Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Hynek Krátký (* 1961)

Uměli ve vás vyvolat pocit, že nemůžete už věřit nikomu

  • narodil se 7. srpna 1961 v Praze

  • v roce 1980 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze 1

  • v letech 1980–1985 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor český jazyk – dějepis

  • po vysoké škole působil jako učitel na základních a středních školách

  • v roce 1991 začal pracovat v Kanceláři Poslanecké sněmovny, v roce 1994 na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy

  • od roku 1989 člen Křesťanskodemokratické strany; po roce 2006 ODS a Unie svobody

  • 1998–2002 člen Zastupitelstva ÚMČ Praha 6

  • v letech 1996–2012 působil v oboru IT a telekomunikací

  • od roku 2012 středoškolský učitel, dnes na gymnáziu Deutsche Schule Prag

Život Hynka Krátkého do velké míry ovlivnil zájem o historii a následné studium dějin. Byl to pro něj i impulz k přijetí víry do svého života, a to víry skutečně žité, v souladu se svým svědomím. Tak si již jako nastupující učitel dějepisu na střední škole v druhé polovině osmdesátých let kladl otázky, jak učit a nelhat, a zda je vůbec správné v této pozici setrvat. Toto dilema nakonec vyřešil při jednom náhodném setkání s Václavem Havlem, který mu dal odpověď. Byla to doba, kdy se začal aktivně stýkat s křesťanským disentem a účastnil se řady protirežimních akcí. Stejně aktivně se potom angažoval i v době sametové revoluce. Po ní odešel ze školství, aby se k učitelství po dvou desetiletích vrátil. V současné době zase učí dějepis a zase se ptá, jak ho učit co nejlépe. Tak, aby se z něj nevytratily zásadní souvislosti, aby se pravda neupravovala podle priorit učitele a aby měl i dnes čisté svědomí.

Uměli ve vás vyvolat pocit, že nemůžete už věřit nikomu

Hynek Krátký se narodil 7. srpna 1961 v Praze. V Praze se narodil i jeho otec Věněk Krátký, úředník, jehož předkové pocházeli z mlynářského rodu ve vsi Ostružno u Běstviny ve východních Čechách. Maminka Irena, rozená Hanfová, se narodila v Kopistech u Mostu. Její otec byl lékař a ona celý život pracovala jako zdravotní sestra. Hynek měl o dva roky mladšího bratra a celá rodina žila v Tomanově ulici vedle parku Ladronka. V roce 1967 nastoupil do první třídy do malotřídky na Břevnově. Začal chodit i do skautského oddílu, ale s nastupující normalizací komunisté skautskou organizaci zakázali.

„Bylo mi sedm let a byly to ty prázdniny mezi první a druhou třídou,“ vzpomíná pamětník na 21. srpen roku 1968. „Trávili jsme prázdniny u mých prarodičů v takové zapadlé zemi pod Železnými horami u Chrudimi.“ Z této oblasti pochází Hynkovi předci a žilo tam hodně příbuzenstva. „Bylo to šest tet, ve věku 50 až 60 let, které se o nás staraly. Já jsem se ten den probudil a bylo to hrozně divné, protože všichni dospělí byli najednou pryč. A jak to tak bývá, když je dítě samo doma, tak jsem si zapnul televizi a z ní jsem se dozvěděl, že se děje něco divného.“

Hynek si vzpomíná na zvláštní vysílání v televizi, kde hlásila moderátorka Kamila Moučková, že nás okupují armády Varšavské smlouvy. Častokrát musela vysílání přerušit a přesunout se jinam kvůli snaze okupantů narušit fungování československých médií. „Pak si pamatuju, že úplně vypadl obraz a chvilku byl jenom zvuk.“ Po nějakém čase se příbuzní vrátili domů a všichni byli velmi rozčilení. Hynek situaci ve svém věku příliš nerozuměl, ale pochopil, že se děje něco vážného. „Utkvělo mi z toho to, že asi bude válka.“

Do parku se nesmělo

Hynkovi rodiče je s bratrem po několika dnech vyzvedli a odvezli zpět domů. „Bydleli jsme vedle Ladronky a tam byl najednou vojenský park, kam se nesmělo a byl plný vojenské obrněné techniky.“ Na kraji parku před jejich domem stála řada tanků s hlavněmi namířenými do oken domů. „Rodiče nás rychle odvedli do zadních pokojů a přísně nám nařídili, že nesmíme chodit do pokojů, které mají okna na park.“

Hynek Krátký vzpomíná, že nějakou dobu poté byli doma jen s babičkou a někdo zvonil. S bratrem porušili zákaz chození k oknům a šli se podívat, kdo zvoní. U dveří stálo několik vojáků s kotlem a žádali obyvatele domu o vodu. Babička jim tehdy odmítla vodu dát s argumentem, že jim nerozumí. Později vojáci park vyklidili a přesunuli se jinam. Ladronka zůstala hodně zničená a nějakou dobu se do ní nesmělo chodit, dokud se neprozkoumalo, zdali tam nezůstala nějaká munice.

Jsi somrák, nebo vekslák

V září začal nový školní rok a Hynek se vrátil do břevnovské malotřídky. „Na tabuli bylo napsáno Pravda vítězí. Tenkrát jsme si říkali, že víme, o co jde, a že je učitelka odvážná.“ Po konci druhé třídy přešel Hynek na jazykovou základní školu Pod Marjánkou. Vzpomíná, že jeho spolužákem na této škole byl Petr Braun, který se později stal soudcem a proslavil se rozsudkem nad komunistickou prokurátorkou Ludmilou Brožovou Polednovou.

Po absolvování základní školy nastoupil Hynek Krátký na gymnázium Štěpánská. „Tam už to byla taková zajímavá parta. Tenkrát se říkalo, jestli jsi somrák, nebo vekslák.“ V období 70. let se mládež často identifikovala s nějakou subkulturou především podle hudby, kterou poslouchali. Jako tzv. veksláci se v tomto významu označovali mladí, kteří chodili na diskotéky a vyhledávali především západní značky a výrobky.

Hynek se ztotožňoval spíš s tzv. somráky, kteří velmi často nosili dlouhé vlasy a poslouchali bigbeatovou nebo punkovou hudbu. „Hodně mladých lidí stálo na půdě SSM a byli takoví progresivní. Byla to taková ta šedá zóna.“ Na gymnáziu fungovalo několik hudebních skupin, z nichž jedna dívčí skupina funguje pod názvem Zuby nehty dodnes.

Někomu se dostaly ty plakátky do ruky

V roce 1980 Hynek Krátký maturoval a se třídou se připravovali na poslední zvonění. „Někdo přišel s tím, že to uděláme jako dělnickou demonstraci.“ Spolužáci tehdy natiskli plakáty s hesly dělníků na demonstracích. „Třídní nám to rozmluvila, abychom dělali něco jiného. Tak jsme dělali něco jiného, ale někomu se dostaly do ruky tyhle plakátky.“

Gymnázium Hynek opustil a po prázdninách nastoupil na filozofickou fakultu ke studiu historie a českého jazyka. „Pak mi někdo volal, že je nějaký průšvih s tím posledním zvoněním, že se o to zajímá policie.“ Po nějaké době dostal Hynek předvolání na Veřejnou bezpečnost na Petřiny. „Byli tam dva chlapi v civilu. Dnes už vím, že to byla StB, tenkrát jsem vůbec nevěděl, že něco takového funguje.“         

Hynek se tak ve svých devatenácti letech dostal k výslechu. „Pro mě to byl fakt šok, takže si toho moc nepamatuju. Hráli na mě tu taktiku, že jeden byl hodný a druhý zlý. Vrátil jsem se dost zhroucený. Následoval psychický nátlak.“ Hynek nejprve vůbec netušil, proč u výslechu je, až později vyšlo najevo, že policisty zajímá poslední zvonění před prázdninami. Ukázalo se, že StB si jejich nevinné plakátky dala dohromady s dělnickými stávkami, které v tu dobu probíhaly v Polsku, a vyhodnotila studentskou rozlučku jako provokaci. „Říkali mi, že jsem udělal blbost, za kterou můžu vylítnout ze školy, a že jsou ochotní na to zapomenout, když podepíšu spolupráci.“

Nemůžete věřit nikomu

Po výslechu si vzal Hynek čas na rozmyšlenou, zda spolupráci podepsat, nebo ne. V tu dobu probíhalo zkouškové období, takže se rozhodl udělat rychle co nejvíc zkoušek a pak se nechat vyhodit z vysoké školy. Po zkouškách zavolal poručíkovi StB, který se mu představil jako Kubeš. Nepodařilo se mu dovolat, a tak se rozhodl, že pokus učinil a teď to může pustit z hlavy. „Pak jsem šel z přednášky a tohohle Kubeše vidím na schodech. Ve mně hrklo, tak jsem za ním přišel a říkám mu, že jsem se mu nedovolal. Nad tím mávnul rukou a ptal se mě na nějakého kluka, co jsem neznal. Pak už mě nekontaktovali.“

Z gymnaziální třídy byli všichni kontaktováni StB. Hynek Krátký ví o jednom spolužákovi, který nátlaku podlehl a spolupráci s tajnou policií podepsal. „Měli jsme několik srazů od konce gymplu, ale nikdy jsme se o tom nebavili.“ I když Hynek čelil nátlaku StB i později, tak tento výslech v jeho devatenácti letech byl pro něj nejhorší. „Oni velmi dobře umí ve vás vyvolat pocit, že na vás vědí všechno a vy se k tomu jen musíte přiznat. Člověk odchází s pocitem, že jim určitě někdo napráskal o vás informace a teď už nemůžete věřit vůbec nikomu.“

Čekal jsem víc autobusů

Vysokou školu tedy Hynek naštěstí opustit nemusel a na filozofické fakultě dostudoval historii a český jazyk. Po absolvování fakulty v roce 1985 musel nastoupit na roční vojenskou službu a pak začal působit jako učitel dějepisu na střední zdravotnické škole ve Školské ulici. Historie ho zajímala, a tak se přirozeně rozhodl oslavit i výročí 14. září 1987. „Já jsem si říkal, jak je to důležité datum, protože 14. září zemřel náš první prezident Tomáš Garigue Masaryk a roku 1987 je od toho 50 let.“

Hynek Krátký očekával, že na 50. výročí smrti prvního prezidenta bude národ spontánně uctívat jeho památku. Vypravil se tedy autobusem do Lán, kde je Masaryk pohřbený. „Ten autobus byl narvaný, tak jsem si říkal, jak je to dobře, ale stejně že bych čekal víc autobusů... Stál jsem za nějakým člověkem a postupně jsem zjišťoval, že ti lidé se nějak znají. Pak jsem zjistil, že stojím za Václavem Havlem a že jsou to chartisté.“

V Lánech se Hynek Krátký automaticky připojil ke skupině tehdejších disidentů a viděl, že okolo stojí jiní lidé, kteří si jejich průvod natáčeli. „Říkal jsem si, že to snad není taková hrůza, když se jdeme poklonit prvnímu československému prezidentovi. Kdybych byl sám, tak by mi asi bylo trochu úzko, ale takhle jsme byli plný autobus.“

Pozoroval, že v průvodu jsou dva druhy lidí. Jedni starší, jako byl například Jiří Dientsbier, a druzí mladí s dlouhými vlasy. „I z jejich rozhovorů jsem vytušil, že tam nejsou úplně kvůli Masarykovi, ale spíš tak z provokace. To byl underground.“ Tak se poprvé dostal do kontaktu s československým disentem. „Pro mě je ta hranice podpis Charty – a tu já jsem neměl odvahu podepsat.“

Jinak bychom na to neměli

Hynek Krátký patří do generace lidí, kteří se už narodili do komunistického režimu, a nedovedl si tedy představit, že se někdy situace změní a bude žít v demokracii. „Mně jako mladému člověku nejvíc vadilo, že směrem na jih a na západ můžu jet maximálně 150 kilometrů a tam končí svět.“ Pokud chtěl člověk za normalizace vyjet do zahraničí, musel získat devizový příslib a výjezdní doložku. To znamená, že si musel složitě zajistit výměnu peněz a potvrzení od policie.

V roce 1988 došlo ke změně ˜– nebylo již nutné mít devizový příslib, stačila jen výjezdní doložka. Tehdy se Hynkovi Krátkému podařilo do zahraničí vycestovat. V létě 1988 odjel se sestřenicí do Anglie. „Byli jsme stopem, protože jinak bychom na to neměli.“ Zpátky se vracel přes Německo. „Mával na mě nějaký chlap, že můžu jet s ním.“

Proč jsem se tak rozhodl

S tímto řidičem se dostal do severního Německa, mnohem dál, než původně potřeboval. Dalším stopem dojel na kraj Norimberku a pěšky se vydal na vlak, aby stihl být za hranicemi dřív, než mu výjezdní doložka vyprší. Na vlak mířil v noci, když procházel okolo velkého domu na kraji města. „Už jsem byl unavený, tak jsem tam zaklepal. Ten dům byl plný polských uprchlíků, kteří tehdy utíkali pryč.“

Hynek Krátký tam strávil noc a oni ho přemlouvali, ať nepřechází hranice zpět, ale požádá s nimi o politický azyl. „Byl jsem mladý, tak jsem se rozhodoval, jestli se vrátit do socialistického Československa, nebo jestli mám risknout život v emigraci.“ Nakonec se rozhodl do republiky vrátit a druhý den přejel vlakem hranice domů. „Přemýšlel jsem, proč jsem se tak rozhodl. Jestli jsem jenom srab, nebo je tam jiný důvod. To byl ten rozhodující moment, kdy jsem si říkal, že to musím dokázat.“

Někteří lidi se těšili, že bude drama

Pár dní po návratu poslouchal vysílání Hlasu Ameriky, kde se dozvěděl o tom, že se svolává demonstrace na 21. srpna 1988 u příležitosti 20. výročí sovětské invaze do Československa. Hynek Krátký, který se nedávno rozhodl v republice zůstat, neváhal a na demonstraci vyrazil. Tam se seznámil s představiteli tzv. Nezávislého mírového sdružení (NMS), které vedla mladá generace disentu, jako byli například Hana Marvanová nebo Tomáš Dvořák.

V tu dobu už Hynek Krátký víc než rok učil dějepis na střední škole, kde byla ředitelkou velmi zapálená komunistka. Hned první den v práci mu vytkla, že přišel v bundě s odznáčkem s britskou vlajkou. Od léta 1988 chodil na demonstrace, ale do větší spolupráce s NMS se ještě nepouštěl.

Demonstrace se od roku 1988 stupňovaly a stala se z nich pravidelná záležitost. „Někteří lidé se na to i těšili, že to bude drama, že přijdou policajti a bude hukot.“ V lednu 1989 přišlo dvacáté výročí upálení Jana Palacha a okolo tohoto výročí probíhaly demonstrace každý den. „Já jsem měl zrovna smůlu, že tenhle týden jsem musel jet na hory dělat instruktorský kurz, abych mohl jezdit jako instruktor se třídou.“

Zatkli celé nástupiště

Do Josefova dolu, kde Hynek Krátký plnil instruktorský kurz, se k němu dostávaly informace o demonstracích v Praze. „Teď jsem každý den poslouchal Hlas Ameriky, co se děje v Praze a hrozně jsem tam chtěl být taky.“ Po sérii pražských demonstrací byla naplánována na sobotu celonárodní pouť do Všetat, kde se Jan Palach narodil a kde měl hrob. Hynek Krátký odjel z kurzu už v pátek, aby se v sobotu mohl připojit.

„Šel jsem na nádraží Praha-Vysočany, najednou všude policajti se psy a všechno to sebrali. I babičky s kufry, prostě celé nástupiště zatkli.“ Zatčené policisté preventivně celý den drželi ve vazbě a vyslýchali je, aby se nemohli manifestace zúčastnit. V pondělí ráno byl předvolán k ředitelce školy, která měla informace o jeho zatčení. Tehdy se mu povedlo sehrát etudu, že nechápe, proč byl zatčen, a že měl namířeno za kamarádem.

Ať jdu k NMS, až nebudu moct učit pravdu

Ještě předtím v září roku 1988 vyrazil Hynek na folkový festival do Lipnice nad Sázavou, kde se mu povedlo již podruhé potkat s Václavem Havlem. „Moderoval to asi Dorůžka nebo Černý[1] a najednou říkal: ‚Mám pro vás překvapení, přišel se mezi nás podívat Václav Havel.‘ Najednou hrozné pozdvižení, protože to bylo hodně nevídané. Pak se na něj stála fronta.“

Šlo o první veřejné vystoupení Václava Havla od konce šedesátých let, ještě před pár měsíci by něco takového bylo naprosto nemyslitelné. Hynek Krátký využil příležitosti si s Václavem Havlem promluvit a poprosil ho o radu, zda má spolupracovat s lidmi z Nezávislého mírového sdružení, když tím přijde o možnost učit dějepis na střední škole. „A on se ptal, jestli učím dějepis pravdivě. Já jsem říkal, že jo, a on, že dokud to budu moct učit tak, jak je to pravda, tak ať to učím, a až to nepůjde, tak ať jdu k NMS.“

Na demonstrace chodil Hynek Krátký dál a na další velké demonstraci k 21. srpnu 1989 dostal ránu obuškem přes záda a dvakrát ho zasáhlo vodní dělo. „Nebyl jsem úplně ten masochistický tip, že bych se těšil, že dostanu od policajtů na budku.“ V létě roku 1989 podepsal Hynek Krátký prohlášení Několik vět, v němž autoři Václav Havel, Alexandr Vondra a Jiří Křižan formulovali požadavky navázání dialogu moci, která se dosud projevovala pouze represivně, s kriticky naladěnými občany. Další kontakt s disentem měl Hynek Krátký přímo doma – bydlel ve Vysočanech ve stejném domě jako chartistka Jarmila Bělíková, se kterou se přátelil. „Ona říkala, že Havla dneska pustili a bude u něj velký mejdan,“ vzpomíná na květen roku 1989, kdy tehdejšího předního disidenta předčasně propustili z jeho posledního pobytu ve vězení. S Jarmilou Bělíkovou na večírek vyrazili, Hynek Krátký vzpomíná, že tam přišlo snad sto lidí.

Bylo to působivé

V okolních socialistických zemích pomalu docházelo ke změnám režimu a komunisté odcházeli od vlády. V Československu sice probíhaly demonstrace, ale zdálo se, že režim není vůbec ohrožen. Na 17. listopadu 1989 studenti (i ve spolupráci s tehdejším Socialistickým svazem mládeže – SSM) svolali demonstraci k výročí smrti Jana Opletala v roce 1939. Díky záštitě SSM byla akce tentokrát úřady povolena. Hynek Krátký se tam vypravil také.

Demonstrace začala proslovy na Albertově a odsud se průvod vypravil na Vyšehrad. Demonstrující kráčeli v průvodu se zapálenými svíčkami. „Těch lidí bylo hrozně moc a všude jen svíčky ve tmě. Bylo to docela působivé.“ Následně se lidé v čele průvodu rozhodli vyrazit na Václavské náměstí, ale přímá cesta Vyšehradskou ulicí byla zahrazena policisty.        

Průvod se tedy stočil a šel po nábřeží směrem na Národní třídu. „Už jsem tam byl dlouho, byla mi zima. Potkal jsem kamaráda a domluvili jsme se, že si půjdeme poslechnout Hlas Ameriky, co o tom hlásí.“ Hynek Krátký s kamarádem tedy předešli průvod a šli několik desítek metrů před ním směrem na stanici metra Můstek. Předtím si všimli, že na Náplavce stálo mnoho policejních aut, která nehoukala, ale jen blikala. Zdálo se, že jen na něco čekají.

Nechali nás projít

Postupně s kamarádem došli až na Národní třídu, která byla úplně prázdná. „Blížili jsme se k tomu rohu se Spálenou a najednou vyběhl těžký ozbrojenec s obuškem a za ním další a další. Začali uzavírat tu celou ulici a nás nechali projít, protože jsme byli jen dva.“

Hynek Krátký a jeho kamarád se ocitli na druhé straně kordonu a viděli, že auta, která stála připravena na Náplavce, se mezitím přemístila do Spálené ulice a z nich vybíhaly stovky policistů. „V ten moment jsme se chtěli tou Bartolomějskou vrátit zpátky, ale ta byla také plná policajtů. Chvíli jsme tam stáli, ale pak jsme šli na to vysílání.“

Později se Hynek Krátký dozvěděl, že studenti byli na Národní třídě policií brutálně zmláceni a posléze se rozšířila později vyvrácená zpráva o tom, že jeden student na místě zemřel. Během víkendu se dala do pohybu celá řada věcí a ještě v neděli 19. listopadu večer se v Činoherním klubu ustanovilo Občanské fórum. U toho byl přítomen i Hynek Krátký. Zároveň od prvních dnů dělal tlumočníka pro anglickou televizi, jejíž štáb se usídlil v hotelu Jalta.

Moc je obrovským pokušením

Po sametové revoluci přestal Hynek Krátký pracovat jako učitel dějepisu a dostal práci v Poslanecké sněmovně. „Dalo mi to i to poznání, které je v rozporu s rozšířeným předsudkem, že všichni politici kradou a tak. Jsou tam lidé, co se ulejvají, i lidé, co jsou pracovití jako v každé společnosti nebo třídě.“ V Poslanecké sněmovně a později na ministerstvu školství pracoval Hynek Krátký v úřednickém aparátu a často se setkával s arogancí politiků. „Uvědomil jsem si i to, že moc je obrovským pokušením, které dokáže zlomit hodně lidí. A mladí lidé jsou tomu vystaveni ještě víc.“ Jinak ale vzpomíná na práci ve Sněmovně rád. Následně pracoval na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy pod Ivanem Pilipem. Vzpomíná si například, že museli řešit učebnici dějepisu, která v Čechách v 90. letech vyšla. Učebnice byla zahraniční židovskou obcí nařčena z toho, že je antisemitská. Toto nařčení dostal Hynek Krátký k řešení a po prostudování učebnice uznal, že je vyznění skutečně protižidovské a učebnici nechal odebrat ministerskou doložku.

Hynek Krátký ovládal němčinu a angličtinu, a tak byl pozván, aby tlumočil Václavu Bendovi během návštěvy kanadské ambasády. U toho se spřátelili a Hynek Krátký s ním následně několik let úzce spolupracoval. „On zakládal Křesťanskou demokratickou stranu, které jsem byl taky členem.“ V rámci politické kariéry působil Hynek Krátký i jako zastupitel na Praze 6 v době, kdy starostou byl Pavel Bém.

Téměř dvě desetiletí pracoval v oblasti IT a telekomunikací. Byla to doba, kdy se jim s manželkou Markétou narodilo šest dětí a rodinu bylo potřeba zabezpečit. V roce 2012 se Hynek Krátký vrátil k povolání středoškolského učitele, které ho naplňuje. I současná doba před něj paradoxně staví podobné otázky jako na počátku jeho kariéry: jak předávat studentům historii i současné dění tak, aby chápali souvislosti. Obtížné je to pro něj i v tom, že v době, kdy probíhá ruská invaze na Ukrajině, čtvrtinu jeho studentů tvoří Rusové. Některým z nich rodiče změnili občanství, někdy i počeštili křestní jméno, ale zároveň vnímá, že ne všichni s podporou Ukrajiny souhlasí: „Kdo nesouhlasí, mlčí.“ I Hynek Krátký dnes prožívá obavy z budoucnosti, pro kterou se nenabízí žádné jednoduché řešení. A tak se ani necítí být někým, kdo by mohl mladým lidem udílet rady, jak by měli žít. On sám se snaží žít s čistým svědomím.

 

[1] Festival tehdy moderoval Jan Rejžek, pozn. ed.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Monika Hodáčová, )