Regina Lavrovič

* 1933  

  • „Na Prvního máje vězni osvobození Američany uspořádali demonstraci. Odkudsi se objevily rudé vlajky. Všichni jsme byli v dřevácích. Slyšíš klapání – to znamená, že jdou vězni. Pochodovali jsme německým městem a zpívali sovětské písně. A za závěsy oken se schovávali ustrašení Němci. Přišel ke mně mladý vězeň Nikolaj, jeden z těch, kdo mají mezi vězni autoritu, a řekl, že mě bere pod záštitu a nikdo se mě nedotkne. Vzal mě za ruku a odvedl do německého domu. Místo oblečení na mně visely jen cáry. Přikázal německé rodině, aby mě oblékla, a oni mě oblékli.“

  • „Vezli nás nejdřív přes Polsko, pak přes Německo do Francie, celkem šestnáct dnů. Jednou denně nám nalévali do misky řídkou polévku ‚balandu‘, jednou denně byla voda. V koutě vagonu byl místo záchodu velký kýbl zakrytý plachtou. Když jsme jeli přes Německo, viděla jsem, že Němci, kteří chodili kolem vagonů, nikdy nezvedali hlavy. Pak se najednou všechno změnilo a my jsme pochopili, že už nejsme v Německu. Lidé přibíhali k vagonům, snažili se nám hodit oknem jídlo a dozorci na ně křičeli a stříleli do vzduchu. Jeli jsme přes Belgii. Do našeho vagonu přiletěl oknem bochník chleba. Rozdělili ho mezi děti a já jsem poprvé jedla bílý chléb. Pak lidé začali mluvit jiným jazykem – vezli nás přes celou Francii. Lidé také přibíhali k vagonům, něco křičeli, a když se vlak zastavil, házeli nám jídlo. Dovezli nás do města Cherbourg.“

  • „Na povozech, s dětmi a kravami, jsme se trmáceli lesem. Někdo řekl, že bychom se měli vzdát Němcům. Ženy vytáhly bílé šátky a pověsily je na hole. Muži s námi nebyli. Bylo nás hodně, polovina vesnice. Houf řvoucích dětí, plačících žen, krav – vylezli jsme z lesa. Němci v bílých pláštích s připravenými samopaly nám šli vstříc. Obklíčili nás a odvedli do vesnice Trubiacina. Tam nám přikázali nechat všechny věci, krávy, jídlo, a zahnali nás do velké kolchozní stodoly. Pohrozili nám, že stodolu zapálí, jestli se ozve jediný výstřel od partyzánů. Celou noc jsme proseděli ve stodole a čekali na smrt.“

Dětství vězně na pozadí nacismu, socialismu a Běloruské republiky

Rodina pamětnice
Rodina pamětnice
zdroj: Regina Lavrovič

Rehina Laurovič (v ruském přepisu Regina Lavrovič), rozená Malakovič, se narodila 20. února 1933 ve městě Ljubaň v Minské oblasti, v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice (v dokumentech má jako místo narození chybně uvedenou vesnici Asaviec). Její prarodiče z matčiny strany, dědeček Jazep Martynovič a babička Jeudakija Špakouskaja, pocházeli ze zchudlé šlechty. Matka Hanna Iosifauna Malakovič, rozená Špakouskaja, absolvovala příslušné kurzy a pracovala jako pokladní v jídelně v Ljubani. Otec Aljaksandr Jemialjanavič Malakovič byl učitelem ve škole v Ljubani, později ředitelem školy ve vesnici Asaviec. Zahynul na frontě. Od roku 1941 žila Rehinina rodina na Němci okupovaném území. Poté, co byla vesnice rozbombardována, strávili rok v lesích. V roce 1944 se vzdali Němcům a Rehina byla poté držena v nacistických pracovních táborech v Bělorusku, Německu a Francii. Po válce dokončila školu a vystudovala Minskou polytechnickou univerzitu, pracovala v Minském elektrotechnickém závodě. Vdala se za továrního dělníka Lauroviče, v manželství se narodily dvě dcery. Na konci roku 1990 odešla do důchodu a začala se zabývat osvětovou činností. Založila veřejnou organizaci Úděl, která sdružuje bývalé vězně. S německými partnery realizovala tři projekty věnované obnově historické paměti, shromažďovala humanitární pomoc a rozdělovala ji bývalým vězňům.