Vjačeslav (Вячеслав) Krasulin (Красулин)

* 1988

  • „Nejprve mě bili při zatýkání, ani jsem nestihl zvednout ruce. Jen po straně jsem si všiml, že se na mě něco řítí, a jen jsem se snažil krýt si hlavu před údery obušky. A zároveň, co mě mlátili, zatáhli mě do vězeňského vozu, kde se přidal pátý účastník bití. Položili mě tváří dolů na podlahu vězeňského vozu, pokračovali v bití a potom mi svázali ruce stavební stahovací páskou. Pak jsem zůstal u dalšího policisty, ten byl docela vysoký. Zvedl mě, všiml si, že mám dlouhé vlasy a 'ostříhal' mi je nožem. A pak tam začali tahat další lidi a mě si přestali všímat. Ale ty lidi pokládali na sebe a já byl dole, protože jsem byl zadržen jako první. Bylo to velmi bolestivé, protože jsem ležel pod dvěma lidmi, kteří tlačili na mě a na mé ruce se stahovacími pásky, a těžko se mi dýchalo. Potom nás přemístili do červeného autobusu. Tam nás také nakládali na hromadu jako dříví. Po pěti minutách nás přemístili zpátky do vězeňského vozu a tam jsem byl znovu dole a byli jsme někam odvezeni. Doufal jsem, že nepojedeme dlouho, protože se téměř nedalo dýchat a moje hlava se opírala o nohu nějakého policisty. Stáli, jak jsem pochopil, po obvodu a jen kontrolovali, aby se nikomu nepodařilo vstát. A pak všem odebrali telefony. Řekli mi, abych telefon odblokoval, uviděli fotografii z akce a řekli: 'No vida, náš klient!' Měl jsem batoh, vzali mi ho, ale oni všem všechno vzali. Některé telefony zničili, ale o tom mém řekli: 'Dej si ho opatrně do kapsy, pořádně si ho tam dej.' Nakonec mi ho dali do kapsy sami, protože jsem toho fyzicky nebyl schopen. Řekli mi: 'Podívej se, nerozbij si ho, jinak to s tebou pak vyřídíme.' A pocitově odhaduji, že po 40 minutách jsem si všiml, no, uslyšel jsem, že se otevírá nějaká brána, podle zvuku to byla železná brána, taková masivní, a říkal jsem si, možná nás přivezli do Žodina, protože v zásadě to není daleko od Minsku, že možná jsme tam. Potom nás jednoho po druhém vytahovali z vězeňského vozu a museli jsme projít „živým koridorem“ – přímo podél auta a dále, stáli tam nějací lidé v uniformě a bili nás. Dále tam stáli nějací vojáci, starší lidé, 30-50 let, takoví poměrné statní a silní lidé, kteří jen stáli v kruhu, museli jsme do toho kruhu vběhnout a oni křičeli: 'Utíkejte!' a také nás bili - kdo se kam trefil, ale jen pěstmi. Potom nás hodili ke zdi, k plotu, postavili nás do „pózy“ a dlouho nás tam tak drželi. Na kolenou, ruce za hlavou a obličejem do prostoru mezi zemí a plotem. No, čas od času nás při tom bili.“

  • „Právě tehdy jsem uviděl, jak jednak po lidech házeli zábleskové granáty a jednak do nich stříleli. Do zcela neozbrojených lidí. A bylo jasné, že ten muž, na něhož střelili přímo před mýma očima - byl o holi, bylo jasné, že se mu špatně chodí a před mýma očima na něj stříleli -, to bylo, samozřejmě… Byl jsem ohromen, dokonce se pro mě zastavil čas. V okamžiku, kdy ho střelili, byl mojí první reakcí šok. Pak k němu přiběhl chlapík v bílém plášti, ale hodili po nich zábleskový granát a v tu chvíli jsem se rozhodl běžet mu na pomoc, byl dvacet metrů ode mne. A právě tehdy se ke mně zpoza rohu rozběhli lidé v tmavě zelených uniformách a zatáhli mě do vězeňského vozu. Neměl jsem tedy čas k nim ani doběhnout.“

  • [Vjačeslav vypráví, že k protestnímu hnutí mládeže se připojil velmi brzy, a to v roce 2005, kdy ještě chodil do školy, ale jako nezletilého ho po zadržení vždycky propouštěli. Když ho v srpnu 2020 hrubě zadrželi a surově zbili, před policií neutíkal. Přestože jeho přátelé utekli, on věřil, že pokud zůstane stát, policie se ho nedotkne. Hodně lidí bylo překvapeno, když mírumilovnou akci začali rozhánět tak drsným způsobem, kdy nechybělo ani krveprolití. Všichni věřili, že vše skončí jako obvykle, a proto před policií utíkal jen málokdo, neboť byli přesvědčeni, že nic nezákonného nedělají.] „Ještě před srpnem 2020 jsem navštěvoval protestní akce, hlídky, demonstrace a „mlčenlivá“ protestní shromáždění. Všechno to začalo před rokem 2005, kdy začala volební kampaň. Tehdy jsem byl v takové, řekněme, mládežnické organizaci Mladá fronta, a právě v této době jsem začal něco dělat aktivně. A dobře si pamatuji volby v roce 2006, stanové městečko na centrálním minském náměstí a všechno, co se stalo později. Také 25. březen, na to všechno si stále dobře pamatuji a dosud jsem ne… Nepřestával jsem se akcí účastnit. Několikrát jsem byl zadržen, ale oni si jen zaznamenali moje údaje a pouštěli mě. Takže k mému prvnímu opravdovému zadržení došlo v noci z 10. na 11. srpna 2020.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vilnius, Lithuania, 23.04.2021

    (audio)
    délka: 01:11:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
  • 2

    Vilnius, Lithuania, 10.06.2021

    (audio)
    délka: 32:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Strach zmizel. Pokud jste udělali první krok k překročení této hranice, není cesty zpět. Musíte jít stále kupředu, kupředu a jenom kupředu

Vjačeslav Krasulin, 1992
Vjačeslav Krasulin, 1992
zdroj: archiv pamětníka

Vjačeslav (Vjačka) Andrejevič Krasulin se narodil 14. května 1988 v Minsku. Kvůli konfliktům s učiteli a školní administrativou studoval na různých školách v Minsku. V roce 1995 nastoupil do první třídy školy č. 140 v Minsku, ale během studia vystřídal několik vzdělávacích institucí a maturitní vysvědčení obdržel po distanční formě studia v roce 2007. Od roku 2005 byl účastníkem protestního hnutí mládeže a aktivistou hnutí Mladá fronta – běloruské opoziční organizace mládeže registrované v České republice. V roce 2006 se účastnil poklidných protestních demonstrací proti falsifikování prezidentských voleb. Vjačka byl opakovaně zadržován policií za účast na protestních akcích a demonstracích, ale po sepsání protokolu byl jako nezletilý pokaždé propuštěn. V roce 2006 byl vyloučen z druhého ročníku Minské polytechnické střední školy. Nakonec maturitní vysvědčení obdržel po distančním studiu v roce 2007. Poté studoval na Běloruské státní univerzitě kultury a umění, kterou absolvoval v roce 2012. Hned nato pokračoval ve studiu a vědecko-výzkumné činnosti v oblasti folkloru a kulturní antropologie v Ústavu přípravy vědeckých pracovníků Akademie věd Běloruské republiky. Od roku 2013 pracoval na katedře etnologie a folkloru na Běloruské státní univerzitě kultury a umění, kde vyučoval předměty související s kulturní antropologií a běloruským folklórem, sestavil program o technických metodách sběru folklóru. V letech 2013–2017 studoval doktorské studium na výše uvedené univerzitě, obhájit svou vědeckou práci však nestihl kvůli nucenému odchodu z Běloruska. Souběžně se studiem pracoval v Muzeu lidové architektury a života v obci Stročicy (od roku 2009 se účastnil akcí tohoto unikátního skanzenu a od roku 2015 se stal jeho mladším vědeckým pracovníkem). Od dětství hraje na zobcovou flétnu, dudy (běloruský lidový nástroj) a v osmnácti letech v roce 2005 si založil vlastní hudební folk-punkovou skupinu Kashlaty Voh. Skupina nahrála několik studiových alb a singlů. V noci z 10. na 11. srpna 2020 byl v Minsku zadržen a několikrát surově zbit ve vězeňském voze a v zadržovacím středisku pro pachatele přestupků (CIP) Okrestina, kde strávil čtyři dny (odsouzen byl na jedenáct dní, ale byl propuštěn dříve kvůli chaosu, který tehdy vládl v běloruských věznicích a zařízeních pro dočasně zadržené). Na základě lékařského posudku zranění, které utrpěl v důsledku bití a mučení, zahájil proti němu Vyšetřovací výbor Běloruské republiky trestní řízení podle č. 2 článku 293 (účast na masových nepokojích). Hrozí mu 3 až 8 let odnětí svobody. Na začátku září 2020 díky humanitárnímu koridoru, který poskytla Litva, opustil Bělorusko. Od podzimu 2020 žije a pracuje v Litvě. Kolegové z hudební branže mu našli práci restaurátora varhan. Po vyhlášení generální stávky v Bělorusku dne 26. října 2020 oficiálně odstoupil ze všech svých pracovních funkcí v Minsku. Nejvyšší státní zastupitelství Litvy mu přiznalo status oběti a v rámci univerzální jurisdikce zahájilo vyšetřování běloruských bezpečnostních složek.