Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ladislav Lašek (* 1930  †︎ 2021)

• narozen 3. května 1930 v Horažďovicích, kde vychodil základní školu

• za války přijat na studia do Učitelského ústavu v Plzni

• zažil bombardování Plzně

• v Horažďovicích se poprvé setkal s americkými vojáky

• odmaturoval v roce 1948 – v den pohřbu Jana Masaryka

• začal učit v Sokolově, pak v Kynšperku nad Ohří, Slavkově, Chlumu Svaté Maří

• v roce 1951 se oženil s učitelkou Irenou Tomanovou

• nastoupil na vojnu do Malacek na Slovensku

• dálkově studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy

• učil ve Stříbře

• v roce 1966 přeložen do Plzně na Střední všeobecně vzdělávací školu Julia Fučíka (Mikulášské gymnázium)

• do roku 1998 učil v Plzni na škole v ulici Pionýrů (Masarykovo gymnázium)

• zemřel 17.listopadu 2021

Ladislav Lašek se narodil 3. května 1930 v Horažďovicích. Jeho tatínek František a maminka Antonie pracovali v zemědělství. Tatínek byl také kočí. Bratr se vyučil kovářem a potom si udělal lesnickou školu.

Důkaz o árijském původu

Právě v Horažďovicích pamětník navštěvoval i základní školu a až do maturity studoval v nekoedukovaném školství, kdy existovaly zvlášť chlapecké a zvlášť dívčí třídy. Jakmile s dobrým prospěchem prošel základní školou, inspiroval se nápadem svého kamaráda a rozhodl se pokračovat na Učitelském ústavu v Plzni. V Plzni tehdy bydlela sestra jeho otce, a tak zde měl zajištěné ubytování. „Udělal jsem přijímací zkoušky. Pro zajímavost - musel jsem předložit fotografii prarodičů ze strany otce i matky kvůli árijskému původu. Takže vím, že mám árijský původ. Bohužel ty fotografie už se mi nikdy nevrátily.“

Nálety na plzeňské nádraží a čtvrť Cikánku

Pamětník byl úspěšně přijat na Učitelský ústav ještě za války. Pamatuje si pak na všechny dramatické události, které doprovázely její konec. „Vyučování bylo často přerušováno kvůli náletu. Nakonec bylo několik obrovských náletů na Plzeň, z nichž jeden jsem opravdu zažil. Hvízdalo to kolem. Byl to nálet na nádraží a řada domů to odnesla - takzvaná [čtvrť] Cikánka[1], kde byla najednou spousta lidí bez domova.“ Pamětník tehdy v době studií bydlel u tety a strýčka, dramatické okamžiky trávili schovaní ve sklepě.

V době bombardování Plzně v podstatě skončil školní rok, protože se studenti bez jakéhokoliv pokynu rozprchli do bezpečí. Se svými rodinami pak čekali, jak to všechno dopadne.

Sušenky pro Američany a letadlo na hraní

Americké vojáky spatřil pamětník poprvé v rodných Horažďovicích. „Pan Pejša, vedoucí obchodu, chtěl tehdy ukázat dobrou vůli, a tak jim házel sušenky – což bylo pro nás něco, co se dostalo na lístky jen velice zřídka. A [Američané] z toho byli celí rozpačití.“ Čechoslováci a Američané na sebe navzájem mávali. Za městem měli Američané tábor, kde se s nimi Čechoslováci mohli více seznámit. Využil toho i pamětník. O dramata však ani tehdy nebyla nouze. „Letělo tam americké poštovní letadlo a hrdinně se na něj vrhly dvě štuky, takže je zahnaly kulomety a to letadlo dosedlo těžce na zem. Zůstalo tam a já si do něj chodil hrát s tou pákou.“

Maturita v den pohřbu Jana Masaryka

Po konci války se pokračovalo ve studiu. Pamětník tak na Učitelském ústavu odmaturoval v roce 1948, a to právě v den, kdy měl pohřeb Jan Masaryk. Z toho důvodu někteří profesoři nedorazili na maturitní ples.

Když byla vyhlášena stávka, v pamětníkově třídě probíhaly ostré politické diskuze. Také oni se měli zúčastnit stávky. „To jsme vcelku jako většina odmítli. Nakonec přišel pan ředitel a řekl: ‚Chlapci, nehloupněte a pojďte.‘ Tak jsme šli do jedné třídy. Snad tam ani nikdo nemluvil. A takhle proběhl ten únor ‘48 dost složitě. V těch našich poměrech byla ta třída opravdu rozložená.“ S kantory však měli studenti prý krásné vztahy.

Poprvé za katedrou

Po úspěšně složené maturitní zkoušce byli všichni absolventi Učitelského ústavu včetně pamětníka roku 1948 odesláni do Sokolova, protože tam se tehdy zakládal pěvecký soubor. Pamětník započal svou učitelskou dráhu už v osmnácti letech. Učil v Sokolově, v Kynšperku nad Ohří, potom následovalo učitelství ve Slavkově poznamenaném těžbou uranu a následně v obci Chlum Svaté Maří, což bylo kdysi slavné poutní místo. „Většina té obce byli Němci. Maminky tam dělaly v rukavičkárně, tatínkové většinou v povrchových dolech. A dětičky v první a druhé třídě pomalu neuměly česky. No, bez toho ‚pomalu‘. Takže pan řídící, který měl první a druhou třídu, v podstatě učil ty první měsíce německy.“

Maňáskové divadlo na vojně

Zde se v roce 1951 pamětník seznámil se svou budoucí manželkou Irenou Tomanovou[2], která byla učitelkou ve vedlejší vesnici. Učila češtinu a později ještě přibrala angličtinu. Téhož roku proběhla i svatba. Pamětník poté nastoupil na vojenskou službu. „A samozřejmě, [nebyl jsem] žádný kádr, takže Slovensko.“ Konkrétně narukoval do Malacek, kde prožil dva roky na stejném kavalci.

Ačkoliv pro brance byla vojna velký dril, mohli zde prožít i příjemné kulturní chvíle. A prožívali je tak, že se pár z nich dalo dohromady a začali hrát maňáskové divadlo nejen v mateřských školách pro děti důstojníků. Jelikož k jejich repertoáru patřily také hry s vojenskou tematikou, účastnili se i vojenské soutěže.

V rodině sice pamětníka nikdo k dramatickému umění nevedl, ale měl to zkrátka v sobě odmalička. Divadlo se hrálo už v mateřské klášterní škole, kam chodil, pak i na základní škole a také v Chlumu Svaté Maří. Pamětník hrál divadlo i v Kynšperku nad Ohří a také u ochotníků.

Dálkové studium Pedagogické fakulty

Když se Ladislav vrátil z vojny, manželka ho přihlásila na dálkové studium Pedagogické fakulty na Univerzitě Karlově. Vzhledem k tomu, že literatuře se učitelé za války moc nevěnovali, musel vše k přijímacím zkouškám dohánět. Pomohly mu však už počátky doučování v kroužku kantorů z Učitelského ústavu, kteří si ve volném čase společně objevovali různé zajímavé spisovatele. Pamětník tak tehdy objevil svého nejoblíbenějšího spisovatele Karla Čapka. Přijímací zkoušky nakonec pamětník úspěšně zvládl stejně jako celé studium, které prý bylo opravdovou dřinou.

Za katedrou ve Stříbře

Vzhledem k tomu, že otec pamětníkovy manželky Vojtěch Toman se jako důstojník účastnil bojů v první světové válce, byl i se svou rodinou na příkaz režimu vystěhován z Plzně do Touškova v návaznosti na události po měnové reformě. Do Touškova se tehdy přestěhovala i pamětníkova manželka, protože tehdy čekala syna Richarda. Pamětník se vydal učit do blízkého Stříbra. Potom, když už pomalu začínalo postupné uvolňování atmosféry, půjčoval si tam knihy v knihkupectví. „Přečetl jsem [studentům] ukázku, kterou jsem si tam našel, aby to bylo poutavé, aby jim to něco o té knize řeklo – a velice často jsem tu knihu zpátky nenesl, protože si ji vybral některý žák a už si ji tam šel jenom zaplatit.“ Žáci mu tehdy zase na oplátku doporučovali současné autory, na které narazili oni.

Učitelem v Plzni – za katedrou i v nemocnici

Pamětník pak postupně sledoval uvolňování atmosféry a v roce 1966 byl přeložen do Plzně, do školy na tehdejším Náměstí Odborářů – na dnešním Mikulášském náměstí. Tam byla Střední všeobecně vzdělávací škola Julia Fučíka. „A tam jsem si přinesl takový ten vztah z venkovské školy, takový trošku kamarádský. A tak jsem se sblížil se svou první třídou, kde jsem byl třídní, a se svými [dalšími] třídami.“

Právě tenhle první rok se pamětníkovi na horách přihodil úraz, když si hned natřikrát zlomil nohu na lyžích. Dostal tehdy třídu, kterou měl vést k maturitě. Její studenti i studenti dalších jeho tříd k němu přicházeli každou neděli do nemocnice na návštěvu. Když ho pak konečně propustili domů, chodili za ním jeho žáci do bytu, kde se společně připravovali k maturitě. Tu pak všichni úspěšně složili.

Nádherné ovzduší šedesátých let

Celá šedesátá léta byla pro pamětníka tou nejkrásnější dobou. „Bylo to takové nádherné ovzduší, které tam vzniklo. Jednak třída, kterou jsem měl jako třídní, kde byly takové hezké přátelské vztahy, a také třída, kterou jsem dostal na češtinu.“ Šedesátá léta přinesla cosi nového, především v kultuře. „Věděli jsme, co se hraje v Praze, protože sem přijížděl Semafor, přijížděli sem Cimrmani.“ Také literatura chytila nový směr. Byla o něčem. „Nebylo to jenom to budovatelské téma, ale byl to život, ten, který jsme žili, který nám byl blízký. Takže já jsem představoval žákům, co by si měli přečíst. A oni přicházeli za mnou s tím, co si mám přečíst já.“ S o to bolestnějším srdcem pak některé autory, které si tehdy oblíbili, odnášeli do sběru, nebo to tak alespoň oficiálně uváděli.

Zárodky literárně-dramatických šíráníček

Pamětník i na téhle škole vedl své studenty k literárně-dramatické tvorbě, a tak zde vznikl jakýsi předstupeň pozdějších „šíráníček“ (viz níže). Jako téma bylo zvoleno například pásmo těch básníků, které studenti objevili v uvolňujících se šedesátých letech. „Režie se samozřejmě chopil Míra Buriánek, pozdější režisér v [Českém] rozhlasu. Kde jeden vytvořil hudbu k tomu, jiný opravil elektrické vedení v aule, která nebyla k použití, protože tam nic nesvítilo a byla tam zima. A já jsem jenom seděl a díval se, co je možné ťuknout a nechat dozrát.“

Stejné třídní talenty se s velkým nadšením pustily i do zábavného režírování hry Naši furianti. „Já jsem vešel do třídy a tam opravdu [bylo] vše připraveno, že zahrají alespoň část Našich furiantů. Tu, kterou se odehrávala v hospodě. Takže se tam něco roznášelo a dodnes doufám, že to nebylo pivo. A hráli se s plnou vervou Naši furianti. Jen nábytek se nerozbíjel.“

Na této škole dostal pamětník od paní profesorky Doubkové na starost žákovskou knihovnu. Oba tam společně měli kabinet. Z původní knihovny tak krok za krokem vytvořil útulné prostředí k objevování nových knih. „Snažili jsme se to neustále doplňovat. Všechno, co vyšlo, aby tam bylo.“ Pamětník se snažil nejen o pravidelné zásobování knihovny novými tituly, ale také o vytvoření příjemné atmosféry. Jakmile se ze školy něco vyhodilo, hned to našlo své čestné místo v knihovně. Když se například vyhodil starobylý, ale velmi důstojný červenočerný nábytek[3] z ředitelny, přišel rovnou do knihovny. Byly tam i květiny, krásný lustr z ředitelny a také globus. Studenti si tuto žákovskou knihovnu ihned velice oblíbili.

Vyhazov za přílišnou oblibu i špatný kádr

Ze školy na náměstí Odborářů byl pamětník po letech vyhozen pro „falešnou popularitu“. Ze Stříbrska si zkrátka přinesl natolik srdečný způsob výuky, že se stal mezi studenty až příliš oblíben. To se zřejmě znelíbilo soudruhu řediteli, a tak byl vyhozen, což nesl velmi těžce. Nestihl se tak rozloučit ani s paní profesorkou Doubkovou, která mu svými mateřskými radami na škole velmi pomáhala. Dostal navíc zákaz se tam ještě vracet. „Nesl jsem to těžce. Poprvé jsem byl vyhozen. Bral jsem to tak. Byl jsem vyhozen. Ale byl to pakatel proti tomu, co zažili jiní. Tam vynikající paní profesorka šla prodávat lístky na nádraží, její manžel byl také vyhozen.“

Za katedrou v budoucím Masarykově gymnáziu

Poté, co byl pamětník vyloučen ze školy na náměstí Odborářů, byl však velice vlídně přijat studenty na budoucím Masarykově gymnáziu v tehdejší ulici Pionýrů, kde se mohl plně realizovat. Tehdy jako první dostal hned maturitní třídu. Tam podobě jako na minulém gymnáziu také zavedl, aby každá hodina začínala recitací, která tehdy byla dle školních osnov povinná. Za tu si žáci mohli jedině přilepšit, protože pamětník nebyl v tomto ohledu tak přísný a oceňoval jejich odvahu k vystoupení před spolužáky s vlastním naučeným přednesem.

Slavná šíráníčka Ladislava Laška

Chvilky recitace v úvodech vyučovacích hodin daly postupně vzniknout slavným pamětníkovým literárně-dramatickým „šíráníčkům“. „Začala tím, že jsem jako třídní dostal novou třídu, a tak jsem se chtěl o nich něco dozvědět – o tom, co dělají ve volném čase. Tak jsem zjistil: ty dělají folklórní tancování a zpívání, ten hraje divadlo, tenhle je modelář, ten hraje na takovýhle nástroj, tenhle na onen. A tak vznikl nápad, co kdybyste se představili, abyste ukázali, co umíte.“

První šíráníčko pak proběhlo skromně na schodech školy. K těmto počátkům šíráníček se pak začlenil ještě přednes a vznikla tak zcela nová forma studentského uměleckého projevu. Šíráníčka vznikala na témata scén z Osvobozeného divadla, na téma poetismu i na vánoční motivy.

Název „šíráníčka“ přitom pochází z Chodska a pamětníkovi se zkrátka zalíbil, proto jej použil i k označení těchto literárně-dramatických žákovských her. Šíráníčka navíc opravdu probíhala právě vpodvečer, kdy se „šíralo“, resp. šeřilo.

Tvůrčí podnebí a velké třídní talenty

Právě díky šíráníčkům se ve třídě prvně projevil talent některých žáků. V oblasti poezie tak tomu bylo například v osobě Heleny Šlesingerové, současné ředitelky Městské knihovny v Plzni, nebo v případě Michaely Pánkové, významné současné básnířky a redaktorky.

Celá tato třída přitom byla přijata na odvolání. Polovina proto, že neměla patřičný prospěch, a polovina z kádrových důvodů. „A ti kádrově nevyhovující to vzali do ruky, táhli tu třídu a vytvořili nádhernou partu lidí. Přitáhli i ty druhé, které to učení nijak zvlášť nezajímalo, a vytvářeli v té třídě takové tvůrčí podnebí, hezkou atmosféru.“ Právě na tuhle třídu také pamětník vzpomíná úplně nejraději. „A je to snad i tím, že pokud mi psali anebo píšou, tak píšou ‚milý tatínku‘.“

Sympatizant Klubu angažovaných nestraníků a ještě k tomu křesťan

V rámci svého učitelství se pamětník dostal do kontaktu i se vznikajícím Klubem angažovaných nestraníků, který sdružoval ty, kteří nechtěli být členy KSČ ani tehdejší Národní fronty. „Mně politika byla vždycky trochu cizí. Toužil jsem se nějak k věcem vyjadřovat, ale bez toho, abych se někam k něčemu hlásil.“ Z tohoto důvodu si pamětník KAN oblíbil a začal s ním sympatizovat. Jeho členem ale nebyl, protože chtěl přesto dál „zůstat svůj“. Celkově se politiky spíše stranil. Navíc byl ze silně věřící rodiny a věřícím zůstal dodnes, což mu v tehdejším režimu také nedělalo dobrou vizitku.

To, že nenutil studentům politické názory, které si žádala doba (a vedení), zřejmě také stálo i za jeho vyloučením ze školy na náměstí Odborářů.

Smutný konec po padesáti letech za katedrou

Po krásně strávených časech na budoucím Masarykově gymnáziu už studenti chtěli změnu. Začali nacházet zálibu spíše v mladých kantorech. Ty uznávali a k těm se upínali. „Přijde doba, kdy si člověk musí přiznat: ano, už bych měl odejít. Musel jsem si to přiznat.“ A tak zatímco dříve se s pamětníkem mnohé třídy loučily velice těžce, tady to bylo přesně naopak. „A prostě nápis na záchodě ‚Lašek je vůl a senilní dědek‘, to nevymažu už. A to si nesu s sebou a bolí to pořád. Takže když se mi zdá teď o škole, nejsou to většinou hezké sny, i když jsem tam prožil spoustu, spoustu hezkého.“

V roce 1998 tak pamětník ze školy sám odešel.

Osobní život češtináře

Život pamětníka byl vždy velmi úzce spjat se životem jeho manželky Ireny. I když už se s ní bohužel musel rozloučit, ze života a vzpomínek mu nevymizela. „Ona mně byla celoživotním vůdcem. Řídila moje osudy.“ Společně si postavili i chalupu na Špičáku, kam až do její smrti rádi jezdili.

Stejně neodmyslitelně byla spjatá s životem pamětníka i literatura. Nedal dopustit na své nejmilejší autory, mezi kterými vyniká zejména Karel Čapek. Obdivoval ale i dramatická díla Václava Havla. Z básníků měl nejraději plzeňského básníka Miroslava Holuba, z jehož díla mu v mysli nejvíce utkvěla báseň, která nemůže být výmluvnějším koncem tohoto literárního vzpomínání:

Podali jsme ruku trávě

- a je to obilí

Podali jsme ruku ohni

- a je to raketa

Zvolna

opatrně

podáváme ruku lidem

Některým

lidem

[1] Čtvrť (kolonie) zvaná Cikánka vznikla v letech 1931 až 1941 vpravo od Jateční třídy. Vymezena byla ulicí V Luhu, která z Jateční třídy odbočovala vpravo asi 130 metrů od křižovatky s Chrásteckou ulicí severovýchodním směrem, a ulicí Ke Brůdku, která odbočovala vpravo východním směrem asi 280 metrů od ulice V Luhu. Její výstavbou měla být nahrazena kolonie dřevěných baráků na Borech. Název Cikánka je odvozen ze skutečnosti, že v době samostatnosti obce Doubravka (před rokem 1924) zde bylo povoleno cikánům krátkodobě tábořit. Osud Cikánky zpečetil nálet 17. 4. 1945, který čtvrť prakticky srovnal se zemí. Do dneška se zachoval jeden z původních objektů, který je v současnosti součástí areálu dřevařských závodů. (www.old.oplzni.eu, 24. 8. 2018)

[2] Jejím otcem byl důstojník Vojtěch Toman, který po únoru 1948 musel opustit armádu a vystěhovat se z Plzně.

[3] Pamětník se poté v nedávných časech bohužel dozvěděl, že tento nábytek doslova „letěl z okna gymnázia“. Podobně skončil i zbytek jeho vybavení. Jen zachráněný globus má dodnes u sebe doma.