Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kulman (* 1932)

Když jsem musel v roce 1961 odejít, byla to pro mě tragédie

  • narozen 11. března 1932 ve Mšeně

  • jeho rodiče během války načerno mleli mouku potřebným

  • po únoru 1948 přišla rodina o veškerý majetek

  • vystudoval gymnázium v Teplicích a nastoupil jako učitel ve Mšeně

  • roku 1961 musel učitelské místo ve Mšeně opustit

  • žil a učil v Mělníku

  • po roce 1989 byl rodině mlýn v restitucích navrácen

Josef Kulman se narodil 11. března 1932 ve Mšeně. Jeho rodiče byli členy evangelického sboru ve Mšeně a živnostníci. Josefův otec vlastnil pilu, mlýn a pekárnu. Když se pamětník narodil, nikdo nemohl tušit, že za pouhých patnáct let přijdou Kulmanovi o veškerý svůj majetek a změní se jim život. První léta života prožil Josef bezstarostně dětskými hrami, jenže zanedlouho měly nastat těžké časy. Nacistická moc v Evropě se postupně upevňovala a v roce 1938 byla válka na spadnutí. V září téhož roku proběhla všeobecná mobilizace Československa a vojáci byli připraveni bojovat za svou vlast.  Mnichovským diktátem velmocí Československo přišlo o pohraniční území, Sudety, ve prospěch Hitlera. Mnoho Čechů ztratilo svůj domov a museli se vydat do vnitrozemí. 

Válku jsem nevnímal

V září 1939 začal největší vojenský konflikt 20. století. V tomto těžkém období ale Josefovi rodiče neztráceli hlavu. Nebáli se riskovat a pomáhali lidem z okolí, kterým mleli obilí načerno. Náhle však přišla rána pro Josefa a jeho matku, protože Josefův otec během válečných let zemřel. Matka tak zůstala na všechno sama. I ve složité osobní situaci však pomáhala partyzánům, a to i přesto, že do mlýna si během války chodili pro vodu členové wehrmachtu, kteří měli pozorovatelnu v místě dnešního plochodrážního stadionu. Válku však jako dítě Josef moc nevnímal. „To byla ta dětská léta, to se člověk zabýval klukovinami.“ Na jaře roku 1945 již bylo zcela jasné, že se válka chýlí ke konci. Začalo osvobozování Čech a obyvatelé s nadšením vítali přijíždějící vojáky. Lidé se radovali z konce války a společnost zaplavila euforie, to ale nemělo dlouhého trvání.

Mlátilo se a kradlo, nic jiného

Tři roky po osvobození Československa, 25. února 1948, přišel zlom, který ovlivnil životy mnoha generací. Komunistická strana se chopila moci a nastala dlouhá léta nesvobody. Začala kolektivizace, zemědělci přicházeli o svoji půdu a podnikatelé ztráceli svůj majetek. Legionáři, odbojáři, inteligence, hrdinové z první i druhé světové války začali být pronásledováni. Znárodňování se nevyhnulo ani rodině Kulmanových. Po komunistickém převratu byl rodině znárodněn mlýn i ostatní majetek. Ze dne na den tak přišli úplně o všechno, dokonce i o příbytek, protože bydleli přímo ve mlýně. V té době se Josef učil mlynářem.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let pamětník přestoupil na gymnázium v Teplicích. Po maturitě studoval fyziku a matematiku na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Po promoci se prvním učitelským místem Josefa Kulmana stalo rodné Mšeno. Přestože byl mezi dětmi oblíbený, musel počátkem šedesátých let ze zdejší školy odejít. Nevyhovoval totiž místním stranickým funkcionářům. „Objevil se tady člověk, který se začal zabývat způsobem zničení toho člověka, kterým jsem byl já.“

Mlýn nám vrátili

Po nuceném odchodu ze školy ve Mšeně se Josef přestěhoval do Mělníka. Následující léta učil na základní škole ve svém novém bydlišti. Do Mšena se však nakonec přece jen vrátil. Na sklonku své profesní dráhy, ještě před sametovou revolucí, získal místo učitele ve zdejší zvláštní škole. Počátkem devadesátých let pak učil fyziku na druhém stupni místní základní školy. Až do roku 1989 žil pamětník poklidným životem učitele, bez větších problémů.

Po sametové revoluci začala restituce dříve zestátněného majetku. I Josef Kulman se dočkal navrácení jejich rodinného mlýna, budova však byla v dezolátním stavu. Pamětník žije dodnes v Mělníku, kde ho navštěvují jeho bývalí žáci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Justýna Jirásková)