Andrej Krob

* 1938  

  • „To byla ta moje nevíra a také to bylo tou výchovou, že jsem si nemyslel, že by sovětský člověk byl schopen nějakého zlodušství a nějakého zla. I když ten důkaz byl jasný, co se týče okupace a tak dále. Můj nesouhlas byl jednoznačný. Jednou jsem šel s manželkou. Manželka vezla kočárek s malou Sylvou, bylo to pár dní, co se narodila. Na Pankráckém náměstí, tam, jak se jde nahoru, jsme se procházeli a tam projížděl náklaďák obsazený ruskými vojáky. No a já jen tak z blbosti, jsem směrem za nimi zvedl pěst a takto jsem na ně ukazoval zmačknutou pěst. A jeden takový mladý kluk, vstal z té lavičky, a namířil na mě samopal. Moje manželka padla do mdlob a pro mě to bylo nepochopitelné. Já si říkal, že ruský člověk je dobrý, ten nezabíjí dobré lidi. I tohle to všechno byl jakýsi výsledek výchovy.“

  • „Mám takový bezprostřední zážitek. Pamatuji si, že jsem se ocitl na Václavském náměstí v okamžiku, když projížděla nějaká kolona vracejících se zajatých českých politiků. Objevil jsem se u nějakého auta, bylo tam spuštěné okénko, tak nejelo to rychle, jelo to směrem k tehdejšímu parlamentu. Naskočil na to stupátko a koukl jsem do okénka a tam seděl Smrkovský, tak jsem říkal: ‘My jsme vám drželi palce a nezradili jsme, my jsme zůstali s vámi.‘ To jsem ještě přesně nevěděl, jak to s nimi bylo. Smrkovský byl velmi smutný a pak jsem se s tím tvořícím se davem dostal tam, kde stál dříve parlament. Tam všichni ukazovali pěstičky a řvali, ať žije ten a onen. Najednou se podívám doleva a vedle mě je Emil Zátopek s Danou Zátopkovou. Další velký zážitek s českým velikánem.“

  • „Díky tomu, že jsem měl tu práci v TVARU Pardubice a dobrého mistra, tak jsem dostával práci v Trutnově. Prostě jsem těsnil okna v Trutnově. Vždycky když tam Vašek byl, tak já taky, protože jsem tam měl blízko práci. Byli tam takoví dva legendární kluci, dva policajti, jmenovali se Dvořák a Novotný. Klasická česká jména. Myslím si, že jsou to také nějaké románové postavy v těch Vaškových spisech. A protože ti estebáci měli málo lidí, tak tihle dva dopraváci tam občas za ně zaskakovali. A jednou byla taková vyhraněnější akce a oni mi sebrali řidičák. No, já jsem měl druhý den novou štaci v Trutnově, tak jsem tam šel, ale musel jsem pešky. Bylo to nějakých šestnáct kilometrů, to pro mě tenkrát nebyl problém. Také jsem si asi někde pomohl autobusem, ale to už si přesně nepamatuji. Přišel jsem do toho domu, kde mi mistr ve sklepě připravil materiál a byla tam taková vizitka a na ní napsáno, že první štaci mám domluvenou u toho a toho. No a tak já jsem vzal tu vizitku, přečetl jsem si jméno a tam bylo Novotný. Tak jsem šel, zazvonil jsem a otevřel mi ten chlap, co mě sebral ty papíry.“

  • „Ten konec války, což si tak ještě pamatuju, se tam na náměstí objevily vlečňáky se slámou, asi dva nebo tři. A v těch vlečňácích seděli prostě vyhladovělí, otrhaný ruští zajatci. A to byl prosím pěkně pětačtyřicátej čtyřiačtyřicátej. No, spíš to bylo jaro 45 už, jo. A máma měla takovou tendenci prostě těm hladovejm Rusům tam nějak hodit do toho vlečňáku nějaký jídlo. Tak koupila chleba a teď tam stála takhle s tím chlebem a jel kolem mladej kluk na kole a říkal: ‚Vy jim to chcete hodit, jo?‘ Máma říkala: ‚Jo.‘ Říkal: ‚Dejte to sem.‘ Vzal ten chleba, nastartoval to kolo, projel kolem toho vlečňáku a hodil to do toho vlečňáku. Ale to, co se tam dělo, tak to bylo ukrutný. Tam začala normální rvačka o ten chleba. Tak to byl teda úděs. A pak jsem je viděl, ty chlapy, chodit po jednom, po dvou Mělníkem a většinou si drželi kalhoty, protože oni to řešili tak, aby jim neutekli, tak že jim brali pásek, a prostě oni si museli držet kalhoty, aby jim nespadly. Tak to jsou takový minizážitky kluka.“

  • „V podstatě ještě předtím, než došlo k tomuhletomu vyhazovu, tak jsem šel tenkrát za uměleckým šéfem Chundelou a řekl jsem mu: ‚Pane režisére, já jsem si vědom toho, že tady nemůžu zůstat, a já nemám zájem ublížit vám tady a já nemám zájem, aby to mělo následky pro vás pro všechny. Čiliže já balím kufry a jdu pryč.‘ Nicméně došlo k tomu, že... tenkrát mi byl takovým pomocníkem při těch dopisech, kdy jsem psal ty svoje protesty proti vyhazovu atd., taky vyhozenej odborář, Luděk Pacovský se jmenoval. A Vašek (Havel). A když jsem potom jim nějakým způsobem řekl o svém rozhodnutí prostě nekomplikovat ty místa, ve kterejch jsem působil, a odejít odtamtud, aby oni se mohli v podstatě distancovat od toho... Bylo mi řečeno, že bych neměl odcházet. Že se vůči mně ten Vodička a vůbec ten režim dopouští něčeho, čemu bych se měl postavit. Tzn. dopouští se toho, že já, který jsem nic neudělal, jenom jedno ochotnické představení, že najednou mám existenční potíže, že najednou mám chodit od zaměstnání k zaměstnání, až najdu to, který oni mně milosrdně dovolej dělat atd. A říkali: ‚Postav se tomu. Ať si to každý vylíže až do konce.‘ Já jsem nebyl tak úplně zajedno, protože já tuhle povahu nemám. Já si dělám za sebe a nerad lidi přivádím do nějakých malérů, že jo. Ale nakonec jsem přiznal, že na tom argumentu něco je, a tím vlastně rozhodnutím jsem se stal jakýmsi bojovníkem proti nesvobodě, jo. Tím, že jsem řekl ne, tím, jak jsem bojoval o to, abych si uhájil tu existenci – uhájit jsem si ji nemohl, že jo. Tak vlastně jsem zaujal nějaký politický postoj, že jsem se postavil proti nim.“

  • „Protože já, když jsem dostal výpověď pro přebytečnost, tak jsem to dal k soudu a soudil jsem se. Ale nechtěl jsem se soudit. Já jsem říkal: ‚Václave (Havle), já to předpokládal, že to takhle dopadne. Tak jak si myslíš, že jsem si myslel, že mě tady v tom divadle nechaj? Já počítám s tím, že se seberu a půjdu k nějaký jiný lopatě. Ona se nějaká ještě pořád najde.‘ Můj problém nebyl problém intelektuála, kterýho od nějakého psaní nebo od nějakého malování prostě nutěj dělat v kotelně, jo. Pro mě to byla lopatová záležitost. Tu násadu já jsem si vždycky dokázal pěkně upravit a ošahat tak, že mi padla do ruky, a s tou lopatou, obrazně řečeno, já nebyl v žádném sporu. A nijak mě to neponižovalo, držet tu lopatu. Naopak, měl jsem svou dělnickou hrdost.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha, v bytě A.K. + ve studiu Paměť Divadla Na tahu (šest rozhovorů: 4. 6., 12. 6., 3. 7., 16. 7., 24. 10. a 5. 11. 2013) , 04.06.2013

    (audio)
    délka: 12:50:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 8

    Praha , 04.07.2017

    (audio)
    délka: 01:46:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vše, co jsem prožil, má pro mě nějakou hodnotu

AK 3_portret.jpg (historic)
Andrej Krob
zdroj: dobové foto - archiv Andreje Kroba, současné foto - Magdaléna Holá (dříve Rajčanová), 2013

Andrej Krob se narodil 14. dubna 1938 v Chebu, kde žil se svými rodiči a starší sestrou. Otec byl státní zaměstnanec a jako stavební inženýr změnil několikrát své působiště. Válku a osvobození rodina prožila v Mělníku. Po válce žili v Děčíně, v Hradci Králové a nakonec se přestěhovali do Prahy. Rodiče Andreje Kroba přišli do Československa ve dvacátých letech. Otec jako navrátivší se volyňský Čech, matka, také původem z Ruska, doprovázela svého otce na pracovních cestách a rozhodli se zůstat v Československu. Po rodičích je pamětník původem Rus. Vyrůstal v prostředí, kde se mluvilo rusky a podobně se i smýšlelo. Jak říká, z této rodinné skořápky se postupně vymaňoval. Nejprve pracoval v dělnickém prostředí. Po vojně působil v divadle jako kulisák a jevištní technik. Blízce spolupracoval s Janem Grossmanem, ale také s Václavem Havlem, Liborem Fárou nebo Zdeňkem Urbánkem. V listopadu roku 1975 předvedl svou inscenaci Havlovy hry Žebrácká opera v Horních Počernicích. Následovaly výslechy StB, odchod z divadla a na třináct let se stal montérem. Patří mezi první signatáře Charty 77. V osmdesátých letech se podílel na tvorbě Originálního videojournalu. Po roce 1989 se začal svobodně věnovat práci divadelního a filmového režiséra. Natočil několik dokumentárních filmů a jeho inscenace převážně Havlových her, které připravuje s obnoveným Divadlem Na tahu, lákají diváky i v roce 2016.