Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Koudelová (* 1926)

To, co musí prožít dítě při porodu, by dospělý jen těžko snesl

  • narozena 8. listopadu 1926 ve vesnici Veliki Bastaji v dnešním Chorvatsku

  • rodiče byli přistěhovalci české národnosti

  • na začátku 2. světové války pracovala jako švadlena v Bělehradě, odjela těsně před bombardováním v dubnu 1941

  • v lednu 1942 odešla za prací do Německa, do Lipska, později tam za ní přijela celá rodina

  • zasnoubila se s německým vojákem

  • po válce odjela s rodinou domů

  • v roce 1946 se provdala za Stanislava, žili v Daruvaru

  • od roku 1954 pracovala jako porodní asistentka v Daruvaru a okolí

  • v letech 1975 až 1977 pracovala v nemocnici v Homsu (Al-Khums) v Libyi, po manželově smrti se vrátila za svými syny

  • roku 1989 odjela za synem do Prahy, kde pracovala jako vrátná na kolejích Větrník

  • v roce 1992 se vrátila, za války jí vykradli a zničili rodinný dům

  • v roce 2016 žila v Dolním Daruvaru

Dětství

Emílie Koudelová, rozená Kraislová, se narodila 8. listopadu 1926 ve vesnici Veliki Bastaji v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Vesnice se nachází nedaleko Daruvaru v Chorvatsku, kde žije početná česká krajanská komunita. Rodiče pamětnice, Anna a Adolf, pocházeli z českých rodin, které do tohoto kraje přišly během 19. nebo na začátku 20. století. V rodině mezi sebou mluvili česky, v okolí měli několik příbuzných, kteří také mluvili česky, jiné české rodiny však pamětnice v dětství neznala, s ostatními ve vesnici i ve škole mluvila chorvatsky.

Anna, rozená Dohnalová, byla švadlena a Adolf Kraisl zedník, narodilo se jim pět dětí. Nejstarší z nich je Emílie, potom byl syn Mirek a pak dcery Marie, Božena (Božka) a Helena (Hela). Život na přelomu dvacátých a třicátých let na venkově neměli lehký, často se stěhovali podle toho, kde mohli rodiče lépe najít práci. Bydleli v Palešniku nedaleko města Garešnica a pak přímo v Garešnici, kde Emílie Koudelová chodila do školy. Odmala musela pomáhat rodičům, protože ti neměli moc času, ale hrála si i s dětmi z vesnice. Hezké vzpomínky má na tetu – matčinu sestru Mirku – a jejího muže, vojenského kapelníka z Kutné Hory, kteří bydleli v Hercegovci. Žili v místním českém domě, protože teta tam byla zaměstnaná jako uklízečka. Navíc měli české knihy, což byla pro pamětnici vzácnost, a ráda si je prohlížela a četla. Doma knihy neměli, ale matka jim vyprávěla pohádky a poučné příběhy.

Do školy chodila čtyři roky, to byla povinná školní docházka. Když absolvovala čtvrtou třídu, rodiče ji zapsali na osmiletku v Garešnici. Učila se dobře a byla šikovná v tělocviku, měla jet dokonce na Všesokolský slet do Prahy (1938), ale rodina na to neměla peníze. Na osmiletku však brzy přestala chodit, což ji moc mrzelo. Otec vážně onemocněl, víc než dva roky ležel a Emílie Koudelová musela doma pomáhat matce, která živila rodinu. V roce 1938 otec zemřel a podle svých pozdějších zkušeností pamětnice usuzuje, že měl nemocné ledviny a srdce.

Začátek války v Bělehradě

Na začátku druhé světové války poslala matka pamětnici za svým bratrem obchodníkem a jeho rodinou do obce Cerna u Vinkovců, kde měla pomáhat v domácnosti. Strýc totiž hodně cestoval a jeho žena bývala často s dětmi sama doma. Nedlouho potom, co tam přijela, se však strýc rozhodl přestěhovat se s rodinou do Čech. Emílie Koudelová se nechtěla vrátit domů, protože by matka musela živit i ji, a proto ji napadlo odjet do Bělehradu, kde žila matčina druhá sestra. Ale matce o tom nenapsala a nevěděla, kde teta v Bělehradě žije ani jaké má příjmení, znala jen její jméno za svobodna. Teta už však byla vdaná (vdala se za syna z rodiny, kde předtím sloužila).

Ve vlaku v Sremské Mitrovici se pamětnice seznámila se dvěma ženami, učitelkami z Panceva (města ležícího nedaleko Bělehradu), které ji vzaly k sobě. Nějaký čas zůstala v Pancevu a pomáhala v domácnosti, později se dozvěděla, kde teta žije, a odjela za ní. Teta měla v Bělehradě obchod a pracovala jako švadlena, Emílie Koudelová u ní byla asi rok a pomáhala jí s péčí o dítě. V Bělehradě zažila nepokoje a demonstrace proti vládě, která se chtěla připojit k nacistickému Německu. Nakonec k tomu nedošlo, a mnoho lidí proto začalo opouštět město, báli se, že přijde bombardování. I teta se rozhodla s dítětem odjet pryč. Pamětnice chtěla zamířit domů, ale tři dny trvalo, než se jí podařilo nastoupit do nějakého vlaku. Celou dobu čekala na nádraží, kde byl hrozný zmatek a spousta prchajících lidí.

Na nádraží našla u vlaku v peřince zabalené malé dítě, které tam leželo a nikdo se o ně nestaral. Ujala se ho, ale nevěděla, co dál. U dítěte našla jen jednu dámskou rukavici. Nakonec se jí podařilo nastoupit i s dítětem do vlaku a zamířila domů. Měla však starosti, co jí matka řekne, když přiveze domů další hladový krk. Starala se o ně celou cestu až do Banovy Jarugy, kde přestupovala na autobus domů, a tam k ní přišla nějaká žena a tvrdila, že je to její holčička a její rukavice. Pamětnice jí proto dítě dala, žena slíbila, že se jí ozve, ale nikdy to neudělala. Dva dny po návratu domů začalo bombardování Bělehradu německými letadly (6. 4. 1941). Emílie Koudelová začala pracovat na pile v Garešnici, aby pomohla matce živit rodinu.

Práce ve válečném Německu

Ze stejného důvodu odjela v lednu 1942 za prací do Německa. Napadlo ji to asi proto, že dříve její rodiče mluvili o tom, že také pojedou za prací do ciziny – do Ameriky. Práci sehnala přes úřad a spolu s ní odcestovalo dalších pět mladých lidí z Garešnice a okolí. Neměla žádné peníze, a tak jí museli půjčit i na cestu tam. Doufala, že bude moci matce domů posílat peníze, ale plat byl příliš nízký, a tak mohla jen splatit, co si půjčila. Domů se také už vrátit nemohla. Původně ji chtěli poslat do Berlína, ale to odmítla, a tak se dostala do Lipska.

Než přišla do Německa, vlastně ani válku nezažila a neměla informace, co se v Německu děje a jak to tam vypadá. Ani německy neuměla, to se však brzy naučila, a dokonce tak dobře, že prý nikdo nepoznal, že není Němka. Nejdřív, dokud nebyla plnoletá, pracovala jako uklízečka, poté začala pracovat v továrně na nádobí, která však brzy začala vyrábět děla (pozn.: chorvatsky top = dělo).

V továrně také poznala německého vojáka, se kterým se později zasnoubila. Jmenoval se Rudi Ethel, byl předtím na ruské frontě, ale nechal si omrznout nohy (museli mu pak uříznout prsty), a tak ho poslali do civilu. Pracoval ve stejné továrně jako pamětnice, která se seznámila i s jeho rodinou a často ji navštěvovala. Rudi s kamarády prováděl v továrně sabotáže a Emílie Koudelová jim s méně nebezpečnými věcmi pomáhala. Jednou vyhodili do vzduchu vlak, balili bedny se zbožím z továrny a dali do nich výbušniny. Krabice po zabalení dělníci podepisovali svými jmény, aby se vědělo, kdo bedny připravoval. Rudi na jednu krabici napsal jméno pamětnice, a když vlak vyletěl do povětří, našla se právě část krabice s jejím podpisem. Měli ji poté vyšetřovat na policii, ale vedoucí v továrně se za ni postavil, že tohle přece takhle mladá dívka nemohla udělat. Když odjela po válce domů do Chorvatska, zjistila, že už se do Německa vrátit nemůže. Tím ztratila kontakt se snoubencem a víc o něm neví. Jednou se ho pokoušela najít přes známé z Čech, kteří znali někoho v Lipsku, ale nepodařilo se to. Ani do Lipska se už po válce nepodívala.

Když byla jednou v Lipsku na prohlídce u lékaře, nabídli jí, jestli nechce pracovat jako zdravotní sestra. Nakonec ji poslali do nemocnice pro cizince-zajatce, kde se starala o malé děti a pacienty po operaci. Měla výhodu, že uměla chorvatsky, česky a německy. V nemocnici se musela všechno naučit, ale šlo jí to dobře, hlavně péče o malé děti, protože měla praxi z domova. Práce to nebyla jednoduchá, bylo mnoho nemocných a raněných, navíc často vypínali elektřinu a neměli dostatek jídla ani pro pacienty, ani pro sebe. Zažila tam i mnoho náletů a bombardování. V nemocnici pracovala až do konce války. Vrchní sestra jí pak dala potvrzení o práci, kterou tam vykonávala, aby mohla snadněji sehnat zaměstnání, až se vrátí domů.

Matka i se sourozenci přijela za Emílií Koudelovou do Lipska. Maminka s ní následně pracovala ve stejné továrně. Bratr Mirek byl zaměstnán jinde a malé sestry se podařilo díky snoubenci Rudimu dostat na venkov. Asi nejhorší bombardování přišlo brzy ráno 4. prosince 1943, kdy hořelo celé město, všude ležela spousta mrtvých a raněných a venku bylo takové horko od zapálených budov, že se nedalo ani vyjít ven ze sklepa. Při jednom z posledních bombardování zemřel bratr Mirek. Zřejmě se snažil dostat z továrny, kde pracoval, a z města obklíčeného Američany, ale jeho tělo nikdy nenašli.

Emílie Koudelová říká, že se v Německu nesetkala se zlými lidmi, vídala se buď s obyčejnými Němci, kteří často pracovali stejně těžce jako ona, nebo s cizinci, kteří drželi pospolu a vzájemně si pomáhali. Rodina snoubence Rudiho ji měla ráda a ona s nimi dobře vycházela. Setkala se také s dělníky z protektorátu, kteří se divili, že umí česky. Jako dělníci neměli nijak omezený pohyb po městě a prý se k nim všichni chovali slušně.

Rodina v Daruvaru

Po válce se celá rodina, kromě bratra, vrátila domů, odešla k rodině matčina bratra do Velikých Bastají. Ten ale za války zahynul, a proto matka brzy zamířila k dalšímu příbuznému do nedaleké vesnice Maslenjača, který za války ztratil ženu, a tak mu matka pamětnice pomáhala s péčí o domácnost. Emílie Koudelová a její sestra Božka začaly v roce 1946 pracovat v Daruvaru v pivovaru jako dělnice a ve městě bydlely v podnájmu. V Chorvatsku to po válce nevypadalo tak zle jako v Německu, Daruvar nebyl příliš zničený a továrna i pivovar fungovaly.

Se svým mužem Stanislavem se pamětnice seznámila na podzim roku 1946 na zábavě pivovaru. Byl asi o deset let starší než ona, poté se viděli na Kateřinské (zábavě k svátku svaté Kateřiny 24. 11.), šli spolu na Mikulášskou zábavu (6. 12.) a 28. 12. 1946 se vzali. Měli brzy dva syny – Mirko se narodil v roce 1947 a Drahoslav (Drahouš) v roce 1949. Manžel byl také Čech z Chorvatska a kvůli svému českému občanství musel za války odjet na nucené práce do Německa. Pracoval pak jako zedník v Daruvaru a okolí a od začátku padesátých let byl zaměstnán v daruvarském pivovaru.

Studium na porodní asistentku

Začátkem padesátých let se Emílie Koudelová doslechla, že přijímají studenty na zdravotnickou školu v Zadaru, a rozhodla se, že půjde studovat, protože chtěla pracovat jako zdravotnice. Zaujal ji obor porodní asistentka. Manžel ji ve studiu podporoval, dovolil jí odejít od rodiny, i když už měli dva malé syny. Do školy chodila v letech 1952 až 1954. V Zadaru byla dvakrát devět měsíců bez možnosti návštěvy domova. Jen jednou za ní manžel se syny mohl přijet. Když se poté vrátila domů, děti ji nepoznávaly. 

Po absolvování zdravotnické školy začala pracovat jako porodní asistentka v Dežanovci. První dítě, které přivedla na svět, byla holčička, která se v dospělosti také stala zdravotnicí. Emílie Koudelová byla zaměstnána  také v nemocnici v Pakraci a v Daruvaru, kde kromě dvouleté přestávky v sedmdesátých letech pracovala až do roku 1983, kdy odešla do důchodu. Byla porodní asistentkou, a protože většina žen v té době rodila doma, navštěvovala matky tam. Do nemocnice tehdy ženy směly jít rodit jen v případě, kdy to na doporučení pamětnice schválil lékař. V Daruvaru a okolí pomohla porodit asi 1200 dětí, další pak v Pakraci a v Libyi, kam zamířila v sedmdesátých letech. O všech dětech si vedla záznamy, ale za války začátkem devadesátých let o ně bohužel přišla. 

Práce v Libyi

V polovině sedmdesátých let, také kvůli rozpadu manželství, se rozhodla pro práci v nemocnici v libyjském Homsu (Al-Khums). Získala ji přes nemocnici ve Slavonském Brodu, která měla za úkol zařídit v Libyi novou nemocnici a přivést tam lékaře a personál z Jugoslávie a dalších evropských zemí. Emílie Koudelová se přihlásila do konkurzu a v roce 1975 odjela. Záhy se ukázalo, že nemocnice v Homsu žádný další personál nepotřebuje. Další bariéru představoval jazyk a islámské náboženství.

Pamětnice pracovala jako zdravotní sestra a především jako porodní asistentka. Aby se mohla s matkami domlouvat, naučila se alespoň základní arabská slova a věty. Všichni zaměstnanci nemocnice bydleli na jednom místě, odkud je přiváželi do nemocnice autobusem a zase odváželi zpět. Měli doporučeno, aby především ženy nechodily samy večer ven do města. Personál nemocnice se příliš nestýkal s místními, přátelili se spíše mezi sebou. Emílie Koudelová poznala rodiny z Maďarska a Polska, se kterými procestovala celé pobřeží Libye od Tripolisu po Bardiyah, byli i na výletě v poušti. Domů se vrátila na žádost synů v roce 1977, protože její manžel zemřel. Jinak by v Libyi zůstala déle.

Za synem v Československu

Po návratu do Daruvaru pokračovala v práci, kterou dělala před odjezdem. V osmdesátých letech syn Drahouš odjel do Československa za prací, oženil se a už tam zůstal. Syn Mirko se oženil v Daruvaru. V roce 1989 odjela Emílie Koudelová za synem do Československa. Bydlela v Praze a začala tam i pracovat jako vrátná na kolejích v Praze 6 – na Větrníku. Mnozí studenti se divili, že rozumí několika jazykům – česky, srbochorvatsky, německy, anglicky i arabsky – a že umí číst cyrilici, kterou se učila ještě ve škole. Do Daruvaru se vrátila na konci roku 1992, válka tam už pomalu končila, ale přece jen ji zažila. Navíc jí někdo během konfliktu vykradl a zničil celý dům, o spoustu věcí tehdy přišla. Mnoho lidí se s ní také přestalo bavit, zřejmě proto, že se její syn Mirko oženil se Srbkou. Takovou zlobu, jakou zažila za války v devadesátých letech a těsně po ní, prý nepamatuje ani za války v Německu. Dodnes se jí někteří lidé údajně vyhýbají, i když pomáhala na svět jejich dětem.

Pamětnice žije ve svém, stále trochu rozbitém rodinném domě v Dolním Daruvaru. Syn Mirko před několika lety zemřel a syn Drahouš žije v Čechách. Má několik vnoučat a pravnoučat, v Daruvaru bydlí také její sestry Božka a Hela. Emílie Koudelová dříve chodila do pěveckého sboru místní Matice důchodců, ráda maluje a navštěvuje kurzy informatiky.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20. století ve vzpomínkách příslušníků české menšiny v Chorvatsku

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách příslušníků české menšiny v Chorvatsku (Luděk Korbel)