Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Mgr. Karel Lippmann (* 1948)

To, co jsem si tenkrát myslel, jsem skutečně říkal

  • narodil se 1. května 1948 v rodině učitele, pozdějšího ředitele gymnázia

  • Pražské jaro zažil jako student 3. ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

  • aktivně se účastnil tzv. okupační stávky v roce 1968

  • v roce 1968 během studentské stávky dělal spojku mezi vysokou školou a středními školami

  • po podpisu Moskevského protokolu napsal dopis ministerskému předsedovi Oldřichu Černíkovi

  • byl spolužákem Jana Palacha

  • celou kariéru věnoval pedagogické činnosti

  • v roce 1989 inicioval vznik Občanského fóra středoškolských učitelů v Českých Budějovicích

  • oženil se s Renátou Bláhovou a narodily se jim dvě dcery

  • v roce 2022 žil v Českých Budějovicích

Karel Lippmann prožil své dětství v Českých Budějovicích jako jediné dítě v rodině Karla a Zdeňky Lippmannových. Jeho otec, který byl za druhé světové války učitelem na národní škole, se stal v 50. letech ředitelem střední všeobecně vzdělávací školy, pozdějšího gymnázia. Svá středoškolská studia strávil Karel Lippmann právě v této instituci. On a jeho spolužáci už na počátku 60. let s nastupujícím uvolňováním celkových poměrů v zemi veřejně prosazovali své názory, např. při osvětové akci „Strana hovoří s mládeží“ vypískali soudruha z okresního výboru Komunistické strany Československa (OV KSČ), který nedokázal zodpovědět jejich otázky. Jeho otec jako ředitel je v jejich činu podpořil.

Pražské jaro a jeho násilné ukončení v roce 1968 ho zastihlo ve 3. ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jako mladý student věřil v socialismus s lidskou tváří a věřil, že změny, které proběhly během pražského jara, vydrží. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do země a následném podpisu Moskevského protokolu byl tak zklamán, že se uchýlil k tomu napsat dopis ministerskému předsedovi Oldřichu Černínovi. Ještě v roce 1968 měl možnost emigrovat za svými spolužáky do Anglie, ale nakonec se rozhodl zůstat. Spolu s ostatními se aktivně angažoval během okupační stávky v roce 1968. Jeho spolužákem byl Jan Palach, jehož jednání ho velmi oslovilo.

Celou svou kariéru věnoval pedagogické činnosti, nikdy nevstoupil do strany a během své učitelské dráhy se snažil předávat svým studentům pravdivé informace. „To, co jsem si tenkrát myslel, jsem skutečně říkal. Já jsem nikdy nepřizpůsoboval to, co povídám, potřebám doby.“  

Za války táta učil na obecné škole a máma pracovala v kuchyni

Karel Lippmann se narodil 1. května 1948 v Českých Budějovicích do učitelské rodiny. Ještě před jeho narozením, během druhé světové války, jezdil jeho tatínek každý den na kole do 20 km vzdálených Netolic a později Němčic, kde vyučoval na obecné škole. Během jeho krátké válečné pedagogické kariéry měl dokonce na národní škole v Němčicích na hospitaci tehdejšího ministra osvěty Emanuela Moravce. Na konci války ho ale totálně nasadili do vojenské zásobárny, která stála v místě dnešní Pražské ulice v Českých Budějovicích, a tak musel své učitelství přerušit. Karlova maminka pracovala v kuchyni u výtopny na českobudějovickém nákladovém nádraží. Zažila několik náletů tzv. hloubkařů v době, kdy vlakem s jídelním vozem vyjížděli do kraje. Když na jaře v roce 1945 na výtopnu největšího vlakového nádraží v jižních Čechách padlo několik pum při rozsáhlém spojeneckém bombardování, maminka tam nebyla, protože zrovna v ty dny onemocněla. „Tenkrát dostala na ruce nějaký ekzém a nemohla chodit do kuchyně. Ta jídelna chytla nálet z první ruky a všichni tam zahynuli. Měla obrovské štěstí, že to přežila, a já tím pádem vlastně také.“  

Otec se stal ředitelem střední školy

Tatínek po válce neučil, ale pracoval na finančním odboru. V roce 1948 po tzv. vítězném únoru, kdy komunisté převzali v zemi moc, začala Komunistická strana Československa (KSČ) hromadně nabírat nové členy. Nábor se nevyhnul ani jemu. „Tatínek vyprávěl, že přišli a dali před něj na stůl přihlášku. Řekli mu, že buď podepíše, nebo ho vyhodí, aby už nechodil. Tak podepsal. Ze strany ho stejně pak v roce 1968 sami vyloučili.“ V následujících 50. letech udělali z otce ředitele střední všeobecně vzdělávací školy v Českých Budějovicích. A zde v tomto institutu prožíval svá studentská léta i mladý Karel Lippmann. Na začátku 60. let, kdy se postupně začaly uvolňovat poměry v zemi, začali i budějovičtí gymnazisté vyjadřovat své názory. Pamětník si vzpomíná, že tehdy v roce 1965 dělal OV KSČ osvětovou akci „Strana hovoří s mládeží“. Studenti pokládali přednášejícímu otázky ohledně ekonomiky, ptali se ho, proč není možné vycestovat jen třeba pár kilometrů za státní hranice do Rakouska, kladli i další otázky, ale on jim nebyl schopen odpovědět. „Toho soudruha jsme vypískali. Potom šla za ředitelem, tedy za tátou, taková delegace a jménem nás všech ho žádala, aby ho už do školy na žádné přednášky nebral, což udělal. Potom když tátu z pozice ředitele vyhazovali, tak mu i tento jeho krok přičetli.“

Všichni najednou mohli diskutovat a říkat své názory

Období pražského jara v roce 1968 prožil Karel Lippmann na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze jako student 3. ročníku. Existovala celá řada akcí, kde mohli mladí vyjádřit svůj postoj. Dle jeho slov měli na fakultě vyučující, které obdivovali, protože jim říkali pravdu nebo to, co za pravdu považovali. Chodil na přednášky k Janu Patočkovi, Václavu Černému nebo Karlu Kosíkovi. „V té době jsme měli i zkoušku z ekonomie, kde nám přednášeli ti, co právě vytvářeli tu novou ekonomickou reformu. Pamatuji se, že se na těch setkáních i tleskalo, což nebylo obvyklé.“ Chodili do divadla, kde se hrály hry Václava Havla. A všichni mezi sebou vedli velmi živé debaty na téma politických změn. „Všichni jsme tím žili a strašně moc jsme to prožívali. Bylo to hodně pestré a intenzivní období.“ Protože studoval český jazyk, filozofii a dějepis, věděl on i jeho spolužáci o IV. sjezdu československých spisovatelů. Na literárních seminářích ve škole měli Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka nebo Vladimíra Holana. „Bylo to období plné naděje. Tenkrát jsme tomu myslím věřili, možná s naivitou, ale věřili jsme, že to vydrží a že socialismus s lidskou tváří může existovat a fungovat,“ říká pamětník.     

Násilné ukončení pražského jara ho zdrtilo                             

Násilná invaze vojsk Varšavské smlouvy do země ho zastihla na prázdninách u rodičů v Českých Budějovicích. Na ten srpnový večer si jasně vzpomíná. „Den před tím, tedy 20. srpna 1968, probíhalo v Budějovicích významné volejbalové utkání mezi Československem a Japonskem a naši tehdy vyhráli. Když jsem se vrátil v noci domů, někdo volal, že jsou tady Rusové a že nás přepadli. Napřed jsem tomu nevěřil, že je něco takového možné, ale pak jsem si pustil rádio.“ Karel Lippmann ho poslouchal až do rána. Byl zdrcen z toho, co se stalo. V domnění, že okupanti budou jako první zabírat budovu rozhlasu, tak jako v Praze, šel tam hned ráno spolu s ostatními, seskupili se a čekali na příjezd okupační armády, připraveni ho bránit. Byli tam celý den, ale vojáci a tanky do krajského města přijeli až o den později, tedy 22. srpna 1968.

Dopis ministerskému předsedovi Černíkovi bral jako morální povinnost

Příjezd vojáků do Českých Budějovic proběhl podobně jako v ostatních městech. Na rozdíl od Prahy se tam ale nestřílelo do lidí a na ulicích nezůstávali mrtví, přestože sem tam nějaký výstřel padl. Podle vzpomínek Karla Lippmanna se obyčejní lidé sovětů nebáli. Chodili za nimi a mluvili s nimi. „Pamatuji si, že tenkrát jsme všichni celkem obstojně mluvili rusky. Na Dlouhém mostě jsme se spolu s kamarádem snažili ruským vojákům vysvětlit, že tady žádná kontrarevoluce není a že oni jsou tady omylem a nemají tu co dělat. On to ale nevydržel a vytáhl na nás samopal. Naštěstí jsme se stihli schovat a on nezačal střílet.“ Na konci srpna se mladý student vrátil do Prahy. Rozhořčení z vojenské okupace pro něj bylo tak veliké, že se rozhodl napsat dopis ministerskému předsedovi Oldřichu Černíkovi, ve kterém mu vytýkal podpisy československého vedení země na Moskevském protokolu, které zcela popřely pražské jaro. Podpisy, které znamenaly souhlas s tím, že se nejedná o násilnou vojenskou intervenci, ale o bratrskou pomoc Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). „Bylo to obrovské zklamání a strašný zážitek. Jednal jsem emocionálně, ale ten dopis jsem bral jako svou morální povinnost. Ale odpověď mi žádná nepřišla.“ Pro doplnění je třeba uvést i to, že ani nebyl později za svou kritiku v dopise nijak potrestán.        

Mohl emigrovat do Anglie

Ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 odjela celá jedna skupina studentů pražské filozofické fakulty do Anglie na stáž. Další skupina, ve které měl být i Karel Lippmann, měla jet za nimi v průběhu roku 1969. Avšak vzhledem k okolnostem a situaci v zemi se první skupina už do země nevrátila a druhá vůbec neodjela. „Ty stáže na fakultě zařizovala Zuza Steinerová, Angličanka, která si vzala českého lékaře. Ti, co odjeli v roce 1968, tam zůstali a všichni nakonec vystudovali na Oxfordu.“ Poté, co došlo k okupaci Československa, kontaktoval Karel Lippmann svou spolužačku, která mu nabídla, že zařídí jeho přesun do Anglie za jeho přáteli. Zvažoval, zda k emigraci přistoupit, nakonec se však rozhodl zůstat. Se svými spolužáky v Anglii už v kontaktu nebyl. Intenzivně a dlouhodobě sledoval činnost svého dalšího spolužáka Miloše Sedmidubského, který emigroval do zahraničí a usídlil se v německé Kostnici. „Měl jsem jednu známou, která měla kontakty s disentem, a ta mi dávala jeho články. Celou dobu jsem o něm věděl. Nakonec emigrovala i ona. Takže jsem tady dost osaměl, přátelé a známí mi odjeli ven.“   

Během okupační stávky na budovu školy mířily obrněné transportéry

Během září v roce 1968 se začala stahovat většina okupačních vojsk z území tehdejšího Československa, avšak sovětská armáda neodešla ze země úplně a zůstalo zde dočasně více než 70 000 vojáků a jejich techniky. Jejich pobyt byl v říjnu 1968 stvrzen smlouvou, kterou schválilo Národní shromáždění a ve které byly uvedeny podmínky o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky (ČSSR). S tím ale vysokoškoláci nesouhlasili, a proto v listopadu vyhlásili třídenní okupační stávku. Ve „studentském desateru“, které předložili vedení KSČ, požadovali mimo jiné zrušení cenzury, dodržování osobních svobod občanů a další. Karel Lippmann se jako student filozofické fakulty této stávky také zúčastnil. Podle jeho slov jejich protest spočíval v tom, že po dobu tří dnů neopouštěli prostory fakulty. Kolem budovy školy stály zaparkované obrněné vojenské transportéry a mířily kulomety do oken. Pamětník vzpomíná, že někteří z jeho spolužáků se napojili na jejich radioprovoz a poslouchali přenosy mezi sovětskými vojáky.

Spojka mezi fakultou a středními školami

Pamětník si vzpomíná, že vyjít z fakulty během vyhlášené okupační stávky nebylo bezpečné. Proto když už někdo šel ven, musel jít zadním vchodem určeným pro zásobování. „Museli jsme vylézat ven, třeba pro jídlo, takovým zadním východem, tím co je vytvořený pro sudy a co vede z chodníku. Před budovou na náměstí Krasnoarmějců stála ta vojenská technika.“ Stejným vchodem vycházel ven i ve chvíli, kdy společně s dalším spolužákem chodili na střední školy a předávali jim informace. Tam studenty i vyučující vybízeli k větší aktivitě a seznamovali je se „studentským desaterem“ i s cílem vysokoškolské stávky. „Někde se to i povedlo. Třeba na gymnáziu v Žitné ulici, tam se naše snažení setkalo s aktivní odezvou. Toho pana ředitele potom ale vyhodili.“  

Byl spolužákem Jana Palacha a jeho jednání ho oslovilo na celý život

Na fakultě studoval i s Janem Palachem. Studovali stejný obor, ale nebyli ve stejné skupině, společně se potkávali na dějepise. „Nekamarádili jsme se nijak intenzivně, občas jsme spolu mluvili, věděli jsme o sobě.“ Má na něj vzpomínku jako na tichého, spíše introvertního člověka. Ani během okupační stávky nezaznamenal, že by aktivně vystupoval jako jiní spolužáci. Podle jeho názoru nepůsobil vyloženě jako studentský vůdce. I proto ho jeho čin tak šokoval. „Potom co to udělal, za mnou chodili spolužáci a ptali se, kdo to vlastně je ten Palach. Málokdo ho předtím znal zblízka.“ Palachův čin objasnil až jeho dopis. Sám Karel Lippmann viděl, jak se věci mění. Vzpomíná si, že se studenti, kteří byli při té stávce velmi aktivní, najednou začali smiřovat s tím stavem. „Později, až nějakou dobu po jeho smrti, se založil Leninský svaz mládeže. A já viděl, jak ti největší řečníci se najednou stali předsedy toho svazu. Bylo to hrozné. Jednoho jsme dokonce na koleji zmlátili, dostal tzv. deku. A Palach asi už viděl zárodky tohoto všeho a zřejmě to celé vnímal citlivěji než kdokoliv z nás.“ Sebeupálení studenta filozofické fakulty mělo na Karla Lippmanna mimo jiné i další dopad. Uvědomil si, že jeho jednání mu nastavilo určitou hranici. Tedy že on, a podle jeho názoru i naprostá většina lidí, není schopen a ochoten obětovat svůj život. „Je to určitá mez, za kterou nepůjdu. A tak je to u mě dodnes.“ Samozřejmě se s ostatními spolužáky účastnil průvodu po jeho smrti, který proběhl bezprostředně po jeho činu, byl také na následném pohřbu. „V tom prvním pochodu nešel nikdo z rodiny, ale tady jsme viděli i jeho matku a další. To byla jedna část. A pak jsem tam viděl obrovskou sílu té jednoty. Palach byl najednou strašný vítěz. Člověk měl pocit sounáležitosti s tou pravdou. To je myslím to nejdůležitější z té atmosféry jeho pohřbu.“       

Hokejové vítězství mělo mezi lidmi obrovskou sílu

Podle pamětníkových vzpomínek nastalo po pohřbu Jana Palacha období skepse a morálního úpadku. Studenti nevěděli co dál. Sovětská vojska stále zůstávala v zemi. „Ten Palachův čin byl tak vrcholný, tak mezní, že už se nic víc nedalo dělat. Všechno upadlo do takové nečinnosti.“ A pak přišlo jaro 1969 a hokejové mistrovství světa ve Stockholmu ve Švédsku, kdy českoslovenští hokejisté porazili sovětskou reprezentaci. To byla vzpruha pro celý národ a porážku sovětských hokejistů všichni brali za víc než obyčejnou prohru. Karel Lippmann sledoval první zápas doma v jižních Čechách a na druhý jel do Prahy. „Všichni jsme se dívali nacpaní v jedné místnosti na malou televizi a strašně moc fandili. Když hokej skončil, všichni jsme z Petřin vyběhli na tu Bělohorskou a pak jsme se přes Hrad táhli až do centra. Cestou se na nás nabalovali další lidé a vznikl obrovský průvod, který skončil na Václavském náměstí. Vykřikovali jsme: ‚Dneska Tarasov, zítra Brežněv.‘ Bylo to velké.“ Po oslavách vítězství, kdy Prahou a celou zemí zněla hesla jako „vy nám tanky, my vám branky“, jel Karel Lippmann druhý den brzy ráno domů k rodičům. Na nádraží šel přes Václavské náměstí kolem kanceláře, kde měla zastoupení sovětská letecká společnost Aeroflot, a ještě za šera viděl poškozené a vypálené výlohy kanceláře.

Jeho ročník nechali po roce 1968 dostudovat

Ročníku Karla Lippmanna a jeho spolužákům umožnili vysokou školu dokončit. Promovali v roce 1971. Intenzivní čistky na fakultě nastaly až v roce 1972. Ze školy vyhazovali jak vyučující, tak studenty. Ale ještě v roce 1969 osobně zažil zatýkání Petrušky Šustrové a Jana Frolíka, kteří byli odsouzeni ke dvěma letům odnětí svobody za aktivity v Hnutí revoluční mládeže. „Přišli si pro ně přímo do školy. My jsme tenkrát měli nějakou přednášku, zavolali si je na chodbu. Když se vrátili, celí zelení, vzali si jen tašky a odešli. Pak už jsem je neviděl. Dostali asi dva roky.“ Během jeho studia ho nejvíce ovlivnili filozof Jan Patočka, Václav Černý a Karel Kosík.

Před vojnou ho vyhodili z pozice učitele na gymnáziu

Po ukončení studia vysoké školy dostal umístěnku na gymnázium v Soběslavi, kde však nesetrval dlouho. Ředitel věděl o jeho minulosti během studií na filozofické fakultě v Praze, stejně tak znal přístup k socialistickému zřízení Lippmanna staršího. „Ředitel mě uvítal větou: ‚Necháš se hned ostříhat.‘ A já mu řekl, že v žádném případě. Nastoupil jsem v září, prošel si bramborovými brigádami a byl jsem odejit. Místo mě tam dali někoho jiného.“ Záhy po odchodu z gymnázia ho oslovil ředitel Dobiáš ze střední keramické školy v Bechyni a přijal ho do zaměstnání. Ve škole se neoslovovalo „soudruhu“, ale „pane“, maturanti mohli ve škole kouřit. Byla to svérázná škola, která měla i své slavné studenty, jako je Karel Kryl nebo Viktor Sodoma. Během svého působení zde založil i svou kapelu Živec, se kterou absolvovali krajské kolo hudebního festivalu Porta. Umístili se na čtvrtém místě. „Skončili jsme čtvrtí, nemohli jsme vyhrát, protože jsme zpívali anglicky. A první písnička, kterou jsme zpívali, „We shall overcome“ od Peta Seegra, byla asi provokativní, že jednou zvítězíme, že jednou bude líp. Předsedou poroty byl šéf SSM v Českých Budějovicích, než jsme dojeli domů, už to všichni věděli, co jsme provedli.“

Na vojnu rukoval už v tvrdé normalizaci

Vojenský povolávací rozkaz dostal do Třeboně, ale vzápětí ho převeleli do Třebotovic nedaleko Českých Budějovic. Hned při nástupu do vojenské služby mu řekli, že na útvar ho přidělili na převýchovu, aby změnili jeho postoj a názory. Forma byla velmi specifická. „Po dobu několika měsíců jsem nesměl dělat žádnou práci. Ráno mě vyhnali na chodbu a tam jsem musel celý den až do odpoledne chodit. Jakmile jsem se zastavil a velitel to viděl, přišel trest. A protože jsem neměl práci, neměl jsem ani vycházky. A to jsem byl pět kilometrů od domova,“ popisuje svou šikanu Karel Lippmann. Těžce nesl, že nemá žádné vycházky, a proto se zkusil přihlásit do vědomostní soutěže o Sovětském svazu, kterou organizovalo velitelství v Žatci. Velitel v Třebotovicích mu musel umožnit chodit do Českých Budějovic do knihovny na přípravu. V soutěži vyhrál první místo a mohl letět do SSSR na poznávací zájezd. Během své vojenské základní služby měl možnost nahlédnout do svého spisu: „Jednou jsem měl službu s kádrovákem a on se namazal a ukázal mi trezor, kde byly moje papíry. Měl jsem na to jenom chvilku, ale dočetl jsem se, že jsem protistátní živel, diskutuji o rozkazech, jsem nepřítelem socialistického zřízení, že na mě donášeli sousedi u mých rodičů. Ty posudky byly strašlivé, to vysvětlovalo, proč jsem stále vojín absolvent.“ Dodejme, že v Archivu bezpečnostních složek nejsou k dnešním dnům (2022) uloženy žádné svazky vedené na osobu Karla Lippmanna.

Po vojně se vrátil na gymnázium, odkud ho vyhodili

Po základní vojenské přípravě se v roce 1973 vrátil do soběslavského gymnázia jako učitel poté, co ho oslovilo nové vedení školy. Starý ředitel odešel do penze a nový se omluvil za jeho chování. Vyšlo najevo, že tehdejší Lippmannův odchod byl spojen s protirežimním postojem jeho otce a také s tím, že byl absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, která po roce 1968 neměla zrovna dobrou pověst. Na gymnáziu několik let setrval a poté dalších pár školních roků učil Vietnamce a Laosany ve středisku jazykové odborné přípravy češtinu. V roce 1980 jeho otec odcházel do důchodu a uvolnilo se po něm místo na střední zdravotnické škole v Českých Budějovicích a on mohl po otci zaujmout jeho místo. Lippmanna staršího po invazi vojsk Varšavské smlouvy sesadili z pozice ředitele gymnázia – a než mu ředitel zdravotní školy nabídl práci, nemohl sehnat nikde žádné umístění. Důvodů k jeho odvolání bylo několik, nesouhlasil se vstupem vojsk do naší země, spolu s českobudějovickým biskupem Hlouchem pojmenovali gymnázium po význačném duchovním J. V. Jirsíkovi, ale i osvětová školní akce „Strana hovoří s mládeží“ v roce 1965, kde nezakročil ve prospěch KSČ.

Jako učitel mohl ovlivňovat své studenty

Během své pedagogické kariéry mohl Karel Lippmann, dle svých slov, působit na své studenty, protože učil předměty, které to umožňovaly. V literatuře učil i zakázané autory, jako je Ludvík Vaculík, Milan Kundera a další. V dějepisu učil novodobé – i ty nejnovější dějiny. „Vždycky jsem jim říkal pravdu a měl jsem u svých žáků respekt.“ Udání na něj přišlo jenom jednou, kdy jeho žákyně doma svému otci důstojníkovi řekla, co probírají ve škole. Ředitel jeho přestupek zahladil. Pamětník s úsměvem poukazuje i na oblíbenost u svých kolegů. „Oni mě měli rádi, protože já jsem byl člověk, který kvůli svému kádrovému profilu nemohl nikdy udělat žádnou kariéru, takže jsem nikoho neohrožoval.“ Ale v době hluboké normalizace se angažovat přece jenom musel, všichni učitelé měli mít povinně nějakou mimoškolní aktivitu. Ředitel zdravotnické školy Hamáček mu tedy zařídil správcovství letního sportovního areálu. Činnost to byla sice zcela apolitická, ale byl vidět – a to stačilo. 

Revoluci zažil jako zástupce ředitele zdravotní školy

Na podzim roku 1989 ho zvolili do funkce zástupce ředitele. Když přišel listopad 1989, byl to pro něj okamžik štěstí. „Já jsem sametovou revoluci obrečel. Když jsem pak v televizi viděl třeba Kubišovou, která tam dlouho být nesměla, bylo to pro mě silné a vyvolávalo to obrovské emoce.“ Podle svých slov přišel v pondělí 20. listopadu 1989 do školy a studentům řekl, že zásadně nesouhlasí s tím, co se dělo studentům na Národní třídě. V následujících dnech se stal spolu se svým spolužákem Jiřím Čapkem hlavním iniciátorem vzniku Občanského fóra (OF) středoškolských učitelů. Na začátku mělo OF členů málo, lidé se báli, ale postupně jich stále více přibývalo. „Nejvíc jich přišlo asi po Vánocích, to už bylo jasné, jak to dopadne. Já jsem se taky bál ten první týden, že si pro mě přijdou. Ale pak už jsem viděl, že na kriminál to už nebude.“

Karel Lippmann do komunistické strany nikdy nevstoupil, ale ani nepodepsal Chartu 77 nebo manifest Několik vět, ačkoli o nich věděl. Byl si vědom toho, že pokud podepíše, zakážou mu učit – a on chtěl působit na mladé lidi a učit je. Tím, že zůstal aktivním pedagogem i v dobách hluboké normalizace, měl možnost ovlivňovat mladé lidi a myslí si, že se mu to podařilo. O jeho úspěchu svědčí i fakt, že ještě v roce 2022 byl aktivním učitelem na biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích.

 

 

 

Použité zdroje:

Deset bodů - Moderní československé dějiny - 60. léta a pražské jaro - JSNS

SUPŠ Bechyně (supsbechyne.cz)