Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Lamparterová (* 1941)

• narozena 21. července 1941 v Brně

• v květnu 1945 musela s matkou nastoupit do tzv. Brněnského pochodu smrti

• matka Elfrída Šafářová byla během pochodu smrti zastřelena dozorci

• Moniku u těla mrtvé matky našel vozka a předal ji do brněnského sirotčince

• tam ji šťastnou shodou okolností našel otec Bohumil Šafář

• otec se oženil s Marií Krausovou, za války politickou vězenkyní

• kvůli prožitým traumatům se rodina uzavřela

• v roce 2021 žila v Brně

„Otec se už pak bál úplně všeho a ten strach se propsal i do mě. Byl rád, že si nás režim nevšímá. Doma se mluvilo o tom, že je špatný, ale nijak jsme proti němu nevystupovali,“ říká osmdesátiletá Monika Lamparterová. Spolu se svou matkou musela v květnu roku 1945 absolvovat takzvaný brněnský pochod smrti, který měl pro její rodinu tragické následky.

V maminčiných šatech už chodila domovnice

Otec, Bohumil Šafář, pracoval jako mzdový účetní v dnešní brněnské Mosilaně. Matka, Elfrída Šafářová, která byla německého původu, se živila jako obchodní zástupce jedné z brněnských firem. Monika byla jejich jediným dítětem. Na svět přišla v roce 1941, a tak si z války pamatuje jen velmi málo. „Vzpomínám si ale například na to, jak mě tatínek držel při náletu v náručí. Utíkal se mnou do krytu. Puma tehdy padla do vedlejšího domu na Minoritské, kde jsme bydleli.“

Konec války prožila její rodina na venkově v Drnovicích. „Když jsme se vrátili zase zpět do Brna, v maminčiných šatech už chodila domovnice. Už bylo jasné, že Němce nic dobrého nečeká.“ Kvůli svému německému původu byla pak její matka spolu s ní zařazena do německého odsunu. Monika z něj má jen útržkovité vzpomínky.

Vybavuje si například, jak spolu šly na shromaždiště, které bylo na brněnském Mendlově náměstí, a jak povinně odevzdávaly všechny zlaté předměty. „Měla jsem na krku řetízek s andělíčkem a maminka musela zase odevzdat všechny své prsteny.“ Další sled událostí už ale Monika zná jen z vyprávění. Následující traumatické zážitky totiž její paměť zcela vytěsnila. „Nepamatuju si o tom doteď vůbec nic. První, co vím, je, že mě na druhý den u Modřic našel vozka, který se tudy vracel z Pohořelic.“ 

Vůbec o tom nevím

Zmíněný vozka našel Moniku plačící u těla mrtvé ženy. Byly jí pouhé tři roky. To, že se jednalo o její matku, se dozvěděla až později. Stejně jako to, že ji zastřelili přímo před jejíma očima. „Četla jsem dvě knihy, Němci ven! Die Deutschen raus! a také Vyhnání Gerty Schnirch. V jedné z nich se píše o tom, že u Modřic zahynuli dva muži a jedna žena.“

Po nalezení byla Monika předána do tehdejšího útulku pro opuštěné děti na Vídeňské ulici, která je v blízkosti Mendlova náměstí na trase někdejšího pochodu smrti brněnských Němců. Její otec neměl o tom, co se stalo, sebemenší tušení. Podle všeho počítal s tím, že se manželka s dcerou dostanou do Rakouska a on za nimi později odejde.

Zvrat nastal poté, co malou Moniku poznal její kamarád, který bydlel v blízkosti její babičky. „Několik dní poté, co mě našli, bylo totiž Boží tělo. Řádové sestry, které nás měly v útulku na starosti, nás vedly do kostela na mši. Asi k Milosrdným bratřím na Polní, která je blízko. Můj kamarád mě uviděl a začal své mamince, sousedce mé babičky, říkat, že jsem to já.“ Ta mu moc nevěřila, i tak se ale o tom zmínila před Moničinou babičkou, která to hned sdělila jejímu otci. „Nebýt toho kamaráda, který byl v podstatě stejně starý jako já, možná bychom se s tatínkem, který mě pak právě díky němu našel, už nikdy neviděli.“

Z otcova vyprávění si pak Monika pamatuje, že jí vždy říkával, že její matku zastřelili mladí zbrojováci, kteří na odsun brněnských Němců dohlíželi. A její otec podle ní také vždy bral jako velkou křivdu to, když někdo později mluvil o tom, že se při brněnském pochodu smrti nestřílelo. 

Vši, hlad a špína

V sirotčinci pak pamětnice strávila další dva roky. Byla totiž polosirotek a její pracující otec ji neměl kam dát. Přes týden pracoval, a tak svou dceru každou neděli odvezl k řádovým sestrám a v pátek odpoledne si ji zase vyzvedl.

Vši, hlad a špína. Tohle si Monika vybavuje, když se řekne útulek. „A také to, jak jsme musely sedět v lavicích a mít natažené ruce. To bylo pro tak malé děti hrozně kruté. Nikdo se tam o mě moc nezajímal. Bylo mi moc smutno. Když si mě tatínek před víkendem vyzvedl, tak mě vždy odvšivil, ale za týden to bylo nanovo. Zlobil se i na sestry. Říkával, že by se měly méně modlit a více starat o děti.“  

Moje druhá maminka strávila čtyři roky v koncentráku

Moničina situace se podle jejích slov zlepšila až po nástupu do školy. Pak už totiž do útulku nemusela. Byt na Minoritské ulici v Brně jejímu otci po německém odsunu sebrali, a tak se na dlouhou dobu museli spokojit se služební komůrkou, kterou její otec získal díky své práci. V malé světnici na Radlase byla jen jedna železná postel a skříňky jako ve fabrice. Později se ale s otcem přestěhovali do přiděleného třípokojového bytu v brněnské Francouzské ulici. Její otec se totiž podruhé oženil.

Marie Šafářová, roz. Krausová, za války strávila dlouhé čtyři roky v koncentračním táboře Ravensbrück. Pocházela z Valašského Meziříčí. S manželem děti neměli. Někdo ze sousedů je tehdy udal gestapu, že poslouchají zahraniční rozhlas a že mají schovanou zbraň. Jejího muže pak v koncentráku ubili. Ona sama vážila při návratu domů pouhých 38 kilo a vůbec nevěřila tomu, že se jí podaří přežít. „Často o tom vyprávěla. O tom, že tam byly vši a hlad a že pracovali pro firmu Siemens. Na druhou stranu tam potkala řadu zajímavých lidí. Například manželku prezidenta Zápotockého, Marii.“

Máma nemá ani hrob

S traumatem, které Monika jako tříletá prožila, se podle svých slov srovnávala dobře. Pravděpodobně proto, že ho emočně vytěsnila, a jak už bylo řečeno, ze vzpomínek téměř vymazala. „Doma se o tom vlastně vůbec nemluvilo. Chodili jsme na hřbitov, kde dostala maminka přidělené místo. Později to místo zrušili a otec chtěl, aby mohl dát maminku do našeho vlastního hrobu, to mu ale nedovolili, a tak moje máma ani hrob nemá.“ Někdejší kádrový posudek jí podle ní vylepšovala její druhá adoptivní maminka. Právě tím, že prošla koncentračním táborem. Díky tomu bylo prý vše v klidu.

Když přišel únor 1948, bylo pamětnici sedm let. Vzpomíná, že její otec pořád připomínal, že o ničem nesmí venku mluvit. „Po události s maminkou se už pak bál úplně všeho.“ Z krutých 50. let si Monika pamatuje například měnovou reformu. Rodiče sice moc peněz neměli, ale za ty, které měli, jí tehdy koupili alespoň klavír, aby našetřené úspory neztratily svou hodnotu. A k dalším vzpomínkám té doby patří například i čestná stráž, kterou jako pionýrka spolu s dalšími držela Monika ve chvíli, kdy republika musela doslova povinně smutnit kvůli úmrtí Stalina a Gottwalda.

Strach, který byl cítit z otce, se propsal i do mě

Monika se brzy provdala. Jejich život s manželem, Pavlem Lamparterem, se odvíjel jako mnoho dalších životů v tehdejším totalitním Československu. Zdánlivě normálně a svobodně. Bydleli v družstevním bytě v Brně-Bystrci a postupně se jim narodily tři děti. Jakožto věřící chtěli mít svatbu v kostele. Kvůli otci, který měl strach, že by to odnesly jejich děti, ji ale na nějaký čas odložili. Sami pak děti automaticky vedli k tomu, že se musí mlčet. Že se doma sice něco říká, venku je ale nutné být potichu.

Do kostela chodit nepřestali, i když věděli, že jsou sledováni a že jejich účast na mši StB pravidelně zaznamenává. Když se pak jejich syn hlásil na školu, byli rádi, že mu domovní důvěrník do posudku napsal, že má doma zajištěnou ateistickou výchovu. Moničin manžel měl totiž u přihlášky na medicínu kdysi napsáno, že je sice slušný člověk, ale víru praktikuje aktivně. Přijímací zkoušky úspěšně zvládl, ale medicínu mu pro jeho náboženské přesvědčení komunisté studovat nedovolili. Napsali mu, že si může vybrat jinou školu, ovšem jen tu, která je technického zaměření.

I přes zdání normálního života bylo podle Moniky v celé rodině hluboce zakořeněné, že se zkrátka na takové věci musí dávat neustále pozor. A strach, ve kterém byla dlouhá léta vychovávána, se podle ní zcela samozřejmě hluboce zapsal i do její vlastní povahy. Traumatická zkušenost otce těsně po osvobození a udání kolaboranta v případě její adoptivní matky podle Moniky způsobilo, že se oba uzavřeli do sebe a navenek se raději neprojevovali, i když režim vnímali jako čiré zlo.

Brblali jsme, ale vedoucí nám radil, ať to raději podepíšeme

Po jistém uvolnění 60. let, kdy v rodině alespoň na chvíli uvěřili naději, kterou ve své době pro mnoho lidí zosobňoval Alexandr Dubček, přišla opět léta plná strachu a obav z udávání. A také léta, v nichž se každý opět raději uzavřel do sebe, do svých rodin, domácností či zahrádek a chat.

„Ráno 21. srpna 1968 k nám přišla babička jako vždy hlídat děti. Hned ve dveřích mluvila o tom, že v ulicích jsou tanky. Mysleli jsme si, že se snad pomátla. Pak jsme to ale sami viděli... Manžel tehdy ve městě na Divadelní ulici i jinde fotil ty nápisy a veškeré to dění.“ Na následné období takzvané normalizace vzpomíná Monika jako na období zesílených prověrek i zesíleného sledování. „V práci jsme museli pořád něco podepisovat. Ptali se nás, zda souhlasíme se vstupem vojsk. Brblali jsme, ale vedoucí nám radil, ať to raději podepíšeme. A také se nás pořád ptali, jaké noviny kupujeme, čteme, co posloucháme. Hrozné to bylo. Pořád nějaké prověřování.“  

Monika Lamparterová pracovala celý život jako technička na Vysokém učení technickém v Brně. Její manžel, Pavel Lamparter, v době sametové revoluce spoluzakládal Občanské fórum v Brně-Bystrci. Později pak působil jako místostarosta zmiňované městské části.