Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Markéta Koronthályová (* 1952)

• narozena 13. března 1952 v Praze

• maturovala na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze

• v roce 1975 vstoupila do manželství s Vladimírem Koronthálym

• v roce 1976 z důvodu církevní svatby postavena před kárnou komisi FF UK

• v roce 1977 ukončila studium na FF UK, obor latina – novořečtina

• od roku 1977 byla odbornou asistentkou na KTF UK (dříve CMBF Litoměřice)

• v roce 1982 se účastnila světového setkání Taizé v Římě

• v roce 1992 stála u založení Unie katolických žen (UKŽ)

• v letech 1997–2003 byla členkou vědecké rady CMTF UP v Olomouci

• v roce 2004 byla spoluzakladatelkou Ekumenického fóra křesťanských žen ČR

Markéta Koronthályová se narodila do kulturně i duchovně silně zakořeněné katolické rodiny. Přestože jí kádrový profil komplikoval životní dráhu, vystudovala klasickou filologii a jako první žena začala učit na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Její životní příběh je svědectvím o víře, odhodlání a citlivém balancování mezi osobním, profesním a duchovním světem v době totality i po sametové revoluci.

Kádrový profil

Markéta Koronthályová se narodila 13. března 1952 v Praze manželům Josefovi a Markétě Herclovým. Rod Herclů pochází ze statku ve středočeských Bratronicích. Do Prahy se jméno dostalo s dědečkem, který práci na statku vyměnil za koloniál na Vinohradech. Jeho syn Josef, otec pamětnice, byl obdařen mimořádným hudebním talentem. Už během svých gymnaziálních studií vedl chrámový sbor u sv. Ignáce a stal se spoluzakladatelem hudebního tělesa Společnost malostranských kostelů (Spomako), z něhož se postupem času zformoval proslulý Svatojakubský sbor. Dirigování vystudoval na Akademii múzických umění a poté nastoupil místo u Karlovarského symfonického orchestru. Svoji hudební činnost vždy vnímal jako službu Bohu, což se projevovalo trpělivou snahou prosazovat duchovní repertoár a také odmítnutím lákavého angažmá v Dublinu, které zdůvodnil starostí o svůj milovaný Svatojakubský sbor. Jeho starší bratr František se v době protektorátu zapojil do studentské odbojové sítě a byl vězněn v koncentračním táboře, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. 

Maminka Markéta, rozená Fuková, vyrůstala v početné malostranské rodině. Po únorovém převratu v roce 1948 se dva z jejích sourozenců rozhodli pro odchod ze země – strýc, augustiniánský řeholník, zůstal po studiích v Holandsku, zatímco teta se provdala do Spojených států amerických. Maminka od dětství snila o povolání lékařky. Ve druhém ročníku lékařské fakulty však neuspěla u zkoušky z marxismu-leninismu a studia musela ukončit. Pravým důvodem však byl nepříznivý kádrový profil – příbuzní v západních zemích a původ z „lepší malostranské katolické rodiny“. Zdravotnictví však zůstala věrná a celý život sloužila jako zdravotní sestra.

Byla jsem z toho celá šťastná

Rodiče se poznali ve sboru a hudba vnímaná jako výraz služby Bohu byla po celý život jejich společnou vášní. Když se v roce 1952 narodila dcera Markéta, otec ještě studoval a rodinu živil jako varhaník v pražských kostelech. Prvním domovem mladé rodiny byl babiččin byt na Vinohradech, a když se rodina rozrostla o dceru Lucii, našla svůj domov na Malé Straně.

Základní školu navštěvovala Markéta v Josefské ulici, kde – podobně jako na jiných školách té doby – panovala silná ideologická indoktrinace. Dodnes si živě vybavuje nepříjemný zážitek spojený se svou třídní učitelkou, která věřící děti postavila před celou třídu, aby se jim spolužáci posmívali. Tatáž paní učitelka později přišla žádat rodiče, aby dceru přihlásili do pionýrské organizace, protože údajně kazí kádrový profil třídy. Nakonec Markéta pionýrský šátek i košili opravdu oblékla, a slušely jí natolik, že byla brána k držení čestné stráže při pietním aktu k uctění památky rudoarmějce I. G. Gončarenka. „Bylo to vyznamenání, byla jsem z toho celá šťastná.“

Skutečné svědectví víry

O politice se doma příliš nemluvilo, ale všichni jasně vnímali, že o čem se mluví doma, to se venku neříká. Samozřejmou součástí rodinného života byla nedělní účast na bohoslužbě, při které se její členové zpravidla podíleli na hudebním doprovodu. „Jejich“ kostelem byl vždy ten, kde zrovna zpívali – nejčastěji to bývalo u Pražského Jezulátka, u sv. Tomáše, sv. Jakuba nebo u sv. Antonína v Holešovicích. Za uvedení do víry a přípravu ke svátostem zůstává pamětnice rodičům hluboce vděčná. Tatínek se snažil předávat dětem náboženské znalosti také formou domácích lekcí biblické dějepravy – ty ale, jak Markéta Koronthályová vzpomíná, vyvolávaly spíše strach než porozumění. „Měla jsem z toho spíš hrůzu, protože tatínek opravdu nebyl pedagog,“ vysvětluje s úsměvem. Mnohem silnější vliv na ni měla jeho oddanost hudbě – způsob, jakým ji tvořil a jak jí podřizoval celý svůj život, pro ni byl skutečným svědectvím víry.

Byli jsme z toho všichni vyděšení

Ve čtyřech letech se zamilovala do baletu, na jehož hodiny docházela do Karlínského divadla. Sen o kariéře primabaleríny trval až do čtrnácti let, kdy pamětnice utrpěla vážný úraz po střetu s tramvají. Další velkou vášní se jí stal starověký Egypt. S myšlenkou studia egyptologie nastoupila na gymnázium ve Štěpánské ulici, které jako jedno z mála nabízelo intenzivní výuku klasických jazyků – latiny a řečtiny. Tam jako teenagerka prožívala s velkou intenzitou naděje a nadšení z politického uvolnění konce šedesátých let. „Jen maminka komunistům nevěřila, a když přišel srpen, viděla jsem tatínka poprvé plakat.“ 

Vpád vojsk Varšavské smlouvy zastihl rodinu v Karlových Varech. „Honem jsme sháněli trikolory, sledovali rozhlas a lepili letáky… mysleli jsme si, že tomu nějak pomůžeme,“ vzpomíná Markéta Koronthályová na vzrušené chvíle. V těch dnech podnikali členové Karlovarského symfonického orchestru spontánní výjezdy do okolních měst, kde hráli Smetanovu Mou vlast. „A já jsem jezdila s tatínkem. Měli jsme trikolory a nakonec zpívali hymnu.“  V září už byli učitelé gymnázia opatrnější, jen učitelka ruštiny stále učila o Solženicynovi „a říkala, že se tím nesmíme nechat znechutit“. V lednu následujícího roku byla mezi čtyřmi vybranými zástupci gymnázia, kteří drželi v Karolinu čestnou stráž u rakve Jana Palacha. „Byli jsme z toho všichni vyděšení.“

Tak se stalo

Při hledání své profesní dráhy bylo pro pamětnici důležité, aby mohla být prospěšná církvi. Volba padla na studium latiny a řečtiny, ale cesta k cíli byla komplikovaná. Obor se nejprve neotvíral, a když nebyla přijata ani na obor alternativní, na radu své známé nastoupila jako tzv. mimořádná studentka. To se ukázalo jako dobrý krok. Následující rok byla přijata na kombinaci čeština – angličtina, odkud se jí postupně podařilo přestoupit na vysněnou latinu a novořečtinu. 

Studium ji naplňovalo a ráda se účastnila studentského života se vším, co k němu patřilo. Při jedné narozeninové oslavě poznala vlasatého hubeného Slováka, studenta hudební vědy Vladimíra. Po jejich druhém setkání – na koncertě Haydnova Stvoření světa – na Kampě pod stromem, už oba věděli, že patří k sobě. „Proto říkáme, že se s manželem známe od Stvoření světa,“ vysvětluje radostně. Zásnuby proběhly na konci třetího ročníku a vlastní svatba se konala v kostele u Týna na podzim roku 1975. 

Proto je tam ten anděl s tou troubou

Počátkem roku byli studenti-novomanželé pozváni na kobereček ideologické komise fakulty, kde jim proděkan Angelis předložil dopis, v němž si dělníci ČKD – naftové motory stěžovali, že fakulta nevychovává studenty správně, což doložili svatebním oznámením, jehož motto: „Salva, Domine, num deficiunt iusti“ proděkan Angelis originálně vyložil tak, „že v socialistickém státě není spravedlnost a že vyzýváme všechny ostatní mladé lidi, aby nás následovali, proto je tam ten anděl s tou troubou, takže je to politická provokace“. 

Reálná hrozba vyloučení ze studií měla za následek, že se mnozí ze svatebních hostů začali bát – někteří žádali o spálení fotodokumentace a jiní při setkání s novomanželi přecházeli na druhý chodník. Díky výtečnému prospěchu a intervenci uznávaných osobností byla celá záležitost nakonec vyřešena důtkou za chování, které se „neslučuje s chováním studenta socialistického státu“. Později se zjistilo, že celá kauza dopisu dělníků z ČDK souvisela s bojem jednotlivých stranických křídel filozofické fakulty.

Někdo musí být první

Udělením důtky přišla pamětnice nejen o stipendium a účast na již dojednaném studijním pobytu v Řecku, ale také o možnost jakéhokoli uplatnění ve školství. Když se o svých těžkostech svěřila pateru Pokornému, upozornil ji, že je jedna škola, kde by taková kádrová kaňka vadit nemusela – teologická fakulta.  „Tam sice ještě nikdy žádná žena v historii neučila, ale proč to nezkusit, někdo musí být první.“ Rozhodující slovo měl tehdejší biskup František Tomášek. Slova, která k ní na závěr pohovoru v Arcibiskupském paláci pronesl, si Markéta Koronthályová nosí v srdci jako diamant: „Každou bych tam nepustil, ale vás tam pošlu.“

Profesorský sbor i litoměřičtí seminaristé byli zpočátku ostražití a báli se, jestli mladá paní profesorka není nasazena Státní bezpečností. Ta dnes s pobavením vzpomíná na nadšení, které u nich vzbudilo zjištění, že „paní profesorka je naše, že chodí do kostela“. Velkou oporou v počátcích působení na fakultě jí byl především profesor církevního práva Miroslav Zedníček.  

Bylo mi ho hrozně líto

Jako členka akademického sboru bohoslovecké fakulty, u studentů všeobecně oblíbená,[1] se stala mimořádně zajímavou pro Státní bezpečnost, která ji v letech 1979 až 1981 vedla ve své evidenci jako takzvaného kandidáta tajné spolupráce (KTS). Na údajnou nabídku spolupráce podle vyprávění reagovala slovy: „Řekla jsem, že rozhodně na to nemám čas, protože mám práci s dítětem, a že už se s ním nechci sejít.“ Když po sametové revoluci nahlédla do svazku vedeného na její jméno Státní bezpečností, potvrdila si podezření na člověka, který na ni donášel. „Bylo mi ho hrozně líto, protože on musel něco psát a musel si něco vymejšlet. Tak tam byly takové zprávy, aby to bylo o něčem, ale aby mi to moc neublížilo…“ říká pamětnice s pochopením. 

„V době, kdy se podepisovala Charta 77, tak jsme s manželem taky zvažovali, jestli ji nemáme podepsat. Ale jeden známej kněz mi říkal: ,Rozhodně to nedělej, protože tvoje služba na fakultě je důležitá a tímhle bys na sebe přitáhla pozornost a pravděpodobně bys musela odejít, to by tě tam určitě nenechali.‘ Tak jsme si to pak rozmysleli, že ji nepodepíšeme,“ doplňuje své vyprávění Markéta Koronthályová. 

Pohlazení pro duši

Když začaly přicházet děti, pro mladou paní profesorku nastalo náročné období, spojené s pendlováním mezi Prahou a Litoměřicemi. Tehdy velmi dobře zafungovali přátelé z týnské farnosti, kteří vypomohli s hlídáním dětí a z jejichž řad se vytvořilo manželské společenství, v němž pamětnice nacházela potřebný prostor pro modlitbu a vzájemné sdílení. Bezpečným zázemím společenství se stala opuštěná fara ve Štítarech na Domažlicku, kde rodiny trávily dny naplněné prací, odpočinkem a společnou modlitbou, bez nezvané asistence Státní bezpečnosti. Jedinečným zážitkem a povzbuzením byla pro pamětnici v prosinci roku 1982 účast na světovém setkání komunity Taizé v Římě, kde se jí dostalo osobní audience u Jana Pavla II. Sametovou revoluci přivítala s radostí a velkými nadějemi. Do revolučního dění se s nadšením vložili také litoměřičtí bohoslovci, jejichž fakulta se v devadesátých letech vrátila pod křídla Karlovy univerzity. 

„Jednou plící dýchám pro rodinu, jednou pro teologickou fakultu, na některou plíci se mi někdy dýchá hůř, někdy jsou problémy v rodině, někdy na fakultě,“ říká opakovaně svým přátelům pamětnice. S katolickou teologickou fakultou spojila celou svoji profesní kariéru. „Hlavně jsem se snažila učit, mně šlo vždycky v první řadě jenom o studenty, aby jim tam bylo dobře, aby načerpali to, co mají, a aby je i v té atmosféře střetů ta latina, ta mateřština církve, pohladila po duši.“

Tak se mějte rádi

Zásadní změnou, kterou přinesla do života Markéty Koronthályové a její rodiny sametová revoluce, byl manželův vstup do politiky. Manželovo politické angažmá pojímala jako službu veřejnosti a v nové roli ho plně podporovala. Do společenského dění se však aktivně zapojovala také ona. Vedle odborných aktivit na akademické půdě pamětnice usilovala jako členka a později předsedkyně Unie katolických žen o obnovu ženské duchovní identity v katolickém prostředí a v rámci Ekumenického fóra žen se zasazovala o porozumění a spolupráci mezi ženami různých křesťanských tradic. 

V roce 2025 se Markéta Koronthályová s láskou věnovala péči o svá vnoučata i výuce na teologické fakultě – dvěma světům, které jí byly nejbližší. Její vzkaz určený posluchačům Paměti národa zní: „Mějte se rádi, protože na tom milujte se postavil Kristus svou církev. Ne na tom, mějte instituce, úřady, fakulty, školy a kodex kanonického práva. V lásce je místo pro všechny, tak se mějte rádi!“

 

[1] Viz Návrh založení spisu KTS ze dne 30. 1. 1979 – v Dodatečných materiálech.