Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Jan Květ (* 1933  )

Udělejme z opony alespoň řešeto

  • narodil se 26. srpna 1933 v Praze
  • po osvobození roku 1945 vstoupil do skautu a po jeho zákazu se podílel na vedení turistického oddílu ve skautském duchu
  • vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor anatomie a fysiologie rostlin
  • od roku 1956 působil jako odborný, později vědecký pracovník v Geobotanické laboratoři a z ní vzniklém Botanickém ústavu Československé akademie věd
  • v roce 1962 pobyl jako stážista na univerzitě v Oxfordu ve Velké Británii
  • odolal nátlaku StB ke spolupráci
  • během sametové revoluce předsedou stávkového výboru v Třeboni
  • od roku 1990 se stal poslancem České národní rady a členem Výboru pro životní prostředí a urbanismus
  • stál u zrodu Jihočeské univerzity, kde dalších 25 let působil

Jan Květ se narodil v Praze 26. srpna roku 1933 v době, kdy v Německu přebíral moc Hitler a svět procházel Velkou hospodářskou krizí. Janův otec PhDr. Jan Květ pracoval v historicko-archeologickém oddělení Národního muzea a současně působil jako soukromý docent pro obor dějiny umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Maminka Eva, roz. Žižková, absolvovala mistrovskou klavírní školu a dávala soukromé hodiny hudby. Jan měl o sedm let starší sestru Evu. 

Dětství a školní léta

Dětství prožil Jan v tehdejší Praze XIX – Dejvicích. Byly mu čtyři roky, když se s maminkou a sestrou s obavami z bombardování hlavního města na čas uchýlili do Strančic u Prahy, do vily bohatých příbuzných. Odtud Jan sledoval odjíždějící vlaky při mobilizaci na podzim roku 1938 a předávání soukromých aut armádě pro její potřeby. Později viděl i návrat těchto aut jejich vlastníkům. V dalších týdnech vnímal přesun obyvatelstva z pohraničí do Prahy a sbírky, které se pořádaly na jejich podporu.

Z vysílání rozhlasu dne 15. března 1939, kdy nacisté obsadili zbytek Československa, utkvělo Janovi v paměti opakování slova „incidenty“. „Později nás také učitelé varovali, abychom se nedávali za žádnou cenu do konfliktu s Hitlerjugend, kteří českou mládež často provokovali a strkali do nás. Máme se od nich odpoutat a nikdy nic neoplácet, protože to by bylo vnímáno jako útok na německé děti a byli by potrestáni rodiče.“ Vyučovalo se i v sobotu. Výuka němčiny byla povinná a také velmi intenzivní. „Do konce války jsme měli sedm hodin němčiny týdně.“ Do školy zanedlouho přestali docházet židovští spolužáci. „Když jsme se zeptali, kam zmizeli, paní učitelka Kalousková nám řekla, že se odstěhovali. Už jsme je víckrát neviděli.“

K pochopení okupace Janovi pomáhal dědeček při společných vycházkách: „Vysvětloval mi, že němečtí vojáci tu nejsou dobrovolně, jsou mezi nimi rozdíly. Třeba většina Rakušanů je u nás z donucení, také mnozí Bavoři a Sasové slouží v armádě neradi a chovají se k nám slušně.“ Jan vzpomíná, že dědeček, který uměl perfektně německy a četl v originále básně Schillerovy či Goethovy, nemohl uvěřit zprávám o koncentračních táborech, které se k nám dostávaly. „Pořád si říkal, že přece není možné, aby tak kulturní národ jako Němci páchal zvěrstva, o kterých jsme se dovídali.“

Roku 1943 prošel desetiletý Jan úspěšně přijímacími zkouškami na Jiráskovo gymnázium v Praze II, Resslově ulici 10 - za protektorátu ovšem bez označení „Jiráskovo“. Zaváděl se systém přechodu na střední školu nebo měšťanku už ze 4. třídy obecné školy. Tam smělo být přijato nanejvýš čtyřicet žáků a nesměly být paralelní třídy. „To byl prostředek, jak postupně snižovat početnost české inteligence.“ Na gymnázium se nesměly hlásit děti židovské, ani děti ze smíšených manželství. Žáci předkládali prohlášení o árijském původu spolu s fotografiemi rodičů, sourozenců a prarodičů. Přijímací zkoušky se dělaly z němčiny, češtiny, matematiky a tělocviku. Po vzoru německé klasifikace se za války známkovalo šestistupňovou řadou. „Nacisté přitom zavedli předpis, že z každého předmětu smí být jedničky ve třídě jen dvě, nanejvýš tři. Jednička tedy byla vzácná.“

Řádné vyučování pro protektorátní žactvo skončilo krátce před Vánoci roku 1944. “Bylo to asi 20. prosince, psali jsme německou kompozici a nikdy jsme ji nedopsali.“ Vyhlášení L15 - z německého Luftgefahr 15 znamenalo, že bombardéry byly v doletové vzdálenosti 15 minut od Prahy a žáci museli opustit školu pro případ poplachu. Často nakonec poplach nebyl a žáci si užívali volnost v ulicích Prahy. „Všechno bylo na lístky, peněz jsme moc neměli, jediné, co jsme si mohli koupit např. v Černém pivovaře na Karlově náměstí za 30 halířů, bylo trochu hořčice do papíru nebo nealkoholický nápoj pivolín, vyráběný jako náhražka piva.“

Konec války

V posledních měsících války zažila Janova rodina několik dramatických chvil. Při bombardování Prahy na Popeleční středu 14. února 1945 měla Janova sestra Eva poprvé velké štěstí. Pracovala jako gymnazistka v „totálním nasazení“ v ordinaci lékaře jako zdravotní sestra, když se ozvala velká rána a vše bylo rázem pokryto prachem a omítkou. Sousední dům dostal plný zásah. „V květnu 1945 během Pražského povstání byla naše čtvrť pod kontrolou jednotek SS. Sestra pomáhala v ulici Na Valech v ošetřovně lidí zraněných jejich střelbou. Cestou na ošetřovnu musela Eva přelézt zeď ve vnitrobloku a stala se cílem ostřelování německou civilistkou, kterému naštěstí unikla.“ V další květnový den pracovala sestra v ošetřovně, když z jejích oken viděla, jak bomba z německého letadla zasáhla Národní muzeum. „Pojal ji veliký strach o tátu, který tam byl.“ Po zásahu otec naštěstí volal domů, že se mu nic nestalo. „Až 9. května, když se vracel z práce domů, musel se po cestě několikrát schovat někam do průjezdu, protože po půdách byli schováni esesáci nebo němečtí civilisté a ostřelovali lidi, kteří chodili po ulicích.“

Jan vzpomíná na atmosféru ve společnosti v souvislosti s poválečnými popravami protektorátního náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera a německého státního ministra pro Protektorát Čechy a Morava Karla Hermanna Franka: „Myslím, že poválečná obhroublost lidí byla obecná, že jsme nebrali tak strašně ta příkoří, která se v té době děla i neprovinivším se Němcům.“ Přesto se Janův otec zaručil za bezúhonnost dr. Fritschka, svého dřívějšího protektorátního nadřízeného, který se vždy choval k Čechům slušně, a podařilo se mu dostat ho ven z vězení.

Vztah k Československu

Janův vztah k vlasti utvářela z velké části výchova otce, jemuž v roce 1940 vydalo nakladatelství Orbis knihu s předmluvou Josefa Hory „Má vlast – česká krajina v díle našich malířů“. V době protektorátu nesměly být v knize obrazy míst v zabraných územích. Až v poválečných vydáních byly tyto obrazy do knihy zařazeny. Jan byl tehdy okouzlen názvem „Český ráj“, který považoval za jedno z nejdůležitějších míst v naší zemi. Také díky své zálibě ve sbírání československých známek s vyobrazeními místopisnými, ale také osobností jako Masaryk, Štefánik, Beneš či připomínkami legionářské historie, cítil po celou dobu protektorátu touhu po obnovení Československa. „Možná si někdo dnes dovede těžko představit pocit, který jsem měl já, tehdy dvanáctiletý kluk, když se mi ještě za povstání dostala do ruky známka, na které už nestálo Grossdeutsches Reich Protektorat Böhmen und Mähren – Protektorát Čechy a Morava, ale nahoře bylo napsáno Československo.“ I z toho důvodu se Jan těžce smiřoval s rozdělením Československa v roce 1993, neboť to byla země, do které se narodil a dodnes považuje za svoji vlast obě republiky, Českou i Slovenskou.

Skauting a sdružování v oddílu v době totality

Členství v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jehož modelem byla organizace Hitlerjugend, se Jan vyhnul díky lékařskému vysvědčení, které zveličilo jeho zdravotní problémy. Po vzoru Rychlých šípů založil začátkem roku 1942 s partou spolužáků klub čtenářů Mladého hlasatele. Až v roce 1945 se 6. června stal Jan členem 21. pěšího junáckého oddílu střediska Vočko v Praze.

Během roku 1947 si Jan začal uvědomovat, že se do způsobu vedení oddílu promítá politické přesvědčení vedoucího Pavla Macháčka přezdívaného Kazan. Spolu s nejlepším kamarádem Petrem Hilbertem se rozhodli z oddílu vystoupit krátce po komunistickém převratu 25. února roku 1948. Kazanův zástupce Blahoslav Janeš přezdívaný Širchán se jim tehdy přiznal: „Před týdnem bych vás od toho zrazoval, ale teď vám v odchodu bránit nebudu, protože se tady toho bude hodně měnit. Sám odejdu asi také.“ Další tábor v létě roku 1948 prý probíhal v pionýrském duchu. Jan se řídil heslem „Kdo se jednou stane skautem, ten je jím na celý život.“

O pár let později začala Janova činnost v dalším oddíle, který založil Petr Hilbert v roce 1953. Zde se snažili ze skautské výchovy uplatňovat co nejvíce, až po hranici rizika trestního postihu. Starší členové oddílu se začali od roku 1958 scházet v „Tlupě“. Této skupině náleží československé prvenství v pořádání dálkových pochodů, jejichž hlavním tvůrčím duchem byl nyní známý fotograf Zdeněk Thoma.

Jan byl přítomen obnově Junáka v roce 1968. Jako oldskaut se poté snažil vypomoci při akcích domovského střediska Vočko. V té době a opět také po sametové revoluci v roce 1989 mu při tom vydatně pomáhal i bratr Kazan, tehdy již jako člověk, který byl pro svůj odmítavý postoj k „bratrské pomoci“ v srpnu 1968 vyloučen z KSČ a vyhozen z armády, kde do té doby působil v poměrně vysoké hodnosti.

Botanik a vědec

V atmosféře začátku padesátých let a dělení společnosti na dostatečně či nedostatečně „uvědomělé“ Jan úspěšně odmaturoval. Byl přijat ke studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Tam k sobě začali přirozeně tíhnout studenti se skautskou minulostí a věřící křesťané, mezi něž patřil i Jan. Některé pedagogy i studenty však stále překvapovala skutečnost, že mezi studenty biologie se najdou věřící, tedy ti, kteří „se nezbavili náboženských předsudků“.

Jan vzpomíná na své působení v Botanickém ústavu Československé akademie věd (BÚ ČSAV), kde byl zaměstnán jako odborný a později vědecký pracovník nejprve v Průhonicích, později v Brně a nakonec v Třeboni. O přátelské prostředí a převážně dobrou spolupráci se zasadil tehdejší ředitel a straník Slavomil Hejný, pro nějž byl v rozhodování nade vším zájem československé botaniky. Proto se také ujal několika vědců, jejichž kariéra měla být ukončena pro politickou nepohodlnost a zaměstnal je v BÚ. Jan zpětně odmítá paušální odsuzování komunistů, stejně jako paušální přesvědčení, že každý antikomunista měl dobrý charakter.

Jan nikdy nevstoupil do KSČ, ani nespolupracoval s StB. Za selhání považuje svůj podpis souhlasu se vstupem sovětských vojsk při prověrce na pracovišti v Brně v roce 1970. Na připravených listinách stálo: „Zpočátku se vstupem vojsk nesouhlasil, ale později poznal jeho nutnost“. Tehdy myslel na možné obvinění ze špionáže při cestách do zahraničí i na předchozí zkušenosti s StB po studijním pobytu ve Velké Británii. Po naléhání vedení, aby byli zaměstnanci solidární s pracovištěm, jehož činnost by mohla být ohrožena, nakonec podepsali všichni.

Pobyt ve Velké Británii

V roce 1962 se Janovi podařilo vyjednat výjezd na stáž do Velké Británie. Splnilo se mu přání školit se v růstové analýze rostlin pod vedením profesora univerzity v Oxfordu Geoffreye E. Blackmana. Zde měl možnost sledovat svobodný život studentů, získal mnoho odborných znalostí a zdokonalil se v angličtině.

Profesor Blackman své dva svěřence z Východního bloku, Jana spolu s kolegou Jánosem Südim z Maďarska, představoval svým hostům při různých příležitostech jako „My two Iron Courtainers – moji dva železnooponáři“. Na to navázal Jan při svém loučení s profesorem Blackmanem: „Snažme se do železné opony vrtat díry a udělat z ní alespoň řešeto, když už ji nejde odstranit.“ Coby významný člen Královské společnosti, starající se také o její mezinárodní styky, měl profesor pro Janovu činnost při další spolupráci velké pochopení.

Celý další rok po návratu z ciziny se Jana různým způsobem snažila StB marně získat ke spolupráci. Janovi se dařilo prosazovat odbornou činnost svoji a svých kolegů v dalších mezinárodních projektech. Získával pro ně jak domácí, tak zahraniční podporu. „Mým cílem bylo udržet v povědomí zahraničních kolegů, že Československo existuje jako alespoň formálně nezávislý stát, a má svoji vědu a kulturu, které za něco stojí.“

Třeboň

V roce 1973 se Jan pracovně přesunul z Brna do Třeboně, za prací na výzkumu mokřadů v Hydrobotanickém oddělení BÚ ČSAV pod vedením RNDr. Dagmar Dykyjové, své někdejší vážené a studenty milované univerzitní učitelky.

Janův dobrý přítel, bývalý politický vězeň a kolega z brněnského pracoviště a později profesor torontské univerzity Josef Svoboda doporučil třeboňskému týmu jako spolupracovníka svého přítele a spoluvězně Josefa Petra Ondoka. Tajně vysvěcený kněz prožil 12 let ve vězení a koncentrácích. „Petr na nás měl úžasný vliv, především svojí opravdovostí kombinovanou s ohromným smyslem pro humor. Slavomilu Hejnému se po delším jednání s jihočeskými krajskými činiteli podařilo vyreklamovat ho z JZD Mydlovary, kde byl zaměstnán v zednické četě.“

1989

Na podzim roku 1988 pomáhal Jan kolegovi Ivanu Šetlíkovi s organizací konference, která měla za cíl propojení pracovníků z humanitních a přírodovědných oborů. Zpětně účastníci nazývají setkání Malým třeboňským Listopadem. „Tam jsme všichni mluvili naprosto otevřeně a svobodně, nikdo nás neomezoval, přestože byli přítomni lidé zastávající se tehdejšího systému.“

Pražské události Palachova týdne v lednu 1989 vzbudily nevoli i v Třeboni. Z Prahy vedení ČSAV vyslalo straníky, aby uklidňovali situaci na třeboňských pracovištích ústavů Botanického a Mikrobiologického, což už nemělo přílišný vliv. Všichni v dalších měsících sledovali vývoj situace. První zprávy o dění v Praze 17. listopadu, které ještě nepřenášela Československá televize, měli Třeboňští zprostředkované rakouskou televizí ORF. Do Třeboně docházely také noviny, v nichž novináři vyjadřovali svoje protesty a referovali o demonstracích v Praze. „Dovídali jsme se, že některé zásilky novin byly zadrženy cestou ve vlaku a estébáky vyházeny z vlaku do polí.

V Třeboni vzniklo první prohlášení Občanského fóra (OF) dne 23. listopadu 1989. Jan byl spolupracovníky zvolen předsedou stávkového výboru. Následovalo mohutné stávkové shromáždění na náměstí dne 27. listopadu. Mezi různými projevy tam vynikla působivá řeč třeboňského katolického děkana pátera Josefa Urbana, který též vzpomněl svého věznění. „Přes všechnu radost, která tehdy panovala, nám bylo do pláče.“ Na přistaveném valníku pro řečníky promlouvali i ti, kdo v minulosti podporovali normalizaci a nyní se od svých původních postojů vehementně distancovali. Vládla už svoboda slova.

Život v demokracii

Třeboňské OF fungovalo dál. Po svém zvolení ve volbách roku 1990 působil Jan dva roky jako poslanec České národní rady. I jeho zásluhou se v prvních letech svobody staly Československo jako celek a jeho obě dílčí republiky, Česká a Slovenská, postkomunistickými zeměmi s největším počtem nově přijatých zákonů na ochranu přírody a životního prostředí. V roce 1991 byl Jan jedním ze zakládajících členů Jihočeské univerzity, kde od roku 1993 působil dalších 25 let. Dodnes funguje nezávislý turistický oddíl mládeže Šipka, na jehož činnosti se od mládí podílel a s jehož vedením, a zejména staršími nebo bývalými členy Jan podle svých možností udržuje kontakt.

Mnohá významná ocenění Janovy profesní dráhy dokazují, jak dobře dělal a dělá svoji práci. Vyprávění o jeho životě svědčí o tom, že se vždy snažil o dobré vztahy v rodině, se svými blízkými a lidmi ve svém okolí, a řídil se pravidlem „Co nechceš, aby jiní tobě činili, nečiň ty jim“. Janův pohled na duchovní i materiální stránku života vystihuje heslo benediktinů „Ora et Labora – Modli se a pracuj“. „Oběma se člověk musí věnovat na plný úvazek.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj