Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vincenc Kummer (* 1941)

• narozen 10. července 1941 v Brně

• vystudoval brněnskou konzervatoř (kontrabas)

• hrál s řadou orchestrů v Brně a poté v Praze, doprovázel řadu populárních zpěváků

• v roce 1981 emigroval s manželkou a dcerami do Švýcarska

• v zahraničí hrál s řadou světových jazzových hudebníků

• po 25 letech v emigraci se natrvalo vrátil do Brna

• v roce 2024 žil v Brně

„V té době – a nebudete mi to věřit – bylo v Brně 25 kaváren, kde se každý večer hrála hudba a tancovalo se,“ zmiňuje opakovaně během rozhovoru Vincenc Kummer, známý brněnský kontrabasista. O svém životě v komunismu mluví se sentimentálním nádechem, který je protkaný vzpomínkami na lásku k hudbě. I přes svou účast v prominentních orchestrech jako doprovod hvězd tehdejších pop music patřil spíše k apolitickým občanům, dokud nebyl donucen podepsat tzv. Antichartu. Znechucen z československých normalizačních poměrů zvolil v roce 1981 emigraci do Švýcarska, kde se opět se šikovností sobě vlastní prosadil a nakonec skončil u hraní s největšími hvězdami americké jazzové scény. 

Válečné dítě s láskou k hudbě

Vincenc (vlastním jménem Čeněk) Kummer se narodil 10. července 1941 otci Vincenci Kummerovi a matce Heřmě Kummerové, rozené Rábkové, v Králově Poli v Brně. Zázemí rodiny bylo dělnické – otec byl hasičem (povolání, u kterého zůstal celý život), matka byla vyučená švadlena. Malý Vincenc se narodil do doby Protektorátu Čechy a Morava, naštěstí pro něj byl tak malý, že si vybavuje až úplný konec války. „Na Slovanském náměstí byla lípa svobody. Za tou lípou byl německý kulomet a střílel směrem na Skácelovu ulici, po které jel sovětský tank. My jsme to pozorovali ze sklepa. Ten tank vystřelil, z kulometu nic nezůstalo, ale lípa zůstala stát,“ referuje o osvobození Brna. 

Sám sebe označuje jako válečné dítě, které nikdy nemělo lepší známku jak dvojku z mravů – chování mládeže bylo tehdy trochu ostřejší než v dnešních dobách. „Sbírali jsme patrony a náboje na střelnici pod Palackým vrchem a dělali jsme války v parku. Byli tam Parčáci, Dolňáci, Dobronďáci z Dobrovského ulice.“ Na základní školu nastoupil do Masarykovy chlapecké školy, kde se mu už v druhé třídě dostaly do rukou housle. Netrvalo dlouho a začal brát hodiny houslí, načež byl zařazen do školního orchestru. Během února 1948 velké politické změny jako malé dítě nepociťoval, ale ani jeho rodinu to nezasáhlo. I v pozdějších letech volil hudbu před politikou, od níž se spíše distancoval. „Já jsem se obíral muzikou a politika, je to úplně jedno – ať je u vlády kdokoliv, tak dur je dur a moll je moll, čili mě zajímala muzika.“ Jeho otec byl členem komunistické strany, zůstal v ní i po roce 1968 se slovy, že „v ní musí zůstat i slušní lidé“, později toho však litoval.

Po osmiletém studiu Masarykovy školy přešel pamětník přes ulici na jedenáctileté gymnázium s maturitou. Tam byl sestaven orchestr, ve kterém hrál na trombon. „Poslouchali jsme rádio, každý den. Radio Luxembourg, kde se pouštěly hity tehdejší doby, nebo vídeňské rádio. K tomu jsme měli udělány speciální antény, abychom toto zakázané a rušené vysílání zachytili,“ vypráví o obcházení zákazů Vincenc Kummer. Po dokončení gymnázia se vydal studovat na Hudební konzervatoř Leoše Janáčka, kterou v roce 1965 po šesti letech dokončil v Besedním domě koncertem Sergeje Kusevického, který odehrál na kontrabasu. Už během studií začal hrát v profesionálních orchestrech a „s diplomem“ se mu otevřely dveře do světa české pop music a do těch nejlepších orchestrů, jaké v tehdejším Československu byly.

Hudebním doprovodem žijících legend

Orchestry, ve kterých hrál Vincenc Kummer před dokončením studia, patřily i v Brně k velice renomovaným – jednalo se například o Brněnský rozhlasový orchestr nebo Filharmonii Brno. Po dokončení konzervatoře musel na vojnu, což pro něj znamenalo přechod do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, existujícího už od roku 1943, kdy byl založen v SSSR. „Tam jsem poznal spoustu vynikajících herců, muzikantů a tanečníků, velice známých osobností. Například František Němec, Alfred Strejček, Josef Pavelka, Pavel Husička, Felix Slováček – s ním jsem se znal už z Brna,“ vyjmenovává paletu umělců, s kterými měl během vojny tu čest se setkat. Po dokončení služby přešel do divadla Apollo, vedeného bratry Štaidlovými, kde byly dokonce v jednu dobu dva jazzové orchestry. S Ladislavem Štaidlem si utvořil velmi pevný vztah, který mu později v životě přišel vhod.

Vincenc Kummer patřil k těm nejlepším hudebníkům a jeho angažmá v těch nejprestižnějších orchestrech nebralo konce. „Potom jsem prošel Divadlem Járy Cimrmana, Divadlem Spejbla a Hurvínka a hrál jsem s různými orchestry v Praze. Doprovázeli jsme Waldemara Matušku, hrál jsem v Československém rozhlase,“ popisuje velmi nabitý pracovní itinerář. „Potom jsem dostal nabídku od Ládi Štaidla, kde jsem zakotvil na deset let. Po celou tu dobu jsem doprovázel Karla Gotta a všechny další hvězdy tehdejší pop music. Ať už to byla Hanka Hegerová, Hanička Zagorová, Josef Laufer, Iveta Simonová... Doprovázel jsem téměř všechny zpěváky tehdejší doby,“ pokračuje ve vyjmenovávání hvězd Vincenc Kummer. Kdykoliv a kdekoliv to šlo, tam hrál – kvůli práci se i s rodinou přestěhoval do Prahy, kde se mu dle jeho slov velice líbilo. 

Ještě v brněnských kavárnách se potkal se svou manželkou, Vlastou Kummerovou. „Tam jsem se seznámil s dívkou, která byla čtyřnásobnou přebornicí republiky. Už jsme spolu 62 let.“ Už v roce 1964 se jim narodila první dcera, kterou druhá, Lada Kummerová, následovala až o 11 let později, v roce 1975. Pražský život rodiny a celkovou apolitickou preferenci Vincence Kummera poprvé rozbilo pražské jaro v roce 1968. „My jsme hráli v renomovaném klubu Reduta na Národní třídě, byl tam Laco Déczi, Jan Hammer... Najednou přišla manželka Luďka Švábenského, Marcela, a řekla: ‚Pojďte všichni ven, jsou tu Rusové!‘ My jsme všichni mysleli, že si trochu přihnula.“ Hudebníci velmi rychle zjistili, že Marcela Švábenská byla střízlivá. „Když jsme potom šli z té Reduty na druhou stranu přes most u Národního divadla, tak po nás přes most začal střílet ruský kulomet z druhé strany. Už si ani nepamatuji, jak jsme se na druhou stranu dostali, ale měli jsme štěstí, že nás netrefili.“ Vincenc Kummer popisuje dobu jako těžkou, plnou strachu a napětí, které neustávalo ani roku 1969. „Když přijel potom soudruh Brežněv do Prahy, tak byly hlídky v každém domě, stáli tam příslušníci tajné policie, ještě v Brně jsme jim říkali šedý mor.“ Střízlivě však konstatuje, že hudebníci jazzu a klasické hudby perzekucím ani po roce 1968 nečelili, to se týkalo spíše rocku nebo alternativních hudebních žánrů. „Prostě dělali jsme muziku a snažili jsme se moc si této doby nevšímat.“ 

Kapka vody přetekla

Po mnoho let Vincenc Kummer politice více či méně uhýbal a byť byl přímo ve světlech reflektorů, snažil se držet zpátky. Do strany ho nikdy nepozvali ani se do ní dostat nesnažil. Vše se změnilo v roce 1977, kdy vešla ve známost Charta 77 a ruku v ruce s ní i takzvaná Anticharta. On sám svůj podpis k Antichartě připojil, a byl to jeden z hlavních důvodů, proč se rozhodl odejít do emigrace – cítil totiž, že na něm byl ze strany režimu spáchán podvod. „Nic není v životě zadarmo, všechno je za něco. Přišla Charta a po ní Anticharta. Nás hudebníky nahnali do Divadla hudby, kde nám předložili prezenční listinu. My jsme na to byli zvyklí z těch studií, ve kterých jsme natáčeli. Ale potom nás filmovali a celé toto podujetí bylo vůči nám zneužito politicky. A to byla doba, kdy ve mně kapka vody přetekla a začal jsem přípravy pro odchod do exilu.“ 

S přípravami na útěk se svěřil pouze dvěma nejbližším kamarádům, svým rodičům a manželce Vlastě, s kterou únik plánovali. Děti o ničem nevěděly, ani nikdo další. Vincenc Kummer byl už dříve v zahraničí, při doprovázení domácích hvězd jezdil přes hraniční přechod Rozvadov v jednom kuse, celníci ho už znali. Celou operaci si zařídil legálně – měl víza, propustky, všechny nutné papíry. „Měl jsem cestovní pas, výjezdní doložky, víza a vše pro celou rodinu. To mě jako prominentního hudebníka stálo nemálo peněz. Korupce zkrátka byla vždy a bude,“ popisuje nutnost podplácet, aby se z ČSSR dostal. „I přesto nás soudruh Husák nechal odsoudit natvrdo na 12 měsíců k odnětí svobody za neoprávněné opuštění republiky,“ konstatuje Vincenc Kummer. Jako den D byl stanoven 8. březen 1981, Mezinárodní den žen. Starší sedmnáctiletá dcera byla poslána už den předem letecky do Švýcarska, samotný přechod hranice tak absolvoval s manželkou Vlastou a mladší dcerou Ladou.

„Už jsme měli tajně vyklizený byt, vše bylo zařízeno. Odjížděli jsme brzy ráno směrem na Rozvadov. Tenkrát jsem si neuvědomoval, jaké riziko podstupuji – chtěl jsem prostě pryč.“ Auto s rodinou na Rozvadově logicky zastavili strážci hranic. Vincenc Kummer měl strach, že je dostane starší, zlý strážník, ale ten se zrovna zaobíral autem s holandskými turisty. Dostal je tak na starost celník, kterého znal. „K nám přišel ten mladý. On říká: ‚Tak, pane Kummer, tentokrát jedete na dovolenou?‘ Říkám: ‚ Ano, na dovolenou s celou rodinou.‘ Papíry si vzal, všechno v pořádku. Šel dozadu a chtěl otevřít přívěs. Otevřel jsem ho, ale on ho zvedl jen na dva centimetry a pak ho hned zavřel – tak mi bylo jasné, že mu bylo jasné, jaká je situace,“ líčí pomoc mladého celníka Vincenc Kummer. Při odjezdu na ně ještě celníci volali, ať zastaví. V rodině by se krve nedořezal, ale jednalo se pouze o otevřený kufr. Dokázali to – byli na svobodě a směřovali do Švýcarska. 

Vstup do ráje jazzu

„Byl to skok do ledové vody a věděli jsme, že musíme plavat ke břehu,“ vypráví Vincenc Kummer o švýcarských začátcích. Švýcarská vláda jim tehdy hodně pomohla, ať už nabídkami zprostředkování práce, nebo dočasnou finanční pomocí pro azylanty. Rodina se usadila poblíž Curychu, ale pracovně cestovali již brzy po území celého Švýcarska. Pracovní začátky byly těžké, manželka si našla práci dříve než on, ale netrvalo dlouho a opět prorazil. „Potom si mě našla jazzová hudba. Nejdříve jsem hrál se švýcarskými muzikanty, pak s anglickými kapelami. Potom si mě oblíbil majitel renomovaného curyšského klubu, mistr Arnold Buoy, který mě angažoval a zeptal se mě, jestli bych nechtěl doprovázet americké muzikanty, kteří přijížděli do Švýcarska na turné. Samozřejmě to byla nabídka, která se neodmítá.“ Jako klubovní domácí basista vstoupil do světa jazzové elitní ligy. Naučil se německy a posléze i s pomocí sousedky, učitelky z Oxfordu, za půl roku anglicky. Díky tomu začal vyjíždět s americkými hudebníky do zahraničí, až nakonec – jak říká – objel doslova půl světa. 

Rodině se ve Švýcarsku také skvěle dařilo, starší dcera dostudovala na univerzitě v Lucernu a stala se expertkou přes zdravou výživu, která v dnešní době žije na Mallorce a podniká v Dubaji. Lada Kummerová se zase stala muzikálovou hvězdou západní Evropy. Na rodinné příslušníky, kteří zůstali v ČSSR, dle něj žádné represe nedopadly. On sám se potkával v zahraničí s mnoha českými emigranty, Pavla Landovského nevyjímaje. Vytvořili společnou sociální bublinu, ve které pak sledovali i události 17. listopadu a následného vývoje. Právě v tomto období došlo k odhalení zahraničních donašečů a skupina se tak postupně v průběhu revoluce rozpadla, jak se vyjevilo, kdo z ní na ostatní donášel. „Lidé začali jezdit zpátky do Čech a vyšlo najevo, kdo z našich známých posílal tajné policii hlášení. A že tam byli někteří takoví. Nakonec se to rozpadlo, už to prostě potom nefungovalo. Sametovou revoluci jsme tak prožili tím, že se celá tamější komunita postupně rozložila,“ shrnuje neslavný konec emigrantského přátelství Vincenc Kummer. 

On sám se zpátky do Československa podíval až v roce 1991, dva roky po revoluci. Dlouhou dobu se bál, že se komunisté vrátí, protože „stále byli ještě velice silní“. Necítil však potřebu se okamžitě vracet domů, dokud měl ve Švýcarsku pořád co dělat. „Manželka měla výborné zaměstnání a já měl pořád skvělé možnosti hrát a učit. Byl jsem tam doma. Nestýskalo se nám, žilo se nám dobře, vydělávali jsme slušné peníze. Po čem se nám mělo stýskat? Po komunistech? To v žádném případě. Domov je zkrátka tam, kde je rodina,“ vysvětluje důvod setrvání v zahraničí. Ve Švýcarsku nakonec s rodinou zůstal až do roku 2006, celých 25 let. Celá tato etapa jeho života ho dostala na výsluní v oblasti jazzové hudby a umožnila mu vrátit se do Česka s bohatými hudebními zkušenostmi. 

Učitelem a mentorem v rodné zemi

„Návrat domů byl jednoduchý. Američtí muzikanti, které jsem doprovázel, umírali jeden po druhém. Nebylo s kým hrát, na úrovni, kterou bych si představoval. Já jsem chtěl ještě předat určité hudební zkušenosti mladší generaci. Tam už ta možnost nebyla, tak jsme se vrátili zpátky domů,“ přivádí vyprávění ke konci Vincenc Kummer. Přání se mu splnilo, začal se angažovat na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), vychovával nové mladé talenty a pokračuje v tom dodnes (2024). 

Při vzpomínání se ohlíží zpátky na velké události, které zažil, ať už se jednalo o koncert pro monackého knížete Rainiera, který zažil ještě v dobách normalizace, nebo setkávání nad pivem s Václavem Havlem a Josefem Šebánkem. Se skromností sobě vlastní si ale nehraje na žádného odbojáře – s tehdejšími hvězdami i pozdějšími disidenty se sice setkával, ale do protirežimních aktivit se nezapojoval. Zkrátka byl prominentní muzikant, co dostal příležitost pracovat s tehdejšími největšími hvězdami. Celý život mu šlo primárně o muziku, o lásku k ní a o možnost ji předat dál. 

„Já jsem si v životě jedno splnil a jsem tomu velmi rád. Našel jsem tu nádhernou přítelkyni, která mě nikdy v životě neopustila. Tu krásnou múzu, které se říká hudba. A kdybych se ještě jednou měl narodit, tak bych tuto nádhernou přítelkyni hledal tak dlouho, až bych ji znovu našel,“ dodává Vincenc Kummer.