Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Oldřich Kůrečka (* 1950  )

Ti lidé skládali to, co prožívali, a byli tak dobří, že se mohli rovnat Seifertovi

  • narozen 8. října 1950 v Brně

  • pochází ze sedlácké rodiny, která měla vždy blízko k národopisu

  • znal mnoho osobností lidové muziky a národopisu jako například Juru Holáska či Jožku Kobzíka

  • jeho otec Oldřich Kůrečka byl starostou starobřeclavského Slováckého krúžku

  • po roce 1990 pamětník působil například v souboru Břeclavan

Folklorní muzikant Oldřich Kůrečka se narodil v roce 1950 v Brně. Celý život měl blízko k lidové muzice a národopisu. Miluje tradiční lidové písně. Za jejich nejlepšího sběratele považuje Leoše Janáčka. „Ten měl takovou úctu k těm obyčejným lidovým muzikantům, že když vytvořil 53 lidových písní Moravská lidová poezie, tak tam on si nedovolil tu harmonii změnit, což dokazuje, jaký respekt k těm písním Janáček měl.“ Pamětník pochází ze sedlácké rodiny, v níž národopis tvořil nedílnou součást života. Například jeho dědeček František Kůrečka, jenž pocházel z obce Znorovy (dnes Vnorovy), se osobně znal s Leošem Janáčkem a také s Hynkem Bímem, který též sbíral lidové písničky. Daný zájem v pamětníkovi nejspíš probudili i rodiče, kteří se také věnovali folkloru. Během rozhovoru pamětník hovořil nejen o hudebních souborech, ale také o osobnostech, které daná hudební tělesa tvořily. Všechny informace Kůrečka nasbíral osobními zážitky, ale i z vyprávění lidí, kteří se v oblasti folkloru pohybovali, a to i v době komunismu, kdy byl národopis součástí politické propagandy.

 

Starobřeclavský Slovácký krúžek

Slovácký krúžek je nejstarším moravským národopisným sdružením, které bylo založeno již roku 1896 moravskými Slováky v Praze, kde se jako studenti potkávali. Hlavními aktivitami Slováckého krúžku se stala prezentace lidového umění a tradičních obyčejů regionu Slovácka. V dalších letech se zakládaly krúžky například v Brně, Kyjově či Staré Boleslavi. Právě s posledně jmenovaným je spjat tatínek pamětníka.

Starobřeclavský krúžek se do roku 1948 vypracoval do pozice slavného a kvalitního spolku. Velkou zásluhu na tom měl i vedoucí souboru, cimbalista Jožka Ščuka. V krúžku se dodržovalo správné nářečí, tradiční písně a texty. Další jeho devízou bylo množství vynikajících zpěváků, kteří se na činnosti podíleli. Příkladem může být účast krúžku na Strážnických slavnostech, kde vyhráli soutěž v chlapeckém zpěvu. Tento úspěch byl v roce 1948 zaznamenaný ve filmu, jenž natočili američtí Češi, kteří v té době navštívili Československo. Film má pro folkloristy velkou hodnotu, jelikož v něm vystupují Květa Černá s Jožinem Černým či mnozí významní národopisci jako například František Okénka, Jožka Kubík nebo Dušan Holý. O snímku se však až do roku 2019 vůbec nevědělo. „Jara Švach, který býval tanečníkem Břeclavanu, byl od jedné české děvčice z Ameriky pozvaný, aby je tam naučil nějaké tance. Tak ten Jara tam jel, vrátil se zpátky a dovezl DVD, na němž byl natočený ten film,“ vysvětluje Oldřich Kůrečka.

Zlom nastal po únoru 1948, kdy se na krúžkaře vyvíjel tlak, aby se aktivně podíleli na tzv. osvětové besedě (kulturní organizace komunistického Československa). To však členové břeclavského krúžku odmítali. Nechtěli být pod žádnou kontrolou. Odveta ze strany KSČ přišla záhy. Krúžku bylo zamítnuto pořádání hodů. Následně museli hledat možnosti, pod jakou organizací mohou vystupovat. Mnozí se ale báli břeclavácké muzikanty přijmout. Nakonec nastoupili k Československým drahám, kde chvíli působili jako soubor Cimbál. Souboru však za žádnou cenu nemohl být umožněn rozkvět. Klíčovou osobnost krúžkařů, Jožku Ščuku, který byl zaměstnán jako pošťák, pracovně převeleli do Týnce, takže neměl časové možnosti s Cimbálem hrát.

Soubor měl i další problémy, které přispěly k tomu, že se muzikanti přestali scházet. Někteří členové krúžku pracovali jako stolaři či prodavači, ale většina z nich se živila v zemědělství, což brzy negativně pocítili v souvislosti s nastupující kolektivizací. „Komunisté začali chodit po dědinách a lákat je do družstva. Vždy, když měli po pracovní době a byli nejvíc sedření, tak tam ti dělníci došli, vlezli jim do baráku a přesvědčovali je, aby šli do JZD. Ti, kteří měli pozemky, tam šli. Ti, co pozemky měli, se snažili do JZD nejít,“ vysvětluje pamětník s dovětkem, že jeho prarodiče smutnou zkušenost s kolektivizací prožili také. „Stařeček musel jít do toho JZD a šel až v roce 1959. Když tam přišli, tak on měl strach, že udělá něco nepředloženého, tak utekl. Stařenka tam klečela před těmi komunisty, jak tahali ty krávy do JZD. Výsledek byl, že všechen dobytek odvezli, všechno nářadí i stroje si vzali také a stařeček se stal členem JZD.“

 

Trend doby

Během 50. let se národopis přesunul z dědin do měst, z hospod na pódia. Tradice lidové písně se s příchodem souborů přerušila a postupně ji zastiňovaly písničky upravené či nové. Dané desetiletí se stalo v rámci folkloru synonymem pro budovatelskou píseň. Trendu doby se dle pamětníka přizpůsobili i mnozí lidoví muzikanti a skladatelé jako například Jaroslav Staněk z Hradišťanu. Písně oslavující budování zemědělských družstev a vlasti skládala například sběratelka a textařka lidových písní Anežka Gorlová. Její písničky zpívaly soubory jako Prespolan nebo Hradišťan. „Byla z Boršic a tam žili zemědělci. Musela vědět, co se těm lidem děje. Že jsou zavíraní a že se jim do JZD nechtělo. Přesto ty písně skládala. Nakonec se z Boršic odstěhovala a už se do nich nevrátila,“ vypráví pamětník. Několik písní poplatných době složil i slavný lidový skladatel a osobnost jihomoravského Podluží Fanoš Mikulecký.

Zmínění Starobřeclaváci raději skončili. Nepřáli si zpívat písně „nové doby“. Ale soubory, které chtěly vystupovat a někam vyjet, se musely podřídit a být poplatné době. „Já vím, že byl soubor, který jel do zahraničí. Vedl jej Franta Hromek a s nimi tam jeli političtí pracovníci. Ti chudáci písničku ,Kyčera, Kyčera, daj Bože večeraʻ ze strachu předělali na ,Kyčera, Kyčera, daj ženám večeraʻ. Nebo děvčica, která tam jela, měla na krku křížek a jí řekli, že jestli to bude nosit, tak nikam nepojede,“ vypráví Oldřich Kůrečka. Soubory, které šly režimu vstříc, měly i finanční výhody. Byly jim zakoupeny kroje i hudební nástroje. Měly to umožněné vždy přes určitý podnik. Avšak ti, co tendenčnost ve svém repertoáru odmítali, si museli vše shánět sami. I to byl jeden z důvodů, proč zmíněný břeclavský krúžek začal upadat. Budovatelské písně dle Oldřicha Kůrečky ovšem zmizely z repertoárů poměrně rychle a již počátkem 60. let se prakticky neobjevovaly.

 

Pokus o comeback

Tatínek pamětníka, Oldřich Kůrečka, v roce 1956 zjišťoval, kde by se krúžkaři mohli nacházet. Pamětník podotýká, že hudebníky jeho otec znal již z počátku 50. let, kdy s nimi spolupracoval. Rozhodl se, že muzikanty dá opět dohromady. Pokusem o comeback se staly Tvrdonské slavnosti, kde skupina zpívala a předvedla ukázku hodů. Akce měla obrovský úspěch, který jim dodal dříve ztracený elán k obnovení činnosti krúžku, jenž fungoval pod hlavičkou JZD. Klid však neměli dlouho. V roce 1962 pořádali v Břeclavi ples, kam došel i velebný pán. Jeden z chlapců mu nechal zahrát na uvítanou jako čestnému hostu tzv. pochod. To se však soudruhům nelíbilo a muzikanty pozvali na OV KSČ, kde je obvinili z provokace a rozhodli, že se krúžek zakazuje.

V roce 1968 uspořádala pamětníkova maminka Růžena Kůrečková s členy bývalého břeclavského Slováckého krúžku besedu, na které proběhla přehlídka krojů. Na akci přijela cimbálová muzika Jendy Kružíka, která vystoupila před plným, a především nadšeným sálem. Brzy po zmíněné úspěšné besedě došlo k opětovnému obnovení krúžku, nicméně jeho činnost netrvala dlouho a v roce 1969 vše opět skončilo. Důvodem tentokrát byly také existenční problémy některých jeho členů včetně otce Oldřicha Kůrečky, kterému v roce 1970 bylo ukončeno členství v KSČ a následně přišel o ředitelskou funkci Hydroprojektu Břeclav. Pamětník dodává, že měl do jisté míry štěstí, jelikož koncem 60. let začal studovat vysokou školu VUT v Brně. Kdyby se na ni hlásil o rok později, tak by se kvůli otcovu kádrovému profilu na studium nedostal. Do KSČ Oldřicha Kůrečku v následujících letech straníci lákali, ale vždy jejich nabídku odmítl, když poukázal na otce, kterého komunisté po sovětské srpnové okupaci vyloučili. „Nedovedl jsem pochopit ty spolužáky, kteří byli stejně staří jako já, prožili rok 1968, viděli ty změny, a přesto vstupovali do strany. Šli tam prostě jen kvůli kariéře,“ dodává pamětník.

 

Takový podlužácký mamlas

Po absolvování vysoké školy se Oldřich Kůrečka oženil a přestěhoval do Opavy. V té době již měl za sebou hraní v Podlužanu nebo brněnském Slováckém krúžku. Na Opavu si však dlouho nemohl zvyknout. Chyběl mu národopis. Svěřil se proto své mamince, že si přeje z Opavy odejít. Růžena Kůrečková však synovi poradila, ať vyhledá Dušana Lebedu, který v daném městě žil. Oldřich Kůrečka tak učinil a brzy se dozvěděl, že v Opavě působí cimbálová muzika Výhonek.

Pamětník zjistil, že v ní kdysi hrál i další skvělý muzikant Jiří Holásek. „Já jsem ho tehdy neznal. Proto jsem se ptal: ,Kdo to je?‘ A jejich starosta povídá: ,On dojel z města Albrechtic, je to Podlužák. Sebral obecnímu policajtovi šavli, zapíchl ji do parket a my jsme ji nemohli vytáhnout. Takový podlužácký mamlas.‘ A od té doby se tomu Jurovi v Opavě neřeklo jinak než mamlas,“ vypráví Oldřich Kůrečka. S Jurou Holáskem se pamětník poprvé osobně potkal až po roce 1989, jelikož v průběhu 60. let muzikant odjel s rodinou na stáž do Švédska a po srpnové okupaci Československa zde až do sametové revoluce zůstal. Ani Holásek však nedokázal zůstat bez lidové hudby. Založil si proto v emigraci cimbálovou muziku, v níž působili převážně Švédové, kteří se od něj naučili hrát moravské lidové písně tak dobře, že si například Češi ve Švýcarsku, před nimiž skupina vystupovala, mysleli, že se jedná o ryze krajanský soubor.

 

Jak může být basista primášem

Oldřich Kůrečka vzpomíná, že i období normalizace znamenalo pro interprety lidových písní problematickou dobu. V této souvislosti vzpomíná na primáše Jožku Kobzíka, zakladatele souboru Břeclavan, kde pamětník po roce 1990 také působil. Jožka Kobzík se narodil v Břeclavi. Během studia medicíny v Brně navštěvoval tamní Slovácký krúžek, kde hrával s cimbálovou muzikou Luboše Holého. Po roce 1954 se vrátil do Břeclavi a založil s členy tehdejšího břeclavského krúžku cimbálovou muziku Břeclavan. Tatínek Jožky Kobzíka byl sběratelem lidových písní. Jožka si je harmonizoval a hrál je. Dle pamětníka během krátkého času také podlehl tendenční muzice, nicméně po určité době se vrátil k písním z výběru sběratelů Františka Bartoše a Františka Sušila.

V roce 1984 měl Břeclavan odjet do ciziny. Za Jožkou Kobzíkem přišel jistý doktor Krbek, kterému utekla dcera do zahraničí, a chtěl primáše poprosit, zda by jí nepředal dopis. Kobzík to původně odmítal, ale nakonec se nechal přesvědčit. Z vyprávění ostatních muzikantů se Oldřich Kůrečka domnívá, že zmíněnou záležitost musel někdo udat, jelikož na hranicích u Mikulova byl autobus Břeclavanu kompletně prohledán a u Kobzíka se přeci jen měl nalézt daný dopis. Ačkoli autobus do zahraničí pokračoval, po návratu musel soubor dorazit na OV KSČ. „Sdělili, že Kobzík nebude primášem. Že primášem bude Franta Kameník, který byl basista a také straník. František Šulák říká: ,Jak může být basista primášem?ʻ ,Proč by nemohl být primáš?!ʻ A on říká: ,To nejde!ʻ Závěr tedy byl, že mohli hrát, ale Kobzík musí sedět. Nesmí stát jako primáš. A tenkrát to zjistil Rokyta s Nečasem a ten Břeclavan byl v jednom kuse hraný v rozhlase. Získal tedy hodně na popularitě,“ vypráví pamětník.

 

Přál bych si, aby se to do té hudby navrátilo

Po roce 1989 se břeclavský krúžek opět obnovil. Dle pamětníka se členové skládali z muzikantů, kteří se do Břeclavi přiženili. V době rozhovoru (2021) soubor zpíval pod vedením Františka Blažka. „Jsou muziky, které jedou v tradici předků a hrají ji tak, jak ji hrávali ti před nimi. Některé takové muziky jsou na Horňácku, které bylo středem významných umělců jako Úprky, Janáčka, bratří Mrštíků. Ti naši předci v tom žili staletí, a jestli mám pokračovat v jejich tradici, musím to přece dělat tak jako oni. Ono to bylo přerušené totalitou, to se zrušilo. Uvidíme, zda se lidé vrátí k těm starým písničkám, anebo je zapomenou a přestanou hrát,“ přemýšlí pamětník a dodává, že místo návratu ke kořenům přicházejí nové soubory spíše s dalšími novými písněmi.

Oldřich Kůrečka na písničce rychle pozná, zda se jedná o nově složenou, či nikoli. Ty novější odmítá hrát. Raději se věnuje starým písním, které se, dle jeho slov, textově nedají srovnat s písněmi modernějšími. „Ti lidé byli úžasní skladatelé. Teď budeme hrát jednu písničku: ,Má mamičko stará, skala na mňa letí, chodí za mnú vdovec, má patero dětí.ʻ To je nádherný text, je to příběh děvčete. Ti lidé skládali to, co prožívali, nevymýšleli si. Skládali to, co bylo ze života, a byli tak dobří, že se mohli rovnat Seifertovi.“ Oproti tomu nové písně jsou podle něj ztráta času. „To je samá zdrobnělina, samý šohajíček, slunéčečko a autor si myslí, že tím to bude lidovější. Například Pavlica s Hradišťanem dělá nové písničky, používá slova Skácela, a to je úplně v pořádku. Ale když někdo si neumí nic vytvořit, vezme lidovou píseň a začne ji převracet, tak to je tragédie. Mladí lidé by se k tradičním písním možná i vrátili, ale není nikdo, kdo by jim to řekl. Přál bych si, aby se to do té hudby navrátilo, ale ono už to asi ani není možné,“ uzavírá Oldřich Kůrečka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Filip Maroši)