Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Stanislava Kučerová (* 1927  )

Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den

  • narozena v roce 1927 v Hlohovci

  • dětství v Machově a Náchodě

  • školní léta v Hradci Králové

  • členkou Sokola

  • studium filozofie a srovnávacích dějin světových literatur na FF UK v Praze

  • na katedře pedagogiky FF v Olomouci

  • docentkou Pdf MU v Brně a v roce 1990 děkankou

  • v roce 1993 jmenována profesorkou pedagogiky

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., se narodila v roce 1927 v Hlohovci na Slovensku. S rodiči se záhy přestěhovala do Machova na Broumovsku. „Machov jako místo při hranicích vyzařoval už takový určitý neklid od roku 1933, kdy se v Německu nacisti chopili moci, kdy projevovali expanzivní snahu – zabrat všechny sousedy kolem sebe, a tam na těch hranicích organizovali i takové příhraniční nepokoje, aby mohli vojensky zasáhnout.“ Poté se rodina stěhovala do Náchoda, kde Stanislava začala chodit do první třídy.

Hradec Králové a vlastenecká výchova

Do druhé třídy začala chodit Stanislava již v Hradci Králové. „Toto období bylo takové nevtíravé, ale velmi působivé vlastenecké výchovy.“ Četly se Staré pověsti české Aloise Jiráska, Babička Boženy Němcové, zpívaly se národní písně české, moravské a slovenské. Poslouchala se hudba Smetany, Dvořáka, Fibicha, Suka nebo Nováka.

Smrt T. G. Masaryka

Když zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk 14. září 1937, sešli se žáci z celého Hradce Králové a okolí u Gutfreundovy sochy TGM na Masarykově náměstí. „Vyslechli jsme tam projev Masarykova nástupce prezidenta Beneše. Velmi pěkný projev, který potom končil slovy: ‚Prezidente, osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.‘ No a my jsme to poslouchali samozřejmě velmi dojatě, každý jsme měl nějakou kytičku, takže jsme chodili v řadách za sebou k tomu pomníku a tu kytičku jsme tam pokládali. Já jsem tam taky dala svou kytičku a při tom jsem zašeptala: ‚Já taky zůstanu věrná.‘ Takže jak vidíte, byla to výchova opravdu velmi účinná.“

Mnichov

Děti politické situaci příliš nerozuměly, ale rády hrály míčovou hru „na státy“. „Každý byl jeden stát a nikdo nechtěl být Německem například.“ Stanislavě bylo v roce 1938 jedenáct let, když západní mocnosti podepsaly dohodu o odstoupení československých pohraničních oblastí nacistickému Německu. „Pan učitel se rozplakal, když nás viděl poprvé po té mnichovské dohodě ve třídě. No a co se stalo? Německá armáda obsadila celé pohraničí.“

Doba protektorátu

Zabrání pohraničí byl pouze začátek temného období. Dne 15. března 1939 obsadili nacisté celé Československo. „Bylo to bídné…  Já jsem se vracela s jedním spolužákem z nějaké kulturní akce a v naší blízkosti někoho zastřelili. Druhý den jsme se dozvěděli, že to byl nějaký mladík, který v rámci sabotáže přestřihoval nějaké vedení. Po osvobození v roce 1945 mu postavili pomníček. Jmenoval se Šimek a je to dnes v Šimkově ulici.“

Tatínek předvolán na gestapo

Stanislavin tatínek působil jako gymnaziální profesor v Hradci Králové a vyučoval přírodopis a zeměpis. „Jednoho krásného dne dostal obsílku, předvolání na gestapo. Čili samozřejmě jsme doma všichni strnuli, strnuli učitelé ve sboru, protože to bylo hrůzostrašné, když vás předvolala německá tajná policie. To byla nejkratší cesta do koncentráku nebo rovnou pod šibenici. Tatínek tam byl na mnohahodinovém výslechu a pak, když přišel celý zmožený, vykládal nám, oč šlo. Na to gestapo v Hradci, ale i na ústředí a tam, kde byl Heydrich, přišlo udání, anonymní dopis plný nadávek na režim, na Hitlera, na nacisty, na všechno a podepisovalo se to jako: žáci Rašínova gymnázia. To bylo strašné, protože kdyby se to doložilo, dokázalo, že skutečně někdo z těch žáků toto napsal, tak by to byl hrdelní zločin.“ Tatínek své žáky bránil, tvrdil, že to nikdo z nich napsat nemohl, ale přemýšlel, jak se to mohlo stát. V udání kromě jiného stálo, že se jako pedagog zachoval zcela nemístně, když 17. listopadu, kdy nacisté zavřeli vysoké školy, vešel do třídy a těšil je, ať nevěší hlavu, že se zase vše změní a že budou moci opět čile studovat. Nakonec tatínek přišel na to, že by skutečným pisatelem mohl být žák ze smíšeného česko-německého manželství, který přešel na německou střední školu, tzv. Oberschule. Porovnal jeho písemné práce s dopisem a rukopis seděl. Pachatel se tedy našel a tatínka propustili.

Lásce válka nepřeje

Na gymnáziu v Hradci se při divadelním představení na vánoční besídce Stanislava seznámila s jistým hochem, Stanislavem Kůtou. Jenomže ten také pocházel z česko-německého manželství a musel odejít na Oberschule. „Když jsme se potkávali, tak už spíš mlčky nebo jen tak polohlasně jsme se zdravili, protože už jsme patřili do nepřátelských táborů. A pak jsem ho viděla v kroji Hitlerjugend. No a to jsme se jen tak jako, řekla bych se smutkem a dost jako tajně, zdravili. Dávali jsme si jen najevo, že se známe, ale že se k sobě nemůžeme hlásit. No a pak jsem se dozvěděla, že když mu bylo sedmnáct, tak ho odveleli na východní frontu a tam padl, už se domů nevrátil.“

Konec války

V roce 1943 Stanislava přestoupila z Městského reálného dívčího na chlapecké Státní Rašínovo gymnázium. „Dostala jsem povolení od úřadů a měla jsem zaplatit nějaký poplatek a složit diferenční zkoušku. Když jsem byla na reálném gymnáziu, tak jsem měla v tercii a kvartě francouzštinu, zatímco na tom klasickém gymnáziu měli v té době latinu. Takže já jsem měla složit diferenční zkoušku za dva roky latiny.“ Přes léto, které bylo zkrácené, protože během roku měly děti za protektorátu dlouhé uhelné prázdniny, se Stanislava intenzivně učila a rozdílovou zkoušku z latiny složila úspěšně. Stala se tedy jedinou dívkou ve třídě. Kromě latiny se učila i řecky. Během osvobození se spolužáky oslavovala konec druhé světové války v průvodu s alegorickými vozy a v krojích. Stanislava představovala ideu svobody.

Buď dnes vždy lepší než včera

Od raných let byla členkou Sokola a později se jako středoškolská aktivistka dostala na studijní pobyt do Švýcarska. Kromě toho se spolužáky na chlapeckém gymnáziu založila vědecký klub, kde se scházeli a diskutovali. Za nespisovná či vulgární slova se vybíraly pokuty a vedlo se ke kultivovanosti. Heslem se gymnazistům tehdy stalo: Buď dnes vždy lepší než včera. Stanislava vyrůstala v duchu idejí československého vlastenectví první republiky. Odmala vnímala socioekonomické rozdíly ve svém okolí. „Maminka nám pořád kázala: ‚Musíme šetřit.‘ Takže to bylo takové moje životní krédo: musí se šetřit. Ale mezi dětmi jsem viděla, že některé šetřit nemusí. Já například jsem si nemohla koupit žádné bonbóny. To by byla naprostá nešetrnost. Některé děti ale mohly. Ale některé děti zase neměly ani na ty rohlíky, co jsem si já kupovala, se salámem.“

Odsun Němců a příběh Hildy

Během poválečného odsunu Němců pobývala Stanislava v Krkonoších v boudě Na panence. „Vypravila jsem se na půdu a zjistila jsem, co tam po původních majitelích zbylo. Zjistila jsem, že se jmenovali Sagasserovi a měli dceru Hildu. Ta Hilda byla asi v mém věku a měla tam dopisy, které jí posílal nějaký hoch z fronty. To bylo samozřejmě organizované, že taková dívka, která byla ve Svazu německých dívek za Hitlera, si povinně korespondovala s nějakým vojínem, aby mu na té frontě nebylo smutno. Ale co mě zvláště dojalo, byly tam takové papírové skládanky a vystřihovánky, to jsem neznala z našich poměrů, bylo to prosté a bylo to ke křtu nemluvňat. A mě to teda strašně dojalo a ta Hilda mě taky dojala a říkala jsem si: Safra a nemohla tady zůstat? Musela se vystěhovat? A teď jsem začala vymýšlet všelijaké příběhy a povídky a žádná nekončila dobře, protože to byla doba v celé Evropě takového vzedmutého hněvu proti Němcům, kteří tohle všechno způsobili, kteří způsobili tu válku.“

Filozofická fakulta

Po maturitě začala studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde se zapsala na filozofii a srovnávací dějiny světových literatur, „protože jsem chtěla hledat smysl života. Nerada o tom mluvím, ale jen se o tom zmíním. Mně tehdy umřel bratr, kterého jsem měla nesmírně ráda, a nikdy jsem na tu ztrátu nemohla zapomenout. A ten smysl života mi měl tak trochu i pomoci se s tím vypořádat. Takže filozofie – smysl života – a ty literární směry, které ukazují člověka v jeho životních situacích a vlastně přispívají k hledání smyslu života.“ Stanislava studovala vysokou školu teprve půl roku, když přišel únor 1948.

Únor 1948 a vyhazov vysokoškolských profesorů

V únorovém převratovém týdnu byla Stanislava zrovna v Nových Dvorech. „Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že nastaly některé změny. Že některé katedry zavírali, například zavřeli tu mou katedru, kam jsem chodila, přednášky, které jsem poslouchala. Katedru vedl profesor Václav Černý, což byl vynikající znalec literatury, ale ovšem politicky se komunistické straně nelíbil, takže mu zavřeli celou katedru. Někteří jiní profesoři museli odejít a představte si, kdo je posílal pryč, kdo je zbavoval toho místa: Akční trojka. To byli studenti, kteří byli v mém věku, devatenáct, dvacet let a ti byli vybaveni takovou pravomocí, že každého toho profesora, který se nelíbil, prostě vyhostili. Dostal padáka, zbavili ho místa. Pak tam vládli takoví novopečení asistenti, kteří se zaklínali marxismem-leninismem a poslouchali marxistické profesory, kteří už byli marxisty před válkou. Ale tito rychlokvašení asistenti nebyli vůbec spokojení s jejich přednáškami, protože ty přednášky nebyly dost třídní a stranické.“ Na filozofické fakultě se odsuzoval objektivismus a vše se mělo vykládat pouze z marxistického hlediska.

Československý svaz mládeže

Tehdy vznikl na fakultě Československý svaz mládeže, a jelikož byla Stanislava předtím aktivní členkou Svazu mládeže v Hradci Králové, ustanovili ji předsedkyní svazu na katedře filozofie. „Jenže tam to byl Svaz československé mládeže, jako jeho delegátka jsem byla třeba ve Švýcarsku, byl nepolitický. Tam strany nezasahovaly. Teď se v Praze zřídil Československý svaz mládeže, ne už SČM, ale ČSM, a ten samozřejmě byl podřízen komunistické straně. Já jsem to zpočátku nevěděla, to nám nikdo nehlásil, jenom že se na fakultě zřizuje ČSM.“

Neumannova báseň

Na celofakultní schůzi ČSM Stanislava recitovala báseň svého tehdy asi dvacetiletého kolegy Stanislava Neumanna: „Ulicí bílou půjdou děti rozesmáté. Na bílých blůzách pionýrské šátky. No a jak je maminky budou vítat z okna a jak ony přijdou domů a budou vykládat, co se učily a co jim to vykládali v dějepise: copak to jde orat bez traktoru, samozřejmě. A maminko, co to byla bída? Tak pěkně takhle se tam vykládá a nakonec milenci ve světlých šatech vyšli procházet se po bílé ulici, letos ji postavili a bude to po letech snad v páté pětiletce. Tak když jsem tohle odříkala, tak se strhl obrovský potlesk, nadšení, tleskali, skákali po lavicích, podávali si ruce, objímali se, provolávali slávu. Každý tomu věřil, že skutečně teď bude krásný svět a všichni půjdeme tou bílou ulicí. Já už jsem dávno seděla v lavici a pořád se ještě tleskalo.“

Politické procesy a Rudolf Slánský

Většina studentů na fakultě tomu věřila. „Ale nikdo nevěděl a netušil, že těch našich představ a naší víry se chopila moc. A moc, ta nemá jiný zájem než se udržet, než se posílit. A všechno ostatní je pro ni pouhým prostředkem k sebeudržení a seberozvinutí, sebeprosazení. Takže je bezohledná, nemorální a často krutá a zločinná. Takže i v té komunistické straně byly takové směry a tendence, které šly jenom po té moci. Když se někdo znelíbil a ohrožoval tu moc, tak se bezohledně připravil o post anebo rovnou o život. A následkem toho byly v padesátých letech četné procesy, i s hrdelními zločiny, vymyšlené. Vysílalo se to v rozhlase a obvinění byli i členové nejvyššího orgánu komunistické strany, třeba Rudolf Slánský, to byl Gottwaldův, řekla bych, takový nejbližší spolupracovník, a byl obviněn ze zrady komunistických ideálů a politiky. A on a všichni ostatní v tom rozhlase odříkávali, jako by to měli naučené, čeho všeho se dopustili. A nikdo z nich ani nehlesl, že by měl nějaký dobrý úmysl nebo že se zmýlil. Všichni se jenom krutě napadali, tvrdě se odsuzovali a souhlasili s tím, že si zaslouží ten nejvyšší trest, že si zaslouží být potrestáni, zastřeleni nebo oběšeni.“ „Já jsem tehdy utekla, protože jsem nesnášela ten stav na fakultě, jak mě hlídali, třeba ta asistentka Zemanová, jak kontrolovala všechno, co jsem vyslovila. Utekla jsem tedy do Dvora Králové a stala se učitelkou.“

Šedesátá léta v Olomouci

Prvního ledna 1960 Stanislava nastoupila na katedru pedagogiky Filozofické fakulty v Olomouci a snažila se během krátkého uvolnění se svými spolupracovníky rozvíjet vědu bez marxistických pouček. Naděje se ovšem rozplynuly v srpnu 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavského paktu. Nastal nový útlak. Například Stanislavin kolega Neumann přišel o práci a o svůj dřívější vysoký sociální status. „Vrátil se domů do Prahy a zastřelil se, protože byl nešťasten z toho převratu a nechtěl přijmout znova takové netolerantní, odlidšťující, pouze direktivní vládnutí komunistické strany. Zastřelil se. A na tom je tedy pikantní, že to bylo právě v té páté pětiletce, čím končí jeho někdejší báseň. Ulicí bílou bude to v pětiletce páté.“

Ztráta zaměstnání

Stanislava přestoupila z Olomouce na pedagogickou fakultu do Brna, kde působila jako vědecká pracovnice ve výzkumu. „Když došlo k normalizačnímu převratu a začaly se všude propouštět lidé, kteří se kompromitovali tím obrodným procesem a pražským jarem, tak propouštěli na vysoké škole všechny vyučující – profesory a docenty. Já jsem byla vědecká pracovnice, vědecké pracovníky nepropouštěli. Takže co udělali, když mě chtěli propustit? Převedli mě mezi učitelské síly a pak mě propustili. Šest měsíců jsem hledala po Brně, po brněnském okrese, po kraji, po celé Moravě a nemohla jsem najít místo. Ani ve zvláštní škole, kde jsem ideologicky nemohla nikoho poškodit, protože tam šlo jenom o elementární čtení, psaní a počítání. Ani tam jsem nedostala místo. Mohla jsem se dostat jen tady do plynárny. Ředitel byl velmi vstřícný a chtěl mě tam vzít, abych jim spravovala nějaké věstníky a normy a tak dále, které se týkaly plynu, vůbec ne nějaké ideologie. Nikdy jsem nedostala svolení z té pedagogické fakulty, že bych mohla na to místo nastoupit. Takže jsem se uchytila až na Slovensku, protože Slováci měli trochu jiné normy.“ Sedm let cestovala mezi Bratislavou a Brnem, kde se starala o stárnoucí rodiče a své dvě děti. „Byla to těžká léta, protože jsem nevěděla co dřív, kam dřív. S manželem jsme se setkávali, to jsme o tom vtipkovali – když máme velké štěstí, tak se potkáme na nádraží. No takže to bylo obtížné.“

Faust

Stanislava Kučerová působila jako docentka a od roku 1990 jako děkanka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1993 byla jmenována profesorkou pedagogiky. Celým životem ji provází verš z Goetheho Fausta: Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den. „To je opravdu moudré, člověk nesmí polevit, musí ustavičně usilovat o to, co pokládá za dobro a krásu. Stále o něco usilovat, nedat se ničím odradit, nedat se ničím zastrašit a nedat se taky ničím uplatit a podplatit. Poctivá práce a poctivé svědomí je mnohem víc než jakékoli bohatství, protože pravé hodnoty, dobro, krása, vzájemnost, přátelství a láska, nejsou za peníze.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Marie Mrvová)