Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kroutil (* 1944)

• narozen 24. prosince 1944 v Praze

• v dětství se věnoval dramatické tvorbě a hudbě

• z kádrových důvodů nebyl přijat na vysokou školu

• po maturitě absolvoval zeměměřičskou nástavbu

• pracoval jako geodet na Plzeňsku a v Praze

• základní vojenskou službu sloužil v letech 1963-1965 v Karlových Varech

• v srpnu roku 1968, krátce před invazí vojsk států Varšavské smlouvy, odjel s kamarády na dovolenou do Bulharska

• přes Jugoslávii a Vídeň nakonec odcestoval do Švýcarska, kde získal azyl a zůstal až do roku 2003

• krátce před rokem 1989 se zřekl československého občanství, aby mohl naposledy před smrtí navštívit otce

• v současnosti (2020) žije znovu v Praze

Z výletu na Zlaté písky v Bulharsku, původně dvoutýdenního prázdninového rozptýlení tří dvacetiletých kamarádů, se v srpnu roku 1968 stala několikaměsíční anabáze, která jejich plány obrátila vzhůru nohama a pro dva členy skončila trvalou emigrací. František Kroutil (*1944) se přes Jugoslávii a Rakousko nakonec dostal až do Švýcarska, kde pak žil více než 30 let.

Nebýt invaze vojsk států Varšavské smlouvy do Československa, kterou vedl Sovětský svaz a sekundovaly mu armádní jednotky Polské, Maďarské, Bulharské a částečně také Německé lidové republiky, s velkou pravděpodobností by se Františkův osud odvíjel zcela odlišně. Ačkoliv vyrůstal v rodině, pro kterou rok 1948 a změny spojené s komunistickou vládou znamenaly výrazný obrat, nejspíš by se k tak radikální změně – emigraci – nerozhodl. Ocitl se však v situaci, která mu jeho setrvání v cizině usnadnila.

 

Dětský herec

Až do svých dvaceti tří let vyrůstal František v Praze Liboci na dohled Divoké Šárky. „Byl jsem při každé lumpárně, ale učitelé mi to omlouvali, protože jsem se výborně učil. Ale musel jsme se namočit do všeho, což někdy znamenalo i dvojku z mravů. Tehdy se na to ale tolik nekoukalo. Sice u Dismana jsem se musel kvůli tomu někdy i stydět, ale že by se z toho dělala nějaká tragédie, to ne. Byl jsem kluk ulice,“ říká, když vzpomíná na léta strávená na základní škole a v Dismanově rozhlasovém dětském sboru. Od dětství hrával na klavír a později také na pozoun. Po maturitě na „jedenáctiletce“ by sice rád pokračoval v herectví nebo studiu hudby, ale na přání otce se podvolil jeho pragmatické volbě: přihlásil se k vysokoškolskému studiu chemie. Tady ovšem zafungovaly tehdejší normy pro výběr uchazečů o univerzitní vzdělání. Na základě křivého nařčení otce z kolaborace za druhé světové války (za protektorátu byl členem policejního sboru) ze strany ředitelky školy Na Dlouhém lánu nebyl František ke studiu doporučen. Skutečnou přitěžující okolností ale nejspíš byly otcovy předchozí postoje: „Tatínek po válce střídal různá místa jako policista. Jeden čas byl i u kriminálky (...) Dokonce si pamatuji, že odjel na Slovensko, když Banderovci přecházeli přes Slovenské území a strávil tam nějakou dobu. Pak se vrátil do Prahy, a protože byl velice loajální k presidentu Benešovi, tak byl velitelem jeho ochranky na ruzyňském letišti, když přilétaly a odlétaly různé delegace.“ Po roce 1948 otec působil v Československém rozhlase. V 50. letech v reakci na politický proces s kolegou od policie odevzdal legitimaci člena KSČ a následně přišel o místo. Pracovní degradaci pak završilo jeho přidělení na státní statek v Jenči u Prahy. Rodina, která žila ve vile, již otec postavil ve 30. letech, tak najednou musela vystačit s polovičním platem. Úspory, které by roku 1953 pozřela měnová reforma, maminka prozíravě investovala do klavírního křídla, na které se naučil hrát kromě Františka i jeho starší bratr.

Kvůli nepříznivému kádrovému posudku a zamítnutí studia na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství se František ocitl po maturitě na nástavbě a po třech letech se stal geodetem. Po absolutoriu se na krátký čas dostal tzv. na umístěnku do Sudet. Dva roky si pak z jeho mladého života ukousla ještě základní vojenská služba. Jelikož ale zůstal věrný hudbě (působil např. v dixielandu Ivo Pešáka), strávil ke svému štěstí většinu vojny místo se samopalem s bastrumpetou. Svou snahu vystudovat vysokou školu nevzdával ani po návratu do civilu a znovu zkusil štěstí  – tentokrát na stavební fakultě Českého vysokého učení technického. Oznámení, že je přijat, se ale dozvěděl až v září roku 1968, když po řadě dní doputovali s kamarádem z Bulharska přes Jugoslávii do Vídně. S pomocí kamarádova vídeňského strýce navázali první telefonické spojení s rodiči v Československu.

 

Hurá na Zlaté písky, nebo ne?

Díky tomu, že si František od první chvíle dovolené, 16. srpna 1968, zapisoval, co přinesl každý jednotlivý den, vyvstává během četby jeho deníku poměrně věrný obraz dění, ale i vývoje vztahů mezi členy společenství vystavenými krizové situaci. Prostřednictvím do velké míry necenzurovaných popisů strastí a výzev, kterým skupinka kamarádů postupně čelila cestou na Západ a v utečeneckých táborech, ilustruje svoje tehdejší rozpoložení a problémy, se kterými se museli vyrovnávat. Už první den okupace, 21. srpna 1968, mají díky taktickému přesunu do jiného kempu, kde je více krajanů, a rozhlasovému vysílání dostatek informací pro to, aby nečekali a rozhodli se opustit zemi, která se na okupaci Československa přítomností svých jednotek aktivně účastnila. „Zprávy se poslouchají až do časného rána, vypětí nervové je maximální a nikdo si ani neuvědomuje, že by měl odejít zavřít [oči] alespoň na chvíli a pak se náhle probudit s vědomím, že minulý den byl jen zlým snem - a kéž by všechno tragické bylo jen lživým snem!“ píše v závěru zápisu z 21. srpna František. Následující den se přátelé rozhodnou připojit ke skupince mladých lidí a společně se vydají do Jugoslávie. Obavy o hladký přechod hranic, strach z bulharských vojáků přítomných ve vlaku a úzkost z deportace rozptýlí až setkání s Jugoslávci: „Vlak se konečně hne a my vyrážíme k naší metě. Pak už přichází jugoslávští celníci a se slovy: ‚Nazdar kluci, teď jste doma!‘ plácají nás po zádech.“

Původní plán dojet do Mostaru a dál k moři ale vezme za své v Sarajevu, kde skupinka nakonec využije služeb tábora v Ilidži, který se pro Čechoslováky právě otevřel. Setkávají se se solidaritou a podporou a z této chvíle také pochází fotografie u stanu s velkým portrétem Alexandra Dubčeka, který získali na sarajevské demonstraci na podporu Československa. Ačkoliv trávili většinu večerů u rozhlasu, dostala se postupem času ke slovu i jejich kytara a písně Semaforu. „Bylo nás devět nebo jedenáct. (...) Postavili jsme si stan a žili s pomocí Jugoslávců, kteří nás krmili a vařili nám. Večer jsme se tam starali o kulturní program. Protože jsme s sebou měli pořád kytaru, tak jsem s mým kamarádem zpíval dvojhlas. A byl tam i jeden vtipálek, který vyprávěl vtipy, protože Jugoslávci chtěli, aby nebyli Češi tak smutní. Aby trochu žili, protože to bylo velice tristní. Člověk vůbec nevěděl, co se děje doma. Bylo to velice těžké,“ vzpomíná.

Už o pár dní dál se ale situace mění a kemp, který měl sloužit jen ke krátkodobé pomoci, se začíná vylidňovat. V té době se hoši rozhodnou zkusit štěstí a domů se nevracet. Se zastávkou na konzulátu v Záhřebu se vydávají do Vídně. „Hodinu před příjezdem vlaku se přesunujeme na nástupiště, kde se srocují ohromné davy Čechů. Každou chvíli přijede nějaký vlak a lidé se do něho vrhají a zase vylézají. Zmatek roste, protože už je dávno po době, kdy vlak měl vyjet směr Vídeň. Konečně je tady, zastavuje a v mžiku je narvaný k prasknutí. Lidé uléhají na uličkách, každý jen touží, aby už jel,“ líčí František atmosféru cesty na Západ. Ta pravá zkouška na ně ale čeká až v cíli, ve Vídni. Tady poprvé skutečně zakusí realitu běženců, kteří zůstávají bez prostředků v cizím státě se statusem uprchlíka. Azyl nachází v táboře Arzenál zřízeném v historických prostorách vojenského skladu zbraní. A hned následující den (1. září) získávají turistická víza pro cestu do Švýcarska, aniž by zatím tušili, jak je nakonec využijí.

 

Vyhlídky a skutečnost

Ve Vídni se cesty tří přátel nakonec rozešly – Antonín Špergl se rozhodl pro návrat domů, František a Petr Václavík zůstali. Postupně je opustili i další členové skupiny a prohloubila se společná krize podpořená nejasnými vyhlídkami. Díky pomoci Petrova vídeňského strýce pana Kauckého si po sérii různých brigád našli stálejší práci v továrně Philips. Ve Vídni nakonec setrvali do 29. září. V té době už měli spojení s domovem. Dokonce se jim podařilo setkat s Petrovou matkou, která jim, coby zaměstnankyně Červeného kříže, přivezla jejich domácí oblečení, které s přicházejícím podzimem už citelně postrádali. František také dostal dopis od přítelkyně Jiřiny, která strávila okupaci Československa shodou okolností také mimo domov u příbuzných v Kanadě.

Nočním vlakem po koncertu Ray Charlese, do kterého usmíření přátelé na poslední chvíli investovali vydělané peníze, odjeli do Švýcarska a opět díky intervenci Petrovy matky našli azyl v Curychu. Přes počáteční ohromení a vstřícné přijetí ale zákonitě postupně během týdnů přicházelo vystřízlivění. Ohlásila se denní rutina zaměstnání a volného času, který bylo mnohdy těžko naplnit. I přes vlídnost bytných, manželů Arnolda a Elisabeth Van der Waerdenových, kteří se jich velkoryse ujali a brávali je na výlety a do restaurací, se čas od času přikradla tíseň a osamělost. Chyběla parta, přátelé, se kterými by šlo sdílet volný čas. Díky domácím se nakonec povedlo na Vánoce zařídit, že se cestou z Kanady domů do Československa na pár dní v Curychu zastavila Františkova přítelkyně a ve stejný čas přijela milá i za Petrem.

V květnu roku 1969 se za Františkem vypravili i jeho rodiče. V té době stále ještě bydlel s kamarádem, ale už si oba „polepšili“. Našli stálé zaměstnání a za první úspory si František pořídil maličkého ojetého volkswagena. Tím pak rodiče během návštěvy vozil po výletech v horách, kde jim manželé Van der Waerdenovi půjčili svou chatu. Když nastal čas odjezdu, bylo jasné, že se „loučí na delší dobu. Otec, když viděl, že se nám vlastně dobře daří, tak už nechtěl mermomocí, abychom se vrátili. I když hned řekl, že mu policie dovolila, aby mohl vycestovat jen díky tomu, že byl už v penzi, jinak by s matkou nesměli. A že mě má přemluvit, abych se vrátil. Otec samozřejmě na jednu stranu říkal, měl by ses vrátit, ale dodával, já ti to neradím. Tím to byla mezi námi vyřízená věc a víc jsme se o tom už nebavili,“ říká František. Do srpna 1969 se za ním dostala ještě sestra a pak se hranice uzavřely.

Nový vítr do plachet pak přineslo soužití s Františkovou přítelkyní Jiřinou Linhovou, která se ho rozhodla následovat a v září roku 1969 se vzali. Samostatné bydlení našli v Schaffhausenu, 50 km severně nad Curychem. Oba měli velké štěstí, že se jim podařilo najít zaměstnání v rámci svých profesí. František pokračoval jako geodet a Jiřina našla uplatnění jako zdravotní sestra. S rozestěhováním dvou kamarádů, Františka a Petra, se nakonec postupně jejich přátelství vytratilo. František se ženou si našli nové přátele a známé mezi krajany a stali se součástí československé komunity ve Švýcarsku. Pouto naopak nadlouho neztratili s manželi Waerdenovými, kterým byl František za kmotra jejich dceři. A po narození dcery Barbory své kmotrovství oplatila Kroutilovým i paní Elisabeth. V rámci setkávání krajanů hrával František pravidelně s partou lidí na kytaru, v Schaffhausenu zpíval ve sboru a později i s dcerou jezdívali na poutě organizované Čechoslováky. Zajímal se o dění doma a coby svobodný občan, na rozdíl od svých krajanů za železnou oponou, mohl svobodně a bez postihu číst knihy zakázaných exilových autorů.

Dálka, která ho dělila od sourozenců a rodičů doma, se zdávala malá, když si telefonovali nebo psali. Ve chvíli, kdy otec onemocněl a bylo jasné, že umírá, se stala nepřekonatelnou. Krátce před rokem 1989, aby mohl svého otce navštívit, se musel František v souladu s tehdejšími komunistickými zákony vzdát československého občanství. Sametové revoluce a pádu komunismu se otec už bohužel nedožil. Ani chvíle, kdy se mohl František do republiky znovu svobodně vracet opět jako její občan.

Zápis ve svém deníku z 21. srpna 1968, dne, který Františkovi nasměroval život docela jiným směrem, nadepsal „Tragédie malých národů se opakují“. Myslel tehdy určitě na události z roku 1956 v Maďarsku nebo o tři roky dříve ve východním Německu nebo polské Poznani. Bilance okupace Československa v roce 1968 nebyla tak strašlivá jako třeba v Maďarsku, kde se počty obětí počítaly na sta a v odvážných odhadech přes tisíc. V tehdejší ČSSR zemřelo 137 lidí. Do emigrace odešly desetitisíce občanů včetně řady umělců a inteligence, pro které byl další život v totalitě nemyslitelný. Na dlouhé dekády se rozdělily rodiny a přerušila pouta mezi přáteli. Pod totalitním jhem sklonily hlavy zástupy lidí.

Věnování Františkova otce, které do synova deníku vepsal během své první návštěvy ve Švýcarsku, vybízelo k zamyšlení jak tehdy, tak i dnes: „Buď vždy hrdým Čechem a nezapomínej na svou vlast, která bude opět krásná, až tam lidé najdou sami sebe.“