Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lenka Köppelová roz. Schneiderová (* 1928  †︎ 2016)

Nikdo nečekal, co přijde, že to bude tak hrozné.

  • narozena v roce 1928 v České Lípě, dětství a mládí prožila v Praze–Karlíně

  • mladší sestra Margit Rytířové (Schneiderové)

  • na konci května 1939 spolu se sestrou odjely dětským transportem do Británie

  • spolu se sestrou žily v hrabství Herefordshire, izolovaně od ostatních československých „Wintonových dětí“

  • v městečku Ross-on-Wye chodila do školy, kterou ukončila v roce 1946

  • brzo po návratu do Prahy se provdala

  • narodil se jí syn

  • od roku 1960 let byla zaměstnána v nakladatelství cizojazyčné literatury Artia, kde se seznámila s Alicí Klímovou – další z Wintonových dětí

  • pamětnice zemřela v roce 2016

Paní Lenka Köppelová, jedna ze zachráněných „Wintonových dětí“, se narodila jako Elinor Schneiderová v roce 1928 v České Lípě, celé dětství až do roku 1939 však prožila v Praze-Karlíně. Pocházela z asimilované česko-židovské rodiny, v rodině se připomínaly jen velké svátky, košer kuchyně se nedodržovala. Na konci května 1939 spolu se sestrou odjely dětským transportem do Británie, nejsou však na oficiálních seznamech Wintonových dětí. Jejich cestu zařídil strýc, který se odstěhoval s rodinou do Británie již v roce 1938. Druhého června přistáli u břehů Anglie. Loučení nebylo tak těžké, mysleli si, že to nebude na dlouho. Dlouho také věřila, že se svými rodiči po válce setká. Co jim rodiče řekli při odjezdu?

„To bude asi podobné, co jste slyšel od jiných. Že jedeme jen na krátko, že přijedou za chvíli za námi, jen co budou mít vyřízené povolení od gestapa. Všichni jsme tam jeli, že se zase brzy uvidíme. Takže scénu na nádraží si každá (se sestrou) pamatujeme jinak. Snad já, která jsem byla mladší, to vidím jinak, a ona taky. Byla již ta větší, ti pomáhali s malými dětmi. Vidím maminku, jak se k nám protlačovala. Dnes už člověk neví, jestli to vidí díky filmu ,Všichni moji blízcí‘. Už si nepamatuji, jestli, když jsem ten film viděla, jsem říkala, že to je jako vzpomínám, nebo jestli to člověk převzal. Víte, sedmdesát let je dlouhá doba a stalo se to před sedmdesáti lety. Je mi nyní 81 let. Nevzpomínám, jestli tam byl tatínek, ale určitě tam byl. Zřejmě se všichni sešli u nás, než jsme odjeli. Mám totiž památník a ten mám plný. Než jsme odjeli, mám tam psáno od dědečka, od tety. Dědeček mi tam napsal: ,Hopsa hejsa do Londejsa.‘ Všechno je datovaný kolem toho 30. května.“

Obě dívky žily v hrabství Herefordshire, izolovaně od ostatních československých „Wintonových dětí“. Žily na venkově v Cherry Tree Cottage nedaleko městečka Ross-On-Wye u hranic s Walesem. Spolu se sestrou bydlela jen něco přes rok, starší sestra později musela pracovat a na konci války vstoupila do WAAF u britské RAF jako elektrikářka. Lenka, mladší z obou sourozenců, žila v Herefordshire po celou válku. Bydlela na malé vesničce v osamělém stavení Cherry Tree Cottage, před kterým stála skutečně statná třešeň.

„Nevím, kdo nám našel to bydlení. Jestli strýc, nebo přes pana Wintona. To je takové okno, co máme, nikdo nám to už nebude umět vysvětlit. Byli jsme u Ms. Lamsdon, která byla ohromná, já jsem tam byla celou dobu. Ta se o mne starala jako o vlastní a mne mrzí, že jsem se nenaučila ji oslovovat teto a celou dobu jsem jí říkala Miss Lamsdon. Ačkoliv ten vztah byl jako k tomu nejbližšímu, s kým jsem se radila, když jsem něco potřebovala, kdo mne vzal na klín. To jsou takové věci… To bylo na venkově v Anglii, Ross-on-Wye v Herefordshire. Byl to krásný anglický venkov. Napřed jsme tu angličtinu moc neovládali, to bylo rukama nohama. Děti se učí rychle, první rok jsme šli do venkovský jednotřídky dvoutřídky. Další školní rok jsem šla do anglické High School - soukromá škola, kde už nepoznali, že nejsem Angličanka. Děti se rychle učí.“

Ptaly se jí anglické děti na to, jak se ocitla v Anglii? – „Já mám takový dojem, že nás brali jako samozřejmost. Ještě v té vesnické škole, tam neměli žádné tušení, kde je Praha a nějaké Československo. Ještě se sestrou jsme blbnuly a říkaly, že bydlíme v jeskyních a oni nám snad i věřili. Oni se nikdy neptali, byla jsem ,little czech girl‘ a nebyly žádné antisemitské poznámky, já myslím, že by je to ani nenapadlo.“

Angličanka, u které žily, byla členem metodistické církve a dětí jí svěřené spolu s ní chodily na mše. Lenka Köppelová neměla nikdy pocit, že by byla nucena ke křesťanské víře, přišlo jí to velmi samozřejmé a přirozené. Neměla kontakt na žádné československé děti, ani nevěděla o tom, že se v Anglii otevřela československá škola. Její sestra si později našla práci, bydlela již jinde, a tak příležitostí komunikovat v češtině bylo málo. Lenka Köppelová vzpomíná, jak byla jednou překvapená, že v blízkosti jejího bydliště potkala malou skupinku vojáků s nášivkou Czechoslovakia na rameni. Z náhlého překvapení si uvědomila, že se jí najednou hledají hůř slova v češtině a v její mluvě se zabydluje anglický přízvuk. Česky se prý pořádně naučila až po válce. Za války v Anglii několikrát onemocněla, prodělala žloutenku, revmatickou horečku, podlomené zdraví pak měla celý život. V Anglii žila až do poloviny roku 1946, střední školu ukončila certifikátem Oxford School Certificate, který jí byl později uznán jako ekvivalent české maturity. Do Československa se vrátila hlavně kvůli své sestře.

Návrat do Československa

Obě sestry přijely do Prahy pozdě po konci války, a ačkoliv jejich rodiče měli před válkou krásný byt v Karlíně, vrátit se do něho nemohly. Jejich byt již byl přidělen „potřebnějším“ a ani na jiný byt neměly nárok. Po návratu v průběhu roku 1946 spolu se sestrou krátce bydlely u tetičky a její dcery, která přežila, poněvadž pocházela ze smíšeného manželství, později bydlely po pronájmech. Elinor Schneiderová krátce pracovala na Britské radě, brzo po návratu však poznala svého budoucího manžela a na počátku února 1948 se za něj provdala a odstěhovala se z Prahy do Velkého Meziříčí.

Únorové události

Její manžel pocházel z rodiny, která vlastnila podnik, kabelovnu Köppel na výrobu kabelů a elektrických zařízení. Několik týdnů po jejich svatbě přišly únorové události a na podnik byla uvalena národní správa. „Přes to všechno neštěstí jsme měli štěstí na lidi,“ říká dnes Lenka Köppelová. Národní správce se prý k nim choval velmi slušně, oba byli v kabelovně zaměstnáni. Brzy po svatbě otěhotněla a narodil se jim syn. Prodělané nemoci za pobytu v Anglii se znovu ozvaly a paní Köppelová vážně onemocněla. Národní správce jim našel lepší bydlení a zařídil, aby jim jedna žena z podniku přicházela vypomáhat s domácností. Stálé dojíždění do nemocnic v Brně a Jihlavě paní Köppelovou po několika letech unavilo, a tak se s manželem a synem odstěhovali zpět do Prahy.

Práce v nakladatelství Artia

Na přelomu padesátých a šedesátých let si našla práci jako redaktorka v nakladatelství cizojazyčné literatury Artia. Tam pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1985. I když nikdy nevstoupila do strany ani se nijak politicky neangažovala, povýšila na funkci vedoucí redaktorky a mohla občas vyjet i na služební cestu do zahraničí. Rok 1968 v nakladatelství přestála bez újmy, ale velmi dobře si uvědomovala, že to bylo se štěstím a že musí být v životě opatrná, co říká a komu to říká. V roce 1969 byli s manželem a synem na dovolené v Rakousku, uvažovali o emigraci, ale kvůli příbuzným se rozhodli vrátit.

V nakladatelství se seznámila se svojí stejně starou kolegyní Alicí Klímovou, zjistily, že měly podobný osud. Paní Klímová však chodila do československé školy, měla tak kontakty na další „Wintonovy děti“. Od ní se pak paní Köppelová později, na začátku devadesátých let, dozvěděla o existenci Nicolase Wintona a od té doby se pravidelně zúčastňuje setkání s Nicolasem Wintonem. Nicméně fakt, že byly spolu se sestrou od ostatních dětí izolovány se projevuje dodnes, kromě nedávno zesnulé Alice Klímové nikoho z Wintonových dětí nijak blíže nezná. Lenku Köppelovou dodnes mrzí, že se nezeptala strýce na podrobnosti o jejich odjezdu do Anglie. Příležitostí však bylo málo, strýc přijel pouze jednou již jako americký občan na pár dní v druhé polovině šedesátých let. Brzy na to zemřel. Mnohá fakta z jejího dětství, tak zůstanou navždy neobjasněná. „Nevíme, kdo nám zařídil to ubytovaní, to je takové okno, které máme, a nikdo nám to už nebude umět vysvětlit.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Slachová Slachová)