Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Krupa (* 1942  †︎ 2024)

• narozen 5. března 1942 v Hlučíně

• otec Adolf musel narukovat do wehrmachtu

• matka Hedvika zemřela na jaře 1945 po znásilnění četou sovětských vojáků

• její násilnou smrt nikdo nevyšetřoval, nedochovaly se o tom záznamy

• otec byl až do roku 1948 v zajetí v Anglii

• Rudolf se vyučil soustružníkem

• desítky let pracoval jako soustružník v několika podnicích v Ostravě

• s manželkou vychoval dvě děti

• po roce 1989 dělal taxikáře a prodával bižuterii

• v roce 2022 žil v Hlučíně

Když mu byly tři roky, přišel o matku. Třicetiletou Hedviku Krupovou znásilnili sovětští vojáci. Po několika dnech zemřela na otravu v nemocnici, kam se zřejmě dostala příliš pozdě. „Byl jsem sice malý, ale pamatuji si, jak ležela v posteli pokrytá svatými obrázky. Tvrdili mi, že mamka jen spí, ale tušil jsem, že je to něco horšího. Ještě dnes je mi z toho zle,“ říká Rudolf Krupa.

Nikdo krutou smrt matky tří dětí nevyšetřoval. Všichni se báli cokoliv proti Sovětům říct. Její manžel byl tenkrát jako voják wehrmachtu v zajetí v Anglii. Historička Sabina Máchová se snažila najít v archivech o násilné smrti Hedviky Krupové nějaké záznamy, ale zjistila, že nelze dohledat ani zápis o úmrtí. Hlučínské církevní matriky z let 1943 až 1945 se totiž ztratily a podle tamního faráře Petra Raka je pravděpodobné, že se o to postarali funkcionáři minulého režimu. „Jen v indexu matrik farnosti jsem našla oznámení, že Hedvika Krupová zemřela v roce 1945 ve věku třiceti let,“ uvádí. Sabina Máchová.

Brutální znásilnění Hedviky Krupové je ale v Hlučíně dost známá věc. Paměti národa o tom vyprávěl Josef Hlubek, který oběť znal. „Byla to moc pěkná žena,“ říká. Od své matky, která umírající Hedviku Krupovou navštívila s hrnkem smetany, věděl, jak těžce ji násilníci poranili. Další pamětníci z Hlučínska, například Richard Němec nebo Gabriela Hluchníková, vyprávěli i o jiných případech sexuálního násilí, kterého se v roce 1945 beztrestně dopouštěli vojáci Rudé armády. Po celé republice po sobě osvoboditelé zanechali bezpočet zneuctěných žen.

Rudolf Krupa slyšel, že na jeho matku se vrhla celá četa sovětských vojáků. „Prý jich bylo až dvacet šest, ale přesně se to už nikdo nedozví,“ říká. Je mu líto, že si matku tak málo pamatuje. „Všichni říkali, že byla hodná, moc pěkná, veselá a že ráda zpívala. Otec ji prý měl velmi rád,“ dodává. Matka měla blond vlasy a i po třech dětech byla štíhlá jako proutek.

Letěl jsem k tátovi a oba jsme brečeli

Rudolf Krupa přišel na svět 5. března 1942 v Hlučíně jako třetí dítě Hedviky a Adolfa Krupových. Měl dvě starší sestry. Anna se narodila v roce 1934, Marie roku 1936. „Byla válka, Hitler byl ještě populární, měl jsem se jmenovat Adolf, ale matka prý byla ostře proti,“ říká pamětník.

Otec, který se narodil roku 1900, pocházel ze selské rodiny v Hlučíně a vystudoval obchodní školu. Dělal vedoucího obchodu v Ratiboři. Rudolf Krupa přesně neví, kdy musel otec narukovat do wehrmachtu. Poslali ho do Francie a pak do Belgie, kde ho zajali Angličané. Vrátil se v roce 1948. O tom, co se stalo jeho ženě, prý dostal zprávu, chtěl jet hned domů, ale nepustili ho.

Na chlapce dohlížela hlavně nejstarší sestra Anna a poté k nim přišla příbuzná Marie Šuba, na kterou se osiřelý Rudolf upnul. „Teta Mary, jak jsem jí říkal, byla strašně hodná. Měl jsem ji moc rád. Sestry říkaly, že jsem za ní chodil jako zvonek, že to bylo až nezdravé. Byl jsem závislák,“ říká. Marie u nich byla asi tři roky. Měla muže i syna ve válce, a zatímco syn, pilot německého letectva, padl v Polsku, manžela několik let po válce našla a odjela za ním do Německa. „Sestry říkaly, že jsem pak na ni čekal a v noci jsem chodil otevírat dveře od baráku, aby mohla přijít,“ vypráví Rudolf Krupa.

Živě si pamatuje na otcův návrat ze zajetí. „Přijel s dalšími bývalým zajatci do Děhylova. Bylo jich hodně. Do Hlučína šlapali pěšky. Šli jsme mu naproti. Chlapi byli šťastní a veselí. Hledal jsem tátu mezi nimi a všichni říkali, že to bylo zvláštní, že jsem ho poznal, i když jsem si ho nemohl pamatovat. Vykřikl jsem: ‚Táto!‘ a letěl jsem k němu. Brečel a já s ním.“ Otce zaujaly chlapcovy bosé nohy. „Tehdy se lítalo boso. Měl jsem nohy dorasované, nehty okopané. Táta se mi na ně podíval a to nezapomenu, jak řekl: ‚Ty musíš být pěkně divoký. S tebou asi bude zábava,‘“ vzpomíná.

Byl rád, když zjistil, že otec Hitlera nemiloval

Později mu otec vyprávěl o válce. „Zpočátku jsem si myslel, že byl zarytý Němec, ale ve skutečnosti Hitlera z duše nenáviděl. Také říkal, že mu to nemusím věřit, ale že během války ani jednou nevystřelil. Tvrdil, že celou dobu dělal úředníka. Ani v zajetí to neměl špatné,“ vypráví. Nejhorší prý bylo, když v Belgii čekali asi týden v dešti na pláži na loď a neměli se kam schovat. Muži tam umírali a zemřel i jeho kamarád. První práce, na kterou ho poslali v Anglii, byla na statku zamořeném potkany.

Po návratu domů pracoval Adolf Krupa v Hlučíně jako vedoucí obchodu se smíšeným zbožím. Našel si druhou ženu Annu Pačkovou. „Byla hodná a lidé ji obdivovali, že si vzala chlapa s holou hlavou, který má navíc tři děti,“ říká. S otcem zažil těžké časy. Byl přísný a honil ho do práce. Dřeva musel jako kluk nasekat celé hromady. To ale bylo to nejmenší. „Měl v sobě nahromaděnou zlost a vybíjel si ji na mě. Neviděl jsem, že by uhodil Aničku nebo Mařenku, ale mě mlátil jako žito. Byl to ďas. Jednu dobu jsem ho nenáviděl,“ říká.

Jednou, když mu bylo asi patnáct roků, se otci vzepřel: „Chtěl mi dát facku. Zkroutil jsem mu ruku a mlasknul jsem s ním na divan. Byl jsem strašně rád, že se to stalo. Pak už mě nebil a já jsem ho začal mít zase rád jako tátu. A když mi ještě řekl, že neměl rád Hitlera, všechno jsem mu odpustil.“

Chtěl jsem být mistrem světa na kole a lesníkem

Rudolf Krupa měl rád školu a od dětství miloval přírodu. Často chodil do lesů a k řece, sbíral houby a zajímavé kameny. Pionýrem se stát nesměl, otec to zakázal. Když dospíval, začal jezdit na vandry do Beskyd a Jeseníků. Hrál na trubku, dobře zpíval a naučil se jódlovat. Věnoval se cyklistice. „Chtěl jsem být mistrem světa na kole,“ říká. Nakonec se tohoto cíle vzdal. Cyklistika byla velká dřina a neobešla se bez kvalitní výbavy, na kterou neměl peníze.

Přál si jít studovat na lesnickou školu, ale nedostal doporučení. „Měl jsem zaracha, protože táta byl v německé armádě,“ říká. Vyučil se soustružníkem. „Zpočátku jsem to nenáviděl, ale pak k nám dali výborného mistra a začal jsem mít své řemeslo rád,“ vzpomíná. V roce 1961 ho povolala Československá lidová armáda. Narukoval do Rajhradu, pak ho poslali do Čáslavi. Po vojně pracoval v podniku Ústřední dílny OKR, v sedmdesátých letech působil jako soustružník na Katedře tváření kovů na Vysoké škole báňské v Ostravě. Poté pracoval v ostravském podniku Dřevovýroba a u Dopravních staveb Ostrava.

Oženil se s prodavačkou textilu Miladou z Hrabové. Narodil se jim Milan a pak Soňa. V práci ho hned po vojně marně lákali do komunistické strany. „Slibovali mi vyšší plat a všechno možné. Řekl jsem to tátovi a ten prohlásil, že jestli tam vlezu, přestanu být jeho synek,“ vypráví.

Když v srpnu 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, byl z toho nešťastný. „Byli to pro mě okupanti. U lesa za Darkovičkami si postavili stany a zabydleli se tam. Šel jsem jim vynadat, že tady nemají co dělat, že tady není žádná kontrarevoluce. Byla to hrozná doba a pak to bylo ještě horší,“ říká.

Tenkrát ještě pracoval na báňské škole. Zasáhla ho sebevražda mladého chemika, který neprošel normalizačními prověrkami a vyhodili ho ze strany i z práce. „Byl to skvělý kluk, inženýr, zástupce vedoucího katedry. Vypil prý kyanid draselný,“ tvrdí.

Nenávistí k Rusům bych si nepomohl

Byl nadšený, když se v listopadu 1989 i v Československu zhroutil komunistický režim. Špatně placená dřina u soustruhu ho už unavovala, a tak se pustil do podnikání, které bylo po čtyřiceti letech opět možné. Začal dělat taxikáře. „Slušně jsem si vydělal, když jsem vozil děcka z diskoték, jinak to nebylo nic moc,“ říká.

Poté prodával prstýnky pašované z Polska. Zpočátku na bižuterii dobře vydělával, ale někdo ho asi udal, přišla na něj celní kontrola a musel zaplatit vysokou pokutu. Prodával také náramky a řetízky z chirurgické oceli. „To byl velký hit,“ vypráví. Jezdil se zbožím po celé republice a připadal si svobodný.

V době rozhovoru pro Paměť národa v roce 2022 žil Rudolf Krupa s manželkou v rodném Hlučíně jako důchodce. Těžce nesl útok Ruska na Ukrajinu. „Je to hrozné svinstvo. Chtějí snad Ukrajinu rozsekat na maděru. Nechápu, čeho tím chce Putin dosáhnout,“ říká.

Ruská agrese na Ukrajině mu zase připomněla, že Sověti mu zavraždili matku. „Co se dá dělat? Jak bych si pomohl, kdybych Rusáky nenáviděl? I tam jsou lidé hodní a špatní, tak jako všude na světě. A tenkrát byla válka. A válka je hrozná. Vojáci jsou potom taky hrozní,“ řekl.