MVDr. Jiří Lacina

* 1934

  • „Byl na nás velký nátlak, speciálně poslankyně [Marie] Jirásková to dostala za úkol nebo si mě vzala do parády. Ta mě válcovala všude, já jí to teda vždycky odpálkoval, nechtěl jsem s ní o tom mluvit. Chvilku jsme se hádali a pak jsme se rozešli. Takže takhle nás víceméně zpracovávali. Já tady vzpomínám na [Marii] Míkovou, která byla, jak jsem věděl, rozhodnutá, že bude hlasovat proti, ale tu už zase údajně přesvědčil prezident, aby nehlasovala proti. Když jsme vycházeli, zasedání bylo v zasedací síni městského úřadu [národního výboru] hlavního města Prahy. A bylo to na Mariánském náměstí. Když jsme vycházeli ven, už se vědělo, že se smlouva schválila, tak na nás lidi řvali a někteří plivali. Ze začátku jsem říkal, co já, já jsem přece nehlasoval... Pak jsem si říkal, co já jim to můžu zazlívat, když oni nevědí... Bylo to schválené, pro ně to bylo rozhodující, jestli někdo hlasoval pro, nebo proti, to jim už bylo jedno.“

  • „Byl jsem tady, najednou v noci telefon, vzbudili nás z pošty, že jsme obsazeni a tak dále. Takže parlament chce, abychom přijeli do Prahy. Tak jsem se sbalil, manželka mně nabalila nejnutnější věci, samozřejmě holení jsem zapomněl. Šel jsem na vlak, vlakem do Pardubic. V Pardubicích jsem se sešel s poslancem, který měl druhou půlku okresu, to byl komunista. A tak jsme spolu poprvé jeli delší dobu, jinak jsme spolu moc nekomunikovali. [V Praze] jsme šli k dočasnému sídlu parlamentu, což byla tenkrát burza na Senovážném náměstí. U dveří už někdo byl a říkal, že tam nemůžu, že mě tam nepustí, že jsou tam Rusové a mám jít naproti, kde bylo sídlo Československého filmu. U [Aloise] Poledňáka, to byl ředitel filmu, bylo poprvé zasedání předsednictva. V předsednictvu jsme se sešli a odhlasovali jednak nóty všem parlamentům zemí, které nás přišly takzvaně osvobodit, a pak jsme tam měli prohlášení k lidem, aby byli v klidu, že se to prostě musí vyřešit. Měli jsme strach, aby to neskončilo jako v Maďarsku, tam to potom převálcovaly tanky.“

  • „Koně samozřejmě na vojně skončili, tak nás předělali na zdravotníky. Na velké cvičení, které bylo dvojnásobkem cvičení základního, jsme museli jít k útvarům. Šel jsem do Olomouce, do vojenské nemocnice na Hradisku. Tam byl zajímavý život, protože jsem přišel, celé oddělení se šikovalo, muselo jet na cvičení na Libavou. Zůstal jsem tam sám. Přišel za mnou doktor Kunert, který je shodou okolností odsud, to byl čerstvý absolvent školy. Přišel za mnou a řekl mi asi: ‚Soudruhu,‘ tenkrát se to tak říkalo, ‚už jsi tu delší dobu, tak bys mně trochu pomohl?‘ Odpověděl jsem: ‚Jestli ti to nevadí, já jsem veterinář!‘ (smích) Dělal jsem mužstvo, poddůstojníky a úsek tzv. Reko. Tam chodili pacienti vyléčení ze syfilidy a kapavky. Zde museli být po dobu šedesáti dnů, aby se skutečně vědělo, že jsou čistí, a tam se takzvaně doléčovali. Já jsem měl Reko a on měl důstojníky a civilní pacienty. U nás byly mezi pacienty také manželky důstojníků. Takže takhle jsme to měli…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chrudim, 22.04.2026

    (audio)
    délka: 56:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Chrudim, 29.04.2026

    (audio)
    délka: 55:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Brežněv mi div neplakal na klopě

Jiří Lacina v 50. letech dvacátého století
Jiří Lacina v 50. letech dvacátého století
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Lacina se narodil 19. května 1934 v Olomouci. Po absolvování gymnázia vystudoval veterinární medicínu v Brně. Na konci padesátých let nastoupil na základě umístěnky do Chrudimi, kde začal pracovat na Okresní veterinární správě jako specialista na nákazy zvířat. V roce 1964 byl jako nestraník zvolen poslancem Národního shromáždění. V parlamentu se významně zasadil o obnovu samostatných vysokých veterinárních škol, které byly zrušeny v roce 1952. Během Pražského jara stanul v čele skupiny poslanců bez politické příslušnosti, což vedlo k jeho zvolení do předsednictva Národního shromáždění. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se osobně podílel na předání protestní nóty sovětskému velvyslanectví. V říjnu 1968 následně odmítl podpořit smlouvu, která měla legalizovat pobyt okupačních vojsk na území Československa. Za svůj postoj byl nucen vzdát se poslaneckého mandátu. Stal se objektem zájmu Státní bezpečnosti a byl veden v evidenci osob nepřátelských komunistickému režimu. Do veřejného života se vrátil po listopadu 1989. Během sametové revoluce působil jako jeden ze čtyř mluvčích Občanského fóra v Chrudimi. Dočkal se plné občanské i profesní rehabilitace a znovu stanul v čele Okresní veterinární správy. V roce 1990 byl opět zvolen do parlamentu. O dva roky později, již jako člen ODS, hlasoval pro rozdělení Československa, čímž symbolicky uzavřel i svou druhou parlamentní kapitolu. Významně se angažoval rovněž v profesní samosprávě veterinárních lékařů. Aktivní byl také v komunální politice, mimo jiné ve funkci místostarosty Chrudimi. V tomto městě Jiří Lacina žil i v době natáčení (2026).