Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Lapiš (* 1941)

• 1941 – narozen v Petřvaldě

• studium na důlní škole na přání otce

• 1959 – začátek práce v Petřvaldě v dole

• 1968 – manifestace horníků proti invazi vojsk Varšavské smlouvy

• 1971 – stěhování do Štítar u Kolína

• na začátku normalizace vyloučen z komunistické strany

Večer už jsem nemohl vydržet únavou

Miroslav Lapiš se narodil 15. června 1941 v Petřvaldě nedaleko Ostravy do zemědělské rodiny. „My jsme vlastnili dva hektary zemědělský půdy a moje maminka se musela starat o zvířata.“ Pamětník se narodil v průběhu války. I přesto, že byl teprve dítě, některé válečné události si pamatuje. „Pamatuji si bombardování Ostravy z druhé světové války. Bylo to asi patnáct kilometrů od nás, ale zem se chvěla a byla vidět světla.“

Na konci války v roce 1945 mu byly čtyři roky. „Když utíkali Němci před ruskými vojsky, tak se zastavili kousek od nás a tam se zabarikádovali. Pokáceli stromy a těmi maskovali ty vozy.“ Dům, kde Lapišovi bydleli, si Němci vybrali jako své útočiště. „Měli jsme maštal. Oni vzali sekery, vytrhali nám prkna a pustili tam svoje koně.“ Nebezpečí, které jim tehdy hrozilo, pamětník nevnímal, pro něj bylo i setkání s vojáky dětským dobrodružstvím. „Jeden ten Němec mě vzal na koně, vezl mě asi 300 metrů na tom koni a pak mi dal ještě žvýkačku. To já jsem vůbec neznal.“

Do obecné školy nastoupil Miroslav Lapiš po válce do Petřvaldu. „Když jsem přišel ze školy, tak neexistovalo, že bych mohl dělat úkoly. Nejdřív byla práce na pozemcích. Večer jsem se dostal k učení, ale to už jsem nemohl vydržet únavou.“ Příliš volného času si tedy v dětství neužil. Vzpomíná, že vyšetřené volné chvíle nejraději trávil s kamarády hraním fotbalu. Neměli však fotbalový míč, a tak si museli vyrobit míč z hadrů.

Půjdeš do dolů, v letadle je to nebezpečné

Po základní škole se pamětník rozhodoval, jakému povolání se bude věnovat. Do školy k nim přišel politruk z Liptovského Mikuláše a nabízel chlapcům, ať nastoupí na vojenskou leteckou školu. Miroslavu Lapišovi se ten nápad líbil, a tak si vzal domů přihlášku. „Ukázal jsem to tátovi a on říkal: ,Ne, ne, nahoru tě nepustím, půjdeš do dolů. V letadle je to nebezpečný.‘“ Po komunistickém převratu v roce 1948 byli horníci značně prosazovanou skupinou s dobrým platem. Stát potřeboval lidskou sílu na vytěžení nerostného bohatství, které se pak odváželo do Sovětského svazu. „Táta říkal, že půjdu do dolů, abychom měli černý uhlí.“

Na přání otce musel tedy pamětník nastoupit na důlní školu v Havířově. Nestihl si však podat přihlášku a rok musel čekat. Bylo mu teprve čtrnáct let, a už musel jít do práce. Za rok vyzkoušel práci klempíře, zámečníka, kováře a několik dalších. „Když už jsem byl v tom učilišti, tak jsem všechno uměl.“ Kvůli škole musel každý den dojíždět do Havířova, ale život ve větším městě si v době dospívání užíval. Chodil často do kina a do divadla a přihlásil se do taneční skupiny Ondráš.

Na škole se Miroslav Lapiš vyučil zámečnickou práci, ale v dolech si musel nejdříve odpracovat roky jako horník. „Byla to práce blbá a ještě prašná... Šachta má několik pater. Já jsem třeba pracoval v 900 metrech dole a tam bylo dost teplo.“ V roce 1959 byl pamětník přidělen do petřvaldského dolu jménem Julius Fučík II. Tento důl tvořil trojúhelník s doly Julius Fučík I. a Julius Fučík II. Aby nemusel jít na vojnu, podepsal tehdy desetiletý závazek práce v dolech.

„Když mi bylo asi dvacet, tak mi kamarád říkal: ,Pojď, zdrhneme do Rakouska.‘ Mně se to moc nezdálo. Odmítl jsem to, a on opravdu odjel.“ Kvůli kamarádově emigraci byli Miroslav Lapiš a další jeho přátelé vyslýcháni na StB. „Nepřiznal jsem jim, že jsme se o tom bavili. Museli jsme si věřit, aby jeden druhého nepodvrhl.“

V roce 1966 pamětník odjel na závodní rekreaci do Mariánských Lázní, kde se na kolonádě seznámil s Marií Mikušovou ze Štítar u Kolína. Zamilovali se do sebe a rok se vídali jednou za dva týdny. V roce 1967 se vzali a Marie se přestěhovala za manželem. Pracovala jako zdravotní sestra a našla si práci v ostravské nemocnici. Manželé dostali byt v Karviné.

Nechtěl jsem poslouchat ty jejich bláboly

Dne 21. srpnu 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Když přijeli ty Rusové, tak my jsme o tom nevěděli, byli jsme v dole. Pak nás volali, že půjdeme manifestovat.“ Horníci vyrazili společně do Ostravy. Cestou míjeli sovětské tanky, které je několik kilometrů doprovázely s namířenými kulomety. Před ostravskou radnicí pak tisíce horníků z celého okolí protestovaly proti okupaci. Miroslav Lapiš se následně rychle vrátil k manželce, která byla v té době těhotná a čekala na něj ve strachu doma.

V prosinci téhož roku se Lapišovým narodila první dcera a o tři roky později další. Na začátku normalizace byl Miroslav Lapiš vyloučen z komunistické strany, do které musel jako horník vstoupit. „Když jsem chtěl lepší práci, tak jsem musel vstoupit do strany. Já jsem nechtěl poslouchat ty jejich bláboly, tak jsem nechodil na ty jejich schůze a oni mě pro pasivitu vyloučili.“

V roce 1971 skončil pamětníkovi desetiletý závazek práce v dolech a s rodinou se rozhodli přestěhovat z Karviné do Štítar u Kolína, odkud pocházela jeho žena. Miroslav Lapiš měl o deset let mladší sestru, ale Marie byla jedináček, a musela se tedy ve Štítarech postarat o své rodiče. „Tady je daleko hezčí kraj než tam. Tam je vesnice na vesnici, rovina, špína a prach.“ Rodiče ze strany ženy jim darovali domek, ve kterém manželé Lapišovi žijí dodnes.

Miroslavu Lapišovi chybělo ještě pět let do důchodu, která si odpracoval v rudném dole Kaňk v Kutné Hoře. „Všichni, kdo jsme to přežili, tak jsme na ukončení těžby dostali medaili.“ Pamětník sice bral jako horník poměrně vysoký plat, ale za socialismu mu peníze nebyly příliš k užitku, protože nebylo moc zboží ke koupi. Do důchodu odešel už v padesáti letech, protože měl kvůli své práci nemocné průdušky a páteř.

V důchodu se Miroslav Lapiš věnuje zahrádkaření. Byl předsedou zahrádkářského spolku a s manželkou pěstují ovoce a zeleninu pro vlastní potřebu. Rád fotografuje a doma si vybudoval fotokomoru. „Mladé generaci bych vzkázal, aby si víc vážila přírody, pořídila si rodinu a té se plně věnovala.“