Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Lamper (* 1957)

• narodil se v roce 1957 v Pardubicích, vyrůstal ve Zlíně

• vystudoval gymnázium a jeden semestr ekonomické školy, až do roku 1989 se živil manuálními profesemi

• 1983 podepsal Chartu 77, v roce 1985 se podílel na vzniku samizdatového časopisu Jednou nohou (od čísla 7/1987 přejmenovaný na Revolver Revue) a v roce 1989 i samizdatového časopisu Sport, po 17. listopadu 1989 Informační centrum

• 1990 zakladatel a první šéfredaktor týdeníku Respekt (1990–1994), kde dodnes pracuje jako editor (2016)

• 1991 nositel ceny Editor of the Year, udělené americkým časopisem World Press Review

• 1996 vydal knihu Minulý týden: od voleb 92 do voleb 96 aneb historie naší současnosti

Otec i já jsme měli štěstí

„Začal jsem sám od sebe přepisovat knížky, o kterých jsem se domníval, že by tady měly být, že by se měly šířit,“ popisuje Ivan Lamper svou první aktivitu v samizdatu.

K zájmu o tuto činnost svým způsobem přispělo i rodinné prostředí, v němž vyrůstal, neboť jak vzpomíná, „měl jsem velké štěstí a táta vlastně taky, že ho vykopli ze strany, on to byl předtím veliký komunista s rozjetou kariérou. Tím pádem zanevřel a doma mě k ničemu nenutil, tedy ve smyslu nějakého poklonkování nebo nadbíhání režimu. Naopak rodiče pravidelně poslouchali západní rozhlas, především Svobodnou Evropu, a věděl jsem proto o věcech, které byly oficiálně tabu.“

Po studiích hodlal pamětník emigrovat. „Nechtěl jsem tady žít, jenže ve dvaadvaceti letech mně úplně nepochopitelně sebrali cestovní pas a musel jsem tu zůstat. Proč jsem byl pro ně tak nebezpečný, dodnes nechápu. Tak jsem si řekl, a to už jsem byl v Praze, že chci žít normálně, mít zajímavý život. Což pro mě představoval samizdat, možnost dělat jej, podílet se na tom.“ Sklony k písemnému projevu, publikační činnosti v jeho případě jinak realizovat ani nešlo. Tehdejší oficiální masmédia ho nikdy nezajímala a kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu by ho stejně nezaměstnala. Život se mu totiž zásadně změnil nejen odebráním pasu, ale i podpisem Charty 77. O tomto kroku v rozhovoru říká: „Člověk se vymkl z obecného osamění, které se už dnes nedá dost dobře popsat, a taky závislosti na tom, co ti stát dovolí, nebo nedovolí. Tím podpisem se překročila hranice, octnul jsem se mezi inspirativními lidmi, kteří se nebáli, měli zajímavé nápady, po takovém společenství jsem vždycky toužil. Kdybych parafrázoval Havla, tak do mého života vstoupily dějiny, začalo se mně něco dít.“ Jelikož se však vydáváním samizdatu nebylo možné oficiálně živit, celá osmdesátá léta pracoval Ivan Lamper manuálně.

Jednou nohou

V roce 1985 spolu s Viktorem Karlíkem a Jáchymem Topolem založil samizdat nazvaný Jednou nohou, předchůdce pozdějšího Revolver Revue. „Někde jsme se potkali a řekli jsme si, že by bylo dobré něco dělat, třeba časopis. A taky že by měl být víc orientovaný na dobrodružství, reálný život, a ne na nějaké eseje, úvahy, jež tenkrát v samizdatech často vycházely.“ První číslo, které díky této iniciativě spatřilo světlo světa, bylo tištěné cyklostylem a s linorytovou obálkou vyšlo v nákladu padesát kusů. Redakce se postupně rozšiřovala jak o spolupracovníky, tak o technické možnosti. Například obálka čísla 7 se poprvé ilegálně realizovala v tiskárně a část časopisu vyjela z jehličkové tiskárny. V té době také vznikla RR editions a jako první publikace vyšla samizdatová podoba textu Ladislava Klímy Český román. Redakční práce, nákup materiálu, papíry, tiskařské barvy, ale i pronajatý sklep, kde se čísla Revolver Revue dávala dohromady, byly hrazeny ze zahraničních příspěvků. Z ciziny redakce dostala i tehdy nezbytný cyklostyl.

„S policií jsme ale nikdy problémy neměli, myslím si, že jsme měli štěstí a proklouzli jsme. Což neznamená, že o nás nevěděli, ale nechávali to být. Možná se dost vyřádili na těch nebožácích před námi, třeba při akci ‚Asanace‘ (donucení v očích režimu nepohodlných osob k emigraci na začátku osmdesátých let, pozn. ed.),“ vzpomíná Ivan Lamper na absenci policejní perzekuce. Dodnes je také skeptický k názorům některých českých novinářů, kteří v druhé polovině osmdesátých let pracovali v oficiálních masmédiích a rádi prohlašují, že publikovanými texty tehdy už mohli ovlivňovat nálady veřejnosti vůči komunistické moci a pozitivně působit na režim. „Já jsem oficiální média nesledoval a jména takových novinářů jsem většinou neznal, ale kdyby mně někdo z nich něco podobného tenkrát řekl třeba ve vlaku, vůbec bych se s ním nebavil, poněvadž by mně byl okamžitě podezřelý. Navíc se v Čechách pořád nic nedělo, pamatuji se, jak jsme s lidmi ze samizdatu byli šíleně naštvaní na tu zdejší nehybnost, když například východní Němci už po statisících utíkali na Západ. Dneska spousta lidí sebevědomě tvrdí, jak jim to bylo naprosto jasné, že se režim zhroutí a říkali to. To jsou kecy, ještě na začátku podzimu roku 1989 tady nebyl ani jeden takový jasnozřivec.“

Vysoká míra neznalosti

Koncem osmdesátých let alespoň někteří lidé v dosud nehybné a oproti sousedním socialistickým státům ospalé československé společnosti přestávali mít strach z režimu. „Uvědomili jsme si,“ vzpomíná Ivan Lamper, „že většina domácí samizdatové produkce je orientovaná na kulturu, historii anebo fejetonový způsob psaní, jako například tehdejší samizdatové Lidové noviny, a zprávy o aktuálním reálném dění či životě v ČSSR spíše sem tam supluje zahraniční rozhlas.“ Vznikl proto samizdatový časopis Sport neboli dvanáct listů oboustranně potištěného papíru, na jehož obsahu se podílelo šest redaktorů. Impulzem byla i návštěva horníků z Tachovska, kteří přijeli za redaktory Revolver Revue a nebáli se hovořit o svých každodenních problémech. „Chtěli jsme dělat normální žurnalistiku, pravdivě psát o lidech, o jejich příbězích, tedy to, co tady nebylo. Ale my jsme to vůbec neuměli a učili jsme se z anglosaských časopisů, když je někdo někde sehnal nebo přivezl z ciziny, jak třeba vypadá reportáž. Mimochodem, ještě v Respektu v roce 1990 jsme dlouze rozebírali, co je to privatizace, soukromé vlastnictví, o čemž jsme taky nic nevěděli. Míra ignorance byla tenkrát vysoká, což se týká i mýtů a naivity okolo Západu.“

Normální žurnalistika v podmínkách totalitní společnosti ale měla své hranice i jinde než v momentální nezkušenosti. Pamětník je popisuje právě na příkladu horníků z Tachova. „Tehdy nešlo reportovat o celkové situaci jako dnes. Tedy zeptat se na názor i druhé strany. Pamatuji se, že když jsem psal svoji první reportáž o těch hornících z Tachovska, mluvil jsem jen s nimi. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych měl shánět nebo si ověřovat informace u jejich šéfů nebo na tamním národním výboru. Automaticky jsem předpokládal, že budou lhát, a navíc by se člověk vystavoval riziku obtěžování ze strany policie, protože by mě jistě udali.“ Ze Sportu vznikl v revolučních dnech po 17. listopadu 1989 Informační servis, který se stal v roce 1990 základem pro týdeník Respekt. Ivan Lamper tento časopis jako šéfredaktor čtyři roky řídil, poté z funkce odstoupil, ale v Respektu dodnes pracuje jako editor.

Dobrodružství s psacím strojem

„Zůstalo to v nás,“ vzpomíná dnes na dobu před rokem 1989. „Vidím to na sobě, jak se nedokážu zbavit určitých strachů, jak nejsem schopný normálně diskutovat.“ Přesto v rozhovoru tvrdí, že se nikdy necítil obětí, ale šťastlivcem, který tehdy prožil senzační život. Vysvětlit dnešním sedmnáctiletým lidem, jaké dobrodružství představovalo rozhodnutí jednoho dne si sednout k psacímu stroji a jako bezejmenný, neznámý jedinec se postavit rádoby všemocnému molochovi moci ťukáním do klávesnice a přepisováním nedostupného textu, by však asi nedokázal. „Smysl to ale mělo, i když přepisem vzniklo třeba pouhých deset exemplářů,“ říká Ivan Lamper.“ Mohly se totiž šířit a půjčovat dál. Neboli v době všudypřítomné kontroly a zákazů šlo něco dělat, žít podle svých představ a přesvědčení.