Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Křížová (* 1926)

• narozena 29. července 1926 v Ptáčově

• rodiče Bohumír a Emilie Čechovi obdělávali statek o rozloze 17 hektarů

• od nejútlejšího dětství pracovala v zemědělství

• vychodila pouze místní malotřídku

• v obci Ptáčov několik let vyrůstal také Jan Kubiš, vychováván zde rodinou Mityskových

• po atentátu na Heydricha byla rodina Mitiskových vězněna

• Čechovi, vzdálení příbuzní Kubiše, se také obávali zatčení

• v květnu 1945 na statku pobýval důstojník Rudé armády

• po roce 1948 rodina čelila šikaně kvůli soukromému hospodaření

• 1952 se Marie provdala za Ludvíka Kříže

• statek Čechových zestátněn roku 1958

• Marie pracovala jako uklízečka a prodavačka

„Pracovali jsme těžce už jako malé děti. Ještě jsme nechodili do školy a už jsme museli chodit sekat kopřivy pro housata,“ říká Marie Křížová o svém dětství v zemědělské rodině na Třebíčsku. 

Narodila se 29. července 1926 ve vsi Ptáčov. Její otec Bohumír Čech se jako voják rakousko-uherské armády účastnil první světové války. „Prošel všecky bojiště mimo Turecka a říkal, že nejhorší to bylo na Piavě,“ vypráví Marie Křížová. V nejtěžší chvíli prý měl otec v úmyslu nechat si přejet nohu, aby byl propuštěn jako invalida. Teprve na poslední chvíli ho zadržel důstojník, který vojákům oznámil, že válka už končí. 

Po návratu se seznámil s Emilií Dvořákovou, která se za něj provdala roku 1923. Společně hospodařili na statku, jehož rozlohu pamětnice udává jako „šedesát mír orné půdy a třicet mír pachtů“. (Míra je stará plošná jednotka, která odpovídá cca 1918 metrům čtverečním, takže Čechovi mohli dohromady obdělávat zhruba 17 hektarů, pozn. red.) Postupně se jim narodilo pět dětí, Marie přišla na svět jako druhá nejstarší. 

Děti byly odmalička vedeny k práci v zemědělství. Rodiče zpočátku na statku zaměstnávali služku a kočího, ale když děti povyrostly, postupně musely jejich práci převzít. Marie proto navštěvovala pouze jednotřídku v Ptáčově a dál už ve vzdělání nepokračovala.

V lednu 1938 se jedenáctiletá Marie stala spolu se sourozenci svědkyní podivuhodného přírodního úkazu, polární záře, která tehdy byla viditelná v celé Evropěí: „Hráli jsme si s babičkou na slepou bábu a najednou mladší sestra Božena vyskočila na stůl a povídá: ,Jejdamane, babi, někde hoří.‘ Celý obzor byl až do dálky byl červený, jako krvavý.“ 

Za Beneše řízky, za Háchy lístky 

Vznik protektorátu a začátek druhé světové války život na statku v Ptáčově zpočátku příliš neovlivnil. „Měli jsme se celkem dobře, Němci nám třeba dvakrát do roka dovolili zabít prase,“ říká Marie Křížová. Otec Bohumír Čech jako obecní radní musel spolu se starostou, četníkem a zástupcem německých úřadů chodit po obci na rekvizice, tedy zabavování zemědělských produktů ve prospěch státu. I sami Čechovi ovšem před rekvizicí ukrývali část svého obilí nebo mléka. Kontrolu ve statku proto vždy provázely velké obavy. Marie Křížová vzpomíná, že německý odhadce jednou přivřel oči se slovy: „Hitler má dost, to stačí.“ Její rodiče také vypomáhali některým městským rodinám, které na rozdíl od nich byly odkázány na potravinové lístky. 

Čechovi neměli doma rozhlas, její otec a další muži ze sousedství však za války tajně chodili poslouchat zahraniční rozhlas k sousedům Kybalovým. Matčin bratr měl doma na zdi mapu Evropy, na níž si špendlíky zaznamenával postup spojeneckých armád. I děti znaly některá hesla proti Němcům a protektorátní vládě: „Prezident Hácha, Hitlerův brácha“ nebo „Za Masaryka jsme měli maso, za Beneše řízky, za Háchy lístky, za Hitlera budem oblizovat pysky.“ 

Hon na Kubišovy příbuzné

Po atentátu na Heydricha v červnu 1942 život celé vesnice ovlivnila skutečnost, že nějaký čas tu před válkou prožil jeden z atentátníků, Jan Kubiš. 

Ten se narodil v nedalekých Dolních Vilémovicích jako syn Františka Kubiše a Kristiny, rozené Mitiskové. V šesti letech ztratil matku a ovdovělý otec se znovu oženil s Marií Dusíkovou, rozenou Čechovou. Podle slov Marie Křížové tato „macecha“ neměla k malému Janovi dobrý vztah, a tak ho v sedmi letech poslali na vychování ke strýci a tetě Mitiskovým do Ptáčova. Po absolvování základní školy pracoval v okolí jako čeledín a kočí. 

Marie Křížová vzpomíná, že jako devítiletá dívka na podzim 1935 viděla Jana Kubiše oslavovat s kamarády odvod do armády: „Byl celý vystrojený, ozdobený kytkami. Skákal tam opilý, měl radost, že je ,schopen bez vady‘. Já jsem si říkala, kdyby tak nějakou tu kytku ztratil, ráda bych si ji nechala.“ 

Od té doby Marie Jana Kubiše neviděla, i když po demobilizaci v roce 1938 se do regionu ještě vrátil a pracoval zřejmě v jirchárně v Třebíči. V červnu 1939 pak odešel do exilu. I do Ptáčova se dostala informace, že „Kubiš je v Alžíru“, kam připutoval v řadách Francouzské cizinecké legie. 

„Zrovna jsme kopali řepu. Všichni, kdo byli v polích, se museli vrátit do dědiny a říct, jestli známe to kolo a tu aktovku,“ vzpomíná Marie Křížová, jak v červnu 1942 ve vsi začalo vyšetřování atentátu na Heydricha. Německé úřady tehdy identitu atentátníků ještě neznaly. 

Brzy nato ale začalo zatýkání všech, kdo byli jakkoli spřízněni s Janem Kubišem. Nacisté zatkli a popravili čtrnáct jeho nejbližších příbuzných. 

Došlo také na rodinu Mitiskových z Ptáčova, která byla uvězněna v terezínské Malé pevnosti. „Dvě jejich krávy jsme museli vzít do našeho chléva, protože tam všechno zapečetilo gestapo. Museli jsme sklidit i jejich pole, ale jejich úrodu jsme dali zvlášť,“ říká Marie Křížová. Mitiskovi byli nakonec z Malé pevnosti propuštěni a zhruba po třech měsících se vrátili do Ptáčova. 

Během této doby však gestapo pátralo po dalších a dalších příbuzných Jana Kubiše. Velmi vzdáleně s ním byla spřízněna i rodina Čechových. Hrozilo, že příslušníci gestapa jejich příbuzenství odhalí v obecní matrice v nedaleké Trnavě. Tamní farář Václav Krška, který měl matriku na starosti, podle slov Marie Křížové proto slepil listy v matrice tak, aby se na spřízněnost obou rodin nepřišlo. 

V Třebíči už vítají Rusy

Po návratu Mitiskových se situace postupně uklidnila, zejména mladí obyvatelé Ptáčova se však nadále obávali povolání na nucené práce v Německu. „Zemědělce neodváděli, ale ty, kteří pracovali například v Třebíči, ano.“ 

Přetrvávaly také obavy z německým kontrol a domovních prohlídek. Jednou dorazili vojáci v helmách okolo páté ráno, když se Marie chystala do práce. „Já jsem se tolik bála, že jsem utekla do chléva. Chtěla jsem se ztratit mezi dobytkem. A oni vešli zrovna do chléva. Myslela jsem, že si snad lehnu pod žlab, aby mě neviděli. Ale jeden z nich mě zahlédl a naznačil tomu druhému, aby šel pryč. On viděl, že se bojím. Hledali partyzány, víte?“ 

Když se na jaře 1945 k Ptáčovu blížila sovětská vojska, Mariin otec s místním učitelem hlídkovali na kopci a sledovali postup armády. „Slyšeli jsme výbuchy a chystali jsme se do sklepa k Vítům. Tatínek přiběhl a říkal: ,Nebojte se, to v Třebíči už vítají Rusy.‘“ 

Sovětští vojáci se utábořili nedaleko Ptáčova. Přímo na statku Čechových se ubytoval jeden z velitelů, civilním povoláním inženýr. „My nesmíme Čechům ubližovat, to máme nakázané,“ zdůrazňoval tento důstojník a přísně trestal také veškeré pokusy svých podřízených o krádeže nebo sexuální obtěžování. 

Ženy na statku se nicméně v obavách ze znásilňování před sovětskými vojáky ukrývaly: „Za kůlnou jsme měli takovou komoru, kde byly dvě postele. Tam byly služky mého bratra, Ukrajinka, my čtyři sestry a maminka, všechny jsme tam byly takhle naskládané,“ říká Marie Křížová. Teprve když je důstojník opakovaně ujišťoval, že se jim nic nestane, Mariina starší sestra se odvážila vstoupit do kuchyně. 

Rudá armáda strávila v okolí Ptáčova asi dva týdny. „V jejich táboře vyhrávala kapela, vojáci nás zvali, ať si tam jdeme zatancovat. Přesně věděli, kolik v kterém čísle popisném bydlí holek. Ale my jsme se bály.“ 

Trestali nás za nic

„Ze začátku to bylo dobré. Říkali jsme si, teď máme svobodu. Ale pak to začali utahovat,“ popisuje Marie Křížová poválečný vývoj. 

S nástupem kolektivizace zemědělství se Čechovi jakožto soukromí hospodáři stali terčem perzekucí. Stále jim zvyšovali limit povinných dodávek, které se nedaly splnit, třebaže jim nezbývalo jídlo ani pro vlastní potřebu: „Trestali a pokutovali nás za nic. Neměli jsme ani peníze, ani jídlo. A pořád jsme dostávali pokuty, že nemáme splněné dodávky. Jednou dokonce, když naši byli na poli, přijela milice, vzali si troky a vynášeli ze sklepa brambory.“ V tomto těžkém období jim pomáhali lidé z města, kterým naopak oni vypomáhali v době válečného nedostatku. Kvůli podvýživě se Marie později potýkala s vážnými zdravotními problémy. 

Zabavováním produktů ale perzekuce neskončily: „Můj bratránek byl dvakrát zavřený a nakonec ho vystěhovali a jeho švagra také.“ Později oba pracovali na stavbě Vírské přehrady, kde byli paradoxně oceněni jako nejlepší pracovníci. 

Rodiče Marie Křížové soukromě hospodařili až do roku 1958, kdy byl jejich statek zestátněn. „Maminka dostala sto korun důchodu měsíčně a tatínek tři sta. Potom dělal nočního hlídače u dobytka nebo pracoval na váze.“ 

Nekonečný řetěz komunistické perzekuce

Marie se roku 1952 provdala za Ludvíka Kříže, Slováka, který se dostal do Čech jako sirotek po první světové válce a adoptovala ho rodina z Jihlavy. Vystudoval hospodářskou školu a pracoval jako ekonom. Ani on však v padesátých letech neunikl komunistické perzekuci, po návratu z vojenského cvičení roku 1954 musel krátce pracovat jako metař. 

Křížovi žili v Jihlavě, kde čelili nevyhovujícím bytovým podmínkám, dokud se jim nepodařilo získat družstevní byt. Marie kvůli zdravotním problémům mohla pracovat jen na částečný úvazek, pracovala například jako uklízečka v kancelářích nebo v mateřské školce.
Narodily se jim postupně dvě děti, dcera Marie a syn Ludvík. Komunistická perzekuce postihla v šedesátých letech ještě i jejich syna, když se po základní škole hlásil do učení. „Chtěl dělat strojního zámečníka, a oni pořád chtěli, aby šel na pekaře nebo do dolů,“ říká Marie Křížová. Nakonec se díky intervenci rodinného známého skutečně dostal na zámečníka a po vyučení vystudoval i strojní průmyslovku. 

Pád komunismu přivítala Marie Křížová s pocitem zadostiučinění, i když k hospodaření na statku se její rodina už nevrátila.