Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kurek (* 1952)

• narozen 19. června 1952 v Šumperku rodičům slovenského původu z Rumunska

• dětství prožil ve Vápenné na Jesenicku

• nucen studovat hornické učiliště v Karviné

• těžký pracovní úraz v dole v roce 1972, při němž málem přišel o nohu

• prohrál soud o odškodnění

• důlním záchranářem na dole Mír, zažil několik tragédií s mrtvými horníky

• dvacet let řidičem autobusu

• v době natáčení, v roce 2025, bydlel střídavě ve Zlatých Horách a ve Vápenné

Chtěl se stát automechanikem, jenže jeho otec v té době vystoupil z komunistické strany a už pro něj neměli místo. Skončil proto na hornickém učilišti. Během studijní praxe v dole měl však vážný úraz. Spadl na něj hřeblový dopravník a rozdrtil mu část kosti na noze, která zůstala viset jen na kůži. Několik měsíců ležel v nemocnici a podstoupil mnoho složitých operací. Nohu mu sice zachránili, ale ještě dlouho poté trpěl nesnesitelnými bolestmi a kvůli trvalým následkům se stal invalidním důchodcem. Prohrál však soud o náhradu škody, přestože dle něj nefungovalo tlačítko na vypnutí dopravníku. Na další studium neměl finance, a tak se vrátil do dolů jako zaměstnanec povrchových dílen. Musel ale nejprve podepsat revers, že podnik není finančně odpovědný za jakýkoliv jeho případný úraz. 

Přišli po válce

Josef Kurek se narodil 19. června 1952 v Šumperku jako nejstarší ze čtyř synů. Rodiče Karel a Anežka, rozená Juhaniaková, byli slovenského původu a do tohoto kraje přišli po válce z Rumunska, kde nejspíše jako většina tamních Slováků jejich předci žili od konce 18. století. Oba pocházeli z obce Gemelčička (rumunsky Făgetu, tehdy Valea Ungurului nebo také Magyarpatak) v bihorsko-salajské oblasti a v letech 1947 až 1949 s rodinami reemigrovali do této pohraniční oblasti Československa, vylidněné po odsunu Němců.

Rodina bydlela nějaký čas v Bukovicích na Šumpersku a poté v Horních Heřmanicích v Javornickém výběžku, kde rodiče dostali práci v tamním středním odborném zemědělském učilišti. Poté se přestěhovali do nedaleké Kobylé a v roce 1960 do Vápenné na Jesenicku, kde Josef Kurek prožil velkou část svého dětství. Vzpomíná, že do patnácti let často chodíval do nedalekého zatopeného dolu Brankopy (Žulový vrch), kde od roku 1965 stála známá trampská osada Stříbrná pavučina. 

Horníkem z donucení

Ve Vápenné otec pracoval jako traktorista v tamním JZD, které se v roce 1965 stalo součástí státního statku Žulová. Kolem roku 1967 ale pro neshody vystoupil z KSČ, což prý pamětníkovi značně zkomplikovalo vyhlídky na budoucí studium. Chtěl se vyučit automechanikem, ale nebyl přijat a místo toho skončil na hornickém učilišti v Karviné. 

Doktor spěchal na stranickou schůzi

Po vyučení Josef Kurek studoval hornickou průmyslovou školu. Při praxi v dole Petr Cingr (dnes důl Michal) v Ostravě měl ve třetím ročníku, v roce 1972, vážný úraz. „Spadl na mě hřeblový dopravník. Tu jednu nohu mi v podstatě amputoval, ale protože jsem měl gumáky, nebylo to tak vidět,“ vzpomíná. 

Když ho vytáhli na povrch, přišel za ním závodní doktor. „Rozřezal mi gumáku, dal mi injekci a říkal: ‚Soudruzi, nezlobte se na mě, ale spěchám na stranickou schůzi.‘ Nechal mě tam samotného,“ vypráví Josef Kurek a vzápětí dodává, že mu tehdy pomohl ředitel průmyslové školy. „Kdyby nebylo inženýra Pečky, který když se to dozvěděl, říkal: ‚Soudruzi, dělejte to tak, ať tomu klukovi zachráníte nohu. Když si s tím nebudete vědět rady, na mé náklady ho odešlete do vojenské nemocnice v Hradci Králové.‘ Mám takový dojem, že jsem byl jeden z prvních, kterému v městské nemocnici v Ostravě na Fifejdách tu nohu dávali dohromady.“

Josef Kurek strávil několik měsíců v nemocnici a poté ho čekala dlouhá a bolestivá rekonvalescence. Jezdil plavat do zatopených lomů v okolí, což mu velmi pomohlo. Aby tam ale na kole vůbec dojel, musel si nefunkční nohu přivazovat k pedálu. I když nakonec mohl chodit, zůstaly mu trvalé následky, nohu měl o centimetr a půl kratší a byl mu přiznán invalidní důchod. S doly se pak soudil o odškodnění, ale i přes několik odvolání soud prohrál. Určili ho jako viníka, i přesto, že dle něj nefungoval vypínač dopravníku, což jeho úraz zapříčinilo. „Neměl jsem nikoho, kdo by se mě zastal, že to bylo jinak,“ dodává pamětník. 

A zase do dolů

Vyučení Josefu Kurkovi financovaly Ostravsko-karvinské doly, pod které po ukončení průmyslové školy spadal jako zaměstnanec. Chtěl sice studovat vysokou školu, ale neměl dostatek financí, a tak mu nezbylo než se přihlásit do práce. Přijali ho sice do povrchových dílen, ale musel prý podepsat revers, že za jakýkoliv jeho případný úraz není podnik finančně zodpovědný. 

Josef Kurek se i přes svůj zdravotní handicap o několik měsíců později stal důlním záchranářem na dole Mír a u tohoto zaměstnání zůstal dalších osm let. Během těchto let zažil několik důlních neštěstí, při nichž na povrch vytahovali mrtvé horníky. „Minimálně jednou ročně tam byly dva tři smrťáky,“ dodává. Ani on se nevyhnul dalšímu úrazu, když po zásahu natlakovanou vodou z uvolněného ucpaného potrubí upadl do bezvědomí. 

Do komunistické strany nevstoupil. Stal se sice kandidátem na členství, ale během pohovorů se negativně vyjádřil o stávajících členech KSČ v podniku. „A bylo vymalováno, zrušili mou kandidaturu a už jsem zůstal normálním člověkem,“ dodává. 

Zpátky na Jesenicku 

V roce 1977 se Josef Kurek oženil s Eliškou Kubiciusovou. Během dvou let se jim narodila dcera Lucie a syn Martin. Pamětník proto odešel z Ostravska a našel si práci v Rudných dolech Jeseník jako zástupce vedoucího důlního provozu v závodě ve Zlatých Horách. Tam také zažil pád komunismu v Československu. Nemá na něj ale výrazné vzpomínky a do tehdejšího dění se aktivně nezapojil.

V roce 1990 se vrátil do dolů na Karvinsku. Po osmi letech odešel a poté nějakou dobu dělal výškové práce, vedoucího skladu a nakonec dvacet let pracoval jako řidič autobusu.

Josef Kurek má sice po úrazu v dole celoživotní následky, ale i přes svůj handicap dokázal žít naplno. V mládí se souborem nacvičovali lidové tance, v Karviné byl členem turistického klubu, dvacet let byl dobrovolným hasičem a od roku 1985 skáče s padákem a má za sebou už stovky seskoků. „V životě víc dávej, než ber, protože když umřeš, umřeš s pocitem, že nikomu nic nedlužíš,“ dodává na závěr Josef Kurek, který v době natáčení, v roce 2025, bydlel střídavě ve Zlatých Horách a ve Vápenné.