Dr. Jan Lachman

* 1962

  • [Byli tam] slovenští bohoslovci tehdy s námi. Teprve tam jsem se poprvé seznámil s tím fenoménem toho slovenského, jak bych to nazval decentně, obrození, v tom smyslu, že my jsme přišli z Československa a považovali jsme se za Čechoslováky. Věděli jsme, že jsme národ Čechů a Slováků, ale nerozlišovali jsme to. A najednou tam byli slovenští bohoslovci, kteří měli zázemí na druhé straně Říma ve Slovenském ústavu svätých Cyrila a Metoda. A působením Světového kongresu Slováků a historického vývoje po druhé světové válce Slováci v exilu byli jaksi velmi ostře vymezení v tom smyslu, že oni jsou Slováci, a Češi jim vlastně v tom společném státu brání v jakémsi rozletu a v té samostatnosti. Někteří spolužáci měli na pokojích obrázky Hlinky nebo Tisa s modlitbou za jejich svatořečení. Tak to byla pro nás skutečně silná káva. Ale pak jsme si zvykli. Zjistili jsme, že to patří k tomu, že oni jsou v tomto radikalizovaní, že touží po té emancipaci, po tom samostatném státu. Takže učili jsme se s tím žít.“

  • „Rodiče... tehdy to byla záležitost celé rodiny. Celá rodina prožila jakési prohloubení duchovního života. Ono to bylo tak, že to rozhodnutí vykrystalizovalo až na jaře v roce osmdesát pět. Já jsem se tenkrát svěřil tátovi a on říkal: ‚Dobře. Víš co? Já s tím souhlasím. Jestli chceš jít do ciziny, já to beru, ale neříkej to radši mamince, ona by to těžko nesla.’ Takže já jsem získal možnost přes přátele v Plzni přihlásit se na zájezd, který mířil do tehdejší Jugoslávie. Napřed jsme jeli do Slovinska do Julských Alp a potom více na jih, k moři na Istrii. Já jsem si tedy naplánoval, že během toho zájezdu se od nich oddělím. Tehdy ta hranice jugoslávská byla poměrně prostupná, a že přejdu do Itálie a dostanu se do Říma, kde jsem věděl, že existuje česká kolej Nepomucenum, kde se bohoslovci od třicátých let, kdy ta kolej vznikla, připravovali na kněžství na římských teologických fakultách. Takže to vlastně z rodičů věděl jenom jeden. Já jsem skutečně uspěl s tím, že jsem dostal tehdy tzv. výjezdní doložku, což byl ohromný proces, to jsem ani netušil. Musel jsem sehnat několik razítek, souhlas ročníkové učitelky a stranické organizace na Vysoké škole zemědělské a děkana a rektora a nevím koho všeho ještě. Skutečně jsem všechna ta razítka a souhlasy dostal, i když jsem nebyl nějaký extra dobrý student, ale všechno to vyšlo a na ten zájezd jsem odjel. Předposlední den, když už jsme se měli vracet zpátky do republiky, jsem to oznámil těm kamarádkám z Plzně, které tam byly se mnou, že se nehodlám vrátit.“

  • „No, z okna jsme se dívali přímo na Všerubský průsmyk, v pozadí byly vidět německé hory. To byl takový zvláštní pohled, to jsem si uvědomil až po revoluci v 90. letech, když jsem se vrátil, že to byl vlastně takový jakýsi svět, který pro nás úplně neexistoval. My jsme to brali, že tam někde je ten jiný svět, kam se možná ani nikdy nepodíváme, který pro nás existuje jenom z vyprávění, z rozhlasu, z nějakých těch stanic jako Svobodná Evropa atd., ale svět, který vlastně reálně neznáme. A přitom to bylo deset kilometrů na hranice, tehdy samozřejmě zadrátované. A naprosto nepřístupné. Já jsem tehdy, stejně jako moji sourozenci, chodil do základní školy, všichni jsme hráli na nějaký hudební nástroj, jak si rodiče přáli, což v tom panelovém domě nebylo pro naše sousedy úplně jednoduché, poslouchat každodenně bez možnosti vybrat si koncerty ne úplně povedené. Každý hrál na něco jiného. Bratr hrál na housle, starší sestra hrála na klavír, já taky na klavír, mladší sestry hrály na flétny. Jedna na příčnou flétnu, druhá na zobcovou. Takže neměli to sousedi s námi lehké, ale nějakým způsobem to vydrželi. Pak když přišel osmašedesátý rok, tak se otec angažoval v tom obrodném procesu, a když přišla normalizace, tak se hledali viníci a tatínek byl označen spolu s několika dalšími za kontrarevolucionáře a byl vlastně částečně postižen tím, že mu byl zastaven plat a služební postup v práci, degradovali ho v armádě z podporučíka na vojína. Takové určité formy postihu. Jako rodina jsme měli taky určitý cejch. Taky jsme se netajili se svojí vírou. Chodili jsme v neděli do kostela a to se na tom malém městě o nás samozřejmě vědělo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Praze, 22.01.2020

    (audio)
    délka: 01:31:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věřím na slunce, i když nesvítí

Jan Lachman coby maturant, 1977
Jan Lachman coby maturant, 1977
zdroj: archiv pamětníka

Jan Lachman se narodil 18. května 1962 v Ostrově nad Ohří do velké rodiny se šesti dětmi. Po čase se Lachmanovi přestěhovali do městečka Kdyně v západočeském pohraničí. Rodiče vedli děti ke katolické víře. Pamětník nebyl v Pionýru a na studium na gymnáziu tak nedostal doporučení, nicméně se mu podařilo dostat na učňovský obor opravář zemědělských strojů s maturitou v Plzni. Na začátku 80. let začal studovat na Vysoké škole zemědělské, ale studia těsně před státnicemi nedokončil. Rozhodl se pro studium katolické teologie v Římě. Využil turistický pobyt v tehdejší Jugoslávii a v červnu či červenci 1985 se pokusil přejít v tehdejší Jugoslávii (na území dnešního Slovinska) hranici do Itálie. Dostal se do Říma a začal studovat na Lateránské univerzitě filozofii, teologii a religionistiku. Neuměl zpočátku žádný cizí jazyk, ale zkoušky i italštinu nakonec zvládl, studia dokončil a začal se připravovat na doktorát. Rodina ani jeho pět sourozenců nebyli nijak kvůli jeho emigraci perzekvováni. O Vánocích 1989 mohl s velkou radostí odjet poprvé domů a v roce 1992 se vrátil natrvalo. Začal pracovat jako kaplan a souběžně učil na teologické fakultě Jihočeské univerzity. V té době potkal svoji budoucí ženu Editu a po velkém vnitřním boji se rozhodl odejít z kněžské služby a založit rodinu. Zpočátku neměli manželé kde bydlet, pamětník prošel mnoha různými zaměstnáními – od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy přes grantovou agenturu, soukromé univerzity, krátce i přípravou na vedení hospicu. Dnes pracuje na Vysoké škole Škoda Auto v Mladé Boleslavi, má tři dcery a je se svým životním rozhodnutím spokojený.