„Já jsem se teda vydala v Anglii asi za pět dní nebo za šest dní. Jsem prostě šla za tím Parrottem a já jsem mu říkala sir Cecil, on to neměl rád si říkat Cecil, tak já jsem mu říkala profesor Parrott. ‚A já jsem tady, abych vás sledovala.' To bylo asi tejden poté, co jsem já přijela do Anglie. A on si dal ksicht do dlaní a nezvedl se strašně dlouho. Já jsem myslela, že usnul. A potom se zvednul a řekl: ‚I am, Vendulka, I am so very, very, very, very, very sorry.' A hned začalo peklo, protože on hned volal MI5 a všecko možný.“
„On mně potom propašoval nějakej dopis, přes jednu kamarádku, která žila v Itálii, a on napsal, že jediná zbraň otroka je mstivost. A já mu tím samým způsobem odpověděla: ‚Já žádnej otrok nejsem a nebudu.' A to ho hrozně rozčílilo. A další věc, která mě naplnila podezřením, bylo, že oni pustili tátu a mámu na dva, tři dny do Londýna. To se totiž nikomu z těch mých známých, který byli v podobný situaci, že byli v cizině, tak se to nikomu nestalo, aby z humanitárních důvodů, aby za mnou přišli. To bylo zařízený tím, mám dojem, že táta s nima spolupracoval. A on jim asi slíbil, že mě přesvědčí. A ono se to skoro stalo, protože krutost toho, když já jsem šla s mámou na nádraží v Londýně, já se třásla jako list. Máma taky, protože já jsem si byla vědoma toho, že už se nikdy neuvidíme. A já byla takhle blízko tomu říct: ‚Já se vrátím' nebo co. Protože to byl citově šílenej nápor.“
„Já jsem se s nima setkala asi třikrát. A já jsem říkala: ‚Já si myslím, že to není dobrej nápad.' Já jsem byla zdvořilá, protože on byl pořád ještě zdvořilej. A on říká: ‚Podívej se, soudružko, podívej se,' tehdy se tykalo každýmu. ‚Když neřeknete ano, tak nikam nejedete. A zapomeňte na to, že budete mít nějakou budoucnost tady.' A sáhnul do kapsičky a vytáhnul můj pas. ‚Takže nikam nepojedete.' A já jsem teda řekla, já nevím co. Já jsem řekla: ‚Tak jo.' A oni mně řekli: ‚Nám se to šíleně hodí, protože vy budete pracovat vedle toho sira Cecila Parrotta a v těch prvních třech měsících po vás nic jinýho nechceme, než pořád sledovat, s kým se stýká, s kým si telefonuje, kdo za ním chodí. Všecko tohle si musíte pamatovat a my pro vás po Vánocích přijedeme a odvezeme vás na několik dnů, abyste nám sdělila všecko, co víte. A my se taky rozhodneme, co budou další vaše úkoly do budoucna.' Tak já jsem nakonec řekla jo, protože to bylo jasný, že jsem nikam nemohla jet. Nehledě k tomu, že to prostě nebyla možnost. To nebylo, že bych já mohla…můj život se prostě podělal v tom momentě, protože i kdybych já odmítla to stipendium, tak on mně jasně řekl: ‚Zapomeňte na nějaký svoje akademický plány nebo co chcete.' Já jsem chtěla být profesor. Já jsem chtěla učit na právnický fakultě a měla bych asi nějaký taky zaměstnání na ministerstvu zahraničních věcí. To se spojovalo většinou. A on zkrátka řekl: ‚To zapomeňte. Prostě si neškrtnete. Ne.' Tak já jsem řekla, že jo. A on mně dal krycí jméno Bystrá. A tím to končilo. Já jsem nic nepodepisovala.“
„A já měla samý jedničky, protože to jsem prostě vždycky mívala. Jenom dvě z nás neměly dovoleno pokračovat na střední škole. Jedna holčička, která byla vyloženě mongoloidní, takže bylo jasný, že nebyla možná kandidátka na to studovat dál. A já. A na to já do smrti taky nezapomenu, protože já jsem utíkala z posledního dne ve třídě a já jsem utíkala a brečela. Což bylo hrozný. Když brečíte a utíkáte, tak to vaše brečení je takový celý jako staccato. Naštěstí jsem měla proslulýho dědečka, kterej dostal řadu ocenění i za komunismu, protože on byl tak starej už, že prostě nereagoval na politiku. A jim taky komunistům nevadil. Zkrátka a dobře, on se rozčílil a to už byl, bylo mu hodně let, a zkrátka šel na ministerstvo školství. Kde byl ten proslulej, negativně proslulej ministr školství Kopecký, kterej byl slavnej tim, že to byla těžká doba za něj. Dědeček šel s plnovousem, já ho tady mám na obrázku někde. A zkrátka a dobře dědeček řekl: „Já vám všechny medaile vracím, protože vy jste mně udělali to, že moje dvě vnučky nemají dovoleno studovat. Na shledanou. A ministr Kopecký mu řekl: ‚Já se na to podívám.' A po hrozně dlouhý době mně povolili, že jsem ve čtrnácti letech neskončila svoje vzdělání. Ale moje sestra o tři roky starší musela na dva roky do továrny.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vendulka Kubálková se narodila 19. března 1945 ve Všenorech u Prahy matce Marii, rozené Kabátové, a JUDr. Josefu Kubálkovi, právníkovi se znalostí několika jazyků. Kvůli „buržoaznímu“ původu čelila širší rodina po roce 1948 perzekuci. Otec ztratil zaměstnání, strýc MUDr. Jaroslav Kabát spáchal sebevraždu a teta Jiřina Anderlová prožila devět let ve vězení za účast v protikomunistické činnosti. Díky intervenci dědečka Josefa Kubálka, který byl významným pedagogem, u ministra školství vystudovala gymnázium na Lyčkově náměstí v Praze. Následně absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (PF UK) i Pražskou konzervatoř. V srpnu 1968 pobývala ve Francii, ale vrátila se do Prahy, účastnila se pohřbu Jana Palacha. Dne 25. září 1969 odjela na stipendium do britského Lancasteru studovat mezinárodní vztahy. Před odjezdem ji kontaktovala Státní bezpečnost (StB) na návrh jejího otce, který byl jejich tajným spolupracovníkem. Pod nátlakem souhlasila s poskytováním informací a dostala krycí jméno Bystrá. Po příjezdu na univerzitu se přiznala profesoru Cecilu Parrottovi, následovaly výslechy na MI5 a Angličané pojali podezření, že je dvojitou agentkou. Roku 1974 dokončila doktorát a odešla kvůli nemožnosti dále setrvat v Británii na Nový Zéland, později do Austrálie k profesoru Hedley Bullovi. V Československu byla v nepřítomnosti odsouzena za opuštění republiky k jednomu roku vězení a propadnutí majetku. Australské občanství získala 30. června 1978. V roce 1981 se jí narodila dcera, avšak manželství nevydrželo. Kvůli výzkumu mezinárodních vztahů krátce pracovala v Rádiu Svobodná Evropa i u Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Od roku 1990 je profesorkou na University of Miami na Floridě a od roku 2016 působí také jako hostující profesorka na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze. Publikovala řadu děl o marxismu a teorii mezinárodních vztahů, stala se uznávanou politoložkou. V roce 2026 žila v Miami na Floridě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!