Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kučera (* 1946)

• narozen 19. záři 1946 v Jaroměři

• základní školu vychodil v Kuksu

• vystudoval Střední zemědělskou školu v Hořicích

• nejdříve pracoval ve Státním statku Smiřice na pracovišti v Orlických horách

• po vojenské základní službě pracoval ve Státním plemenářském ústavu Hradec Králové

• roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum na Kuksu

• Od roku 1990 do roku 1998 byl místostarostou Kuksu

• 42 let vedl kroniku obce Kuks

• je ženatý a má s manželkou dvě dcery

• stále žije na Kuksu (2025) v rodinné chalupě, která byla postavena v roce 1705

Normální lidé se vždy domluví, je tomu tak i dnes. Tuto větu používá Vladimír Kučera poměrně často. Většinu svého života prožil v Kuksu. Je to malá vesnice nedaleko Dvora Králové nad Labem a v historii vždy měla maximálně 400 obyvatel. Vesnice je propojena s významnou barokní stavbou hospitálu Kuks a s působením šlechtické rodiny Šporků. Stavba je lemována slavnými sochami ctností a neřestí Matyáše Bernarda Brauna, které jsou otočeny směrem k vesnici. Jaká tedy byla moderní historie této vesnice? Vladimír Kučera ví o tom mnohé. Jeho rodina se tu usadila už roku 1926. Prožili zde první republiku, sudetoněmecké osídlení po roce 1938 i druhou světovou válku. Vladimír Kučera se o historii vesnice zajímá dodnes. V minulosti vedl obecní kroniku a po sametové revoluci byl osm let místostarostou obce.

Rodný dům stál dříve než hospitál Kuks 

Vladimír Kučera se narodil 19. září 1946. Celý život bydlí v Kuksu. „Sice jsem se narodil v Jaroměři v porodnici, ale v tom našem čísle popisném 5 bydlí naše rodina už od roku 1926,“ vzpomíná. Rodná chalupa Vladimíra Kučery má však historii mnohem starší. Byla postavena již v roce 1705, tedy ještě před vznikem slavného hospitálu a kostela Nejsvětější Trojice, který byl postupně vystavěn v letech 1707–1748. 

Prarodiče Vladimíra Kučery přišli do Kuksu z oblasti kolem města Přemyšl, které dnes leží v Podkarpatském vojvodství v Polsku. Tam původně odešli koncem 19. století. V Čechách se pak znovu usídlili ještě před první světovou válkou. Nejdříve pracovali u českého sedláka v Brodu poblíž Kuksu. Tam se také v roce 1916 narodila maminka Vladimíra Kučery. „Dědečka jsem nepoznal, ten zemřel dříve, než jsem se narodil, ale na babičku si pamatuji velmi dobře,“ vzpomíná pamětník. Babička, Kateřina Žýlová, koupila v roce 1926 v Kuksu právě historický dům z roku 1705. „Kuks byl tehdy z velké části osídlen Němci a ona ho právě koupila od jednoho Němce, který se jmenoval Rössler. Dostala výhodnou bezúročnou hypotéku od banky z Liberce. Banky tenkrát podporovaly Čechy, kteří se usídlovali v Sudetech. Ten Němec se však musel odstěhovat. V Kuksu mu Němci nemohli odpustit, že prodal chalupu Čechům,“ vzpomíná pamětník. Historickou ironií je skutečnost, že nakonec úrok, který jim banka odpustila, musela rodina doplatit v padesátých letech, po nástupu komunistů.

Němci vařili v kotli eintopf a vždy nám něco přinesli

Soužití Čechů s Němci v převážně německém Kuksu bylo úplně normální. Moc se toho nezměnilo ani v roce 1938, kdy Kuks připadl po Mnichovské dohodě Německu. Babička Vladimíra Kučery s dcerami tady mohly zůstat. Rodinu považovali za starousedlíky. „Někteří mladší Němci sice po roce 1938 ukazovali, že jsou něco lepšího, nemluvili s námi, vyhýbali se nám, ale pořád to bylo celkem normální. Ti mladší však museli brzy odejít do války,“ vzpomíná Vladimír Kučera na vyprávění maminky a babičky. 

Nejproblematičtější osobou na Kuksu byl šéf NSDAP Alois Slaboch, sudetský Němec odněkud z pohraničí, kterého se všichni báli. NSDAP tehdy sídlila na hospitále. „Existuje německá kronika napsaná do roku 1942, která se teď teprve překládá, Tam jsou všechny dokumenty, fotografie z doby, kdy přišla německá vojska a obsazovala Kuks v roce 1938,“ upřesňuje pamětník a dodává, „ti staří, kteří tam zůstal, to byli normální lidi a normální lidi se i dnes shodnou. Máma mi říkala, že naproti na záhonku blízko nás, nebo pod lípami vařili Němci eintopf ve velikém kotli. Vždycky nám přinesli, nebo jsme si tam my zašli.“ Hospitál tehdy sloužil jako v ústav pro těžko polepšitelné mladé Němce.  

Konec války byl v Kuksu hodně dramatický

„Babička mi vyprávěla, že po válce přišli ‚partyzáni‘ a velitel NSDAP Slaboch si musel vykopat hrob a pak ho zastřelili,“ popisuje pamětník. I jeho manželka skončila tragicky vlastní rukou. Tito „partyzáni“ také podle svědectví terorizovali staré Němce. Museli vynosit z obecní školy všechny obrazy Hitlera, pak je poplivat a zase je očistit jazykem a naházet je do Labe. Následně už postupovala na Kuks Rudá armáda, která se nakonec utábořila nad obcí. Shodou okolností před nimi ustupovali uprchlíci i do Polska a ti tábořili na druhé straně obce. Sovětští vojáci do tohoto tábora vtrhli, znásilnili ženy a jednoho Poláka, který je bránil, zastřelili.

„To jsem se dozvěděl od Rösslera, který nám prodal barák. Sepsal takové paměti a tam to dost podrobně popsal. Uvádí, že tam přišli takoví ‚mongolové‘ a utábořili se přímo ve vsi, ale když se najedli, tak večer odtáhli na Jaroměř a žádné vojsko tam už nezbylo,“ popisuje pamětník. „Babička vyprávěla, když přišli do Kuksu ti ‚partyzáni‘ po odsunu, tak všechno vybrali. Většina cennějších věcí se nanosila do školy. Pak se to mělo odvézt do nějakého depozitáře do Trutnova. Bylo to šest nákladních vozů, ale do Trutnova dojel jenom jeden,“ dodává pamětník.

Většina německého obyvatelstva byla po válce z Kuksu odsunuta. Odešli většinou s malým zavazadlem pěšky, nejstarší pak jeli na několika vozech s koňským spřežením. Takto dorazili do Jaroměře, lidé na nádraží nasedli do nákladních vagónů a odjeli do Německa. 

Poslední hraběnka Šporková skončila v roce 1945 pod koly vlaku 

V té době žila na Kuksu stará paní hraběnka Ilona Swéerts-Šporková a její dcera Kateřina Swéerts-Šporková. Hraběnka byla už hodně nemocná, tak ji na Kuksu nechali dožít. Její dcera, která za války vstoupila do řad členů Sudetoněmecké strany (SdP), se logicky obávala konce války. Svůj život ukončila skokem pod vlak dne 28. dubna 1945. Vzhledem k tomu, že spáchala sebevraždu, nebyla pohřbena do rodinné hrobky, ale na hospitální hřbitov. Syn hraběnky Kateřiny, Petr Špork, byl odvelen v době války do wehrmachtu a dostal se na frontu. Válku přežil, ale už se do Čech po válce nevrátil.

Další významnou osobou tehdejšího Kuksu byl Karl Jeshke – majitel textilního závodu specializovaného na výrobu adjustačních stuh a prýmků. Tento podnik známý jako „Textilní závod Jeschke, k. s.“, fungoval v Kuksu v letech 1938 až 1948, přičemž některé prameny uvádějí jeho činnost až do roku 1951. Kromě podnikání byl Karl Jeschke také mecenášem kulturního života v Kuksu. Podporoval tamější Vlastivědné muzeum. Paradoxně tehdy spolupracoval s kulturním aktivistou Aloisem Slabochem, který vedl nakladatelství Modrý květ (německy Die Blaue Blume). Toto nakladatelství vydávalo regionální vlastivědné publikace a pořádalo výstavy zaměřené na místní historii a kulturu. Byl to ten samý Alois Slaboch, který později neslavně „proslul“ jako šéf NSDAP na Kuksu.  

„Textilní fabriku koupil Jeschke od nějakého Žida v Dašicích a přesunul právě do Kuksu. Zaměstnával během války Čechy, aby nemuseli jít pracovat na nucené práce do ‚Reichu‘,“ vzpomíná Vladimír Kučera. “On sám jako Němec válčil někde v Maroku. Pak po válce si na něho zaměstnanci stěžovali, že je Němec. Rodina tady musela všechno nechat a byla odsunuta. Myslím, že se dostali někam do americké zóny.“ Jeschkovu fabriku rozebrali a odvezli do Dašic. „Bylo mi to líto, že tam ty Čechy zaměstnával a oni ho pak pomluvili, že propagoval válku a odsunuli ho,“ říká pamětník. 

Karl Jeschke pak částečně obnovil své podnikání v Německu. Sešel se tam s údržbářem z Kuksu, který mu pomohl dát dohromady tkalcovské stavy a založil si tam další továrnu. „Tu fabriku pak prodal, protože už byl starý, ale fungovalo mu to,“ vzpomíná pamětník. 

Maminka si za války vzala Němce 

„Moje maminka si původně vzala Němce, který se jmenoval Hlavaczek. Nevyptával jsem se na to, protože mně to bylo trapné. Ten Němec asi padnul ve válce. Máma se pak dala dohromady s Vladimírem Kučerou, který přišel ještě s dalšími dvěma chlapy do Jeschkeho továrny z Dašic. To byl můj otec,“ vzpomíná. Vladimír Kučera starší se po válce stal místostarostou Kuksu. Zemřel poměrně mladý v roce 1953 ve svých 42 letech. 

Školní léta prožil na Kuksu, studentská v Hořicích

Vladimír Kučera vzpomíná na svá mladá léta jako na šťastnou dobu: „Po škole jsem odhodil tašku do kouta a šli jsme si někde hrát s kamarády. Bylo po válce, a tak jsme si hráli na vojáky, stříleli jsme po sobě, klacky byly jako pušky. Šermovali jsme a stříleli jsme po sobě z praků. V Kuksu tehdy existovaly takové dvě klukovské party, které mezi sebou pořád válčily,“ vzpomíná pamětník.

Přesto politika té doby zasáhla trochu i do jeho dětství. „Měli jsme ve škole takové knížky a tam jsme spořili. Vždycky nám tam dali nějakou desetikorunu nebo pětikorunu. A tak jsem měl naspořené peníze na dětské kolo Pionýr.  Přišla měnová reforma a mně tam zůstalo pár korun. Ale kolo mě pak rodiče stejně koupili,“ popisuje Vladimír Kučera. 

V té době fungoval hospitál na Kuksu jako domov seniorů. Pamětník vzpomíná na faráře Matějku, se kterým hráli ping-pong, na svérázné postavičky důchodců, na milosrdné sestry, které tam působily. „Vždycky nám říkaly, ať je také přijdeme vyšlehat na Velikonoce, aby byly zdravé. O hospitálu dokonce farmaceuti natočili v šedesátých letech takový černobílý film,“ říká. 

Maminka Anna Kučerová nějakou dobu pracovala v domově důchodců jako kuchařka a babička tam jako stará bydlela před svou smrtí. „Asi dva roky jsme tam za ní jezdili a ona pak bohužel upadla, zlomila si nohu a v 87 letech zemřela,“ vzpomíná pamětník.

Vladimír Kučera chodil do školy přímo v Kuksu, kde bylo pravidelně 160 žáků jak z Kuksu, tak i z okolí. Zažil tam ještě výuku náboženství, ale na škole už začaly rychle převládat jiné aktivity – jiskry, pionýři, svazáci. „Byl jsem šprt, měl jsem jedničky. Hned v domě proti nám bydlela učitelka, takže když něco nebylo v pořádku, tak se stavila u nás doma,“ vzpomíná pamětník. Vladimír Kučera chtěl jít pracovat po škole do zoologické zahrady ve Dvoře Králové. Nakonec však nastoupil na Střední zemědělskou školu v Hořicích a tam také odmaturoval.

Celý život pracoval v zemědělství 

Po maturitě nastoupil do státního statku ve Smiřicích na pracoviště v Choustníkově Hradišti. Brzy pak přešel do Orlických hor do Deštného na místo zootechnika. „Byla to dobrá škola. Nebylo tam moc lidí, takže když ráno někdo nepřišel do práce, tak jsem musel dojit za něj. Nepřivezli seno, tak jsem musel vzít traktor a přivézt seno. Bylo to takové romantické, ale aspoň se tam člověk něco naučil,“ vzpomíná pamětník. Vladimír Kučera se také v Deštném seznámil se svojí budoucí manželkou. Následně absolvoval dosti náročnou vojenskou službu u západního vojenského okruhu v Mariánských Lázních poblíž hranic. První rok na vojně se oženil a brzy se novomanželům narodily dvě dcery, Pavlína a Jitka. 
Po vojně nastoupil do Státního plemenářské podniku v Hradci Králové a tam pak pracoval po celý svůj další život na různých pracovištích ve východních Čechách. 

KSČ v Kuksu vždy všechno řídila

„Kuks, to byla taková komunistická vesnice, bez komunistů se tam nic neobešlo. Každý spolek musel být schválen komunistickou stranou. Za Němců tam bylo hodně spolků, ale i po válce – Červený kříž, Svaz žen, důchodci a další,“ vzpomíná pamětník a dodává: „I v prvních volbách v roce 1990 tady dostali komunisti velké procento hlasů.“ 

Vladimír Kučera chodil poctivě na obecní schůze „Viděl jsem, že se bez komunistů nic neudělá. Jak komunisti neřekli, tak to nešlo. Tak jsem si naivně myslel, že když vstoupím do KSČ, budu moct do toho mluvit,“ dodává pamětník. Proto se v osmdesátých letech stal straníkem. „Jenže hned byla první veřejná schůze a tehdy chtěli, aby Kuks připadl k Jaroměři, místo ke Dvoru Hradec Králové. A já jsem byl proti. Soudruzi mi však po schůzi řekli, že takhle to nepůjde – na schůzi musí být jednota. Tak jsem pak požádal o ukončení členství, když jsem zjistil, že stejně tak mohu jen ‚držet hubu,‘“ vzpomíná. „Byl z toho strašný mazec, podnikový ředitel z Hradce Králové mě několikrát přemlouval. Půl roku jsem nedostal osobní ohodnocení, ale nakonec jsem vystoupil.“ Jako mladý se hodně angažoval ve Svazarmu, v turistickém spolku a v různých dalších sportovních aktivitách 

Kuks a okolí okupovali v roce 1968 Poláci

Rok 1968 si Vladimír Kučera dobře pamatuje: „Chodili jsme nahoru na státní silnici a otáčeli jsme směrovky, abychom zmátli okupanty.“ Tuto část území východních Čech obsazovala polská armáda. „Tenkrát byl ve výstavbě nový most v Brodě, tak si pamatuju, že tanky tam zůstaly stát a bály se to přejet,“ vzpomíná. „Dělal jsem plemenáře a jezdil po kravínech vážit mléko. Měl jsem dřevěné bedýnky, v tom byly skleněné lahvičky na nosiči na kole a to bouchalo. Stála tam kolona Poláků a oni hned samopaly a mířili po mně, cože to tam mám,“ vypráví.

Po sametové revoluci byl osm let v Kuksu místostarostou

Vladimír Kučera patřil k jedněm ze zakladatelů Občanského fóra v Kuksu v listopadu 1989. „Tehdejší kastelán Kuksu byl Pražák, a tak měl ty nejlepší informace přímo z Prahy. Sešli jsme se s tím, že chceme na národní výbor nové obsazení. Nemohli mi přijít na jméno, že jsem byl také v KSČ a teď proti nim jdu. Ale podařilo se,“ vzpomíná Vladimír Kučera.

Vladimír Kučera jako kronikář má dodnes schovanou zakládací listinu místního Občanského fóra.
Po prvních svobodných volbách v roce 1990 se stal místostarostou obce Kuks. Skončil až po svém druhém volebním období v roce 1998. V obci bylo nutné mnohé nově vybudovat a opravit. Silnice byly ve špatném stavu, domy zanedbané, nedostačující kanalizace a čistírna odpadních vod vůbec neexistovala. 
Vladimír Kučera se stal neuvolněným místostarostou a stále pracoval na plný úvazek v plemenářském podniku se sídlem v Hradci Králové. Svoji práci místostarosty, a navíc kronikáře tak vykonával jen ve svém volném čase. 

Hraběnky „strašily“ i po smrti

Vladimír Kučera si pamatuje, jak chodil jako malý na hřbitov u hospitálu a jeho maminka vždycky dávala květiny i na hraběnčin hrob. Když už působil jako místostarosta Kuksu, přišla mu ofocená poslední vůle staré hraběnky Ilony Šporkové. „Na ní bylo napsáno přání: Chce být pohřbena v rodinné hrobce, až to poměry umožní. Na poslední vůli je jako ověřovatel shodou okolností podepsán můj táta, Vladimír Kučera, který v roce 1946 dělal místostarostu. Tak jsem se o to začal zajímat, protože se mezitím část hrobu propadla. Bylo mi jasné, že jak to někdo zmerčí, tak to vybere,“ vypráví.

Vladimír Kučera proto zajistil ostatky z hrobu, kde byla pohřbena jak stará paní hraběnka, tak i její dcera. Umístil je do knihovny na městském úřadě, kde tehdy nikdo nechodil. „Vlastně jsem plnil poslední vůli, kterou mi poslal ze zahraničí Petr Špork. Ostatky jsem umístil na bílý ubrus. Trochu pak byl problém s památkáři, kteří nechtěli povolit přenést ostatky do rodinné hrobky. Nakonec se to podařilo. Řezbář vyrobil na stojato takovou dvou-rakev,“ vzpomíná pamětník. Petr Špork se osobně zúčastnil v roce 1993 pietního přenesení ostatků jeho matky a babičky do rodinné hrobky.

„Věřím na určité mimosmyslové vnímání,“ říká Vladimír Kučera. „Místostarostu jsem dělal po práci většinou v sobotu v neděli, když v úřadu nikdo nebyl. Šel jsem tam vždycky něco psát, co bylo potřeba, nahoru do poschodí, do úřadovny. Několikrát se mi stalo, že bouchly dveře a někdo jako by šel po schodech na nahoru. Tak jsem se šel podívat, vždy bylo zamčeno. To se mi stalo tak čtyřikrát. Tak nevím… Jestli to byl duch hraběnek?!“ 

Lidé by se měli zajímat o místa, kde bydlí a žijí 

Po roce 1989 došlo k proměně Kuksu. Velké peníze byly vynaloženy na opravu hospitálu a přilehlých prostor. Kuks je tak hojně navštěvovaným turistickým místem. „Není to někdy úplně příjemné. Parkoviště je nad obcí a všichni chodí kolem nás středem obce. Je pravda, že obec má docela velké peníze z parkování,“ popisuje pamětník. „Usídlil se tu muzikant profesor Standa Bohadlo a zachránil před demolicí bývalý lázeňský dům a teď je tam Rentzovo muzeum barokního tisku.“  

I díky tomuto počinu se do vesnice Kuks dostávají peníze a není to jen o hospitálu. Na své původní bydliště se občas přijíždějí podívat i vysídlení Němci a jejich rodiny. „Myslím, že lidé by se vždy měli zajímat o místo, kde žijí, o jeho historii. Věděl jsem, že moje děti to znají z vyprávění, ale ty jejich děti, moji vnuci, už neznají názvy starých míst a celou historii. Můj kamarád mě přesvědčil, že když už jsem 42 let dělal kronikáře, abych něco napsal o naší vesnici. Tak jsem o tom napsal tu moji knížečku. Aspoň někde tak zůstalo podchycené, jak to tady vypadalo, a co se tady dělo,“ dodává Vladimír Kučera.