Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Lederer (* 1930  †︎ 2018)

Že jsme se stali součástí společné Evropy, bylo moc dobře.

  • narodil se v Teplicích v židovské rodině
  • po záboru Sudet žil s rodinou přechodně v Praze
  • v říjnu 1941 transportován s rodiči a bratrem transportem B do ghetta v polské Lodži (Litzmannstadt)
  • v ghettu v Lodži ve dvanácti letech osiřel
  • v srpnu 1944 byl transportován do Osvětimi–Birkenau
  • osvobozen v lednu 1945 ve kmenovém táboře Osvětim
  • v roce 1950 krátce sloužil u PTP
  • 40 let pracoval v textilním průmyslu v Teplicích
  • zemřel 10. prosince 2018

Poslední dovolená v Ostende 

František Lederer se narodil 11. července 1930 v židovské rodině v Teplicích. Měl o čtyři roky staršího bratra Jindřicha (Heinze). Otec Richard pocházel z Kasejovic, matka Eliška (Elly), rozená Getreuerová, z Trnovan u Teplic. Doma mluvili česky.

Otec provozoval textilní továrnu „Lederer a Glaser“ (dříve Getreuer), jíž byl spoluvlastníkem. Maminka byla v domácnosti, s jejímž provozem jí pomáhaly vychovatelka a kuchařka.

Rodina bydlela ve vlastní vile v dnešní Čapkově ulici, dříve Gottfried-Keller-Straße.

V letech 1936 až 1938 stačil František Lederer absolvovat dva první ročníky na obecné škole na Metelkově náměstí v Teplicích.

Poté se rodina s ohledem na zhoršující se politickou situaci a nebezpečí, které začalo Židům v Sudetách hrozit, odstěhovala do Prahy.

„Ještě v roce 1937 jsme byli na dovolené v Belgii a otec se chtěl mermomocí vrátit, i když tušil, že pro nás, pro Židy, to v Čechách už nebude moc dobré. Ale měl tady tu továrnu s tím Glaserem a visel na tom. Tak jsme se vrátili. Kdybychom bývali zůstali v Belgii, tak jsme možná udělali dobře, ale takhle to dopadlo.“

Stěhování do Prahy

V Praze se rodina ubytovala na Karlínském (tehdy Jungmannově) náměstí v Karlíně. Část výrobních strojů se podařilo z teplické textilky přestěhovat do Sezemic u Pardubic. Otec Richard poté pracoval v kanceláři v Praze v Bělské ulici.

František Lederer s bratrem navštěvovali obecnou školu na Karlínském náměstí.

„Chodil jsem do třídy se synem Rudolfa Pachla, který byl mimo jiné výrobcem známých kyselých nebalených bonbonů RUPA.“

Ve volném čase se Ledererovic hoši věnovali sportu. Hráli rádi stolní tenis, ale i fotbal. Jezdili sportovat na Hagibor i jinam.

„Dokonce Josef Bican, fotbalista internacionál, nás s bratrem a dalšími chlapci učil hrát fotbal na Invalidovně, hřišti Čechie Karlín. Učil nás žonglovat s balonem a jinou fotbalovou techniku. Pak vyšla i nějaká kniha, kde jsme byli vyfocení. Ale kde ta kniha dneska je...?“

Německá okupace

Po německé okupaci v roce 1939 začala rodina Františka Lederera brzy pociťovat různá protižidovská opatření. Pro sportování zůstalo bratrům Ledererovým i ostatním židovským dětem z Karlína vyhrazeno malé hřiště za jednou školou. Mohli také chodit sportovat na Hagibor u Nového židovského hřbitova.

Protižidovská opatření se postupně zpřísňovala až do podzimu 1941, kdy začala poslední fáze „konečného řešení“ v protektorátu – transporty do ghett, vyhlazovacích a koncentračních táborů na východě.

Rodina Ledererových odjela již druhým transportem B do ghetta v polské Lodži, bylo to 21. 10. 1941. Po třech dnech strávených na zemi dřevěného baráku tranzitního tábora u Veletržního paláce odjížděli osobním vlakem z nedalekého nádraží Praha-Bubny. Mohli si s sebou vzít padesát kilo zavazadel na osobu. Kam jedou, netušili.

„Prvními pěti transporty do Lodže jeli milionáři, obchodníci a továrníci. Další už jeli do Terezína.“

„Cejna, cejne, sacharin orginejle!“

První měsíc v lodžském ghettu strávili společně s ostatními transportovanými v domech v Łagiewnické ulici. Spalo se společně na zemi na seně pod dekou.

Později dostala každá rodina přidělen malý byt ve Wolborské ulici.

V ghettu panoval hlad, jedlo se všechno možné. Některé tehdejší „recepty“ zní dnes opravdu kuriózně.

„Dala se koupit lebeda, jako špenát, a se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si to už přivezla s sebou z domova, nebo jestli to sehnala v ghettu v Lodži. Tím jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami a sacharinem, přidala se nějaká mouka a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to pak jedli k náhražkové kávě z melty. Brambory totiž nebyly a museli jsme kupovat šlupky od brambor. Sacharin prodávali na ulici polští Židé a vykřikovali svým žargonem: ‚Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!‘, protože cukr se taky nedal sehnat.“

V lodžském ghettu byl relativní dostatek pouze červené řepy a tuřínu (brukve). Vařil se často řídký boršč, ke kterému se přikusoval chléb.

V bytě ve Wolborské ulici žila Ledererovic rodina pohromadě od listopadu 1941 do června 1942, kdy byli náhle rozděleni.

„Špéra“

„Pak najednou přijela nákladní auta. ‚Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter!‘ Všechno dolů z těch bytů. Museli jsme nastoupit do těch aut a odvezli nás do věznice, která byla na kraji ghetta.“

Po noci strávené v cele byli bratři František a Jindřich spolu s několika dalšími odvedeni z cely do kanceláře. Své rodiče tehdy viděli naposledy.

„V kanceláři jsme museli podepsat, že zůstáváme jako potřební pro válečnou ‚industrii‘. Já jsem pracoval v elektrotechnické výrobě Rauschengrund a bratr ve šroubárně, která se jmenovala Puckka.“

Bratři se mohli vrátit domů, ale rodiče byli spolu s většinou internovaných odvezeni neznámo kam, pravděpodobně do vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Jejich osud zůstává dodnes zahalen tajemstvím.

Sám v ghettu

Bratři Ledererovi se ještě asi tři měsíce snažili přežít sami bez rodičů. Nebylo to snadné a začínal podzim. Proto když se dozvěděli o existenci sirotčince „Burza“, rozhodli se do něj přihlásit.

„Sirotčinec vedla jedna polská Židovka, která ‚pachtila‘ s Němci. Jmenovala se Stahuwna. Vzpomínám si, jak nás nutila, abysme se celý sirotčinec chodili dívat, jak dole pod kopcem věšeli odsouzené za sebemenší prohřešky.“

Už asi po čtrnácti dnech se Jindřich, bratr pana Františka, popral v sirotčinci s jiným židovským chlapcem - Polákem. Protože mu neustále nadával do blbých přivandrovalců („jekr – poc“). Nepříjemné zranění hrudníku, které při rvačce utržil, se mu v kombinaci s rychle se zhoršující tuberkulózou stalo osudným. Jeho oslabený organizmus dokázal vzdorovat asi tři měsíce, než zemřel v ghetto-nemocnici. František Lederer tak zůstal ve dvanácti a půl letech v ghettu zcela sám. To, že se mu podařilo přežít, je možné označit za zázrak.

Deník

Zajímavostí je, že Jindřich Lederer si v nemocnici psal a ilustroval podrobný deník, který si po jeho smrti vyžádal židovský vedoucí ghetta Chaim Rumkowski. Ten ho před odjezdem na svou poslední cestu do Osvětimi předal svému bratru. Bratr Rumkowského pak podporoval pravidelně jídlem Františka Lederera, když se i on dostal s ošklivými omrzlinami nohou do nemocnice.

„Každý den jsem dostával deset deka salámu. To bylo něco tenkrát! Byli jsme ale na pokoji čtyři a mně těch ostatních bylo líto, tak jsem řekl sestřičce: ‚Rozdělte to na čtyři díly, aby každý dostal dvě a půl deka.‘ “

„Fahrt ins Blaue“

František Lederer žil v sirotčinci Burza až do srpna 1944, kdy byl spolu s ostatními sirotky deportován do Osvětimi-Birkenau. Tehdy mu již bylo čtrnáct let.

„Jeli jsme nákladním vlakem, asi šedesát lidí se dvěma kýbly ve vagonu. A byla to zase ta ‚Fahrt ins Blaue‘, neboli ‚cesta do modrého‘, neboť nám nikdo neřekl, kam jedeme. A ráno, brzy ráno, byla ještě tma, najednou: ‚Schnell, schnell, všechno vystoupit, aufsteigen, vy psi, Hunde, Hunde...!‘ No tak jsme vyskakovali. To byly takové vysoké nákladní vozy. Pak tam seřazovali ženy a jejich děti. Měly je vedle sebe a nebo v náručí, podle toho, jak byly staré. Potom vojáci od brány přišli k těm ženám a odebírali jim děti. Ty ženy začaly řvát a omdlévat, poněvadž s tím nepočítaly. Myslely, že půjdou spolu.“

František Lederer prošel i přes svůj nízký věk bezprostředně po příjezdu dvěmi selekcemi. Poprvé hned na příjezdové rampě, podruhé po vysprchování. Při druhé selekci mu zachránil život SS-Mann, rodák ze Sudet.

Náhoda

„Tak jsme se vykoupali a ostříhali nás. Přišli jsme před tu komisi a německý důstojník, lékař, nás rozděloval. Nalevo jich bylo asi dvacet a napravo asi osmdesát, sto. A já už jsem byl vybraný do té skupiny slabých, kteří šli potom do plynu. My jsme nevěděli, kam jdou... Najednou mě volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi, woher bist du?‘ A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.‘ To se jmenovalo dřív, Teplice-Šanov. A on povídá: ‚Das sind wir doch Landsleute! Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.‘ – ‚Das ist aber ein Zufall,‘ povídám německy. ‚To je ale náhoda.‘ A on povídá: ‚Du gehst nicht mehr dorthin, ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!‘ A to mě zachránilo.“

Poláci s bambusovými holemi

Když se po selekci skupina vybraných vězňů dostala na dvůr, musela ještě snést spršku kamenů od opilých SS-Mannů, kteří se právě vypotáceli z nedalekého baráku. Poté byli vězni odvedeni do obytného bloku.

„Každý blok vedl jeden polský ‚blockältester‘ s bambusovou holí. Říkali jsme jim ‚zkurvysyni‘. Němci sami nedělali nic, na to měli Poláky.“

Čtyři lidé leželi v kóji pod jednou dekou. Když někdo v noci zakašlal nebo promluvil se sousedem po desáté hodině, tak musel vystoupit, vyhrnout noční košili a dostal holí od toho Poláka tři, čtyři, pět ran na zadek. A když dostal tu čtvrtou, pátou, tak už o sobě nevěděl, protože omdlel. A ten, co ležel vedle něho, si pak pro něho musel přijít a odtáhnout ho zpátky.“

Vedle nelidského táborového režimu a neustálého stresu byli vězni deptáni i nedostatečnou stravou. Typická snídaně se skládala z náhražkové kávy s půlkou bochníčku chleba na celý den a k tomu kousek umělého medu, nekvalitní marmelády nebo margarínu. K obědu dostávali většinou tuřínovou polévku se zelím.

„Polští blockältesteři byli tak sprostí, že nás ještě o naše příděly okrádali a pak to ‚handlovali‘ třeba za cigarety a jiné věci.“

František Lederer v Birkenau dlouho nepobyl. Už asi za měsíc se konala v jeho bloku selekce mladých vězňů na zemědělské a stavební práce do Německa. Výhodu měli ti, kteří uměli německy. František Lederer byl vybrán a ihned poté tetován. Na ruce dodnes nosí číslo B–7636.

Cihla k cihle

Následoval přesun do kmenového tábora v Osvětimi. Ve skupině byli společně s Františkem Ledererem i dva další chlapci z Čech, Mario Petrovský a Pavel (Paul Julius) Seidemann. Hned po příchodu jim pomohl český lékař MUDr. Jindřich Hermann z Jindřichova Hradce, který všechny tři chlapce dostal do nemocnice, aby byli kryti před selekcemi v táboře. Když se naopak měla konat selekce v nemocnici, chlapci byli včas varováni a na chvíli se přesunuli do tábora. Jedné selekci však přesto František Lederer neunikl. Naštěstí pro něho dopadla dobře. I přes stále viditelné následky omrzlin nohou z Lodže prošel.

V Osvětimi chlapci navštěvovali stavební kurz, po jehož absolvování měli být odvezeni na stavební práce do bombardováním poničeného Německa. K tomu však už nedošlo. Hoši se na radu polského spoluvězně příliš nesnažili, nedávali najevo pokroky, aby se ve škole udrželi co nejdéle.

Osvoboditelé z jiné planety

Konec války má František Lederer spojen s obrazem sovětských vojáků pomalu procházejících táborem v bílých zimních pláštěnkách, jako návštěvníci z jiné planety. Po chvíli dva z nich vedli po hlavní táborové cestě zajatého německého tankistu v černé uniformě. Někteří vězni z nemocnice se pokusili tankistu kamenovat, ale jeho vojenský doprovod je odehnal. Jiní vězni už v táboře nebyli, skoro všechny ostatní stihli Němci před postupující sovětskou armádou evakuovat.

Asi po týdnu se mohli vězni z nemocnice umýt a dostali od Sovětů civilní šaty. Poté odešli seřazení na civilní osvětimské nádraží, kde nastoupili do osobního vlaku. Tak se začala čtyřměsíční cesta Františka Lederera domů do Čech.

Anabáze domů

František Lederer se nejdříve dostal do Katovic na repatriační úřad, kde bydlel celý únor 1945 a kde se rozhodli na konec války počkat jeho dva kamarádi Pavel a Mario. František ale pokračoval dál po trase Krakow, Rzeszów, Przemyśl, Lwów, Stryj, Mukačevo, Užhorod a Trebišov, kde na tamním repatriačním úřadě strávil celý březen. Domů ho hnala touha zjistit, kdo z jeho početného příbuzenstva přežil. Z Trebišova se vydal do Maďarska, které projel po trase Miskolc, Hatvan, Gödölö a Budapešť, kde se zdržel celý duben a část května. Poté odjel směrem na Vác, Csép, Nové Zámky a dostal se až do Bratislavy. Odtud cestoval dále přes Zaječí do Brna, kde přenocoval ve vestibulu nádraží na podlaze. Z důvodu rozbitého tunelu u Adamova musel dále cestovat autobusem do Blanska a odtud opět vlakem do Prahy, kam se dostal 24. května.

Zpátky v Praze

V Praze bydlel asi měsíc u rodiny otcova bývalého známého Vojtěcha Rajdla, který se stal jeho poručníkem. Ten mu zařídil pobyt v sanatoriu v Podolí.

„Vedle mě tam ležel syn ministra Vavro Šrobára.“

František Lederer ještě absolvoval ozdravný pobyt v sanatoriu Radostín u Sychrova. Poté bydlel asi rok v Praze u tety Elišky Poláčkové, která společně se synem Hanušem a bratrancem Walterem Reichem jediná z celého příbuzenstva přežila. Na přežití obou mladíků v Terezíně i v Osvětimi měla velkou zásluhu.

Od tety se František Lederer odstěhoval zpět do rodných Teplic, kam posléze přesídlil i jeho poručník Vojtěch Rajdl. František šel ve šlépějích svého otce a vystudoval textilní školu. Od roku 1948 pracoval jako pletař-stávkař ve stejné továrně (Marieta), která před válkou patřila jeho otci a strýci Glaserovi.

TBC kontra PTP

Po únoru 1948 byl František Lederer novým režimem podle jednoduchého vzorce vnímán jako politicky nespolehlivý. Být synem továrníka znamenalo stát se opět občanem druhého řádu. To, že osiřel již ve dvanácti letech a nedisponoval žádným majetkem, nikoho nezajímalo. Špatný „rasový“ původ teď vystřídal špatný „třídní“ původ. Když měl narukovat v roce 1950 na vojnu, komunistický režim se mu bál svěřit zbraň, a tak byl odveden k pomocnému technickému praporu (PTP). U pétépáků ale nepobyl dlouho, už po třech měsících mu byl diagnostikován stejný typ kavernózní tuberkulózy, jakou trpěl jeho bratr Jindřich. Vyléčil se, ale od služby v armádě byl osvobozen.

Rehabilitaci absolvoval v plicním sanatoriu v Dobříši. Další léčení pak absolvoval u primáře Veverky v Teplicích.

Čtyřicet let v Bonexu

František Lederer pracoval 40 let v textilním průmyslu v různých pozicích ve firmě Bonex. Nejdéle působil jako mistr ve výrobě. Ochrannou ruku nad ním opatrně držel šéf podniku Vojtěch Lebovič, bývalý „zápaďák“ a velký komunista, který byl také židovského původu.

„Když byl nějaký průšvih, tak si mě zavolal do kanceláře a vynadal mi zrovna tak jako každému druhému, ale pak mi potichu povídal: ‚Hele, nic si z toho nedělej, ale já to jinak dělat nesmím a nemůžu.‘ Šáhl do šuplíku, podal mi jablko a řekl: ‚Všechno v klidu, je to v pořádku...‘ “

V roce 1957 se František Lederer oženil s Marií Dovrtělovou, se kterou má dceru Janu. S manželkou, která je původem z Olomouce, se rozvedli v roce 1963.

František Lederer rád sbíral gramofonové desky a pohlednice z cest. Také choval různé domácí zvířectvo.

„Později, protože jsem žil dlouho sám, jsem si řekl: ‚Samota tíží, musíš mít něco živého k sobě.‘ A tak jsem začal s andulkami. Měl jsem asi tři klece. Pak jsem si pořídil i morče a křečky.“

Okolo roku 1985 se František Lederer spřátelil s romským chlapcem ze sousedství, Igorem Turkem, který ho poté často navštěvoval a trávil s ním hodně času. U něj a jeho rodiny nyní žije spokojeně „na vejminku“ v Krupce u Teplic.

Své vyprávění František Lederer uzavírá: „Při cestování po Německu jsem se setkal s mnohými Němci. S tím, co bylo za války, už nechtějí mít nic společného. To, že jsme se stali součástí společné Evropy, bylo moc dobře. Němci už si nikdy nebudou moci dovolit to, co dříve, když žily národy samy.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století