Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kryštof (* 1944)

• narodil se 18. září 1944 ve Střílkách na Kroměřížsku

• dědeček Alois Váňa byl během první světové války v ruském zajetí

• otec Vojtěch Kryštof odsouzen v politickém procesu v roce 1949

• rodina byla perzekvována

• osobní přítel Karla Kryla

Karel Kryl se od něj naučil hrát na kytaru. Jako kluci vyrůstali vedle sebe a jejich rodiny měly podobný příběh – obou se dotkla totalita 20. století. Zatímco Krylův otec v padesátých letech přišel o rodinnou tiskárnu, otce Zdeňka Kryštofa (* 1944) zatkla a uvěznila Státní bezpečnost.

Děda šel z Ruska tři roky pěšky

Zdeněk Kryštof jako malý doslova hltal vyprávění svého dědečka Aloise Váni, který se během první světové války dostal do ruského zajetí – jeho jednotka se vzdala, byla zajata a odvlečena kamsi na dalekou Sibiř. Naštěstí nešlo o pracovní či jinak likvidační tábor. „Prodali je na trhu místním lidem, což byly především ženy, jejichž muži byli buď mrtví, nebo ještě válčili. Takže ti naši chlapi tam sloužili v ruských rodinách – byli šikovní a uměli to se zvířaty v hospodářství, kde chyběla mužská ruka. A ty Rusky se potom domluvily a neřekly jim, že válka skončila,“ vypravuje příběh svého dědečka Zdeněk Kryštof. 

Alois Váňa lest ruských žen prohlédl asi půl roku po válce. Spolu se čtyřmi kamarády se rozhodli pro útěk – cesta, kterou z většiny ušli pěšky, trvala tři roky. Jednoho dne se ve Střílkách (okres Kroměříž) objevila zubožená postava s vousy až po pás. Vyděšené děti se s křikem rozeběhly domů a místo nich se objevili muži s vidlemi: „Teprve, až jim řekl, že sem patří, jej někdo poznal a přijali ho zpět.“ 

Dramata na konci války

Další drama prožili Kryštofovi na konci druhé světové války, když Střílky osvobodila Rudá armáda. To už byl na světě Zdeněk i jeho starší bratr Vojtěch – a vojáci chtěli znásilnit jejich maminku Drahomíru: „Vytrhla se jim, utekla do domu a zamkla se. Oni tam hodili granát, který ublížil hlavně mému bráchovi. Maminka ho pak nesla v náruči až do Vyškova, kde byl nejbližší lékař. Zachránila mu život.“

Na konci roku 1945 se rodina přestěhovala do Znojma. Otec Vojtěch Kryštof byl prvorepublikovým důstojníkem a jako takový spolu s dalšími vojáky sbíral po válce zbraně. Znojmo (německy Znaim) patřilo do Sudet a zhruba polovinu obyvatel zde během války tvořili Němci, kteří byli posléze odsunuti. „Nejen po wehrmachtu tu zbyla spousta zbraní. Vojáci je hledali, kopali v zemi, prohlíželi půdy a nacházeli je. Na tuto dobu mám velice ranou vzpomínku, totiž že u nás doma jsme měli německou služebnou, ale ne snad proto, aby nám uklízela. Ona tátu uprosila, aby nemusela do odsunu. Že byla zaměstnaná u důstojníka, to ji zachránilo. Rodiče ji na oplátku poprosili, ať na nás děti mluví německy, což se mi později velmi hodilo,“ vypravuje Zdeněk Kryštof. Uplynulo několik let. Sběr zbraní se jeho otci stal osudným. 

Prací ke svobodě!

„Pane Kryštofe, jak se vaší rodiny dotkl tzv. Vítězný únor 1948?“

„To bylo hodně špatný, zavřeli tátu.“

Proč se Vojtěch Kryštof v roce 1949 ocitl ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a potom v pekle jáchymovských dolů, není dnes přesně známo. Z dostupných pramenů je jisté, že svazek, který na něj vedla Státní bezpečnost, byl zničen již 16. března 1964.[1] Jeho syn Zdeněk si to vysvětluje takto: „Byl to prvorepublikový důstojník a po válce sbíral zbraně. Oni tvrdili, že jimi zásoboval nějakou odbojovou skupinu, která ovšem neexistovala. Potřebovali s ním zamést i proto, že se někde hlasitě proti komunismu vymezil. Oni likvidovali všechno, co by jim mohlo stát v cestě.“

Vojtěch Kryštof byl v politickém procesu odsouzen k mnoha letům žaláře – jeho syn uvádí patnáct nebo dvacet let – jisté je, že otce propustili v roce 1957 na amnestii. Dobové prameny uvádí text, kterým toto hromadné udělení milosti uvozuje tehdejší předseda komunistické vlády Viliam Široký:

„V těžkých chvílích hlubokého smutku nad odchodem našeho nezapomenutelného presidenta republiky Antonína Zápotockého projevil náš lid nerozbornou jednotu myslí i srdcí a pevné odhodlání dovršit výstavbu socialismu v naší vlasti. Tato již několikrát osvědčená nepřemožitelná politická jednota všech pracujících, semknutých kolem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a vlády Národní fronty, umožňuje, aby byla dána možnost odčinit svou vinu poctivou prací těm, kdož se provinili proti naší společnosti.“[2]

Mnoho vězňů tehdy z podzemních štol vyšlo na světlo – mezi nimi i Vojtěch Kryštof. „Všichni ti chlapi začali umírat na rakovinu. Táta mi vyprávěl, že tam nakládali smolinec holýma rukama. Ochranné pracovní pomůcky neexistovaly. Ti chlapi byli tak ozáření radiací, že museli svítit snad i v noci.“ 

Pamětník se svým otcem později společně bývalé spoluvězně navštěvovali. Rychle jich ubývalo. Zdraví Zdeňkovu otci však vydrželo déle než ostatním. Zemřel v roce 1987 – na rakovinu způsobenou jáchymovskou radiací. 

Během sedmi let se viděli dvakrát

V den otcova zatčení byli sourozenci ve vaně. Zdeněk slyšel, jak Státní bezpečnost vpadla do bytu. Slyšel, jak tátu zatýkají a jak přikazují, ať se oblékne, že jim musí řadu věcí vysvětlit. Pak udělali prohlídku: „Díval jsem se, jak z naší skříně vytahují zbraně. Jsem si jistý, že si je donesli s sebou, že to bylo nahrané, protože my jako kluci jsme tu skříň měli dokonale prošacovanou, věděli jsme, co v ní je a co v ní není. A navíc, otec by nikdy nenechal zbraň někde, kde bychom se k ní s bráchou mohli dostat.“ Tehdy viděl tátu na dlouhou dobu naposledy – první návštěva v Jáchymově trvala čtvrt hodiny a proběhla až za několik let. 

Jeli za ním všichni – maminka i oba kluci – přes celou republiku. Potom, co prošli kontrolou, uvedli je do místnosti, kde za kulatým, v průměru asi deseticentimetrovým hustě zamřížovaným okénkem bylo tušit otcův obličej. „Tátu jsem za tím otvorem ani neviděl, řekl jsem mu ahoj a začal jsem brečet. Tím pro mne návštěva skončila. Trvalo to chvíli, mluvili hlavně rodiče a máma mě a bráchu držela za ruku, protože jsme brečeli,“ vzpomíná na první návštěvu v Jáchymově Zdeněk Kryštof, který se s otcem během jeho sedmiletého věznění viděl všehovšudy dvakrát. 

Politická perzekuce vždy dopadla i na členy rodiny včetně dětí. Zdeněk Kryštof to charakterizuje tak, že „po něm sice nešli, ale nic mu nedovolili“, což se týkalo především nepřijetí na střední a vysoké školy. 

Rodina přišla o všechen majetek, součástí otcova trestu totiž bylo i to, že hmotné jmění propadne státu. Co zbylo, prý v bytě rozkradli estébáci. 

„Zdeněčku, podívej se na toho pána, jak mu sluší tatínkův kožich,“ řekla jednoho dne Drahomíra Kryštofová svému synovi, když ji přišel navštívit do masny, kde vykonávala podřadnou práci uklízečky. Brzy potom o místo přišla. Protloukala se jen ztěžka. Zpívala po kostelech a měla za to pár drobných. Největším zdrojem příjmu byly almužny a občas i podpora širší rodiny. Obou bratrů se naštěstí ujali příbuzní. 

Můj soused a kamarád Karel Kryl

V prvních letech páté dekády se rodina dala znovu dohromady – maminka a oba synové žili v Kroměříži. Zdeněk Kryštof vzpomíná, že v těsném sousedství vyrůstal kluk, jehož tátovi komunisté znárodnili tiskárnu. Jmenoval se Karel Kryl.

„Bydlel vedle nás přes jeden barák, znali jsme se asi od čtyř let. Byl to můj nejlepší kamarád. Spolu jsme chodili na ryby a spolu jsme také muzicírovali. Já jsem tehdy už velmi slušně hrál na klavír a uměl jsem písničky Voskovce a Wericha, které Karel znal nazpaměť. Učil jsem ho hrát na kytaru – on nebyl nějaký extra hráč, koncertní mistr, ale všechno, co uměl, mu dokonale stačilo k tomu, aby zhudebňoval svoje básně tak, jak je dneska známe,“ vzpomíná Zdeněk Kryštof na legendárního truvéra a „básníka s kytarou“, jak se Karlu Krylovi později začalo přezdívat díky jeho mistrovské práci se slovem a rýmem. 

Rodiny obou mladíků postihl komunismus a jeho perzekuce. Ani jeden z nich neměl kvůli kádrovému profilu šanci dostat se na střední školu, kterou by si sám vybral. Místo nástupu do učebního oboru měli jen jedinou možnost – díky nedostatku pracovníků v pohraničních oblastech, kde stála většina továren na porcelán, mohli nastoupit na střední keramickou školu – Kryštof do její pobočky v Karlových Varech a Kryl v Bechyni. Mladíci se znovu setkali až po získání maturity v roce 1962. Protože každý z nich dostal jinou pracovní umístěnku (Karel Kryl do Teplic, kde vyráběl keramická WC, a Zdeněk Kryštof do cihelny v Lutopecnách), scházeli se na neutrální půdě v Praze.

„Nazdar, Kájo, tak jak ti to splachuje?“ narážel pamětník  žertem na Krylovo povolání, když si podali ruce a usedli v jedné z malostranských kaváren. Traduje se, že básník, ač velmi malého vzrůstu, měl vždy slabost pro něžné pohlaví – a zároveň u něj slavil i značný úspěch. Na co mu nestačil fyzický vzrůst, to dohánělo charisma a pronikavý intelekt.

„Musím se teď vzdálit, omluv mne, tamhle mi přichází děvče,“ pronesl Karel Kryl nad sklenkou vína. Zdeněk Kryštof se marně rozhlížel, až se nakonec zeptal: „Kde?“ Ulicí k nim šel jediný člověk – výrazně krásná a vysoká blondýnka. „Karel se rozloučil, vyšel ven a zavěsil se do ní. Byl jí sotva po ramena. Když jsem se ho potom ptal, kdo to je, řekl: ,To je Lanďákova ségra.‘“[3] Čas plynul poklidně, psala se šedesátá léta, známá svým uvolněním politického sevření. Několik let nato přijely tanky...

Zavřel jsem vrátka

„Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci. Přijeli v hranatých železných maringotkách,“ reaguje bezprostředně po invazi z 21. srpna 1968 Karel Kryl v ikonické skladbě Bratříčku, zavírej vrátka. 

„Budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme,“ pokračuje tato píseň, která se stala jedním z pravzorů politického protestsongu – cesty obou přátel se v roce 1968 nenávratně rozdělily. Zdeněk Kryštof brzy po okupaci odjel pracovně do západního Německa – přesto, že režim jej nikdy nepřijal na vysokou školu, podařilo se mu v tehdejším Gottwaldově (Zlín) absolvovat jazykovou školu. Díky dávné průpravě z dětství uměl německy dobře a udělat státnici pro něj nebyl žádný problém. „Nastoupil jsem v Mnichově na pozici pomocník pomocníka v zahradě a mým oficiálním úkolem bylo trhání kopřiv,“ vypravuje pamětník, který se rok nato do Československa vrátil z jediného důvodu – měl tady lásku, Jarmilu, se kterou se také hned po příjezdu oženil: „Nebýt jí, zůstal bych tam.“

Karel Kryl odešel do Mnichova 9. září 1969. Za celou dobu normalizace přišly Zdeňku Kryštofovi dva dopisy. První obsahoval informaci o tom, že Karel Kryl je v Německu, ve druhém pak básník píše: „Loučím se, nechci ti dělat problémy.“ Zdeněk Kryštof jej pak pravidelně slýchal na vlnách Rádia Svobodná Evropa, kde Karel Kryl působil po celou dobu svého exilu. Po sametové revoluci se setkali dvakrát – pokaždé na koncertě. „Kája byl tehdy strašně vytížený. Měl třeba čas jen pět minut, ze kterých pro mě udělal sedm. Na jeho koncerty chodilo strašně moc lidí. Jednou jsem se za ním chtěl dostat a říkal jsem, že jsem jeho nejlepší kamarád, ať mě k němu pustí. ,To tady říká každý,‘ opáčili pořadatelé.“ Po celou dobu se Zdeněk Kryštof těšil, že si jako staří přátelé sednou ke skleničce a dořeknou si všechno, co vzal čas odloučení. Nestihli to, Karel Kryl v roce 1994 zemřel.

To bych byl hajzl…

V době lámání chleba na konci komunistického režimu byl Zdeněk Kryštof jedním z těch, kteří v Kroměříži zakládali Občanské fórum. „Ale revoluci samotnou jsem prožil ve Zlíně, tam to ohromně žilo. Může za to jistě Baťův duch, duch kapitalismu, který se komunistům v tomhle městě nikdy nepodařilo doopravdy zlomit,“ vypravuje pamětník, který si v dobách znovunabyté svobody vynahradil všechno, co mu režim vzal. Založil dobře prosperující firmu, což byl velký rozdíl oproti době, kdy musel pracovat v cihelně bez možnosti povýšení. Začal studovat další jazykové školy a s nově nabytou svobodou i znalostmi procestoval velkou část světa. 

„Vzpomněl byste si ještě, jestli vás někdy přemlouvali ke vstupu do KSČ?“

„Přemlouvali, ale neúspěšně. To bych byl pěkný hajzl, kdybych na to kývl,“ uzavírá své vyprávění Zdeněk Kryštof.

[1] Zdroj ibadatelna: https://www.ibadatelna.cz/.

[2] Amnestie z 1. prosince 1957, zdroj: http://www.trestni-rizeni.com/dokumenty/amnestie-z-1-prosince-1957.

[3] Helena Landovská, sestra herce a disidenta Pavla Landovského.