Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Kuklová (* 1923)

• narozena 2. listopadu 1923 v Nevšové, kde vyrůstala do začátku druhé světové války

• část rodiny byla během druhé světové války zapojena do odboje

• byla svědkyní lokálních válečných událostí v okolí Nevšové a v Litovli

• vyučila se kuchařkou a švadlenou v Litovli, vystudovala dvouletou Státní tkalcovskou a krejčovskou školu v Prostějově

• roku 1947 sňatek s Bohumilem Kuklou, stěhování do Lipové na Jesenicku

• manžel Bohumil Kukla v padesátých letech krátce vězněn za kritiku režimu

• pamětnice vychovala syny Pavla (1948) a Davida (1955)

• v roce 2025 žila ve Šternberku

Jarmila Kuklová zažila první republiku, jako děvče mávala z nádraží projíždějícímu prezidentu Masarykovi, byla svědkyní válečných událostí v Litovli, kde žila s otcem, ale také v okolí rodné Nevšové, kde do války vyrůstala. Jedna z nich ji mohla stát život. Na sklonku války se vypravila pro mléko do Chořelic u Litovle, potřebovali zásoby do sklepa, kde měli strávit čas do příchodu osvoboditelů. Vyšla ven, když nad sebou uslyšela nízko letící letadlo, zahlédla jej, bylo sovětské. Pilot začal střílet, v poslední chvíli stačila uskočit a přitisknout se pod římsu domu, přežila. Dodnes si myslí, že ji pilot zastřelit nechtěl, když vzhlédla, viděla vzdalující se letadlo, z něhož na ni mával...

Tatínek bojoval na srbské frontě

Jarmila Kuklová, rozená Remešová, přišla na svět 2. listopadu 1923 v Nevšové, v Bílých Karpatech, jako první ze čtyř dětí do rodiny zvěroklestiče Matouše Remeše a jeho ženy Adély, rozené Rakové, pocházející z nedaleké Petrůvky. Maminka přišla o otce ve věku tří let, za Rakouska-Uherska, za okolností, o kterých se v rodině nemluvilo. Babička, Matylda Raková, pouze naznačovala, že její muž, Jan Rak, nesouhlasil s politickým zřízením. Zůstala pak sama na čtyři děti, z nichž Jarmilina maminka byla nejmladší. Otec, Matouš Remeš, pocházející z dvanácti dětí, z nedalekých Pasek nad Nevšovou, bojoval za první světové války na srbské frontě. O svých zážitcích nemluvil, pouze jednou Jarmile vyprávěl příhodu o tom, jak mu šlo o život. Tehdy mu v blátě uvízly boty, bez nichž nemohl dál. Zastavil se, aby je vytáhl, když začala palba. Život mu zachránil kůň táhnoucí kanon, kterého nepřátelé zasáhli místo něj. První světová válka se dotkla většiny rodin v Nevšové. V obci, dnes místní části Slavičína, stojí dosud památník obětem – z obce odešlo bojovat 140 mužů, z nichž třicet už se domů nevrátilo.

Rodiče se brali na počátku dvacátých let. Matouš Remeš zakoupil několik let opuštěné hospodářství v Nevšové, s číslem popisným 27, postavené pro rodinu rakouských Němců. Dle vzpomínek Jarmily Kuklové do vsi přišlo za Rakouska-Uherska několik těchto rodin, mělo jít o Műnsterovy, Andersovy, Frankovy a Hilscherovy. Těmto rodinám zde měly být postaveny statky a přiděleny polnosti. Jarmila Kuklová uvádí, že díky jejich příchodu byla v obci postavena i obecná škola, do které později docházela. Jejich příchod byl spojen s objevením léčivých pramenů v Luhačovicích, předpokládalo se, že zde vzniknou světoznámé lázně, rodiny měly tuto oblast poněmčit, ani k jednomu však nedošlo. Jejich děti už mluvily česky. Se dvěma z nich si Jarmila v dětství hrála, chlapci Karel a František Műnsterovi se stali jejími ochránci. Tatínek zakoupené hospodářství zvelebil a zmodernizoval. Jako vyučený zvěroklestič pracoval v Litovli s veterinářem a do Nevšové dojížděl.

Maminku nahrazovala prababička

Když byl Jarmile jeden rok, narodil se bratr Bedřich, nevyléčitelně nemocný. Maminka s ním pobývala v nemocnici na Žlutém kopci v Brně, potřeboval nepřetržitou péči, musela jej kojit. Odmala ji proto vychovávala prababička Veronika, která s nimi žila v Nevšové. Maminku pamětnice neznala do tří let. Občas přijela do chalupy s tatínkem na krátkou návštěvu „mladá tetička“, která s ní nemluvila, nevšímala si jí. Až jednoho dne přivezli rodiče domů i bratra Bedříška, kterého z nemocnice poslali domů umřít. Žil pouhé dva dny, během kterých tříletá Jarmila pochopila nejen, že má bratra, o kterého záhy přišla, ale i fakt, že ta mladá tetička je její maminka. Vzpomíná si, jak ho vítala u kolébky, prababička ji pak odehnala, aby jej nechala po dlouhé cestě odpočinout. Následující den přišel do chalupy soused, který vzal bratříčkovi míru na „krásnou bílou postýlku“. Nerozuměla tomu, postel přece měli, bratříček spával v místnosti s rodiči. Na noc ji prababička někam odvedla, kam, už si nevzpomíná.

Po návratu už Bedříšek nebyl v pokoji, ležel v nové „postýlce“, vyložené krajkami, v jiné místnosti. Celý den pak přicházeli lidé ze vsi, včetně dětí, rozloučit se, jak bylo tehdy zvykem. Nosili mu dárky a svaté obrázky. Krátce po Vánocích bratra pohřbili. Pohřbu se Jarmila nezúčastnila. Maminka, která přišla o syna, se s touto skutečností zřejmě nikdy zcela nevyrovnala. K pamětnici měla chladný vztah, chovala se k ní odměřeně. I nadále tak zůstávala v péči prababičky Veroniky, laskavé ženy vychovávané v klášterech, kde původně chtěla zůstat učit.

Prababička měla také těžký životní příběh. Byla dítětem narozeným ze znásilnění, kterého se měl na její matce dopustit syn správce nedalekého panství Světlov. Když dorostla do školního věku, její dědeček, správce Světlova, požádal její matku, aby mu děvče svěřila a mohl mu poskytnout vzdělání. Platil jí pak výchovu v jezuitských klášterech. Po jeho smrti se musela vrátit domů, na Valašsko. Provdala se, měla dvě děti. Na místní poměry šlo o velmi vzdělanou ženu, ve vsi jí říkali vědma. Malé Jarmile dávala spoustu lásky a odmala jí předávala své vědomosti. Sedm let strávených v péči prababičky zůstalo v Jarmiliných vzpomínkách jako období jediného hezkého dětství, které prožila. 

Několik let po bratrově smrti rodinu postihla další tragédie. Do maminky, vracející se z pole za vesnicí, udeřil blesk. Probrala se a podařilo se jí dojít domů. Volali rodinného přítele, MUDr. Horáka ze Slavičína. Ten pak sdělil babičce, že maminka už nikdy nebude schopna těžké práce v hospodářství. Totéž pak oznámil otci s tím, že bude třeba hospodářství prodat. Tatínek nakonec vymyslel řešení a většinu polí prodal setbovému podniku. Nechali si pole a zahradu, na které najímal pomocníky.

Bezstarostné dětství brzy skončilo

Pamětnice končila první třídu, když prababička zemřela. Žily spolu v jedné světnici, zrovna loupaly brambory k obědu, když se prababičce udělalo zle, sesula se ve dveřích k zemi. Jarmila rychle utíkala pro babičku Matyldu, pak společně pomohly prababičce do lůžka, byla při vědomí. Přála si zavolat sousedku a zetě Matouše z Litovle. Když tatínek příštího rána přijel, strávil s prababičkou ještě nějaký čas u lůžka, poté mu oči zalily slzy. Popadl malou Jarmilu, která byla v místnosti, vyběhl s ní ven a tiskl ji k sobě tak silně, až to bolelo. Když se uklidnil, řekl jí, že prababička je opustila. Litoval, že už Jarmile nestihne předat do života víc.

Jarmile se její bezpečný svět obrátil vzhůru nohama. V domě sice žila maminka, postupně na svět přišly ještě dvě sestry – o čtyři roky mladší Vlasta a o sedm let mladší Oldřiška, o které pomáhala pečovat – nikdy ji však zcela nepřijala a tatínek jezdil domů pouze, jak mu dovolilo zaměstnání. „Maminka mě neměla ráda, chtěla, aby Bedříšek žil. Já, mrňavé dítě, jsem žila, a Bedříšek umřel.“ Zanedlouho se matka se sestrami přestěhovala do Litovle, kde otec pronajal starší domek poblíž pivovaru. Jarmila zůstala s babičkou Matyldou, tvrdou ženou, která ji zaměstnávala od úsvitu do soumraku. Bylo jí sedm let, byla malé a slabé dítě. Když neposlechla hned, následovala herda do zad, babička ji oslovovala výhradně „zámoro“ pro její neduživost. Laskavé bezpečí, kterým ji obklopovala prababička, bylo pryč. Situace se trochu zlepšila, když otec najal na výpomoc Josefa, muže ze vsi, který ovdověl. Jeho ženu uštkla zmije, děti pak byly umístěny do sirotčince a Josef se k nim nastěhoval. Zastával se jí před babičkou a se vším jí pomáhal. 

Ani ve škole to neměla jednoduché, často vnímala rozpory mezi tím, co ji učila prababička, a tím, co jim bylo předkládáno. Když se ozvala, slyšela často, že si vymýšlí, protože takové věci přece nemůže znát. Ve druhé třídě je dostal na starost nový pan učitel – byl už starší, scestovalý, vyprávěl jim o dalekých zemích, které jim ukazoval na glóbusu, o jiných kulturách. Jarmilu si oblíbil a držel nad ní ochrannou ruku. Babička Matylda její nadšení z učitele nesdílela. Odmala doma slýchala, že škola ji živit nebude.

Tatínek narukoval při mobilizaci

Situace v Evropě se ve třicátých letech začala přiostřovat. Po hospodářské krizi byla na vzestupu nedemokratická hnutí, v Německu se dostával ke slovu Hitler. Jarmila v tu dobu chodila do slavičínské měšťanky. Pěšky, čtyři kilometry tam a čtyři zpět, za každého počasí. V reakci na vzrůstající ohrožení byla roku 1938 vyhlášena mobilizace, která se dotkla i jejího otce. Vrátil se v září 1938, po podpisu mnichovské dohody, kvůli níž připadlo pohraničí říši. O půl roku později byl zřízen Protektorát Čechy a Morava, 1. září 1939 vypukla druhá světová válka.

S blížící se válkou se maminka vrátila se sestrami do Nevšové, kde byla snazší možnost obživy. I když většinu polností prodali, rodina stále měla pole a zahradu, kde bylo možné vypěstovat základní potraviny, chovala hospodářská zvířata. Jarmila putovala k tatínkovi do Litovle, bylo jí třináct let. Měla zde dostudovat poslední dva roky měšťanky. Přechod z malé vesničky do města nebyl jednoduchý. Měla štěstí, hned zpočátku ji oslovila Jarmila Nedomová, dcera prokuristy pivovaru, nedaleko něhož s tatínkem bydleli. Nabídla jí přátelství, chodila na stejnou školu a se vším jí pomáhala. Na její matku vzpomíná Jarmila Kuklová s vděkem, šlo o vzdělanou ženu, která se k ní chovala velmi laskavě a nabídla se, že ji naučí německy, což se opravdu podařilo.1 Do třídy s nimi chodila i dcera německého učitele, Erika Svobodová, která v posledním ročníku otevřeně prohlásila, že nepatří k Hitlerovým příznivcům. V Jarmiliných očích se stala hrdinkou.

Učitelé jí navrhovali, aby šla studovat do Olomouce, měla dobrý prospěch, viděli u ní potenciál studia vysoké školy. Tatínek však v té době v rámci mobilizace narukoval k Frývaldovu a maminka si s touto situací nevěděla rady. Z důvodu zdravotních potíží se bála jet s dcerou do Olomouce, kde by absolvovala přijímací zkoušky. Nakonec Jarmilu, i přes její nevoli, dala do učení na švadlenu. Vyučila se tedy na rodinné škole v Litovli, kam po zabrání Sudet přibyly i dva ročníky oboru kuchař. Využila příležitosti a vyučila se i kuchařkou, což si přála přece jen o něco více než stát se švadlenou. Odmala ráda ochutnávala, co vařily tetičky v Nevšové, ptala se, čím je jídlo dochucené.

Místo studia šila oděvy pro armádu

Rok 1943 strávila jako totálně nasazená v dílně v Litovli, kde šila pracovní oděvy pro německou armádu. Vzpomíná, že chlapci odcházeli na práci do Německa. Tatínek k sobě do Litovle vzal i jejího bratrance Bedřicha Remeše, studenta policejní školy, aby do Německa nemusel. Starala se o domácnost, vařila. Do jejich domácnosti přibyla také mladší sestra Vlasta, se kterou bylo těžké pořízení, maminka ji poslala do Litovle, aby na ni dohlédl tatínek. Měla navštěvovat rodinnou školu, do níž předtím chodila Jarmila. Vlasta však měla i nadále svou hlavu, chodívala za školu a neposlouchala nikoho.

V Prostějově v tu dobu otevírali pod Státní odbornou školou tkalcovskou a krejčovskou dvouletou školu s technicko-administrativním zaměřením, protože byl potřeba speciálně vyškolený dorost pro mechanickou výrobu. Slibovala absolventům po válce dobré uplatnění. Tehdy se Jarmila sbalila a sama vyjela brzy ráno z Litovle do Prostějova na přijímací zkoušky, které složila (studovala zde v letech 1944–1945). Zbývalo sehnat v Prostějově ubytování, protože každodenní dojíždění nebylo možné. Postupně zde žila v pronajatých pokojích se dvěma spolužačkami. Sehnat slušné bydlení bylo těžké.

Domů, k tatínkovi, přijížděla v pátek večer, vařila, starala se o domácnost. Přestože Litovel byla za války silně německá, válečné události se Jarmily příliš nedotýkaly, neměla kdy řešit strach a obavy. Samozřejmě vnímala, že přibylo Němců, kteří se postupně dostali do všech důležitých funkcí, a jako všichni si dávala pozor na to, co říká na veřejnosti. V podstatě ale žili vcelku klidně. Jezdívala i do Nevšové, kde měli stále hospodářství a kde žila maminka se sestrami a babičkou Matyldou.

Tajné předání plánku bojkovické zbrojovky

V posledních letech války došlo k událostem, které se Jarmile Kuklové vepsaly do paměti navždy. Pravděpodobně v průběhu roku 1943–1944 jí měl otec Matouš Remeš sdělit, že patří k nějakému „spolku“, který je zaměřen proti nacistům. (Jarmila Kuklová už si nevybavuje přesně, kdy k této události došlo.) Vysvětlil jí, že potřebuje její pomoc při předání plánu bojkovické zbrojovky, mezi místními zvané Vašišatka. Odjeli spolu do Uherského Hradiště, kde se sešla na náměstí s mladou ženou, přestrojenou za stařenku v kroji. Dle instrukcí předstírala, že si na lavičce čte noviny, žena si k ní přisedla, také s novinami, které si v nestřeženém okamžiku vyměnily. V těch Jarmiliných byl plánek. Poté se vydaly každá svou cestou.

Jarmila Kuklová si tuto záležitost celý život vyčítala. V roce 1944 v továrně zemřela při výbuchu její sestřenice Ludmila Kavková, jejíž smrt si kladla za vinu. Po letech se měla dozvědět od manžela někdejší sousedky v Litovli, paní Kuchařové, který tehdy ve Vašišatce pracoval, že již měli informace o chystané sabotáži větší odbojové organizace a akci provedli dříve, při střídání směn, aby se nic nestalo zaměstnancům. (Mluvil ale o sérii výbuchů, ke kterým došlo v továrně 10. května 1944 a při nichž, kromě německých strážných, nikdo z českých zaměstnanců nezemřel.) Dle dohledaných informací zemřela Ludmila Kavková při výbuchu 9. února 1944 způsobeném pravděpodobně nedodržením bezpečnostních opatření zaměstnanců. Nemělo se jednat o sabotážní akci odboje. Otec jí nikdy neprozradil, s kým spolupracoval.

Bratranec patřil k partyzánskému oddílu Ploština

Jméno Matouše Remeše se v souvislosti s příslušností ke konkrétní odbojové skupině dohledat nepodařilo, mohl být jedním z mnoha neorganizovaných pomocníků partyzánů z řad lidí z okolí. Na celé jihovýchodní Moravě operovala 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky,2 k níž se přidali téměř všichni partyzáni působící v okrese Uherský Brod, včetně těch z okolí Slavičína. Soustředili se zejména na napadání německých kolon a provádění různých sabotáží, jež znepříjemňovaly německým jednotkám život. Ke konci války byli mnohdy předvojem osvobozeneckých jednotek.

K Žižkově brigádě se posléze připojila také odbojová skupina Hrádek, operující v okolí Nevšové. Vodítkem otcovy příslušnosti k odboji by mohlo být jeho přátelství s MUDr. Horákem, jehož křestní jméno už si bohužel Jarmila Kuklová nedokázala v době rozhovoru vybavit. Členem skupiny Hrádek byl lékař jménem Lubomír Horák, jenž měl ošetřovat raněné partyzány 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. V okolních lesích se měl ukrývat i jeden z Jarmiliných bratranců z Nevšové, Alois Remeš, student práv vyhýbající se nucenému nasazení. O této skutečnosti mluvil pro Paměť národa jeho syn, Prokop Remeš. Jméno Aloise Remeše lze nalézt v seznamu členů odbojové skupiny Ploština, sestaveném po válce dalším příslušníkem této skupiny, spadající pod 1. čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky, Rudolfem Lenhardem. Remeš se měl ke skupině připojit počátkem roku 1945.3

Nad hlavami pozůstalých se ozýval zlověstný hukot letadel

Další událostí, která se nesmazatelně vryla Jarmile Kuklové do paměti, se stala letecká bitva nad Bílými Karpaty, která proběhla 29. srpna 1944. V ten den se účastnila pohřbu příbuzné, malé sestřenice Lidušky v Horní Lhotě. Stáli shromáždění na hřbitově, když uslyšeli hukot letadel. V ten den došlo k leteckému souboji mezi německými stíhači a 15. leteckou armádou USA se základnou v italské Amendole, při němž zahynulo 41 amerických letců, 28 z nich bylo později pohřbeno ve Slavičíně, v hromadném hrobě. „Počasí bylo špatné, nebylo je vidět, slyšela jsem jen obrovské střílení a bzučení letadel, bylo to drastické, nechtěla bych nic takového prožít znovu. Možná, že když vidíte letadlo, že je až nad mraky, není to tak zlé, ale když na něj nevidíte, nevíte, co se stane, to bylo hrozné. Když byla Liduška pochovaná, všichni na hřbitově se rozprchli, lidé byli už tak vyplašení, dívali se jeden po druhém,“ vzpomíná Jarmila Kuklová. 

Blížil se konec války. Jarmila stále žila v Litovli, kterou v lednu 1945 procházely zástupy několika tisíc sovětských zajatců. Spolu s ostatními vyděšené přihlížela nekonečnému proudu zubožených lidí, mezi nimiž viděla matky s dětmi, které doprovázeli němečtí dozorci. Neváhala a v narychlo ušitých látkových pytlíčcích jim házela kostkový cukr, lidé jim dávali jídlo i v blízkém okolí. Dozorci už je nechávali být, dle vzpomínek Jarmily Kuklové jedli s nimi, sami byli hladoví. V mysli jí zůstal také obraz dvou mužů, kteří, sami vysílení a na pokraji smrti, podpírali mezi sebou třetího kamaráda, téměř neschopného chůze. Škola v Prostějově byla od února 1945 uzavřena, pamětnice si jezdívala pouze pro úkoly a na přezkoušení, aby nepřišla o rok studia. 

Druhá světová válka se pomalu chýlila ke svému konci. Od neděle 6. května 1945 probíhalo stěhování obyvatel do sklepů z důvodu rychlého přibližování fronty. Jarmila Kuklová vzpomíná, že se skrývali ve sklepě vedlejšího domu s další rodinou. Tehdy zažila i v úvodu zmíněnou příhodu se sovětským letadlem, která ji mohla stát život. Litovel byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945. Krátce po skončení války složila Jarmila závěrečné zkoušky.

Místo odjezdu do Casablanky se měla smířit s prací v Hulíně

Ještě v závěrečném ročníku do školy zavítal továrník Jan Nehera, žijící v marocké Casablance, kde právě zakládal továrnu na výrobu oděvů. Hledal zaměstnance. Jarmilu tehdy přihlásila spolužačka Alice bez jejího vědomí. Když se pak tatínek doma ptal, kam půjde pracovat, sdělila mu radostně, že už si sehnala práci v Maroku. Zhrozil se, tehdy jej snad poprvé viděla rozčíleného. Dokonce jí pohrozil, že jestli odjede, do smrti už ji nebude znát. Tatínek byl její nejbližší člověk, proto zůstala, ačkoliv cesta do neznáma ji lákala.

Nezbývalo než zajít na ředitelství školy a poptat se po nějakém volném místě. Dostala umístěnku do Hulína, kde právě otevírali malou továrnu na výrobu konfekce s pásovou výrobou – Dětský svět. Mělo se jednat o práci s ubytováním, ze kterého se vyklubala místnost v hospodě s malým umyvadlem a několika postelemi, na WC se muselo chodit o patro níž. Osud jí však přihrál do cesty bratrance Karla Studeníka z Nevšové, který žil v Hulíně s manželkou a synem. Právě se chystal odjet pracovně na Slovensko za svým bratrem, jeho žena a dítě zůstávaly v Hulíně u rodičů jeho ženy, Bártových. Nabídl Jarmile, že může jít bydlet k nim. Vzpomíná na ně jako na laskavé lidi, jejichž širší rodina, Slováčkovi, se dokonce po první světové válce ujala válečného sirotka – Bohumila Kukly.

Svatba z rozumu

Jarmila pracovala v továrně a snila o studiu na vysoké škole. Když v té době přijela domů do Litovle, vyslechla rozhovor matky s otcem, ve kterém si posteskla, že se jim Jarmila nevyvedla, zajímá se jen o práci a studium a navíc je nehezká. Slova ji hluboce zasáhla. Odjela zpět do Hulína, kde se ji Bártovi už předtím snažili přemluvit ke sňatku s Bohumilem Kuklou. Pod tíhou matčiných slov souhlasila. Bohumil Kukla, železničář, žil od roku 1946 v Lipové na Jesenicku, kde pracoval jako vedoucí obchodu s textilem. Odešel sem v rámci dosídlování pohraničí, probíhal odsun Němců, doprovázený rabováním jejich majetku. Brali se v roce 1947. Hned po svatbě svého muže do Lipové následovala.

Na Silvestra roku 1947 ji manžel vzal na večírek k cukráři Němčanovskému, kde se sešli převážně lidé nesouhlasící s novodobými komunisty, deroucími se k moci. Vyslechla zde slova jednoho z místních, prvorepublikového komunisty Ladislava Korčáka. Vyprávěl, že v reakci na odsun Němců a nečestné lidi, kteří se hrnuli do strany, chtěl vystoupit z KSČ. Měl se setkat se svým bratrem Josefem Korčákem, pozdějším vrcholným politikem, který jej varoval, aby to nedělal. Sdělil mu, že se chystá převrat. Ladislavova slova vyvolala spíše nedůvěru, nikdo si neuměl tuto situaci představit. K převratu však v únoru 1948 skutečně došlo. Jarmila Kuklová byla poprvé maminkou – 1. února 1948 se jí narodil syn Pavel. Když mu bylo pár měsíců, vyslechla v trafice rozhovor místních komunistů, v čele s bývalým železničářem Otáhalem, který učil na VUML ve Vidnavě. Údajně označil jejího muže za člověka, kterého by měli „postavit ke zdi“. Šlo o reakci na jejich osobní spor, pamětnice však zároveň věděla, že manžel se svými protirežimními názory netají.

Manžela dostal místní komunista do vězení za protirežimní názory

Když se jí pak narodil druhý syn David, manžel se prý na základě Otáhalovy msty ocitl ve vězení za kritiku režimu. Byla zoufalá, na mateřské dovolené, nevěděla, jak děti uživí. Netušila ani, kde je manžel uvězněn. Pracoval v obchodě s textilem, kde jej na nějakou dobu vystřídala. V době jeho věznění před obchodem zastavilo auto, z něhož vystoupili dva muži. Jeden z nich vešel dovnitř – její bratranec Bedřich Remeš, absolvent policejní školy, v té době pracující na ministerstvu vnitra. Na manžela se jí nezeptal, mluvili pouze o dětech, poté odjel. Asi za čtrnáct dní se její muž objevil doma, později se Jarmila Kuklová dozvěděla, že díky bratrancově intervenci. Podrobnosti zatčení a věznění jí nikdy nevyprávěl, nesvěřoval se jí. Manželství nebylo od počátku šťastné, z manžela se po svatbě vyklubal bohém, který neměl o rodinu zájem. Žili každý svůj život, přesto se pamětnice kvůli synům nikdy nerozvedla.

Postupně pracovala v učňovské škole v Lipové jako vedoucí stravování, poté v oděvních závodech Jeseník, zřízených po příchodu řeckých uprchlíků v padesátých letech. Zde jako střihačka obdržela dokonce vyznamenání ministerstva za dobře vykonávanou práci, přestože ve straně nikdy nebyla. Dostihly ji ale velké zdravotní problémy a těžké práce musela zanechat. Dostala nabídku vrátit se do učňovské školy, měla pak na starost stravu pro internáty, patřící ke škole. Těžce pracovala, aby uživila oba syny, manžel jí nepřispíval. Oba později vystudovali vysokou školu a dařilo se jim.

Na stáří pečovala o maminku i manžela

Roku 1965 zemřel tatínek, který s matkou koupil starší dům v Litovli. Rok po něm odešla i babička Matylda. Matka už byla také nemocná, potřebovala pomoc. Jarmila se rozhodla odejít do Litovle i s mladším synem, který byl ještě na devítiletce, a starat se o ni.  Až do svého odchodu do důchodu pracovala v jídelně gymnázia jako vedoucí stravovacího provozu. Manžel zůstal v Lipové jako vedoucí obchodu. Jednoho dne se objevil, jako čerstvý důchodce, s několika kufry na prahu domu v Litovli, poprvé od jejího odchodu z Lipové, s tím, že je její povinností ho přijmout. Zastávala se ho i maminka, která ctila manželství uzavřené v kostele. Pamětnice ustoupila.

Jarmila Kuklová celý život znala jen těžkou práci, přesto nezatrpkla. Rozhovor vznikl v domově pro seniory ve Šternberku, kde v roce 2025 žila. Mladým lidem by vzkázala, aby ctili své předky, sama celý život čerpala z výchovy své prababičky Veroniky.

 

Zdroje:

https://theses.cz/id/xdqvmj/Diplomov_prce_Svitavsk.pdf 

https://theses.cz/id/fajc4g/44817236 

https://www.mesto-slavicin.cz/cs/mesto-slavicin/mestske-muzeum-slavicin/expozice-muzea/letecka-bitva-nad-bilymi-karpaty.html

https://is.muni.cz/th/hmbhb/Bakalarska_prace_Patrik_Goldbach.pdf 

https://is.muni.cz/th/cd2yf/Protifasisticky_odboj_na_Uherskobrodsku_v_letech_1939_-_1945.pdf

 

1 Dle dohledatelných záznamů patřili Nedomovi ke smíšeným manželstvím, paní Marie Nedomová byla jednou ze dvou žen židovského původu, kterým se díky německému manželovi podařilo přežít v Litovli holokaust. Dne 20. února 1941 byl prokurista Jan Nedoma spolu s vrchním účetním pivovaru Janem Mazánkem zatčen pro nepřátelskou činnost a vězněn v Olomouci a v Brně. Mazánek byl propuštěn 31. března, Nedoma 12. dubna 1941. Dne 27. dubna 1944 byl Jan Nedoma znovu zatčen pro činnost v národním výboru – byl vězněn v Olomouci, Brně, Vratislavi a Cvikově.

2 Původně se jednalo o výsadek několika členů Rudé armády a čs. vojáků, který měl posílit partyzánské hnutí na Slovensku během SNP. Později byl tento výsadek přesunut na území Moravy, kde úspěšně bojoval až dokonce války.

3 V období od 20. dubna do 3. května 1945 byl poslán velitelem Gríšou domů, aby působil jako spojka, protože nově přibyvší ruští zajatci potřebovali zbraně.