Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. František Kostelanský (* 1931)

Dostali jsme rozkaz, že si máme vzít kartáček na zuby, obléct se a vyjít ven na chodbu

  • narozen 25. dubna 1931 v Kuželově

  • 11. dubna 1945 zažil ostřelování jejich vesnice

  • 1947–1948 studium na řádové koleji

  • 1948–1950 studium v klášteře v Hájku

  • 14. dubna 1950 obsazení kláštera v Hájku v rámci akce K

  • 1950–1951 převýchova v internačních táborech

  • 1952–1954 vojenská služba u pomocných technických praporů (PTP)

František Kostelanský se narodil 25. dubna 1931 v Kuželově, nedaleko hranic se Slovenskem, do rodiny statkáře. Prožil na statku šťastné dětství a ani po zřízení protektorátu nepociťoval velký útlak. Jen se musel učit německy a jejich rodina z hospodářství odevzdávala velké dávky, ale na obživu jim pořád dostatek zbylo. Jenže pak rodinu zasáhla tragédie – otec onemocněl a krátce nato zemřel a půl roku po něm i babička, otcova maminka. Starší bratr Jenda se ve svých 18 letech musel místo zkoušek na akademii začít starat o statek a převzít roli hlavy rodiny. Hospodařili, jak se dalo, museli stále plnit vysoké dávky a zároveň zajistit, aby jim zůstalo na vlastní živobytí.

Jeden granát trefil naše stavení

S nadcházejícím koncem války se k jejich vesnici 11. dubna 1945 přiblížila fronta. „Kolem jedné hodiny začalo ostřelování naší dědiny ze slovenské strany. Dopadalo to nejdřív okolo vesnice, ale měli dobré zaměřovače, takže pak to už padalo opravdu dovnitř. A jeden ten granát trefil sousedovo a naše stavení.“ Františkovu matku našli raněnou až po skončení palby pod selskými vraty, díky cípu její sukně, který odtamtud vykukoval. Přestřelky pokračovaly ještě dva dny, než vesnici osvobodila rumunská armáda. Matka byla celou dobu schovaná ve sklepě, ale nutně potřebovala ošetření, a tak se rodina rozhodla, že ji odvezou do města k lékaři. „Naložili peřiny do vozu, do peřin dali raněné a jeli cesta necesta přes frontu do Velké nad Veličkou. Samozřejmě je zastavili němečtí vojáci, ale soused uměl německy a vysvětlil jim, co a jak, a pustili je. Dostali se teda šťastně čtyři kilometry přes frontu do té Velké, ale nemohli najít lékaře, protože všichni byli poschovávaní. Potom jim někdo poradil, kde je. Neměl odvahu vyjít, tak raněné zanesli do sklepa, kde je ošetřil. A zas je museli zavézt zpátky přes frontu.“

Starší bratr se pak staral o matku, která přišla o část ruky, a František s mladším bratrem museli obstarat hospodářství. Matčin zdravotní stav se přes veškerou péči postupně zhoršoval a rána jí začala hnisat. Rumunská armáda si naštěstí zrovna v jejich stavení zřídila radiostanici a podařilo se tak s jejich pomocí domluvit, že matku vezmou do 50 km vzdáleného vojenského lazaretu na Slovensku. Nejstarší bratr ji do lazaretu doprovodil a celou dobu její hospitalizace tam o ni pečoval. Asi po měsíci, kdy se lékařům podařilo vyndat matce střepiny z rány a stabilizovat její stav, ji vynesli na nosítkách před lazaret a nechali jejího syna, ať odvoz zpět domů zařídí vlastními silami.

Po válce František Kostelanský vystudoval měšťanskou školu v Lipově, nastoupil rovnou do poslední (čtvrté) třídy – o rok výš, než by správně patřil, aby mohl studovat se svým kamarádem, který byl o rok starší. Po měšťance následoval jednoletý vyrovnávací kurz. Ten už František nedochodil, zdálo se mu užitečnější pomáhat doma na poli. Studia tím ale definitivně neopustil. Tři kamarádi z Kuželova navštěvovali gymnázium v Kroměříži a přemlouvali ho, aby tam studoval s nimi. Jenže z měšťanky neměl František pro přijetí na gymnázium dostatek předpokladů. Na podzim roku 1947 proto nastoupil v Kroměříži do přípravného kurzu na řádovou kolej františkánů, aby mohl příští rok pokračovat v kvintě na gymnáziu.

Mířil na nás voják se samopalem

Na jaře roku 1948 začal sílit tlak na úpravu školského systému, který vedl k uzavírání církevních gymnázií. František i jeho kamarádi z gymnázia v Kroměříži tak před odjezdem na prázdniny dostali nabídku pokračovat příští rok ve studiu tajně, v klášteře v Hájku u Prahy. „My jsme byli čtyři kamarádi z Kuželova a to byli super kamarádi. A oni se všichni tři rozhodli, že tam půjdou, a já jsem se nechtěl trhat, tak jsem si říkal: ‚Tak jo, já půjdu taky.‘ Jel jsem domů a řekl jsem našim, co a jak. Neřekli ne, ale nebyli moc nadšení. Ale bylo to tak. A v srpnu jsme nastoupili do Hájku.“ Do kláštera jezdili přednášet profesoři z Prahy a Františka studium velmi bavilo. Léta v Hájku považuje za nejkrásnější část svého života.

Idylické časy ale bohužel netrvaly příliš dlouho. V noci na 14. dubna 1950 vypukla akce K (kláštery) a o půlnoci Státní bezpečnost (StB) dorazila i do Hájku: „Ve dveřích stál náš vedoucí řeholník: ‚Chlapci, vstávejte, okamžitě,‘ a odešel do další místnosti. Hned jsme vstávali, a když jsme se podívali znovu do dveří, stál tam voják se samopalem a mířil na nás. Jeden z nás se nemohl probrat. Esenbák tam vletěl se samopalem a vytáhl ho jednoduše z postele. Dostali jsme rozkaz, že si máme vzít kartáček na zuby, obléct se a vyjít ven na chodbu.“

Všichni studenti museli nastoupit do autobusu, nesměli se dívat z okna a nikdo jim neřekl, kam je vezou. Nad ránem dojeli do kláštera v Hejnicích, kam sváželi řeholi františkánů z celé republiky. Až do večera čekali na příjezd ostatních a teprve potom následovala pečlivá kontrola. Několik následujících dní museli zůstat ve zdejším klášteře v nedůstojných podmínkách. Spali na zemi, často měli hlad. Asi po týdnu je opět odvezli autobusem, tentokrát do Bohosudova u Teplic, do jezuitského gymnázia. Tam dostali za úkol vystěhovat gymnaziální sbírky, později čistili dětské spacáky a pracovali v továrně na výrobu porcelánu. „Asi za půl roku najednou přijel autobus před gymnázium a říkali jména. A byli to samí mladí. Já jsem myslel, že půjdu taky. Ne, vybrali všechny akorát přesně do osmnácti let. Odvezli je pryč. My jsme nevěděli kam a potom jsme se dozvěděli, že je odvezli zpátky do Hájku, který byl vybrán jako přeškolovací stanoviště.“ Ale Františkovi Kostelanskému bylo 18 let a 3 měsíce, takže prozatím musel zůstat v Bohosudově a k převýchově do Hájku ho odvezli až o necelého půlroku později na počátku zimy s další skupinou. Během celé této doby neměl žádný kontakt se svou rodinou.

Z Hájku je v průběhu jara převezli dál na stavbu přehrady Klíčava v blízkosti Zbečna. Nejdříve stavěli silnici, později Františka Kostelanského přeřadili jako pomocníka ruskému inženýrovi na měření kubatury. Jednoho dne, při vyměřování na okraji hluboké jámy, se ale málem stalo neštěstí. František se musel natáhnout s latí až nad okraj hluboké jámy a lať mu vypadla dolů do třicetimetrové hloubky. Sám kvůli tomu zavrávoral a uklouzl. Naštěstí se stačil před pádem do hlubin na poslední chvíli zachytit tenkého kořínku a tím si zachránil život. V červenci roku 1951 začalo vedení stavby propouštět pracovníky domů, Františka propustili až předposledního, protože byl považován za zarputilého a nepoddajného. Vrátil se zpátky domů a následující rok pomáhal rodině v hospodářství.

U PTP to bylo všelijaké

V roce 1952 nastoupil na vojnu do Fulneku k pomocným technickým praporům (PTP) a zimu strávil v krušných podmínkách v Libavé. Na jaře ho převeleli zpět do Fulneku a později do Břeclavi, kde pracoval až do listopadu 1953. Na zimu ho opět přeložili, tentokrát do Stupavy - Másti (Slovensko), kde se stala 6. ledna 1954 vážná nehoda. Jejich skupina nakládala za velkého náledí kmeny na vlečky. Klády, které nebyly dobře upevněné, se uvolnily a František Kostelanský před nimi nestihl utéct a uklouzl. „V ten moment padl kmen a prásk. Ale to nepráskl kmen, to práskly moje kosti.“ Kláda mu spadla přímo na nohy. Jednu měl rozdrcenou a druhou zlomenou. Boty mu museli rozřezat, aby je vůbec dokázali sundat. Převezli ho do vojenské nemocnice v Bratislavě, kde strávil půl roku a 18 dní. „Proč 18 dní? Vyšel zákon, který říkal, že ten, kdo neodslouží minimálně rok a půl, musí nastoupit znovu na celé dva roky.“ František Kostelanský už měl předepsanou dobu skoro za sebou, proto ho lékař nechal v nemocnici ještě 18 dní, aby měl službu dokončenou. Po propuštění z nemocnice ho zavezli do Vrbovce u Znojma, kde si s ním místní velitel nevěděl vůbec rady. „Nařídili mi: ‚Musíte zanést tu plnou polní (já o hůlkách!) do Rokytnice v Orlických horách (to si představte, to bylo přes celou republiku!) a tam to odevzdat. Tam vám vydají váš civil a teprve můžete jet domů.‘ Bylo to teda švandovní a všelijaké.“ V Rokytnici o jeho příchodu neměli žádnou zprávu a ke všemu se ztratily jeho služební záznamy. Naštěstí mu i přesto další ráno dali jízdenku a mohl odjet konečně domů.

Pro další období měl František Kostelanský nejdříve zákaz studia, ale později povolenku k dalšímu vzdělávání dostal, i když pouze na zemědělskou školu. Po čtyřech letech složil maturitu na střední škole ve Veselí nad Moravou a později vystudoval i Provozně ekonomickou fakultu na Vysoké škole zemědělské v Brně. Po promoci se oženil a zahájil svoje profesní působení na Vysoké škole zemědělské, které nakonec trvalo 38 let. V současné době žije v Brně, má dvě dcery a několik vnoučat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz (Helena Brožková)