenosti kolegů, kteří byli v zahraničí bráni spíše jako nevítaná konkurence, ji přesvědčily útěk z Československa nezkoušet. V rámci normalizace následovalo hromadné vylučování z Komunistické strany Československa, která zároveň hledala nové členy. Během prověrky v roce 1970 jí byl doporučen vstup do strany, ale ten předsedkyně fakultní stranické organizace ihned zamítla se slovy: „Soudružka nemůže vstoupit do strany, ona má zášť v srdci. Ona nemůže učit studenty.“ Tím prověrka skončila.

Ve stejné době onemocněl primář dětského oddělení v Jičíně. Lidka se už jako kandidát věd na konkurz přihlásila a vyhrála. Pracovala tak dva roky na pozici primáře a okresního pediatra, než se definitivně v roce 1972 vrátila na kliniku do Prahy. Nemocnici tehdy trápil nedostatek docentů, a tak si ideologicky nespolehlivá Lidka mohla zažádat o docenturu. O několik let později jí vedoucí kliniky naznačila, že by si měla udělat doktorát věd, což se jí i s odhodláním nikdy nevstoupit do strany nakonec podařilo.

Jako vedoucí endokrinologického oddělení měla hodně práce, organizovala rozpis výuky, pracovala v laboratoři a publikovala knížky. Na pád komunistického režimu tak nemá příliš mnoho vzpomínek. Krátce po revoluci si obhájila docenturu a v roce 1993 byla jmenována profesorkou pediatrie.

„To právě je na té medicíně hezké, že dopad politiky je poměrně malý,“ dodává ke své profesi Lidka Lisá. „Nakonec, když jdete třeba na operaci, tak je jedno, jestli ten operující je příslušník takový nebo makový a ten pacient je takový nebo makový. Tam je to jedno. A ta výuka, to jsou samozřejmě fakta.“

V roce 2022 žila pamětnice v Jičíně a byla součástí etické komise Fakultní nemocnice v Motole, která se zabývá zkoumáním nových způsobů léčby již existujícími léky.