Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Krupička (* 1946)

• narodil se 15. března 1946 v Havlíčkově Brodě

• s hokejem začínal v juniorských klubech v Havlíčkově Brodě a následně v TJ ZKL Brno

• vojenskou službu trávil v VTJ Dukle Jihlava a následně ve VTJ Dukle Litoměřice

• po vojně přestoupil do prvoligového klubu CHZ Litvínov

• v únoru 1969 během klubového výjezdu do zahraničí emigroval a usídlil se ve Švýcarsku

• jako první Čech v historii nastoupil v soutěži WHA za Los Angeles Sharks a následně za New York Raiders

• po návratu do Švýcarska začal hrát za klub SC Bern, se kterým vyhrál čtyři mistrovské tituly

• v roce 1974 pomáhal emigrovat do zahraničí hokejistům Richardu Fardovi a Václavu Nedomanskému

• po aktivní kariéře začal pracovat pro firmu Budweiser, později podnikal

• v době natáčení (2025) žil ve Švýcarsku

V roce 1972 vznikla nová severoamerická hokejová soutěž World Hockey Association (WHA), česky také nazývaná Světová hokejová asociace, která se během svého působení snažila konkurovat známější National Hockey League (NHL). Nejednalo se však o žádnou druhořadou ligu, jelikož touto soutěží prošly hvězdy, které si později zahrály i v NHL. Měla svůj draft, Síň slávy a cestu k ní si našly tisíce fanoušků.

Hned v prvním ročníku nově vzniklé soutěže se představil i mladý talentovaný útočník Jaroslav Krupička, v tu dobu již nastálo žijící ve Švýcarsku, kam emigroval v únoru 1969 při zahraničním výjezdu klubu CHZ Litvínov do Německa a Itálie. V tu dobu měl již pamětník hokejové zkušenosti z první československé ligy a dvě sezóny ze švýcarské ligy. Proto když se mu naskytla příležitost hrát v severní Americe, byť i v nové hokejové soutěži, neváhal a nabídku přijal.

Cílem bylo trávit vojnu v Dukle Jihlava

Jaroslav Krupička se narodil 15. března 1946 v Havlíčkově Brodě jako mladší ze dvou dětí. Jeho otec Jaroslav Krupička vlastnil železářství, které založil pamětníkův dědeček, a maminka Miroslava Krupičková (roz. Lašková) pracovala v advokátní kanceláři. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 byl rodině postupně podnik zabaven a pamětníkův otec nastoupil jako dělník do nedaleké cihelny, kde nárazově pracoval.

Pamětník hrál od dětství hokej, který ho zcela pohltil, a chtěl se mu věnovat i na profesionální úrovni. Nastoupil do týmu Jiskra Havlíčkův Brod, který v sezóně 1960/1961 vyhrál dokonce celostátní dorosteneckou ligu. Jaroslav Krupička se však v tuto dobu s rodiči stěhoval do Brna a závěr sezóny tak s týmem už neodehrál. S jistým smutkem k tomu dodává: „Ligu jsme vyhráli, ale tatínek zrovna vyměnil byt a stěhovali jsme se do Brna. Tablo s fotkami, kdy kluci vyhráli, mám dodnes a je tam jedno volné místo na fotografii, které bylo určené pro mě.“

Po přestěhování se domluvil s trenéry, na které dostal kontakt ještě v Havlíčkově Brodě, a začal hrát za dorost v TJ ZKL Brno. Nastoupil zde také na učňovský obor automechanik, ale jak sám přiznává, měl ve škole jisté úlevy, protože v tu dobu vše podřizoval hokeji a měl často povoleno opustit školu v době tréninku. Po vyučení přestoupil do TJ Železárny Prostějov, který v tu dobu fungoval, jako tzv. farma pro tehdy TJ ZKL Brno (dnes Kometa Brno), kde aktivně hrál hokej a zároveň získal místo v tamních železárnách.

Během angažmá v Prostějově se přijeli podívat na jeho spoluhráče Oldřicha Machače zástupci vojenského klubu VTJ Dukla Jihlava. Sám pamětník se však ve sledovaném zápase skvěle předvedl a společně s Oldřichem Machačem dostali nabídku trávit vojnu ve VTJ Dukla Jihlava. „To byl sen hrát za Duklu Jihlava, protože to nebyla klasická vojna a mohli jsme trénovat a hrát. Nakonec se mi to podařilo,“ vzpomíná pamětník.

Nejvyšší ligu jsem začal hrát v Litvínově

Bohužel vojenská služba v Dukle Jihlava netrvala moc dlouho, jak dodává pamětník: „Po nějaké době jsme se s Oldou domluvili, že o víkendu pojedeme domů, že se to nikdo nedozví. Ale ono to prasklo. Dostali jsme týden natvrdo, to znamenalo, že jsme přenášeli uhlí z jednoho bodu do druhého. Pak nás za trest každého přeřadili jinam. Oldu do Košic a já mířil do Litoměřic.“

Jaroslava Krupičku převeleli k ženijnímu vojsku, kde ale také aktivně hrál hokej za místní VTJ Dukla Litoměřice. Ve svém vyprávění podotýká, že sice na vojně byl, ale tu pravou vojnu zažil až ke konci, kdy byl s dalšími vojáky převelen na Slovensko, kde se jako tzv. ponťák (voják, který staví provizorní pontonové mosty) účastnil vojenského cvičení. 

Po odchodu do civilu o něj měl zájem brněnský tým TJ ZKL Brno, ale k přestupu nakonec nedošlo. Díky známým, kteří věděli o jeho působení v Litoměřicích, přešel do prvoligového Litvínova. Oficiálně pracoval jako mechanik v Chemických závodech v Záluží u Mostu, ale místo toho hrál naplno hokej. „To bylo něco úplně jiného – ta krajina, prostředí. I tréninky byly oproti Brnu jiné. Zaměstnali nás ve firmách, už ani nevím kde, ale stávalo se, že sekretářka přišla do kabin a rozdala nám obálky s výplatou,“ dodává pamětník.

Srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy zastihla pamětníka právě v Litvínově. Příjezd vojsk a tanků, které projížděly městem, byl pro něj šok. V tu dobu již začal uvažovat nad tím, že pokud se chce v hokeji prosadit na světové úrovni, bude muset Československo opustit. Proto čekal na nejvhodnější příležitost. Přišla začátkem následujícího roku.

Ty voláš z Litvínova? Myslel jsem, že jsi rozumnější

V sezóně 1968/1969 odehrál Jaroslav Krupička za CHZ Litvínov celkem 26 ligových utkání, ve kterých dal pět gólů a připsal si tři asistence. Že plánuje emigraci, téměř nikdo nevěděl, protože nemohl riskovat, že by se o jeho plánu dozvěděli další lidé a z akce by mohlo sejít. Počátkem roku se pamětník oženil s tehdejší partnerkou Taťánou, která působila jako baletní tanečnice. Poradil jí, že když jí nevyšlo se souborem zahraniční turné, ať si nechá pas, který se určitě bude později hodit.

„Volal jsem tehdy rodičům do Brna, ale neměl jsem v plánu nic říkat. Tatínek se mě tehdy do telefonu ptal, odkud volám. Když jsem mu řekl, že z Litvínova, tak mi odpověděl, že myslel, že jsem rozumnější. Věděl jsem, že mám pro emigraci zelenou,“ vzpomíná pamětník. V únoru proto využil zahraniční výjezd s týmem do Německa a Itálie. S minimem věcí a přibližně 400 švýcarskými franky opustil skupinu ve městě Bad Nauheim a zamířil do Švýcarska. Jeho manželka odjela stejným směrem z Vídně a po několika dnech se setkali. V nepřítomnosti byl následně v Československu odsouzen k desetiměsíčnímu trestu za nedovolené opuštění republiky.

„Po emigraci přišla stopka a já mezitím chodil do práce. Oslovil jsem místní trenéry, jestli s nimi mohu hrát, a oni souhlasili. Byli to Vladimír Kobranov, Václav Roziňák a Vladimír Kobera,“ doplňuje pamětník. Po vypršení zákazu hraní nastoupil v dresu švýcarského týmu EHC Kloten, se kterým odehrál dvě sezóny, než přišla další zajímavá nabídka.

Využil jsem nabídky hrát v severní Americe

V roce 1972 vznikla v severní Americe nová hokejová soutěž, která se měla stát jakousi konkurencí pro tehdy slavnou NHL. World Hockey Association (WHA) od svých začátků zaznamenala prudký nárůst popularity a nejen svou hrou, ale i oblíbeností se vyrovnala starší NHL. Právě v prvním ročníku této soutěže byl obrovský zájem o nové hráče a talenty, kteří by v této soutěži hráli. WHA pamětníkovi představil Václav Roziňák a sdělil mu, že na stole je nabídka účastnit se přípravného kempu s vidinou dostat se do jednoho z klubů. Toho Jaroslav Krupička využil a odjel do zámoří.

„S manželkou jsme odjeli do USA, kde probíhal asi tři týdny kemp. Člověk neuvěřitelně trénoval a musel se v té konkurenci probít a mně to nakonec vyšlo,“ vzpomíná na své zámořské angažmá. V roce 1972 tedy začal hrát za tým Los Angeles Sharks, přičemž v jednom z prvních zápasů skóroval a zařídil tak výhru celému týmu. „Byl jsem tam najednou za hvězdu. Se štěstím jsem dal gól a hned čtu druhý den titulek v novinách: Krupicka saves Sharks,“ vzpomíná.

Po odehraných šesti zápasech o něj začal mít zájem konkurenční tým New York Raiders, kam také přestoupil a odehrál zde 30 soutěžních zápasů, kdy si připsal jeden gól a jednu asistenci. Sezónu 1972/1973 pak dohrál v nižší lize EHL za tým Greensboro Generals, kde z 19 zápasů dal šest gólů a jedenáct asistencí. Po ukončení sezóny se měl rozhodnout kam dál, ale zvolil cestu zpět do Evropy, takže se s manželkou vrátil a začal hrát za švýcarský SC Bern. 

Pomoc kamarádům jsem neodmítl

Od roku 1973 nastupoval Jaroslav Krupička pravidelně za tým SC Bern, který v tu dobu hrál nejvyšší švýcarskou ligu. Vedle toho ve volných chvílích dával hodiny tenisu a ve Švýcarsku žil spokojeným životem. V roce 1974 mu však nečekaně zavolal kamarád a hokejový útočník TJ ZKL Brno Richard Farda, jestli ho může s rodinou navštívit. Pamětník ho samozřejmě neodmítl a setkali se. Richard Farda navštívil pamětníka už počátkem sedmdesátých let, ale jednalo se jen o krátkou dovolenou. Návštěva v roce 1974 však měla úplně jiný nádech.

„Přijel Richard Farda, otevřely se dveře u auta, vyběhl jeho syn, který za mnou běžel. Prohlédnul jsem si auto a bylo poměrně dost naložené. Víc než na čtrnáctidenní dovolenou. Řekl jsem Richardovi, jestli si se mnou nechce o něčem popovídat,“ vzpomíná pamětník. Richard Farda Jaroslavu Krupičkovi vše řekl. Nejen to, že se do ČSSR už nechce vrátit, ale že po půlnoci přijede i jeho kamarád Václav Nedomanský, se kterým se na společné emigraci domluvili na soustředění národního týmu v Kanadě. 

Jaroslav Krupička vše rychle připravil a své kamarády ubytoval provizorně ve svém bytě. S manželkou šli na čas přebývat ke známému a společně pak plánovali další kroky k získání úspěšného angažmá v zahraničí. „To, že kluci emigrovali, nebo že jsou ve Švýcarsku, se rozneslo hrozně rychle. O oba měl zájem kanadský klub z WHA Toronto Toros, takže jsme vše připravili, aby kluci mohli plynule nastoupit,“ vypráví. 

Po odjezdu obou hokejistů spadl Jaroslavu Krupičkovi pomyslný kámen ze srdce. Po nějaké době se však ze zámořského angažmá Richard Farda vrátil a se svým kamarádem hrál společně ve švýcarském FC Bern. Jaroslav Krupička nakonec v Bernu odehrál pět celých sezón a stal se čtyřikrát ligovým mistrem. 

Jsem sice Švýcar, ale rád se do Čech vracím

Během páté sezóny v dresu SC Bern přestoupil Jaroslav Krupička tentokrát do druholigového HC Servette Ženeva, kde hrál opět po boku Richarda Fardy, ale tentokrát nižší soutěž. V závěru své kariéry přestoupil opět do prvoligového HC Sierre, který však v sezóně 1978/1979 z nejvyšší soutěže spadl do druhé ligy. Poslední rok aktivní kariéry zakončil Jaroslav Krupička právě zde.

V roce 1984 pamětník nadobro ukončil aktivní kariéru a hokeji se věnoval už jen rekreačně. Začal pracovat v podniku Budweiser, kde získal místo prodejce, i jako produktový manažer, pod jehož správu spadalo celé Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Dle jeho vzpomínek se jednalo o zajímavou práci, kterou nakonec vykonával deset let. V roce 1995 si díky svým zkušenostem otevřel vlastní firmu, založenou na generálním exportu piva Budweiser, a v jejím čele stál až do svých sedmdesáti let. 

Sametovou revoluci prožil a sledoval ve Švýcarsku. I když zde již trvale bydlel, měl švýcarské občanství, tak to pro něj znamenalo fantastickou změnu. Přemýšlel, zda se do Československa znovu nevrátí, ale opustit dcery a vnoučata se mu nechtělo, a tak tuto myšlenku zavrhl. 

Jaroslav Krupička dnes žije trvale ve Švýcarsku, ale jak sám doplňuje, vytvořil si takový pomyslný bermudský trojúhelník: bydlí ve Švýcarsku, v létě jezdí na „chalupu“ na Mallorcu a k tomu navštěvuje svou přítelkyni v České republice. Své poutavé vyprávění pamětník zakončil jasným vzkazem: „Přál bych si, aby se lidé na sebe více usmívali, míň se mračili, když se po nich něco chce, a hlavně, aby vše brali pozitivně.“