ak. malíř Jiří Krejčí

* 1899  †︎ 1977

  • „Do našeho studia a zábav stále častěji zasahovaly události světového významu. Po třech letech zasáhla válka i do naší třídy. Vyrvala z našeho středu dobrou třetinu žáků. I řady profesorů prořídly. Zajímali jsme se víc o současnou politiku než o dějepis. Zeměpis jsme studovali hlavně podle postavení válčících vojsk. Když bylo už jasné, že s Rakousko-Uherskem je konec, že se blíží naše národní osvobození, a v Rusku došlo k revoluci, účastnili jsme se různých protirakouských demonstrací, při nichž nás rozháněli chocholatí c. a k. policajti na koních s tasenými šavlemi. Slavný den pro nás byl 1. máj 1918, kdy byla velká národní manifestace. My jako nejvyšší ročník na gymnáziu, oktaváni, už před maturitou jsme strhli celou školu k účasti v prvomájovém průvodu. Ředitel gymnázia byl vynikající klasický filolog, doktor Pražák, autor tlustého latinsko-českého slovníku, ale byl to typický Rakušák, klerikál a despota, který se na ubohého študáka dovedl pronikavě podívat tak ledovým pohledem, až nás mrazilo v zádech. Přes jeho zákaz jsme sebrali tašky s učením, celá škola opustila budovu a zařadila se do májového průvodu, který byl po celé délce střežen kordonem policistů a vojáků. A tak jsme to v té neklidné době dotáhli k maturitě.“

  • „Když jsem na podzim roku 1919 vstoupil na starou slavnou, ale už ne c. a k. akademii, byl mým prvním učitelem v přípravce Loukota. Jako umělec byl jen takovým povrchním kýčařským rutinérem, jeho lechtivé obrazy nahotin byly hojně kupovány do buržoazních salonů. Ale byl výborným učitelem. Ten se dovedl svým žákům věnovat! Zde už byla zcela jiná atmosféra než na UMPRUM. Vládla tu srdečná družnost, při práci se zpívalo, často až moc. Nevládly tu žádné příkazy o stínování nebo nestínování, každý mohl dělat, jak chtěl, jen bylo důležité dodržovat správné proporce a anatomickou pravdivost. V roce přípravky nás už rozdělili do dvou všeobecných škol. Já patřil k těm, kteří se stali žáky profesora Bukovace. Byl tehdy dost populární svými obrazy líbivých dívčích aktů, což byly jeho dcerky. Maloval technikou pointilistickou, kterou odpozoroval od Serauta a ještě více snad od Itala Segantiniho. Byla to u něj jen taková povrchní manýra, my jsme ji posměšně nazývali metoda ‚pic pic‘.“

  • „Švabinského škola měla dobrou úroveň hlavně tím, že jsme se tam učili jeden od druhého. Švabinský sám nám moc nedal. Přicházíval jednou za týden, vždy v sobotu dopoledne. To se už nepracovalo, hotové věci musely být připraveny na takovém pultě a Švabinský byl očekáván s velkým napětím. Byl tam poskok, sluha. Jmenoval se Cyrín, celý se chvěl strachem, jak to dopadne. Šel předem otevřít dveře, aby se mistr nemusel obtěžovat otvíráním dveří. Švabinský vešel do ateliéru, nasadil si cvikr a svým nosovým hlasem začal kritizovat. Někdy ta kritika dopadla dost zdrcujícím dojmem. Bauch jednou dostal tak vynadáno, že div neomdlel. Někdy byly jeho posudky až sprosté. Například mně jednou řekl: ‚To jste se přímo posral, Jirko.‘ Tím, že jsme nechodili do hlavní budovy akademie, ztratili jsme kontakt se spolužáky. Byli jsme tam jaksi sami pro sebe, jako jedna rodina. Tím jsme se také hodně sblížili. Poznal jsem tam několik malířů, jejichž práce později něco znamenala v našem umění. Třeba s Miloslavem Holým, hodně tehdy dělal grafiku se sociální tematikou. Také s Janem Bauchem, který se už tehdy projevoval jako malíř velmi živelného, vášnivého a nespoutaného projevu. Někdy až surově naturalistického. Jednou velmi naturalisticky a přímo drasticky zobrazil porod. Vysedával tam Cyril Bouda, trpělivě a jemně vyrýval do desek své trošku až staromistrovské rytiny. Podobně také Petr Dillinger a Karel Müller vyrývali staromilské rytiny evokující vize staré Prahy a života v ní.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    pravděpodobně Praha, 01.01.1972

    (audio)
    délka: 07:56:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každé nové dílo musí být znovu vybojováno; běda malíři, který začne sériově vyrábět a přestane tvořit

Jiří Krejčí, kolem r. 1935
Jiří Krejčí, kolem r. 1935
zdroj: archiv pamětníkova vnuka Jakuba Huláka

Jiří Krejčí byl synem publicisty a sociálního demokrata Františka Václava Krejčího a Zdenky Vostárkové. Narodil se 1. prosince 1899 na Královských Vinohradech a s touto oblastí byl spjat takřka celý jeho život. Díky podnětnému rodinnému zázemí se od dětství věnoval mnoha uměleckým činnostem. V letech 1919-1925 vystudoval AVU v ateliéru Maxe Švabinského. Po krátkém pedagogickém působení přešel k žurnalistice, překladatelství, spisovatelské činnosti, kreslířství, výtvarné kritice a především k malbě. Spolupracoval s Právem lidu, Pestrým týdnem a Světozorem. Vytvořil si nezaměnitelný malířský a kreslířský styl, který bývá začleněn do imaginativního proudu českého umění 30. let. Smýšlel v sociálně demokratickém duchu a tato témata se otiskla i v jeho tvorbě. Roku 1940 se stal členem SVU Mánes. Publikoval kritické stati o Václavu Špálovi (1947) a Josefu Mánesovi (1949), klíčové však byly jeho Hovory o obrazech (1948). Jiří Krejčí byl dvakrát ženatý a měl tři dcery. Proběhlo ke dvěma desítkám autorských výstav (poslední v roce 2005) a jeho díla byla součástí mnoha desítek výstav kolektivních. Zemřel 8. června 1977 v Chřibské.