Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Janusz Korzen (* 1947)

• narodil se 5. března 1947 v Tomaszówě Lubelském

• v roce 1962 se přestěhoval do Varšavy

• v roce 1975 vystudoval fakultu architektury v Krakově

• v roce 1976 začal působit v regionu Krkonoše jako architekt a urbanista

• v roce 1980 dostal za úkol připravit návrh komplexního systému ochrany přírody a krajiny pro celé vojvodství

• v roce 1986 byl schválen jeho územní plán chráněné krajinné oblasti Krkonoše – Jizerské hory

• v roce 1989 úspěšně privatizoval Jelenohorský úřad pro plánování a projektování

• v roce 2000 se stal předsedou Společnosti polských urbanistů (Towarzystwo Urbanistów Polskich)

• v roce 2006 vypracoval plán města Zamość, zapsaného na seznamu UNESCO

• v roce 2007 vypracoval plán Wilanowského kulturního parku ve Varšavě

• v roce 2025 žil v obci Karpniki

Spontánní rozhodnutí přestěhovat se s rodinou do Dolního Slezska se stalo pro mladého architekta zlomovým okamžikem. Janusz Korzeń tu našel nejen nové místo k životu, ale i příležitost, která odstartovala jeho profesní dráhu. Krátce po příjezdu do Jelení Hory dostal zásadní úkol – vypracovat plán Krkonoš.

Od té doby zasvětil většinu svého života ochraně přírody, krajiny i kulturního dědictví. Má za sebou plány ochrany tří národních parků a čtyř krajinných parků, územní plány měst Brzeg a Zamość či dokumentaci pro vznik Wilanowského kulturního parku. Jeho podpis nesou i desítky dalších odborných posudků a studií z oblasti územního plánování, urbanismu a architektury.

Mohl si vybrat libovolnou fakultu architektury, vyjma varšavské

Janusz Korzeń se narodil 5. března 1947 v Tomaszówě Lubelském. Když mu bylo patnáct let, otec se rozhodl, že se přestěhuje s celou šestičlennou rodinou do Varšavy – chtěl totiž dětem zajistit lepší budoucnost.

Po maturitě se mladý Janusz třikrát pokoušel dostat na fakultu architektury ve Varšavě. „Potřetí, když jsem se už dostal na architektonickou fakultu ve Varšavě, se na poslední chvíli ukázalo, že mě někdo s lepším jménem vyštípal,“ vzpomíná s úsměvem. Nakonec si mohl vybrat jakoukoli jinou fakultu architektury – a rozhodl se pro Krakov.

Tam našel nejen školu, ale také společenství podobně smýšlejících lidí. Se skupinou občansky aktivních studentů spolupracoval na příloze „Wykusz“ k měsíčníku Architektura, kterou později vedl jako šéfredaktor. „Dodnes trvají přátelství z té doby – ještě pevnější po represích, které přišly po březnu 1968,“ říká.

Přijel jsem sem na tři roky. Zůstal jsem celý život

V roce 1975 proběhla administrativní reforma země, díky níž se Jelení Hora na následujících třiadvacet let stala vojvodským městem. Tehdy známý architekt a urbanista Stefan Müller přišel s nápadem uspořádat výstavu intencionální architektury – tedy takové, která byla navržena, ale ne vždy realizována.

Janusz Korzeń dostal za úkol shromáždit materiály k tomuto tématu pro celé číslo časopisu Architektura. „Setkali jsme se, přátelé z celého Polska, s tehdejším provinčním architektem z Jelení Hory,“ popisuje. „Adam Kotarba – znali jsme se z Varšavy – vyprávěl, jak se mu daří, a hlavně řekl, že potřebuje lidi.“

Pod vlivem tehdejších inspirací a impulzů se pamětník spolu s několika přáteli rozhodl přestěhovat do Jelení Hory. „Někde mám schovaný zápisník, kde jsem si psal argumenty pro a proti. Bylo to ‚fifty-fifty‘. Myslím, že tehdy rozhodla jedna věc: zvědavost.“

Práce urbanisty je především o zkušenostech

Práce v Jelení Hoře byla mimořádně inspirativní. „Ukázalo se, že tady mám fascinující témata k práci, velkou samostatnost v tom, co jsem chtěl dělat, a vlastně žádnou konkurenci,“ vzpomíná. Hned po příjezdu dostal od tehdejší hejtmanky Ireny Siutowé jasný úkol: „Do roka, pane inženýre, musíte vypracovat plán hor.“

Z plánovaného roku se nakonec stalo šest let intenzivní práce – období, během něhož Janusz Korzeń získal obrovské zkušenosti v oblasti urbanismu. „Byla to pro mě první škola, pokud jde o tak závažné plánování. A měl jsem štěstí, že jsem mohl dělat právě takovou práci – otevřela mi cestu k určité specializaci,“ uvádí.

V roce 1980 ho tehdejší ředitel odboru ochrany životního prostředí vojvodského úřadu v Jelení Hoře, Jacek Włodyga, požádal o vypracování komplexního systému ochrany krajiny pro celé jelenohorské vojvodství. Ochrana se měla vztahovat na téměř třetinu jeho území. „Když se dnes zpětně dívám na to, co jsem tehdy udělal, co z toho mělo vzniknout – vlastně se divím, že to bylo vůbec možné,“ komentuje s odstupem.

Na vlně obnovy vznikl ekologický klub

Rok 1980 přinesl do Polska zásadní společenskou změnu. Vznikla Solidarita – hnutí, které získalo masovou podporu a nakonec přispělo k pádu komunistického režimu. Na této vlně společenské obnovy vznikl také Polský ekologický klub.

V Jelení Hoře se jeho činnost zaměřila především na jeden z nejpalčivějších problémů regionu – chemický závod Chemitex Celwiskoza, jehož provoz měl ničivý dopad na životní prostředí. „V té době existovalo v Polsku šestadvacet nebo sedmadvacet ekologicky ohrožených oblastí. Jednou z nich byla oblast Jelení Hory, spojená především s velmi škodlivými emisemi z Celwiskozy,“ vysvětluje pamětník. „Když se k těmto emisím přidala síra, která sem proudila ze západu, a uvědomíte si, že jsme v kotlině, která se špatně větrá, dokážete si představit, co to znamenalo.“

Boj za uzavření Celwiskozy trval řadu let. Šlo o složitý problém – závod zaměstnával přes tři tisíce lidí, kteří živili své rodiny. Navíc, jak poznamenává Janusz Korzeń, z této celulózy se vyráběla vata na obvazy v podstatě pro celou Varšavskou smlouvu, takže nebylo tak jednoduché ji zrušit.

Vznikla rozsáhlá ekonomicko-ekologická analýza, která jasně ukázala, že závod působí víc škody než užitku. Usilování o jeho likvidaci přerušilo vyhlášení válečného stavu – Celwiskoza byla definitivně uzavřena až v roce 1989.

Zamoření bylo obrovské

V roce 1986 se podařilo prosadit jediný plán svého druhu v celém Polsku – územní plán chráněné krajinné oblasti Krkonoše – Jizerské hory. Vznikal uprostřed ekologické katastrofy, která tehdy zasáhla celé pohraničí: lesy hynuly pod vlivem škodlivých emisí z uhelných elektráren a průmyslových závodů.

„Jeli jsme například ze Szklarské Poręby do Świeradówa a podél silnice stál mrtvý les – žádní ptáci, žádné houby, nic. V Jizerských horách zůstaly v podstatě jen pahýly stromů, které se hromadně odstraňovaly a odvážely po asfaltových silnicích,“ popisuje pamětník tehdejší zkázu.

Dnes se na tomto území rozkládá národní park s ochranným pásmem, Krajinný park Rudawski, východní část kotliny a údolí Bobru od Jelení Hory po Lwówek. Po určitou dobu zde fungoval také Kulturní park Jelenohorské kotliny, který měl chránit soubor jedenácti rezidencí zapsaných v roce 2009 na seznam památek historie.

Dva krajinné parky – Rudawski a Dolina Bobru – vznikly těsně před zlomovými lety 1989 a 1990. „Bylo to, tak říkajíc, na samém konci doby, kdy to ještě šlo udělat. Tehdy to spadalo do pravomoci Vojvodské národní rady – a když se podařilo přesvědčit vojvodu, předsedu rady a příslušné komise, bylo rozhodnuto. Upřímně řečeno, byla to taková labutí píseň starého pořádku v našich končinách,“ vzpomíná Janusz Korzeń. V následujících letech už se nic podobného nepodařilo zopakovat.

V nové době bylo nutné znovu si vydobýt místo

Po roce 1989 se Janusz Korzeń a jeho kancelář stali jedněmi z prvních, kteří v Polsku prošli privatizací. Přechod z centrálně řízeného systému na tržní prostředí však nebyl jednoduchý. Nové zákony o územním plánování a proměňující se spolupráce s místními úřady přinášely řadu komplikací. „V nové realitě bylo třeba se vypořádat s tím, že ještě nefungoval dnešní systém – výběrová řízení a tak dále. Bylo nutné pracně udržovat dosavadní kontakty a hledat nové,“ přemítá.

Navzdory obtížím se mu podařilo udržet a rozvíjet soukromou firmu, která v nejlepším období zaměstnávala až třicet lidí. Jelenohorský úřad plánování a projektování (Jeleniogórskie Biuro Planowania i Projektowania) se stal jedním z největších plánovacích a projekčních úřadů v zemi a působil po celém Polsku.

V roce 2003, po zavedení nových předpisů o územním plánování, kancelář Janusze Korzenie vyhrála soutěž na územní plán města Zamość – historického města zapsaného na seznamu UNESCO. „Zvládli jsme to za tři roky a plán byl schválen,“ říká. V letech 2005–2007 pak vypracoval dokumentaci pro vznik Wilanowského kulturního parku ve Varšavě.

Janusz Korzeń se dlouhodobě angažuje i v profesních organizacích. Je členem Společnosti polských urbanistů (TUP), kde působil jako předseda i člen rady, a členem Sdružení polských architektů (SARP). Patří také mezi vedoucí představitele Krkonošské nadace (Fundacja Karkonoska) a Krkonošského spolku (Towarzystwo Karkonoskie).

Byl rovněž aktivní v odborném tisku – v letech 2003–2008 působil jako šéfredaktor celostátního měsíčníku Urbanista, poté vedl časopis TUP Przegląd Urbanistyczny (2009–2016) a od roku 2014 stojí v čele regionálního časopisu Karkonosze.

V roce 2025 žil Janusz Korzeń se svou ženou ve vesnici Karpniki na úpatí pohoří Rudawy Janowickie. Má tři dospělé děti a sedm vnoučat; ti všichni se často vracejí do rodinného domu – místa, které se stalo skutečným centrem jeho života.