Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. MgA. Oldřich Kužílek (* 1956)

• narodil se roku 1956 v Praze

• roku 1981 absolvoval Fakultu stavební ČVUT (pozemní stavitelství)

• roku 1986 absolvoval Divadelní fakultu AMU (divadelní a rozhlasová režie)

• v letech 1986–1989 působil jako divadelní režisér v Praze a Hradci Králové

• od listopadu 1989 patřil mezi hlavní postavy Občanského fóra v Hradci Králové

• v lednu roku 1990 byl kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, působil jako zástupce Michaela Kocába při vyjednávání o odsunu Sovětské armády

• v červnu 1992 zvolen za OF do České národní rady

• v letech 1991–1996 předseda komise pro kontrolu odposlechů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

• v letech 1996–1998 zvolen za ODA do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

• od roku 2000 koordinuje projekt Otevřete.cz

• roku 2014 v komunálních volbách zvolen jako nestraník za hnutí STAN zastupitelem městské části Praha 6

• roku 2018 obhájil post zastupitele už jako člen hnutí STAN

• stále působí jako poradce pro otevřenost veřejné správy a ochranu soukromí

Z Prahy do Hradce Králové jako divadelní režisér a zpátky do Prahy jako poslanec. Tak by se dala ve stručnosti shrnout životní a profesní dráha Oldřicha Kužílka, kterou zásadně poznamenaly listopadové události roku 1989. „Kdyby nenastal převrat a já bych se v něm neangažoval takovým způsobem, jakým jsem to udělal, asi bych divadlu věrný zůstal. Když jsem se ale měl rozhodnout, přiklonil jsem se k onomu ‚budování státu‘. Přišlo mně to v něčem o mnoho zajímavější a podstatnější a znamenalo to zásadní obrat v mém životě,“ poznamenává k tomu Oldřich Kužílek.

Bývalý divadelní režisér, rozhlasový moderátor, politik a poslanec Oldřich Kužílek se narodil 4. ledna 1956 v Praze. Jako syn důstojníka Československé lidové armády vyrůstal v pražských Dejvicích. Matka vyučovala na vysoké škole obor Dějiny Sovětského svazu. Oba rodiče byli přesvědčení komunisté. Ovšem matka poté, co se seznámila s obsahem sovětských archivů, které navštívila v rámci svých studií v Moskvě, své přesvědčení opustila. Po roce 1968 byla z Komunistické strany Československa (KSČ) vyloučena. O otci, který ve straně zůstal, Oldřich Kužílek říká: „Zůstal pragmaticky falešně přesvědčeným komunistou a mě a mého o dva roky staršího bratra od protirežimních postojů odrazoval s důrazem na to, že jinak špatně dopadneme. [...] Nicméně zůstal jsem u toho, že už od dob dospívání jsem vnímal komunistický režim jako nepřátelský a cítil jsem vůči němu vnitřní opozici. Sledoval jsem zahraniční rozhlasové stanice, i když jsem to navenek nijak nevykřikoval,“ poznamenává s tím, že on sám se nikdy nesetkal s tlakem ke vstupu do KSČ.

Z inženýra divadelníkem

Po základní škole Oldřich Kužílek nastoupil ke středoškolským studiím na Gymnázium Arabská. Krátce před maturitou vstoupil do Svazu socialistické mládeže (SSM). „Ukecal mě k tomu někdo před koncem gymnázia. Teď si to trochu vyčítám. Bylo to asi pod tlakem toho, že je to důležité pro přijetí na vysokou školu, což se v mém případě ukázalo jako dosti mylné,“ komentuje Oldřich Kužílek, který se po maturitě hlásil na architekturu, kam ale – i přesto, že přijímací zkoušky zvládl úspěšně – přijat nebyl. „Matku po osmašedesátém roce z komunistické strany vyhodili, a tím pádem jsem měl jako dítě vyškrtnuté členky škraloup,“ vysvětluje. Místo architektury byl nakonec přijat na Fakultu stavební ČVUT, kde jeho kádrový profil tolik nepřekážel. Vedle studia se tou dobou intenzivně věnoval amatérskému avantgardnímu divadlu. Spíš z recese než z vážného zájmu, jak sám podotýká, se „připletl“ k přijímacím zkouškám na DAMU a před ukončením studií na ČVUT tam byl přijat ke studiu režie.

Divadlo hrálo v životě Oldřicha Kužílka celou dobu zcela zásadní roli. „K divadlu jsem se dostal přes svého bratra, který se dal dohromady s Viktorem Höschlem, bratrem psychiatra Cyrila Höschla. Dělali spolu recitační představení s hudbou a já jim pomáhal. Postupně jsme se s bratrem a mým spolužákem ze stavební fakulty začali věnovat dadaistickému divadlu,“ vypráví pamětník. Společně s Reném Slonkou založili divadelní soubor Adadas. „Patřili jsme do skupiny pražských amatérských divadel, ze které se později vyčlenila kultovní divadelní Pražská pětka,“ poznamenává budoucí hradecký divadelní režisér.

DAMU jako azyl

Vysokoškolská studia na stavební fakultě Oldřich Kužílek vnímal jako nepříliš tvůrčí z hlediska jejich náplně a stejně tak hodnotil i perspektivu na zajímavou profesní kariéru v tomto oboru. „Na konci školy jsem stál před rozhodnutím, jestli půjdu do nějakého stavoprojektu kreslit paneláky, nebo půjdu studovat na DAMU. Takže to nakonec bylo jasné rozhodnutí, ale stalo se to nějak záhadně samo sebou, ne že by to byla úplně moje volba,“ popisuje a přiznává, že se jako student DAMU cítil trochu ve „schizofrenní pozici“. „Docházel jsem na školu, jejímuž systému a pojetí jsem příliš nevěřil a zároveň jsem ji používal jako azyl v rámci totalitního režimu. Chtělo se po mně, abych prošel studiem, absolvoval ho a zároveň jsem chtěl mít školu jako legální krytí pro to, abych si mohl dělat amatérské divadlo po svém. Takže jsem studoval a pokračoval ve svém divadle. V tu dobu jsem se také víc dal dohromady s Jardou Duškem a jeho Divadlem Vizita,“ pokračuje. Vedle DAMU ale měl své vlastní mistry, ke kterým se chodil učit, jak se dělá divadlo – vzpomíná na profesora Ivana Vyskočila a režiséra Evalda Schorma.

Režisérem divadla i revoluce v Hradci Králové

Studia na DAMU ukončil v roce 1986. Po absolutoriu neměl chuť nastoupit do normálního zaměstnání a nepokoušel se tedy ani obesílat divadla se žádostí o místo. Vyučoval dramatickou výchovu na Lidové škole umění v Praze – Řepích, v Přílepech a Libčicích. Zároveň jako režisér na volné noze zrealizoval několik představení v pražské Viole či v Divadle Bouře. Nakonec ho v roce 1986 oslovil s nabídkou na režisérské místo v hradeckém Divadle Vítězného února tehdejší jeho dramaturg Jaroslav Etlík.

Období, které strávil od roku 1986 do listopadu 1989 v Divadle Vítězného února, dnešním Klicperově, pro sebe hodnotí jako intelektuálně tvůrčí. Divadlo uvádělo hry, které by na jiných, hlavně pražských scénách neprošly ideologickou kontrolou. „Byly to například inscenace od Friedricha Dürrenmatta, Jeana Geneta nebo Bohumila Hrabala,“ upřesňuje. V té době se také aktivně zapojoval do opisování a následného šíření petice Několik vět po celém městě a kraji.

17. listopad 1989 zastihl Oldřicha Kužílka v Praze. Nicméně pochodu z pražského Vyšehradu na Národní třídu se neúčastnil. „Věděl jsem, že se nějaká demonstrace pod hlavičkou Mezinárodního dne studentstva organizuje. V tu dobu jsem se ale hodně distancoval od všeho, co mělo oficiální ráz. A tuto demonstraci zastřešovalo SSM. Zároveň jsem byl tenkrát i trochu neznalý celé situace. Nevěděl jsem, že to organizují lidé jako Monika Pajerová a podobní a že se tam chystá i něco dalšího,“ vysvětluje. „Vracel jsem se domů ze Žižkovského divadla, jel jsem metrem a vůbec jsem neměl tušení, že se to zrovna nade mnou na Národní mydlí,“ popisuje s tím, že mu pak dramaturg hradeckého divadla, původem též z Prahy, Jaroslav Etlík telefonoval a popisoval mu dění a brutální zásah proti studentům na Národní třídě. Zároveň mu sdělil, že se na druhý den chystá setkání divadelníků všech pražských scén v pražském Realistickém, dnes Švandově divadle na Smíchově, kterého se také oba dva v sobotu 18. listopadu zúčastnili. „Když se ke konci setkání vyhlásilo, že všechna pražská divadla vstoupí do stávky, vystoupil jsem a oznámil zapojení hradeckého divadla. Pak jsme společně s Jardou Etlíkem naplánovali na druhý den v Hradci schůzku a ihned začali obvolávat své kolegy,“ uvádí.

Hned v neděli 19. listopadu tak začal Oldřich Kužílek společně s Jaroslavem Etlíkem mobilizovat herce a zaměstnance hradeckého Divadla Vítězného února do stávky a do postupu proti komunistickému režimu. „U mě na ubytovně se sešla asi třetina souboru a část techniků. Nějakou záhadou se dokonce přidal i Hynek Pech, předseda divadelnické organizace KSČ, který také stávku a ustanovení stávkového výboru podpořil, v tom smyslu, že ‚nám zmlátili studenty, a to už je moc, to neměli dělat,‘“ komentuje pamětník. Prvním krokem, k němuž se přistoupilo, bylo rozhodnutí, že se v pondělí neodehraje dopolední představení pro první stupně základních škol. Následně se ustanovil neformální stávkový výbor, do jehož čela divadelníci postavili právě Kužílka. „Následovaly další kroky a já jsem zavolal tehdejšímu řediteli Divadla Vítězného února Zdeňku Rumpíkovi a sdělil mu vstup divadla do stávky. Rumpík, ačkoliv člen KSČ, zprávu přijal a nijak jednání nerozporoval. Naopak poskytl svou ředitelskou kancelář pro organizační potřeby stávkového výboru,“ přibližuje budoucí poslanec.

V pondělí ráno se v prostorech hradeckého divadla sešli všichni zaměstnanci a oficiálně potvrdili vstup do stávky. Prvním zrušeným představením bylo zmiňované představení pro školáky. „Pak jsme začali chystat první mítink, který se odehrál v podvečer před budovou divadla. Setkání jsme neorganizovali uvnitř divadla, protože jsme se obávali – dneska se to může zdát komické – obvinění z nelegálního záboru veřejného majetku, kterým bylo například ozvučení, bedny a mikrofony z divadla. Tenkrát ale nikdo netušil, co se může stát. Nebylo jisté, že převrat vyjde,“ vysvětluje Oldřich Kužílek. Z improvizovaného řečnického pódia pak ke shromáždění promlouvali pražští studenti a herci, kteří informovali o dění v Praze a o cílech stávkové činnosti. Obdobně zaměstnanci divadla zorganizovali i následující úterní mítink.

Z hradeckého Občanského fóra až do parlamentu

V průběhu prvního revolučního týdne se také v Hradci Králové zakládalo Občanské fórum (OF). „To už se také otevřela budova divadla veřejnosti a mítink probíhal uvnitř. Postupně se konstituoval šesti, sedmičlenný tým, ze kterého potom vzešlo vedení OF v Hradci Králové. Já jsem se ocitl v roli jeho mluvčího,“ popisuje pamětník a dodává, že se snažil jako hradecká „náplava“ z Prahy oslovit do vedení hradeckého OF silnou místní osobnost. „Takovou se ukázal být Josef Vágner, bývalý ředitel ZOO ve Dvoře Králové, který nakonec také v čele OF stanul,“ upřesňuje. Pokud se jedná o roli Státní bezpečnosti (StB), Oldřich Kužílek v rámci listopadového revolučního dění počítal s možnou represí z její strany. Z toho důvodu měli připravený také scénář pro krizovou variantu, který počítal s únikem čelních postav hradeckého OF do Polska. Vedle toho také měli zajištěný konspirační byt k ukládání dokumentů, protože předpokládali, že jsou pod bedlivým dohledem StB. „A je velká škoda, že se nám na druhou stranu nepodařilo zamezit tomu, že estébáci na poli sami mnoho dokumentů ze svých archivů spálili a zničili,“ dodává.

Dalšími ze zlomových momentů v přebírání moci byly podle Oldřicha Kužílka generální stávka vyhlášená na 28. listopadu 1989 a pak zvolení Václava Havla prezidentem, které se uskutečnilo 29. prosince téhož roku. Následná lednová návštěva nově zvoleného prezidenta Havla v Hradci Králové symbolizovala konec starých pořádků. „Prezident navštívil Hradec Králové v sobotu 27. ledna 1990 u příležitosti oficiálního uvedení Karla Otčenáška do úřadu biskupa královéhradecké diecéze. Během návštěvy se také zúčastnil slavnostní mše v katedrále sv. Ducha i setkání s vysokoškoláky v Klicperově divadle. Na Žižkově náměstí promluvil k několikatisícovému davu lidí,“ vzpomíná Oldřich Kužílek, který návštěvu hlavy státu v Hradci Králové zorganizoval.

Sbohem, armádo, vítej, otevřená společnosti

S kooptacemi do Federálního shromáždění postupně končilo i angažmá Oldřicha Kužílka na politické scéně v Hradci Králové. V rámci největší vlny byl 30. ledna kooptován do funkce poslance Sněmovny lidu a přesunul se do Prahy. Důležitým mezníkem v rámci jeho poslaneckého působení byla účast v komisi pro dohled nad odsunem sovětských vojsk z Československa, v jejímž čele stál Michael Kocáb. „Řada věcí byla samozřejmě rozhodnuta na vyšších místech, ale smyslem komise bylo zejména to, že odsun vojsk bylo potřeba honit jako káču, celý proces udržovat v chodu. Jinak by se zastavil a zdržoval. Ruská mašinerie ho chtěla zastavit, protože neměli kam jít,“ vysvětluje.

Už jako poslanec za Občanskou demokratickou alianci (ODA), do které vstoupil v roce 1991, se Oldřich Kužílek zasloužil o to, že společně s Michaelem Žantovským připravili Zákon o svobodném přístupu k informacím. „V roce 1996 jsme se s Michaelem Žantovským jako zvoleným senátorem dali dohromady nad tímto tématem. Společnými silami se nám přes obě komory parlamentu, tenkrát nově naplněného senátu, podařilo tuto normu prosadit, která, jak vidno, čím dál důležitějším způsobem pomáhá udržovat demokracii a transparentnost veřejného vládnutí,“ zdůrazňuje Oldřich Kužílek, který se tomuto tématu od té doby věnuje nepřetržitě. Už ne jako poslanec, ale v roli poradce pro otevřenost veřejné správy a ochranu soukromí. „Přístup k informacím jako projev otevřenosti společnosti, to pro mě bylo vždycky zásadní,“ uzavírá Oldřich Kužílek.